Tenhle člověk se mi asi zdá. Nebo nezdá. Má kolem sebe silné, až hypnotizující zenové pole. Mluví tiše, bez přízvuku a přirozeně přechází mezi bezchybnou češtinou a až alžbětinskou angličtinou. Narodil se, vyrostl a studoval v Dillí. I když vypráví o vážných věcech, jeho tvář nese klid a téměř neznatelný úsměv. Život tohoto padesátníka je prý velmi, velmi, velmi pomalý. Není to přitom žádný mnich. V Česku žije čtvrt století, v 90. letech tu zahájil špičkový gastronomický byznys, jeho čtyři restaurace Zátiší, Bellevue, Mlýnec a Žofín garden i catering patří k tomu nejlepšímu, co lze u nás okusit. Dnes pracuje maximálně patnáct hodin týdně, "v tom mám štěstí", prohodil mimochodem. Intenzivně se věnuje filantropii, sociálnímu podnikání ve Rwandě nebo Kambodže. Miluje své čtyři děti. Je také hodně a rád sám. Tehdy medituje a soustředí se. Pravidelně u něj na svých cestách do Česka obědvá dalajláma. A zatímco Surimu úsměv pohrává na rtech, vypráví mi, jak je vlastně připravený umřít. Ne že by se mu tedy chtělo.