Ricardo Bofill je umělec. A génius. A workoholik. O tom nemůže být po prvních deseti vteřinách pochyb. Umělec doživotně načichlý cigaretovým dýmem, pořád napůl zasněný ve svých vizích a zároveň věčně vibrující těkavou, nedočkavou energií. Se zvláštní chůzí, která působí, jako by se nad podlahou vznášel nebo se chtěl dát každou chvíli do tance. Žije z hektolitrů kávy, dýmu cigaret a téměř beze spánku.

Jeho angličtina je buď zcela plynulá (to když před klientem potřebuje prosadit svou představu) nebo neexistuje - to když klient chce něco, s čím Bofill absolutně nesouhlasí. Pak přechází do dramatické katalánštiny, rozhazuje rukama, chytá se za srdce, chvílemi působí až smrtelně zraněně. Vedle něj sedí jeho pravá ruka, mladší syn Pablo, a klidným hlasem shrnuje otcovu dramatickou řeč do angličtiny.