Ještě zatočíte, pak ještě jednou a projedete na konec údolí, navádí nás telefonem Andrea Ferancová-Bartoňová. Jedeme za ní do západních Vysokých Tater za Čadcu, kde, ačkoliv se blíží Velikonoce, sněží jak na Nový rok. U každé zatáčky postává srna, takže jedeme krokem. A pak se jedno z údolí otevře jako dlaň a na bílé stráni se mezi sruby objeví dům z šedostříbrného dřeva. Je strohý a přitom nesmírně útulný.

Pod kola auta se nám vrhá dvojice černých voříšků, které maminka Ferancová čerstvě donesla z útulku. Matka ženy, za kterou jedeme, nás chraplavě šansonovým hlasem zve na vydatný kuřecí bujon a zapékané maso s hlívou ústřičnou. Hned celá naše výprava zapomene na práci a usedáme ke stolu pro osmnáct lidí. Maminka s dcerou jsou na sebe vyladěné, nosí na stůl a domlouvají se pohledem.