Člověk si ani nevšimne, že třetinu života prospí, dokud o spánek nepřijde. Stačí pár dní beze spánku a sám by nejradši skočil do hrobu. Bez nohy se dá žít, bez funkčního mozku se leckdo taky světem protluče, ale bez spánku ne.

V posledních týdnech srazily děti a práce počet mých prospaných hodin na tři. Že se něco děje, jsem si uvědomila, když jsem nekonečně dlouho parkovala auto na prostoru pro kamion a začala snít o svém novém byznysplánu - kavárně, kde by si lidé mohli schrupnout. Za poplatek, ovšem. Není to originální myšlenka. V Tokiu už funguje takových kaváren několik. Nenabízejí kávu, ale čaj, masáž a třeba jako v Mahika Mano houpací síť. Většinou se platí necelé dva dolary za minutu spánku, ale lze si předplatit permanentku. Čtyři hodiny za bratru zhruba třicet dolarů. A už rok v osvíceném Japonsku dokonce funguje kavárnička, kde si muži mohou pospat v náručí slečny. Ve vší počestnosti. Prostě si vyberou dívku, stulí se jí do náručí a zdřímnou si, cena jim běží.