Co jste naposledy viděl v televizi? Ne jako šéf, ale osobně.

Dneska ráno zprávy.

No ale to bylo určitě pracovní, ne? Abyste je mohl zkontrolovat?

Kdepak, kontrolu jsem vzdal. Nebo takhle, kontroluju lidi a procesy, ne výsledek. A na zprávy se dívám proto, že je mám opravdu rád. Mým prvním zaměstnáním bylo fotografování. To mi byly čtyři. Měl jsem dobrý foťák, otec byl novinář. V devíti jsem začal filmovat. Ale moje první placená práce byla novinářská, psal jsem o filmech a umění. V patnácti a od té doby pracuju pořád.

Koukáte na rumunské, nebo české zprávy?

Na oboje. Večer se dívám i na čtyři programy dohromady.

Takže rozumíte česky?

Dobrý den, na shledanou, výborně, skvělá. Nemusím česky umět, ale zároveň cítím, že bych měl. Čím víc jsem tu, tím je to silnější. Cítím se tu jako doma, ale kvůli jazyku taky trochu jako imigrant.

Kde jste teď doma?

V Praze. S tímhle městem souzním, připomíná mi můj rodný Brašov, staré německé město v rumunských horách. Zůstat tady jsem se rozhodl už před pár roky. Chtěl jsem přesunout část CME z Londýna do Prahy, nebyl jsem pravda moc podporován. A loni jsme to udělali, i když části CME jsou pořád v různých městech.

Proč Praha? Kvůli nákladům, poloze?

Za prvé, to město miluju. Za druhé, je to z hlediska naší společnosti nejlepší místo. Za třetí, tady máme z hlediska objemu největší byznys. A je to taky lepší pro lidi. Je to klidné město, bez dopravních problémů...

Praha bez dopravních problémů, to mi neříkejte...

Lidi bydlí blízko. Kdyby žili v Londýně, pojedou hodinu do práce, hodinu z práce a přijedou vyčerpaní. Potřebuju, aby byli v práci v pohodě. A jen tak mimochodem, CME je první nadnárodní americká společnost obchodovaná na newyorské burze a řízená z Prahy. A možná jediná v celé střední Evropě.

Často slýchám, že noviny jsou kvůli internetu a novým technologiím byznys na vymření. Ale není to tak, že daleko dřív umře klasická televizní stanice, protože si už dnes můžete vybírat z daleko většího množství kanálů a dělat si vlastní program?

Před deseti lety se mluvilo o konci knihy. Teď vidíte její oživení, prostě se jenom z papíru přesunuje jinam. Kniha je živá. U novin padá ten starý model - noviny jako nosič zpráv. To už samozřejmě nefunguje. Ale noviny jako názorová platforma nebo zábava, to přežije. Televize, noviny, knihy, všude rozhoduje obsah.

Zpátky k televizi, prosím...

Klasická televizní stanice přežije a poroste. Bude ale jiná. Nova za pět let, to budou hlavně zprávy a "non-fiction entertainment", reality show, seriály, ale už ne tolik filmů. Ty budou na jiných kanálech, jako je Nova cinema. Bude to prostě aktuální zábava, zprávy, a něco jako dneska Ulice.

Bude více profilovaná...

Přesně. A hlavní televizní kanály porostou. Less Moonves, šéf CBS, říká, že internet je přítel televize, ne její zabiják. Podívejte se na zimní olympiádu, televize měla díky zájmu o zprávy na internetu podporu. A taky, velmi brzo budeme mít 3D televizi. To bude průlom jako barva. 3D podpoří prodej nové techniky, ovlivní výrobu obsahu. Brzy.

Kdy?

Už příští rok uvidíte 3D v Česku. Budete pořád potřebovat speciální brýle, ale 3D přijde velmi brzy.

Musíte sledovat vývoj v technologiích? Jste to, čemu se říká "technology geek", někdo, kdo bez toho nemůže žít?

Sleduji to, to je jisté, technologie mění naši budoucnost. Ale nejsem geek. Mám počítač, to je všechno. Čtu na něm, ale nepíšu. Dostávám maily, ale neposílám žádné, to dělá moje asistentka. Ano, mám dva telefony. Ale nejsem na žádném facebooku, twitteru, nikde.

Proč?

Chci si zachovat svobodnou mysl. Znám novinky, orientuju se, ale nepoužívám to.

Protože nechcete být rozptylován?

Tak něco. Ani telefonem, nepoužívám ho tak často jako třeba před pěti lety.

Ale tady ve vaší kanceláři je technologie na každém centimetru. Čtyři obrazovky pro videokonference...

Videokonference ano, to používáme, šetří čas.

V Rumunsku o vás psali, že jste z Novy udělal stejně spektakulární televizi, jako je vaše ProTV v Rumunsku. Co to znamená, spektakulární televize?

Upřímně, spektakulární televizi udělal z Novy už Železný a za to mu patří uznání. Když jsem přišel v roce 2006 a měl za úkol ji znovu nastartovat, ještě tu něco z jeho Novy zůstalo, chyběla jí ovšem identita. Naším konceptem je zábava. I zprávy jsou pro nás zábava. Proto jsme úspěšní.

Můžou být zprávy jen zábava, když si uvědomíte, že vysíláte nejsledovanější zpravodajský pořad v zemi?

Jistě. Potřeba zábavy je důvod, proč se lidi dívají na televizi. Ano, taky potřeba zpráv. A když můžete udělat zprávy jako součást zábavy, dostanete obojí. Proto má Nova úspěch, i když by mohl být ještě větší. Ještě nejsme tam, kde bychom mohli.

Asi jsem staromódní, ale neruinuje náhodou zábava právě zprávy a informace?

Určitě ne. Mluvili jsme o internetu. Na Novu se nikdo nedívá, aby se dozvěděl nové zprávy. Dívají se na ni, aby je zabavila při sledování zpráv.

Ale pro mnohé z nich je to jediný zdroj informací...

My ale ty informace nijak nepřekrucujeme, jen je děláme zábavnými... To je rozdíl. My si nic nevymýšlíme.

Jaký je rozdíl mezi průměrným divákem v Rumunsku a tady?

Velký. Diváci v Česku jsou věrnější své televizi, věnují jí víc času a jsou loajálnější. Češi rádi chodí do kina, čtou, koukají na televizi a chodí do hospody. To je pro nás skvělé. A mají daleko víc rádi, co je české, domácí, to je velký rozdíl ve srovnání s Rumunskem. Proto bych nikdy netvrdil, že jsem sem přišel zavádět model z jiného trhu. Přišel jsem sem pomoci řídit program a víc ho přizpůsobit divákům.

Váš předchůdce Michael Garin v rozhovoru pro Financial Times vysvětloval, jak musel pochopit, že co je legrace v Rumunsku, nefunguje v Česku...

Částečně. Ale, co je sranda všude, funguje všude. Vezměte si sitcom, může být pro všechny a být vyroben třeba v Praze. Jako Comeback. To je originální, úspěšný koncept a my ho chceme zavést ve většině našich televizí. To je naše celková filozofie. Financoval jsem české filmy, protože jsme chtěli oživit kinoprůmysl v celém regionu, aby místní talentovaní lidé měli šanci dostat se k větším rozpočtům na filmy a k distribuci v mnoha zemích. Jako producent děláme ale i umělecké filmy. Třeba v Rumunsku jsme produkovali film oceněný v Cannes, děláme to i tady. Snažíme se využít talentu ve všech zemích a vyrábět televizní program, který lze prodat a použít na všech našich trzích i mimo ně. Prodáváme novely, seriály i mimo země, kde máme televize. Chceme být Endemol a Warner Studios střední Evropy. To je náš model, ne sen. To budujeme. Proč bychom nemohli produkovat filmy v CME, jako to dělají Američani? Už teď děláme přes tisíc hodin programu za rok. Loni jsme vyrobili osm filmů, náš cíl je dvacet za rok v šesti zemích. Většina z nich ale bude z Česka a Rumunska.

Proč podporujete umělecké filmy? Kvůli své minulosti?

To za prvé. Vyrábím zábavu i bulvár, ale dívám se na Menzela a Tarkovského. Ale podporujeme je i proto, že to je šance. Talent tady musíme podporovat, protože diváků těch filmů je hodně.

Co mají Češi a Rumuni společného? Kromě minulosti?

Nepřátele. Všude je hledají. Naši lidé si myslí, že historie se k nim zachovala špatně. Nevím, kde jsou, ale hledají je. Oba národy mají rády dobrý život. Nevím, který z nich je línější. Ale upřímně, když víte, jak je dostat do práce, pracují výborně.

Vy to umíte?

Nemám na vybranou...

V rozhovoru s proč ne?! říkala Michaela Maláčová, že Češi jsou líní, nespontánní, spokojení s průměrem, závistiví. Řekl byste to o nich taky?

Znám to. Tohle je názor většiny českých žen o českých mužích. Proto to asi řekla.

Aha. A co si myslí o rumunských mužích?

To nevím, protože české ženy je neznají. Ale řeknu vám, co si rumunské ženy myslí o rumunských mužích: že jsou hlasití, líní, nepodnikaví. V obou našich zemích se ale stala jedna věc, cítím to tady i tam - a to je znovuzrození žen. Mladých, úspěšných v práci. Ale řekl bych, že tady je v Česku taková misogynská tradice, takže se tomu názoru Michaely ani moc nedivím. I tady na Nově máme moc manažerů-mužů. Mělo by to být vyrovnanější. Nejsem proti mužům, ale jsem pro ženy.

Měl jste problémy, když jste jako rumunský manažer přišel do Prahy a...

...každý mě nenáviděl. Měli dva pocity - nenávist a strach. Hned druhý den jsem dostal s dobrým smyslem pro humor přezdívku Dracula. A dělám, co můžu, abych ji potvrdil. To je ponaučení: nemůžete porazit to, jak vás lidi vnímají, můžete to jen optimalizovat.

Máte tu přezdívku pořád?

Nevím. (Rozhlíží se po spolupracovnicích... Ty mlčí.) Víte, nejsem tady, abych řídil českou televizi. Jsem tu proto, abych vybudoval nadnárodní společnost, a Prahu jsem si vybral jako sídlo. Poprvé od roku 1990 jsem se kvůli tomu stal zaměstnancem. A to je velká změna. V Nově máme teď dva Rumuny, programový ředitel Novy je Američan, v CME je směsice všech národností. Ale je to americká společnost řízená Středoevropany. Na tohle jsem vsadil. A s naší produkční společností MediaPro děláme totéž - Hollywood střední Evropy.

Zpátky k tomu, co máme společného. Čtyřicet let komunismu...

Máme společnou bolestivou, ale zajímavou zkušenost. Mně je pětapadesát, vám přes čtyřicet, tyhle generace si to pamatují. Ale ty už nejsou jádrem našich zemí. Máme všichni ale jednu výhodu - zkušenost z komunismu a z ní plynoucí humor.

To opravdu považujete za výhodu?

Díky tomu, v čem jsme žili, máme něco navíc. To pořád vysvětluju a vzdělávám tím naše západní kolegy. O komunismu, o historii. Třeba teď v krizi.

Aby věděli, že může být hůř? Váš předchůdce Garin v FT říkal, že vlastně zdědil lidi, co byli sedmdesát let ve vězení.

Ano. Měl pravdu. Když jsme startovali televizi, cítili jsme tu bolest. Pro mě život znovu začal před dvaceti lety. To říkám mým kolegům. Mně je dvacet, ne pětapadesát, jak si myslí. Dvacetiletý se zkušenostmi pětapadesátiletého. Jsem šťastný, že se to povedlo.

Vy sám sebe považujete za kreativní osobu. Co jste naposledy vymyslel a převedl do reality?

Abychom si to ujasnili: byl jsem režisér, který se musel změnit v účetního. Byznys je o účtech a zodpovědnosti. Jako generální ředitel veřejně obchodovatelné americké společnosti jsem povinen být dobrý účetní, pak dobrý právník. Musel jsem se toho naučit hodně. Jestli něco přináším, tak je to moje radost, vkus a zvyk vytvářet každý den něco nového. A taky moje obsese dokonalostí, perfekcionismem. Občas se kvůli tomu dostávám do konfliktů s kolegy, protože nesnáším průměrnost. Nenávidím věci, které nejsou udělány tak, jak se mají dělat. Mám rád perfektní televizi, a to je ta, co má diváky.

Poslední nápad?

Dneska ráno, ale nemůžu vám ho ještě prozradit. Je to film. Love story. Češi potřebují více milostných příběhů. Je tu moc dramatu. Vím, že máte drama rádi. Ale potřebujete víc milostných příběhů. To jsem říkal už před čtyřmi lety: Češi potřebují víc komedií, sitcomů. A všichni mi říkali: Ne, to ne, to u nás nefunguje. A podívejte se na Comeback. Ani jeho tvůrce mu nevěřil. A teď si myslím, že potřebujete víc love story. Může tam být i drama, ale hlavně love story.

Co čtete častěji? Scénáře, nebo výsledovku?

Bohužel to druhé. Spoustu času trávím tím, že se musím učit. Ptal jste se mě na technologie, trendy. To musím znát a vědět dopředu, za to jsem placený. Já musím lidem říct, kam půjdeme, proto musím hodně číst a učit se.

Vy jste obojí - umělec i byznysmen. Cítíte mezi tím nějaký rozpor?

Chtěl bych být obojí, ale teď jsem víc v byznysu. Protiklad tu existuje - byznys vytváří peníze, umění je utrácí. Umění ale vytváří pocity. Byznys je bez citu, bez pocitů. Je suchý. Čísla nemají city. Byznysmeni jsou nudní, smutní, oškliví a někdy i hůř.

Vy jste byznysmen!

Ne, vysvětloval jsem, že jsem režisér donucený stát se účetním. Já si hraju, neřídím, udržuju radost z tvoření a dělání nových věcí. A zpátky k těm byznysmenům - je mi líto, že to musím říct vám, když vaše noviny jsou pro ně - já si vůbec nedokážu vysvětlit, proč jdou ženy po byznysmenech, co na nich vidí! Když vidím sám sebe jako byznysmena, jsem tak nudný a neradostný!

Třeba jdou po penězích.

Jo, ale to je moc jednoduché...

Souhlasíte, že peníze jsou jediným prostředkem, jak dnes měřit úspěch?

Ano, ale to není nic pro mě. Souhlasím, úspěch v byznysu se měří množstvím peněz. To ale není můj cíl. Já chci peníze utrácet. Proto je vytvářím.

Vědí tohle o vás vaši akcionáři?

Já pro ně vydělávám. Utrácím vlastní peníze. Moji akcionáři nemají cit, ti chtějí vidět jen čísla (směje se). Úspěch nemůžete měřit jen v penězích. Chcete úspěch, abyste byl šťastný. Jestli se to měří bankovním kontem, O. K. Jestli společenským postavením, O. K. Jestli známostí mezi přáteli, O. K. Jestli vaším partnerem v životě, taky to je úspěch.

Vaše kariéra, to je jak pohádka o selfmademanovi, který za posledních dvacet let slavil úspěch ve všem, na co sáhl. Točil filmy, produkoval film o rumunské revoluci, byl ve vládě, založil televizi, noviny, řídí velkou společnost... Byl jste někdy na pokraji neúspěchu?

Každý den.

No tak...

Měl jsem štěstí díky revoluci. Před rokem 1989 jsem dělal všechny mediální profese, byl jsem novinář, v rádiu, u filmu, televize. A měl jsem štěstí, že jsem mohl dělat chyby. Dělal jsem je a stály hodně. Nikdo mě neučil. Párkrát jsem na pokraji pádu byl. Ale obecně mám rád to, být na hraně. V byznysu hodnotíte riziko, vyhýbáte se mu. Ale když neriskujete, nikam se nepohnete. A já jsem vnímán jako ten, co riziko přijímá, a ne ten, kdo ho odmítá.

Jaký je účet za úspěch?

To je bolestivá otázka, pokud chcete upřímnou odpověď. Účtem je život. Čím výše míříte, tím více se musíte vzdávat osobního života, času, pohodlí, klidu. Lidi tomu říkají stres, ale to je víc než stres. S tím nemám problém.

Klid v duši, v rodině...

Klid ve vaší osobnosti. Nemůžete mít perfektní osobní a zároveň úspěšný profesní život, to je jen ve filmech. Už vůbec to nejde v čase, kdy něco budujete, kdy musíte bojovat, čelit nečekaným událostem každý den. Musíte se vzdát něčeho ze sebe, abyste dostal něco od lidí kolem sebe. Je to o obětování.

Bolestivá otázka, řekl jste. Litujete něčeho?

Ne, to ne. To bylo moje rozhodnutí, moje volba. Mluvím o oběti, ale na druhé straně jsem dostal šanci něco tvořit.

Vy jste byl posledních dvacet let v rychlém pruhu, pořád jel na nejvyšší výkon. Není čas přeřadit na nižší stupeň?

Tohle je droga.

Můžete se předávkovat...

Musíte hlídat rovnováhu. Jak se ale jednou nadechnete tohohle vzduchu... Jsem stavitel. Rád stavím domy, filmy, byznys. Tak jsem šťastný. Cítím, že proto jsem se narodil. Zpomalit? Ne. Představte si pilota formule 1. Může zpomalit?

Ale oni jezdí pět deset let.

To je fakt. Já ale vždycky tvrdě pracoval, už před revolucí. Teď jsem přece jen zpomalil, pracuju pět dní v týdnu, ne sedm jako dřív. Dobře, někdy šest, no.

Neříkejte mi ale, že práce je sto procent života...

Je to moje radost. Hraju si. Když práce není radost, tak to bolí.

Co děláte, když máte volno?

Koukám na filmy. Nebo si vyhrazuju čas na přemýšlení. Pořád musím být soustředěný, komunikovat, mysl nemá klid. Snažím se přemýšlet, procházet se. Po hezkých místech, městech, zemích, horách. Miluju hory. Mimo práci ale nejsem moc zajímavý.

Jste prý snowboarďák...

To je pravda. Začal jsem v padesáti.

Učíte se rád nové věci?

To je radost. Jinak byste se nudil.

Co jste naposledy udělal poprvé?

Ten snowboard, řekl bych. V posledních letech jsem prošel bolestivými osobními zkušenostmi, o tom bych ale nerad mluvil. Spoustu věcí jsem dělal poprvé, ale je to opravdu osobní. Když jste na vrcholu tak dlouho a přežíváte tam, musíte se hodně učit o té druhé straně. O vztazích, o osobním životě. Největším nebezpečím - když jste úspěšný a zvlášť když jste hodně úspěšný - je arogance. A když se s ní nedokážete vypořádat, tak je zle.

Musel jste se to učit?

Ano. Musíte dostat lekci ponížení. Náboženství v tomhle lidi trénovalo. Svoboda nás v tomhle nechala úplně bez kontroly. A my se to musíme naučit.

Měl jste takové lekce ve svém životě?

Ano a respektuju je. Jsou to soukromé věci, ale i v byznysu máte takové zkušenosti skoro denně. Zvlášť teď, v době krize. Snažíme se nepřiznávat si ji, ale musíme s ní počítat. Mluvíme o úspěchu, ale rok a půl je to jen o přežívání.

Co je pro vás luxus?

Ať to nezní pokrytecky, ale já mám rád svobodu, normální život, všechno, co je kvalitní, inovativní. Jestli je tohle luxus, tak ano.

Nepotřebujete jachtu?

Ne. Mám mořskou nemoc.

Private jet?

Používám ho, abych ušetřil čas.

Říkal jste, že úspěch je štěstí. Jste teď šťastný?

Ne, nejsem. Protože jsme v krizi a ta způsobuje další krize. Zkouším být šťastný, nejsem smutný. Bojuju, abych dosáhl štěstí pro sebe a lidi kolem sebe, ale nemůžu říct, že jsem šťastný.
Štěstí se musí vybojovat. A teď jsme v těžkých časech.

Myslíte v byznysu, nebo osobně?

Všechno je provázané. Nemůžete být šťastný, úspěšný v byznysu a nešťastný v osobním životě. Jeden zdroj štěstí ovlivňuje druhý. Nejsem smutný, ale nemůžu mluvit o štěstí. Propouštíte lidi, rušíte projekty, to není příjemná doba. Ale ano, jsem rád, že jsem zdravý a můžu dělat, co chci. Jsem šťastný, že jsem svobodný. Svoboda je ten největší zdroj štěstí. To je to, co jsme se v tomhle koutě světa všichni naučili.


ADRIAN SARBU

Narodil se v roce 1955 v rumunském Brašově. Na divadelní a filmové akademii vystudoval režii. Věnoval se dokumentárnímu filmu a po roce 1989 se stal členem první porevoluční vlády. V roce 1990 založil produkční společnost Mediapro a o tři roky později stanici ProTV, která se v roce 1995 stala součástí sítě CME. Od roku 2006 působil jako regionální ředitel pro Česko, Slovensko a Rumunsko. V roce 2009 byl jmenován generálním ředitelem CME.