Patrika Dařílka sleduji téměř deset let. Označit ho za krejčího nelze, protože sám nic nešije. Dalo by se říct, že není v pravém smyslu ani podnikatel, protože místo úsilí o to, aby vydělal co nejvíce peněz, vkládá energii a prostředky do vývoje věcí, u nichž je často diskutabilní, zda po nich v současné době ještě existuje poptávka.

Stačí košile šít třemi stehy na centimetr, devíti, nebo je jich třeba patnáct? Je třeba dělat perleťový knoflík ze středu lastury, ručně ho vyřezávat, brousit a leštit? Většina lidí by to považovala za podružnosti, řeší spíš design či cenu. Pro Dařílka jsou to klíčové detaily. Cesty, jak dosáhnout maxima, většinou najde, ale stojí ho to miliony korun na vývoji látek, strojů i hádky s dodavateli, kteří tak propracované látky, nitě či knoflíky již odmítají dělat s odkazem na to, že je to příliš drahé a nebude to nikdo kupovat.