Říká se o vás, že jste adrenalinový typ. Jak se to projevuje?
(smích) To jsou hodně přehnané představy. Jezdím sice lyžovat na Aljašku z vrtulníku, ale s instruktorem a nevidím v tom žádné velké riziko. Potápím se, ale ne jako na vojně. Jen si tak rybařím v deseti metrech. Adrenalin je přece něco jiného, šílenějšího. Já jsem usedlý chlapík.
No, brázdit hluboký sníh v lese na ledovci mi nepřijde jako usedlá činnost. Nepodceňujte se.
Vážně neriskuji. Je ale pravda, že silné zážitky mám rád.
Kde jste k nim získal vztah? Na vojně? Prý jste byl ve zvláštních jednotkách. Znáte to. Zvláštní jednotky, každý vidí hned Ramba.
Rambo? To je gól. Já byl ale potápěč. Učili mě zneškodňovat miny, bomby. Zvláštní jednotky nejsou jen zabijáci s obličejem zamazaným bahnem a krví. My byli specializovaní, proto zvláštní. A ještě jedna věc. V Norsku je v armádě ctí, že každý, kdo má trochu ve společnosti ambice, jde do zvláštních sil. Chce být důstojníkem, specialistou.
Myslíte ambice, jako že pak je politikem, soudcem a tak?
Ano. Hodně mých kamarádů, parťáků z potápěčské skupiny jsou dnes lékaři, právníci nebo burzovní makléři. Byli ambiciózní, jsou ambiciózní, a tak je logické, že patřili v armádě mezi elitu.
V Česku se spíš každý chlubí tím, že na vojně nebyl...
Já na ní byl v osmdesátých letech během studené války, to je první věc, a druhá: v Norsku má armáda respekt a společnost ji bere. Když mluvím s někým v Norsku, třeba s bankéřem, brzy se zeptá: kde jste byl na vojně? U námořnictva? No to já taky? Kde? Kdy? A už to jede. Je běžné, že se tak tvoří partnerství, i obchodní, na základě té zkušenosti.
Přinesla vám vojna i něco praktického do života? Jsou to nakonec roky, kdy člověk vypadne z běžného života.
Armáda mi posunula limity. Ukázala, že mám na víc, než jsem si myslel. A to ne o deset procent, ale o dvě stě. Člověk je bytost pohodlná, v normálním životě nepotřebujete jet na maximum. Já si myslel, že uběhnu deset kilometrů, armáda mi dokázala, že třicet.
Po drilu. Podle hesla Top Gun? Nejste tady, abyste byli druzí?
Přesně tak. Zvedne vám to sebevědomí a uvědomíte si, že prací a tréninkem se posunete dál. V podnikání platí vlastně podobná pravidla.
Když jsem přicházel do Kampa Parku a hledal vás, obsluha se ptala číšníka: Viděl jsi Nilse? Máte neformální vztahy s personálem?
Na jménech nezáleží. V Norsku si na vykání nepotrpíme.
A na co si potrpíte?
Na profesionalitu, přátelskost a dobré služby.
Myslíte, že to je důvod, proč norský podnikatel vlastní několik luxusních restaurací v Praze a začal s nimi už v době, kdy tady ještě většina lidí neměla o dobré gastronomii potuchy?
Já jsem přišel do Prahy na počátku 90. let a využil potenciál, který se nabízel. Je téměř jedno, jak bohatá je nějaká země, po dobrém jídle a špičkovém prostředí je vždycky poptávka. Liší se jen počet lidí, kteří si to mohou dovolit. Navíc: když jsem poprvé uviděl Prahu, hned mě napadlo: Bože, tohle město bude turistický trhák. Tady se vyplatí podnikat.
Otevírat restaurace?
Ano, dobré restaurace, které těm náročným turistům nabídnou respekt a jídlo, na něž jsou zvyklí. Tak nádherné město byla velká šance.
Kde jste vzal chuť a odvahu? Nebyl jste předtím restauratérem.
Udělal jsem revizi svých schopností a zjistil jsem, že dokážu promyslet design, jídelníček, jaká vína by tam měla být, lokalitu, a pak jsem začal se svým tehdejším švédským partnerem hledat lidi, kteří to zrealizují.
Jak to šlo? Pár let po revoluci s postkomunistickým přístupem k hostům: já pán, ty pán.
Byla to noční můra. Když už někdo něco uměl, člověk si nebyl jistý, zda personál nebude okrádat. Neustále jsme byli jak drábové na place. Můžete mít sebekrásnější restauraci se sebelepším jídlem, a obsluha vás zničí, pokud nemáte šťastnou ruku. Restaurace je křehký podnik.
Dobře. Ale otevřete nám mysl a řekněte, jak Nils Jebens uvažoval, když přemýšlel, jak si otevřít několik luxusních restaurací.
(smích) Tak předně, já nemyslel, že budu mít několik restaurací. Kdyby mi to tehdy někdo řekl, nevěřil bych mu. Nejdřív jsme vytipovali místa: centrum Prahy, trocha historie, pěkná architektura. Začali jsme v Obecním domě, ještě před jeho rekonstrukcí. Už tehdy mě ale fascinovala Kampa a snil jsem, že si tady otevřu restauraci.
A stalo se. Nenapadlo vás někdy, že to mohlo udělat deset Čechů? Jak to, že jste je předběhl? Norská podnikavost? Buldočí vůle?
Ale no tak, Norové jsou různí. (smích) Upřímně: nevím, proč to někdo neudělal před námi, možná viděl tradiční malostranské podniky a soudil, že trh je nasycený. Já ten pocit neměl. Chyběla světová kuchyně.
Nebylo to o penězích?
Na počátku jsme podnikali z vlastního kapitálu, ale pak jsme si brali půjčky u bank. Kdybyste viděl Hergetovu cihelnu před rekonstrukcí, tak byste tušil, že to muselo stát hodně peněz. Měli jsme ale elán a viděli ony možnosti. Vždyť každý rok se počet turistů násobil a chtěli víc a víc.
Chtěli Kampu, Malou Stranu, Staré Město a pak sedět a pít...
Ano, v atmosféře, která bere dech. Spojuje starobylost města s moderní kuchyní, skvělým pitím a obsluhou, která jim dá pocítit, že Praha je přátelské, milé město. Vždycky jsem razil tezi, že dobrá restaurace musí být úžasná zvenčí i zevnitř. Designem, detaily, přívětivostí.
...mluvíte o harmonii exteriéru a interiéru?
Ano, to je to správné slovo: harmonie.
Jak moc jsou lidé v tomhle podnikání původní? Myslíte, že jste se víc inspiroval jinde, nebo jste se snažil o originalitu?
Bez inspirace se neobejde nikdo, ani umělci. Kdo tvrdí opak, lže. My jezdíme každou chvíli do zahraničí. Naposledy jsme byli ve Vídni. Důvod? Chtěli jsme pro květen udělat nový jídelní lístek, najít novinky, a tak jsme si jako běžní turisté prošli pár prvotřídních podniků a pozorovali.
A pak to přenesli do Kampa Parku?
Jo, ukradli jsme jim kousek intelektuálního vlastnictví. (smích)
Nestydíte se?
Dělají to téměř všichni. I světové špičky. Určitě i nám někdo něco ukradl z našich nápadů.
Myslel jsem spíš, že vaši lidé jezdí na stáže. Oficiálně.
To samozřejmě taky. Zavolám do určitých podniků a domluvím našemu šéfkuchaři pár týdnů v jejich kuchyni. Byli takhle v Oslu, New Yorku, Londýně nebo Barceloně. Bez toho dobrý podnik neuděláte.
Jak se to bezprostředně projeví?
Snažíme se každé tři měsíce obměnit menu. Překvapit. Když budete vařit pořád to stejné, můžete se udržet, ale nebudete patřit k těm, kdo razí trendy, jsou na špici a stojí za to chodit tam často. Moderní doba je plná nových vjemů a zážitků, lidé jsou nestálí. Nesmíte ustrnout.
Máte k tomu mezinárodní personál? Nebo vystačíte s Čechy?
Sommeliér je Francouz a v La Provence mám šéfkuchaře z Francie - to je samozřejmé. V Kampa Parku a jinde jsou ale čeští šéfkuchaři. A manažerem podniku je taky Čech.
Žádní Norové? Skandinávci?
Vůbec ne. Pracoval tady jeden Nor, ale jako pouhý kuchař.
Představte si, že se ucházím o místo. Co budu muset umět?
Vy chcete místo? Dám vám uniformu a zítra můžete na plac. (smích) Máme málo lidí.
Málo lidí? Nechápu. Určitě platíte dobře.
Před létem musíme najímat lidi na zahrádky a vybíráme pečlivě, takže to chvilku trvá. Lidí na práci je hodně, ale vhodných málo.
Jak vypadá vhodný člověk?
Já vám ho popíšu, protože jsem jich tady takových měl šedesát během povodní. Kampa Park byl v ruinách, ale ani jeden nedal výpověď. Všichni pomáhali obnovit restauraci, chápali to. Byl jsem ohromený.
I já jsem ohromený. To je projev solidarity, jaký možná pramenil z té chvíle. Rozumím vám. Celá Praha trpěla povodněmi 2002. Hrůza.
Byl jsem naštěstí pojištěný a měl podniky, z nichž jsem přeléval peníze na obnovu. Teď doufám, že tisíciletá voda chodí jednou za tisíc let. (smích) Potřetí to budovat, nevím, zda bych na to měl sílu. Mám Prahu rád, miluji ji, ale možná bych se sbalil a utekl.
To by určitě hodně hostů těžce neslo. Třeba Václav Havel a jiné celebrity, které dělají vašemu podniku zadarmo reklamu. Jak jste si je získal?
Nic světoborného za tím není. Rozhodně jsem je nenadháněl. Je to o té kombinaci skvělé polohy a atmosféry. Prostě se jim u mě zalíbilo.
Má to své výhody? Myslím obchodní.
Byznys na tom nepostavíte. To, že k vám chodil Sean Connery nebo že tady byl Bill Clinton, nic neznamená, když budete hostům nosit studené bifteky, rozvařené těstoviny, prošlé ústřice a v nabídce bude pár druhů vín. Stavět musíte na službách a úctě ke všem hostům. Bez výjimky. Nakonec: šedesát procent z nich jsou Češi, ne cizinci. Vážíme si jich.
Ale určitě vás pozornost celebrit těší, ne? Nebo fakt, že často jsou u vás večírky a zmínky v bulváru a společenských časopisech...
Jasně, že ano. Jsem rád, že rodina Broc- coli, která tady produkuje nového Jamese Bonda, ke mně chodí čtyřikrát týdně na jídlo. Osobně jsem je byl pozdravit, stejně jako jiné celebrity, pokud jsem v Praze. Oni jsou ale u mě kvůli servisu, ne pověsti. Mohli by si koupit můj podnik z kapesného a jsou zvyklí na určitý standard. O něj jde. Nic jiného.
Hodně lidí se určitě ptá: Proč jste vůbec v Praze? Kvůli podnikání? Kvůli té šanci, kterou jste využil v devadesátých letech?
Mám Prahu hrozně rád. Ještě víc než Vídeň nebo Oslo. Ano, Praha mi dala šanci vybudovat restaurace, o nichž jsem snil a které bych v Norsku otevíral s obtížemi. Na Praze je něco charismatického, uhrančivého.
Budete tady už navždy? Máme vás brát jako Pražáka?
(smích) Jo, jsem Pražák. Nepředvídám budoucnost, ale nikam se nechystám.
Nechybí vám Norsko? Klima je tady jiné, určitě i lidé.
Víte, dnes je svět hrozně malý. Když chci za rodiči, mám to dvě hodiny letadlem. Jsem u nich víc než kdysi, když jsem studoval v Bergenu. Nesnesl bych asi Austrálii, protože ta je na druhém konci světa, ale jinak nemám s tím přestěhováním problémy. Mám cizinu rád.
To vypadá jako nějaký vikingský cestovatelský gen.
Nevím, možná. V dětství jsem jej necítil. Přišlo to až s kariérou.
Myslíte fakt, že po studiích jste odjel pracovat pro kasino ve Vídni a pak do Prahy?
Byla to náhoda, ale dostal jsem se do ciziny, poznal Prahu a díky tomu objevil svět plný možností. Od té doby věřím tomu, že náhody se stávají jen lidem s otevřenou myslí a nebojácným povahám ochotným riskovat.
Přispělo k takovému charakteru něco z Norska? Třeba výchova v dětství?
To si nemyslím. My byli akademická rodina. Čekalo se, že půjdu na gymnázium, pak na vojnu, pak vystuduji a budu normálně makat někde v úřadě, firmě až do důchodu. Norsko je sociální země s hlubokými společenskými vazbami. Není snadné z ničeho zbohatnout nebo nějak výrazně vybočit. Všechno je tak trochu naprogramované.
Naprogramované? Myslíte, že jste z toho vypadl?
Nikdo by nečekal, že budu restauratérem někde v Praze.
Čím si vysvětlujete to naprogramování?
Norsko je velmi uzavřená země s tradičním průmyslem - loďařství, hliník, ropa, plyn, rybářství. Všude jinde ve Skandinávii máte něco progresívního, kam lidé utečou a mohou se rozvíjet. Švédsko, Dánsko, Finsko - to jsou země se světovými značkami. My pořád nic.
Tradiční nevýhody a výhody země se surovinami, ne?
Určitě. Navíc jsme napojeni na USA nebo Rusko víc než na evropský kontinent. Nebyli jsme nikdy dobří v marketingu. Tradiční loďařství je fajn věc, ale kdo ví, že stavíme ohromné lodě nebo zásobujeme svět rybami?
Teď skoro pláčete jako Češi. Ti také mají pocit nedostatečného uznání a využití schopností. Nasákl jste tady tím, nebo je to i v Norsku?
Mně Češi nepřijdou jako málo sebevědomí. Tyhle věci jsou obecně lidské. Každý národ se rád něčím pochlubí a ukáže.
Říkal jste, že máte rád Prahu. Co Češi? Jak se s nimi cítíte?
Češi jsou solidní a slušní lidé. Zdají se uzavření, ale je to jen opatrnost. Když se s nimi blíž poznáte a mají k vám důvěru, jsou velmi vstřícní.
Nezdá se vám, že jsme závistivější než jiné národy?
Norové mají jedno přísloví: Závist je jediný pud silnější než sex. Jestli je někdo nejzávistivější národ - jsou to Norové. (smích)
Nils Jebens
Nils Jebens se narodil v roce 1962 v Norsku. Po absolvování vojenské služby v norské armádě vystudoval v osmdesátých letech minulého století ekonomii ve Vídni, kde pak pracoval v Casinos Austria International.
Aktivity rakouské firmy jej přivedly v roce 1992 do Prahy. V roce 1994 do České republiky přesídlil a začal podnikat jako restauratér. Se švédským společníkem založil a provozoval řadu podniků.
Jebens v současnosti vlastní pět špičkových restaurací v Praze - Kampa Park, Hergetovu cihelnu, Cowboys, La Provence a Square. V Bratislavě si otevřel na Hviezdoslavově náměstí luxusní Le Monde.
Nils Jebens žije s přítelkyní. Je bezdětný. Volný čas tráví lyžováním z vrtulníku a potápěním.
Nils Jebens
můj svět
Nejoblíbenější hotel:
La Florida v Barceloně: sedmatřicetimetrový bazén, rudé květy u vany, když vstoupíte do koupelny, krásné spaní a nádherný výhled na město. Je to naprosto fascinující bydlení.
Nejoblíbenější restaurace:
Campa Park v Praze. Trávím tady hodně času a menu a atmosféra odráží přesně to, co mám rád. Navíc tu mám své oblíbené jídlo: čerstvé ústřice.
Nobu restaurace v Londýně. Pan Matsuhisa má několik skvělých podniků v Evropě. V Londýně se mi zdá jeho restaurace úžasná
- kombinuje japonské, portugalské a francouzské speciality, interiér je příjemně osobní a charismatický.
Pití:
Pivo? Jasně, že Pilsner Urquell.
Bílé víno z Burgundska a červené z Bordeaux - Paulliac.
Piji všechno, ale lpím na tom, aby to bylo skvělé. Jsem přece restauratér.
JÍDLO:
Ústřice. Nejradši mám pacifické ústřice. Nechávám si je do restaurace vozit, protože jsou prostě skvělé. Já je dokážu jíst pořád.
Jehněčí maso. To mohu na jakýkoliv způsob. Jehněčí v Česku není moc rozšířené a oblíbené, což je škoda. Je to jemné a lahodné maso.
Ryby. Nejradši si ulovím rybu sám v Norsku na lodi. To je ten správný zážitek. Mám rád většinu druhů. Ryba, kterou chytíte, má to kouzlo, že právě tu vám Bůh nadělil ze své říše. Grilujeme je pak hned na lodi.
Těstoviny. To je dokonalé jídlo, základ tisíce receptů. Miluji je.
Ideální dovolená:
Aljaška - tam jezdím lyžovat z vrtulníku.
Portugalsko, Lisabon - má zvláštní oceánskou atmosféru.
Norsko - každý rok tam jezdím rybařit. Nějak to máme my Norové v krvi.
Nejoblíbenější filmy:
Léta to byl Podraz. Skvělá vtipná věc s Newmanem a Redfordem.
Teď bych dodal ještě Usual Suspects s Kevinem Spaceym.
Knihy:
Obsluhoval jsem anglického krále od Bohumila Hrabala a Láska za časů cholery od G. G. Márqueze.
Hudba:
Rolling Stones, Dean Martin, Coldplay. Mám rád hudbu, která vás zahltí tóny, nakopne.
Města:
Praha. Tím, že jsem se sem vystěhoval. Asi ani nemusím dodávat, že to město ovládlo můj život.
Barcelona. Velkolepé imperiální město plné španělské mentality a historie. Gaudí, skvělé jídlo, plné víno. Den i noc v Barceloně stojí za to.
Stockholm - jsem Skandinávec a mám region rád. Tohle je nejhezčí město.
(smích) To jsou hodně přehnané představy. Jezdím sice lyžovat na Aljašku z vrtulníku, ale s instruktorem a nevidím v tom žádné velké riziko. Potápím se, ale ne jako na vojně. Jen si tak rybařím v deseti metrech. Adrenalin je přece něco jiného, šílenějšího. Já jsem usedlý chlapík.
No, brázdit hluboký sníh v lese na ledovci mi nepřijde jako usedlá činnost. Nepodceňujte se.
Vážně neriskuji. Je ale pravda, že silné zážitky mám rád.
Kde jste k nim získal vztah? Na vojně? Prý jste byl ve zvláštních jednotkách. Znáte to. Zvláštní jednotky, každý vidí hned Ramba.
Rambo? To je gól. Já byl ale potápěč. Učili mě zneškodňovat miny, bomby. Zvláštní jednotky nejsou jen zabijáci s obličejem zamazaným bahnem a krví. My byli specializovaní, proto zvláštní. A ještě jedna věc. V Norsku je v armádě ctí, že každý, kdo má trochu ve společnosti ambice, jde do zvláštních sil. Chce být důstojníkem, specialistou.
Myslíte ambice, jako že pak je politikem, soudcem a tak?
Ano. Hodně mých kamarádů, parťáků z potápěčské skupiny jsou dnes lékaři, právníci nebo burzovní makléři. Byli ambiciózní, jsou ambiciózní, a tak je logické, že patřili v armádě mezi elitu.
V Česku se spíš každý chlubí tím, že na vojně nebyl...
Já na ní byl v osmdesátých letech během studené války, to je první věc, a druhá: v Norsku má armáda respekt a společnost ji bere. Když mluvím s někým v Norsku, třeba s bankéřem, brzy se zeptá: kde jste byl na vojně? U námořnictva? No to já taky? Kde? Kdy? A už to jede. Je běžné, že se tak tvoří partnerství, i obchodní, na základě té zkušenosti.
Přinesla vám vojna i něco praktického do života? Jsou to nakonec roky, kdy člověk vypadne z běžného života.
Armáda mi posunula limity. Ukázala, že mám na víc, než jsem si myslel. A to ne o deset procent, ale o dvě stě. Člověk je bytost pohodlná, v normálním životě nepotřebujete jet na maximum. Já si myslel, že uběhnu deset kilometrů, armáda mi dokázala, že třicet.
Po drilu. Podle hesla Top Gun? Nejste tady, abyste byli druzí?
Přesně tak. Zvedne vám to sebevědomí a uvědomíte si, že prací a tréninkem se posunete dál. V podnikání platí vlastně podobná pravidla.
Když jsem přicházel do Kampa Parku a hledal vás, obsluha se ptala číšníka: Viděl jsi Nilse? Máte neformální vztahy s personálem?
Na jménech nezáleží. V Norsku si na vykání nepotrpíme.
A na co si potrpíte?
Na profesionalitu, přátelskost a dobré služby.
Myslíte, že to je důvod, proč norský podnikatel vlastní několik luxusních restaurací v Praze a začal s nimi už v době, kdy tady ještě většina lidí neměla o dobré gastronomii potuchy?
Já jsem přišel do Prahy na počátku 90. let a využil potenciál, který se nabízel. Je téměř jedno, jak bohatá je nějaká země, po dobrém jídle a špičkovém prostředí je vždycky poptávka. Liší se jen počet lidí, kteří si to mohou dovolit. Navíc: když jsem poprvé uviděl Prahu, hned mě napadlo: Bože, tohle město bude turistický trhák. Tady se vyplatí podnikat.
Otevírat restaurace?
Ano, dobré restaurace, které těm náročným turistům nabídnou respekt a jídlo, na něž jsou zvyklí. Tak nádherné město byla velká šance.
Kde jste vzal chuť a odvahu? Nebyl jste předtím restauratérem.
Udělal jsem revizi svých schopností a zjistil jsem, že dokážu promyslet design, jídelníček, jaká vína by tam měla být, lokalitu, a pak jsem začal se svým tehdejším švédským partnerem hledat lidi, kteří to zrealizují.
Jak to šlo? Pár let po revoluci s postkomunistickým přístupem k hostům: já pán, ty pán.
Byla to noční můra. Když už někdo něco uměl, člověk si nebyl jistý, zda personál nebude okrádat. Neustále jsme byli jak drábové na place. Můžete mít sebekrásnější restauraci se sebelepším jídlem, a obsluha vás zničí, pokud nemáte šťastnou ruku. Restaurace je křehký podnik.
Dobře. Ale otevřete nám mysl a řekněte, jak Nils Jebens uvažoval, když přemýšlel, jak si otevřít několik luxusních restaurací.
(smích) Tak předně, já nemyslel, že budu mít několik restaurací. Kdyby mi to tehdy někdo řekl, nevěřil bych mu. Nejdřív jsme vytipovali místa: centrum Prahy, trocha historie, pěkná architektura. Začali jsme v Obecním domě, ještě před jeho rekonstrukcí. Už tehdy mě ale fascinovala Kampa a snil jsem, že si tady otevřu restauraci.
A stalo se. Nenapadlo vás někdy, že to mohlo udělat deset Čechů? Jak to, že jste je předběhl? Norská podnikavost? Buldočí vůle?
Ale no tak, Norové jsou různí. (smích) Upřímně: nevím, proč to někdo neudělal před námi, možná viděl tradiční malostranské podniky a soudil, že trh je nasycený. Já ten pocit neměl. Chyběla světová kuchyně.
Nebylo to o penězích?
Na počátku jsme podnikali z vlastního kapitálu, ale pak jsme si brali půjčky u bank. Kdybyste viděl Hergetovu cihelnu před rekonstrukcí, tak byste tušil, že to muselo stát hodně peněz. Měli jsme ale elán a viděli ony možnosti. Vždyť každý rok se počet turistů násobil a chtěli víc a víc.
Chtěli Kampu, Malou Stranu, Staré Město a pak sedět a pít...
Ano, v atmosféře, která bere dech. Spojuje starobylost města s moderní kuchyní, skvělým pitím a obsluhou, která jim dá pocítit, že Praha je přátelské, milé město. Vždycky jsem razil tezi, že dobrá restaurace musí být úžasná zvenčí i zevnitř. Designem, detaily, přívětivostí.
...mluvíte o harmonii exteriéru a interiéru?
Ano, to je to správné slovo: harmonie.
Jak moc jsou lidé v tomhle podnikání původní? Myslíte, že jste se víc inspiroval jinde, nebo jste se snažil o originalitu?
Bez inspirace se neobejde nikdo, ani umělci. Kdo tvrdí opak, lže. My jezdíme každou chvíli do zahraničí. Naposledy jsme byli ve Vídni. Důvod? Chtěli jsme pro květen udělat nový jídelní lístek, najít novinky, a tak jsme si jako běžní turisté prošli pár prvotřídních podniků a pozorovali.
A pak to přenesli do Kampa Parku?
Jo, ukradli jsme jim kousek intelektuálního vlastnictví. (smích)
Nestydíte se?
Dělají to téměř všichni. I světové špičky. Určitě i nám někdo něco ukradl z našich nápadů.
Myslel jsem spíš, že vaši lidé jezdí na stáže. Oficiálně.
To samozřejmě taky. Zavolám do určitých podniků a domluvím našemu šéfkuchaři pár týdnů v jejich kuchyni. Byli takhle v Oslu, New Yorku, Londýně nebo Barceloně. Bez toho dobrý podnik neuděláte.
Jak se to bezprostředně projeví?
Snažíme se každé tři měsíce obměnit menu. Překvapit. Když budete vařit pořád to stejné, můžete se udržet, ale nebudete patřit k těm, kdo razí trendy, jsou na špici a stojí za to chodit tam často. Moderní doba je plná nových vjemů a zážitků, lidé jsou nestálí. Nesmíte ustrnout.
Máte k tomu mezinárodní personál? Nebo vystačíte s Čechy?
Sommeliér je Francouz a v La Provence mám šéfkuchaře z Francie - to je samozřejmé. V Kampa Parku a jinde jsou ale čeští šéfkuchaři. A manažerem podniku je taky Čech.
Žádní Norové? Skandinávci?
Vůbec ne. Pracoval tady jeden Nor, ale jako pouhý kuchař.
Představte si, že se ucházím o místo. Co budu muset umět?
Vy chcete místo? Dám vám uniformu a zítra můžete na plac. (smích) Máme málo lidí.
Málo lidí? Nechápu. Určitě platíte dobře.
Před létem musíme najímat lidi na zahrádky a vybíráme pečlivě, takže to chvilku trvá. Lidí na práci je hodně, ale vhodných málo.
Jak vypadá vhodný člověk?
Já vám ho popíšu, protože jsem jich tady takových měl šedesát během povodní. Kampa Park byl v ruinách, ale ani jeden nedal výpověď. Všichni pomáhali obnovit restauraci, chápali to. Byl jsem ohromený.
I já jsem ohromený. To je projev solidarity, jaký možná pramenil z té chvíle. Rozumím vám. Celá Praha trpěla povodněmi 2002. Hrůza.
Byl jsem naštěstí pojištěný a měl podniky, z nichž jsem přeléval peníze na obnovu. Teď doufám, že tisíciletá voda chodí jednou za tisíc let. (smích) Potřetí to budovat, nevím, zda bych na to měl sílu. Mám Prahu rád, miluji ji, ale možná bych se sbalil a utekl.
To by určitě hodně hostů těžce neslo. Třeba Václav Havel a jiné celebrity, které dělají vašemu podniku zadarmo reklamu. Jak jste si je získal?
Nic světoborného za tím není. Rozhodně jsem je nenadháněl. Je to o té kombinaci skvělé polohy a atmosféry. Prostě se jim u mě zalíbilo.
Má to své výhody? Myslím obchodní.
Byznys na tom nepostavíte. To, že k vám chodil Sean Connery nebo že tady byl Bill Clinton, nic neznamená, když budete hostům nosit studené bifteky, rozvařené těstoviny, prošlé ústřice a v nabídce bude pár druhů vín. Stavět musíte na službách a úctě ke všem hostům. Bez výjimky. Nakonec: šedesát procent z nich jsou Češi, ne cizinci. Vážíme si jich.
Ale určitě vás pozornost celebrit těší, ne? Nebo fakt, že často jsou u vás večírky a zmínky v bulváru a společenských časopisech...
Jasně, že ano. Jsem rád, že rodina Broc- coli, která tady produkuje nového Jamese Bonda, ke mně chodí čtyřikrát týdně na jídlo. Osobně jsem je byl pozdravit, stejně jako jiné celebrity, pokud jsem v Praze. Oni jsou ale u mě kvůli servisu, ne pověsti. Mohli by si koupit můj podnik z kapesného a jsou zvyklí na určitý standard. O něj jde. Nic jiného.
Hodně lidí se určitě ptá: Proč jste vůbec v Praze? Kvůli podnikání? Kvůli té šanci, kterou jste využil v devadesátých letech?
Mám Prahu hrozně rád. Ještě víc než Vídeň nebo Oslo. Ano, Praha mi dala šanci vybudovat restaurace, o nichž jsem snil a které bych v Norsku otevíral s obtížemi. Na Praze je něco charismatického, uhrančivého.
Budete tady už navždy? Máme vás brát jako Pražáka?
(smích) Jo, jsem Pražák. Nepředvídám budoucnost, ale nikam se nechystám.
Nechybí vám Norsko? Klima je tady jiné, určitě i lidé.
Víte, dnes je svět hrozně malý. Když chci za rodiči, mám to dvě hodiny letadlem. Jsem u nich víc než kdysi, když jsem studoval v Bergenu. Nesnesl bych asi Austrálii, protože ta je na druhém konci světa, ale jinak nemám s tím přestěhováním problémy. Mám cizinu rád.
To vypadá jako nějaký vikingský cestovatelský gen.
Nevím, možná. V dětství jsem jej necítil. Přišlo to až s kariérou.
Myslíte fakt, že po studiích jste odjel pracovat pro kasino ve Vídni a pak do Prahy?
Byla to náhoda, ale dostal jsem se do ciziny, poznal Prahu a díky tomu objevil svět plný možností. Od té doby věřím tomu, že náhody se stávají jen lidem s otevřenou myslí a nebojácným povahám ochotným riskovat.
Přispělo k takovému charakteru něco z Norska? Třeba výchova v dětství?
To si nemyslím. My byli akademická rodina. Čekalo se, že půjdu na gymnázium, pak na vojnu, pak vystuduji a budu normálně makat někde v úřadě, firmě až do důchodu. Norsko je sociální země s hlubokými společenskými vazbami. Není snadné z ničeho zbohatnout nebo nějak výrazně vybočit. Všechno je tak trochu naprogramované.
Naprogramované? Myslíte, že jste z toho vypadl?
Nikdo by nečekal, že budu restauratérem někde v Praze.
Čím si vysvětlujete to naprogramování?
Norsko je velmi uzavřená země s tradičním průmyslem - loďařství, hliník, ropa, plyn, rybářství. Všude jinde ve Skandinávii máte něco progresívního, kam lidé utečou a mohou se rozvíjet. Švédsko, Dánsko, Finsko - to jsou země se světovými značkami. My pořád nic.
Tradiční nevýhody a výhody země se surovinami, ne?
Určitě. Navíc jsme napojeni na USA nebo Rusko víc než na evropský kontinent. Nebyli jsme nikdy dobří v marketingu. Tradiční loďařství je fajn věc, ale kdo ví, že stavíme ohromné lodě nebo zásobujeme svět rybami?
Teď skoro pláčete jako Češi. Ti také mají pocit nedostatečného uznání a využití schopností. Nasákl jste tady tím, nebo je to i v Norsku?
Mně Češi nepřijdou jako málo sebevědomí. Tyhle věci jsou obecně lidské. Každý národ se rád něčím pochlubí a ukáže.
Říkal jste, že máte rád Prahu. Co Češi? Jak se s nimi cítíte?
Češi jsou solidní a slušní lidé. Zdají se uzavření, ale je to jen opatrnost. Když se s nimi blíž poznáte a mají k vám důvěru, jsou velmi vstřícní.
Nezdá se vám, že jsme závistivější než jiné národy?
Norové mají jedno přísloví: Závist je jediný pud silnější než sex. Jestli je někdo nejzávistivější národ - jsou to Norové. (smích)
Nils Jebens
Nils Jebens se narodil v roce 1962 v Norsku. Po absolvování vojenské služby v norské armádě vystudoval v osmdesátých letech minulého století ekonomii ve Vídni, kde pak pracoval v Casinos Austria International.
Aktivity rakouské firmy jej přivedly v roce 1992 do Prahy. V roce 1994 do České republiky přesídlil a začal podnikat jako restauratér. Se švédským společníkem založil a provozoval řadu podniků.
Jebens v současnosti vlastní pět špičkových restaurací v Praze - Kampa Park, Hergetovu cihelnu, Cowboys, La Provence a Square. V Bratislavě si otevřel na Hviezdoslavově náměstí luxusní Le Monde.
Nils Jebens žije s přítelkyní. Je bezdětný. Volný čas tráví lyžováním z vrtulníku a potápěním.
Nils Jebens
můj svět
Nejoblíbenější hotel:
La Florida v Barceloně: sedmatřicetimetrový bazén, rudé květy u vany, když vstoupíte do koupelny, krásné spaní a nádherný výhled na město. Je to naprosto fascinující bydlení.
Nejoblíbenější restaurace:
Campa Park v Praze. Trávím tady hodně času a menu a atmosféra odráží přesně to, co mám rád. Navíc tu mám své oblíbené jídlo: čerstvé ústřice.
Nobu restaurace v Londýně. Pan Matsuhisa má několik skvělých podniků v Evropě. V Londýně se mi zdá jeho restaurace úžasná
- kombinuje japonské, portugalské a francouzské speciality, interiér je příjemně osobní a charismatický.
Pití:
Pivo? Jasně, že Pilsner Urquell.
Bílé víno z Burgundska a červené z Bordeaux - Paulliac.
Piji všechno, ale lpím na tom, aby to bylo skvělé. Jsem přece restauratér.
JÍDLO:
Ústřice. Nejradši mám pacifické ústřice. Nechávám si je do restaurace vozit, protože jsou prostě skvělé. Já je dokážu jíst pořád.
Jehněčí maso. To mohu na jakýkoliv způsob. Jehněčí v Česku není moc rozšířené a oblíbené, což je škoda. Je to jemné a lahodné maso.
Ryby. Nejradši si ulovím rybu sám v Norsku na lodi. To je ten správný zážitek. Mám rád většinu druhů. Ryba, kterou chytíte, má to kouzlo, že právě tu vám Bůh nadělil ze své říše. Grilujeme je pak hned na lodi.
Těstoviny. To je dokonalé jídlo, základ tisíce receptů. Miluji je.
Ideální dovolená:
Aljaška - tam jezdím lyžovat z vrtulníku.
Portugalsko, Lisabon - má zvláštní oceánskou atmosféru.
Norsko - každý rok tam jezdím rybařit. Nějak to máme my Norové v krvi.
Nejoblíbenější filmy:
Léta to byl Podraz. Skvělá vtipná věc s Newmanem a Redfordem.
Teď bych dodal ještě Usual Suspects s Kevinem Spaceym.
Knihy:
Obsluhoval jsem anglického krále od Bohumila Hrabala a Láska za časů cholery od G. G. Márqueze.
Hudba:
Rolling Stones, Dean Martin, Coldplay. Mám rád hudbu, která vás zahltí tóny, nakopne.
Města:
Praha. Tím, že jsem se sem vystěhoval. Asi ani nemusím dodávat, že to město ovládlo můj život.
Barcelona. Velkolepé imperiální město plné španělské mentality a historie. Gaudí, skvělé jídlo, plné víno. Den i noc v Barceloně stojí za to.
Stockholm - jsem Skandinávec a mám region rád. Tohle je nejhezčí město.
