Lidská tvář umí vyjádřit úžas dvěma mimickými pohyby: spadnutím brady a roztažením zorniček co nejvíc doširoka. Při návštěvě bývalé továrny, již Ricardo Bofill přestavěl na svůj domov, cítíte, že váš obličej dělá obojí najednou. Zároveň litujete, že neexistuje ještě nějaký třetí výraz, kterým by se dalo dát najevo, jak neskutečně ohromeni tímhle místem jste.

Ten nápad byl tehdy podobně ztřeštěný, jako kdyby se někdo u nás rozhodl vzít starou vítkovickou ocelárnu a proměnit ji ve svůj domov. Jenže Ricardo Bofill byl mladý, hlavu měl plnou bláznivých ideálů a hrozně si přál nějak změnit svět. Už měl po krk toho, že jeho zemi vládne generál, a dával to nahlas najevo, čímž si na sebe ušil několik nocí ve vězeňské cele a vyhazov ze školy. Tak se sbalil, sedl do auta a rozhodl se procestovat svět křížem krážem. Jak mu rodná Barcelona mizela za zády, viděl na modrém nebi stoupat kouř. Zvedal se z komína nejstarší cementárny ve Španělsku, obrovského monstra, jež zamořovalo už tak nedýchatelnou atmosféru ve městě. "Věděl jsem, že se měla zbourat. A v tu chvíli mě napadlo, že ji jednou koupím a udělám z ní místo, kde bych mohl žít a pracovat," vypráví Bofill se zápalem, jako by se mu to přihodilo včera. V polovině 70. let onu nehostinnou ruinu skutečně od podlahy předělal. "Teď už člověk nevidí na nebi kouř, ale krásný sošný komín, který se tyčí vzhůru jako obrovitánský cylindr," usmívá se spokojeně.

Schody do nikam

Když stojíte venku, továrna vás uhrane svým syrovým brutalismem, v němž je zároveň něco z romantičnosti středověkých klášterů. Našedlé věže kontrastují s nebem, které vypadá jako malířské plátno, na něž někdo chrstnul kbelík s blankytnou modří.

Zbývá vám ještě 60 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se