Pokud je na první pohled něco jasné, tak že Antonín Kratochvíl je to, čemu se v angličtině říká alpha male − když přijde do místnosti, okamžitě víte, že tam je, jakkoliv třeba jen sedí v rohu a pije čaj. Rozhodně nepoznáte, že mu bude za pár týdnů sedmdesát, působí minimálně o deset let mladší a jako někdo, s kým byste okamžitě šli na skleničku.

Prostě chlap z doby, kdy chlapi ještě byli chlapi. Bezprostřední vystupování, trochu chraplavý hlas a pohled člověka, který viděl v životě možná trochu víc, než by úplně chtěl. Samouk, jenž si užil s komunistickým režimem tolik, že v roce 1967 utekl z republiky pěkně nadivoko přes francouzskou cizineckou legii a Nizozemsko do USA a cestou se stal světově uznávaným fotografem, který uměl věrně zachytit hrůzy války i hollywoodské hvězdy.

Jeho kniha Incognito je dodnes jedním z nejpozoruhodnějších a nejsvéráznějších souborů fotografií celebrit, které kdy nějaký Čech dokázal vyfotit. Kratochvíl vystupuje jako někdo, koho učila ulice. Nesálá z něj ego, ale přirozená autorita. Během rozhovoru vás okamžitě vtáhne do hry coby přirozeného parťáka, protože, koneckonců, když se potloukáte po světě sám, pouze s foťákem, tohle je přesně to, co se naučíte asi ze všeho nejdřív: umět v lidech vzbudit dojem, že před sebou nemají namyšleného pitomce, ale úplně obyčejného fajn chlápka. Chlápka, s nímž je radost hovořit.


1. Jak se máte?

No, relativně dobře.

2. Baví vás focení stejně jako před třiceti lety?

Podle toho, co fotím. Ale teď si vybírám jenom svoje oblíbené věci, takže mě to baví hodně.

3. Je něco, co byste nejraději nikdy nevyfotografoval?

Pár věcí už jsem nevyfotil. Třeba lidské utrpení. Johnny Weissmüller. Říká ti to něco? Budeme si tykat, ne? On hrál Tarzana ve 30. a 40. letech a byl to olympijský šampion v plavání. Jednou jsem byl v jeho vile v Acapulcu, kde umíral. Dostali jsme se tam přes jeho ženu a já ho měl fotit. On byl tehdy už asi po dvaceti mrtvičkách, vyhublý, nemohl mluvit a za ním stál takový ten obrovský mexický masér, který se o něj staral. Celé tu působilo strašně bizarně, smutně, ale zajímavě. Jsem si jistý, že by to byla neuvěřitelná fotka. Ale já se na něj podíval a viděl jsem v jeho očích, že nechce, abych ho takhle fotil, že nechce, aby ho v tomhle stavu někdo viděl. Tak jsem se na to vykašlal. Ale jinak fotím všechno. Je to dokument.

Přesně tři otázky trvalo, než jsme přešli na tykání. Tady jsem poprvé dostal dávku Kratochvílova osobního kouzla a zároveň dvou věcí, které v rozhovoru udělal ještě několikrát. Zaprvé rád zmiňuje jména lidí, které potkal. A v každém jeho příběhu je jakýsi podtón lidskosti, pochopení pro lidské utrpení. Zní to napsané možná nabubřele, ale je to tak.

4. Je podle vás (omlouvám se, mám otázky napsané ve vykání) něco tak krásné, že to zachytit nejde?

Ženská vůně. Nebo vůně vůbec. To se nedá fotit. Dá se tomu přiblížit, nějak to ztvárnit, ale není to nikdy ono. Souhlasíš?

Co já vím, já fotím maximálně na iPhone.

5. Asi ano. Fotíte raději věci statické, nebo které se hýbou?

Oboje. Já jsem vycvičený, že zachytím jakýkoliv moment. V dokumentu nebo v žurnalistické fotce jde o ten moment. A já musím být připravený na to, že může přijít kdykoliv.

6. Když fotíte někoho konkrétního, je podle vás důležitější zachytit jeho ego, jeho podstatu, nebo to, jak působí na okolní prostředí?

Oboje. Ego je tam vždycky první. On nebo ona ho dá vždycky nějak najevo většinou právě ve vztahu k prostředí, ve kterém jste. Lidé tak většinou fungují.

7. Proč je fotka lepší než video?

Video je pomíjivé. Fotka ne. Podle mě se vám video nevryje tak hluboko jako silná, ikonická fotografie. K ní se pořád vracíte.

Kratochvíl přitom videa dělá. Na svých webovkách jich pár má a jsou pozoruhodná.

8. Je něco, co byste chtěl znovu fotit, protože máte dojem, že jste to nevyfotil věrně?

Musím zapřemýšlet… Nějaké repete bych si občas dal, ale jinak jsem to, myslím, naladil vždycky dobře. Nebo jsem se alespoň snažil.

9. Co je váš největší hřích?

Hřích neexistuje. Všechno je nějak součást vašeho snažení. Na druhou stranu, každý k tomuhle přistupuje jinak. Můžete to brát tak, že hříchů může být hodně. Ale ne podle Vatikánu.

Tahle odpověď zní trochu zmateně, ale kontext je jasný. Kratochvíl se rozhodně svými hříchy neužírá, tedy určitě ne ve chvíli, když sedím proti němu u stolu.

10. Co podle vás dělá dobrého fotografa? Schopnost vidět, co jiní nevidí, dobře si stoupnout, nebo technika záběru?

Je to kombinace, samozřejmě. Dobrá fotka je dílem náhody, kterou si ale vytvoříte. Musíte se prostě modlit k bohu fotografie a pak být připravený, když vám takovou fotku sešle.

11. Z toho, co jste za svoji kariéru viděl, šokovalo vás někdy něco tak, že jste to nedokázal vyfotit?

Ne. Párkrát se mi stalo, že jsem zauvažoval o nějaké lidské podstatě toho, co jsem viděl, několikrát jsem nevyfotil něco z úcty k subjektům, které jsem měl před objektivem. Ale nestalo se to často.

12. Kdy jste se naposled ukázal na veřejnosti bez šály kolem krku?

Hm, nosím ji od 70. let. Vlastně ve francouzské cizinecké legii jsem nosil turban proti písku, tam jsem se to naučil. Takže dokonce od 60. let. Mám jich hrozně moc. Hlavně z egyptské bavlny. Tahle je taková zimní. Tu mi poslala sestra před několika dny.

Šála je nejvýraznější součást jeho osobní image. Jako by byl připravený pořád někam odjet.

13. Prosím doplňte věty: Módní fotografie je…

… je… je (pauza) … fotíte šmátu, oděv. Musíte prostě dobře vyfotit to, co objekt focení nosí. Zbytek je omáčka okolo.

14. Portrétní fotografie je…

… fotografie, která se nejvíce přiblíží fotografované osobnosti.

15. Válečná fotografie je…

To je těžké (dlouhá pauza), vyfotit hrůzy války. Ale nejen dopad války na lidi, ale i na krajinu, zachytit tu hrůzu v celku. Je to velice obsáhlé téma. A pak jsou samozřejmě oběti. Na druhou stranu fotit vojáky není moc zajímavé. Momentálně. Ale třeba David Duncan udělal výborné fotky vojáků ve Vietnamu. Prostě dobrá fotka je dobrá fotka.

16. Kterou svoji fotografii považujete za nejcennější?

Já to tak nevnímám, takže neumím říct. Cenu fotografie určuje obchod. A když jsou lidi za fotku ochotni zaplatit hodně peněz, tak je pro ně asi důležitá. Ale jinak cenu určuje "market", ne já. Třeba když někdo umře, stoupne zájem o jeho fotky. To je příklad Davida Bowieho. S ním jsem udělal takovou jednu fotku, kterou si hodně lidí vyžádalo. A teď: bylo to kvůli němu, nebo kvůli té fotce? Znáš ji? A líbí se ti? Tak vidíš.

Fotek s Bowiem udělal Kratochvíl několik. Především černobílá série je skvělá. Bowieho tvář je tu často rozostřená, ukrytá ve stínech. A dokonce i když jde zpěvák s cigaretou po ulici, vidíte ho jen tak mimochodem.

17. Od koho byste chtěl mít svůj portrét?

Já nevím. Nejsem ten typ člověka, co touží, aby ho někdo fotil. Já to mám naopak. Mně uteklo dost lidí, které jsem chtěl fotit, ale nevyšlo to. Buď umřeli, nebo to nějak nedopadlo. Tam bych chtěl to repete, jak jsme se o tom bavili. Malíř Francis Bacon třeba. Nádherná tvář. Tam už jsem měl vymyšlené, jak to vyfotím, bylo to domluvené, letěl jsem za ním do Londýna a cestou na letiště mi volají: "Hele, nejezdi, on se ožral, upadl a má monokl, nedá se fotit." No a než jsem se k němu dostal znovu, tak umřel. To mě mrzí hodně.

18. Když budeme vycházet z toho, že fotografie mají v lidech vzbuzovat emoce, jaké emoce chcete primárně vzbuzovat svými fotografiemi?

Tak to nemám. Já se chci fotografiemi přiblížit co nejblíže esenci toho foceného. A někdy na to lidi pak reagují a třeba tu fotku používají dál jako prostředek pro vzbuzení zájmu o nějakou věc, kauzu nebo místo. To je pak fajn. Ale já to často ani nevím. Udělám fotky, ty vyjdou v časopise, lidi na ně kouknou, ty jejich reakci neznáš.

19. Pomohla nějaká vaše fotka "dobré věci"?

Stalo se mi, že jsem v New York Times Magazine publikoval fotku, na které byl umírající na AIDS s rodinou v Zimbabwe. Tu fotku si pak vyžádala senátorka za Kalifornii pro zasedání Kongresu, kde se hlasovalo, kolik pomoci půjde na potírání AIDS v Africe. Fotku zvětšili na dva metry, přivezli ji do Kongresu a ten tehdy odhlasoval rekordní částku pro pomoc Africe v boji s AIDS. Myslím, že ta fotka dokázala vzbudit nějaký pocit empatie. Takže to bylo dobrý.

20. Co jste si pomyslel, když vám řekli, že byste měl hrát ve filmu?

Já si myslel, že to bude nějaký štěk. Dokonce mi řekli, že ani nemusím číst ten scénář, což byla úplná blbost. Mě to zajímalo z jednoho důvodu − já hodně fotil herce a filmy. Tak jsem chtěl vědět, jak se člověk cítí na druhé straně. Proto jsem to vzal. Pak Honza Hřebejk chtěl, abych ještě něco říkal, na což jsem nebyl úplně připravený. Ale on byl výborný. Přišel za mnou a povídá: "Hele, nestresuj se, jeď to, jak chceš." Takže jsem to dal. Lidi to celkem ocenili, dokonce jsem dostal za Kawasakiho růži nominaci na Českého lva. To se asi profíkům moc nelíbilo.

21. V čem se liší svět filmu a svět fotografie?

Fotka je o realitě. Hraný film je o iluzích.

22. Prošel jste legií, detenčním zařízením, vězením. Co vám tyhle zkušenosti řekly o lidech?

Jak jsme "insignificant"… jak jsme malí. Že tam je vždycky nějaký frajtr, nějaký kaprál, někdo nad vámi, kdo vás bude vždycky kopat do prdele a vy s tím nemůžete vůbec nic dělat. Takže tam jsem pochopil, jak jsme všichni malí a ta autorita nás nakonec vždycky vojede.