Nylon je první syntetické vlákno vyrobené přímo z uhlí, vody a vzduchu. Svým způsobem tak lze říct, že i úspěch francouzské značky Longchamp je primárně založen na uhlí, vodě a vzduchu. Byl to právě nylon, jenž firmu v 70. letech katapultoval do povědomí módních nadšenců a postaral se o to, že je Longchamp dodnes vnímán jako synonymum pařížské "art de vivre". Zakladatel firmy Jean Cassegrain se ho tehdy rozhodl využít k výrobě odolných a zároveň lehkých cestovních zavazadel. A jeho syn z něj o dvě desetiletí později vyrobil dnes ikonickou skládací tašku Le Pliage. Z ní se téměř přes noc stal hlavní pilíř miliardového módního impéria, které dnes vede vnuk Jeana Cassegraina − Jean. S ním jsme se při otevření pražského butiku Longchamp v Pařížské ulici setkali, aby nám prozradil něco o tíze poděděné zodpovědnosti, lehkosti francouzského podnikání a budoucnosti luxusního průmyslu.

Longchamp založil váš dědeček Jean Cassegrain v roce 1948. Dnes se říká, že je vaše značka pro Francii stejně důležitá jako croissanty nebo Eiffelovka. Jak se vám od té doby, co jste firmu převzal, spí?

Spím dobře. Víte, vůbec to tak nevnímám. Jako dítě jsem vyrůstal v domě, v němž měli můj otec a děda své kanceláře. Už tehdy jsem se považoval za součást firmy − takový inventář, chcete-li. S naší firmou jsem strávil celý svůj dosavadní život a předpokládám, že se to už ani nezmění. Longchamp koluje v mých žilách, utváří mou DNA. Něco takového nemůžete vnímat jako zátěž. Mít možnost rozvíjet byznys, který založil váš praotec, je v dnešní době spíš obrovské štěstí.

Neříkejte, že vám to ještě neleze na nervy. Vždyť už od dětství jistě posloucháte samé Longchamp sem, Longchamp tam.

Neleze, protože společnost neustále ženeme kupředu. Pořád je to sice ještě Longchamp, ale už dávno ne ta samá firma. Máme ručně šité kabelky z kůže, prêt-à-porter kolekce, pánskou linii zavazadel, brašen a doplňků. Dnes jsme v Praze a snažíme se naši značku přiblížit českým zákazníkům. Stále se vyskytují nové výzvy, nové problémy, které je třeba řešit. Něco takového vás nemůže omrzet.

Podle některých studií jste nejoblíbenější značkou s koženým zbožím ve Francii. Hodnota vaší společnosti se odhaduje na více než 1,5 miliardy dolarů. A k vašim největším fanouškům patří dokonce i proslulá módní novinářka Suzy Menkesová.

Ano, paní Menkesová je mimořádně loajální zákaznice.

Musí vám ji závidět celý módní průmysl.

To máte asi pravdu. A víte, co je na ní to nejlepší?

Povídejte…

Je ze staré školy, takže by si od nás nikdy nevzala dárek. Za všechno platí sama.

To jste neměl říkat, teď vám ji budou závidět ještě víc.

To je možné. Popravdě nás však milují hlavně francouzské ženy. Existuje spousta francouzských značek, z nichž by mohly vybírat. Jenže tyto firmy cílí svým designem primárně na mezinárodní klientelu. Výsledkem je, že si ty nejznámější francouzské značky nutně nekupují především Francouzky. My jsme si kdysi řekli, že to změníme. Že budeme myslet hlavně na Pařížanky. A víte, co se stalo?

Co?

Milují nás dámy z celého světa. Cítí z nás autenticitu. A kdybychom začali navrhovat pro ruské, japonské, čínské nebo americké zákazníky, a vzdali se tak své identity, mnohé by to odradilo. Jsme Evropané, jsme Francouzi.

A jen máloco je francouzštější než Le Pliage, vaše proslulé skládací tašky z nylonu. Vysvětlete mi, jak je možné, že po nich ženy pořád touží, i když jsou relativně levné a prodávají se jich miliony?

Je to výrobek unikátní a univerzální zároveň. Znamená spoustu různých věcí pro spoustu různých lidí. Na tuhle tašku můžete narazit v soukromém tryskáči i v autobuse mířícím na předměstí. Mému otci, který ji počátkem 90. let navrhl, se podařilo to, po čem řada designérů touží − vymyslet produkt, který je originální i jednoduchý současně. To ovšem neznamená, že můžeme usnout na vavřínech. Neustále se snažíme tašku obnovovat. Pravidelně například na jejím designu spolupracujeme s americkým návrhářem Jeremym Scottem. Je to stejné jako s parfémem Chanel No. 5, i on prošel výraznou evolucí, přestože by si někteří mohli myslet, že se od roku 1921 vůbec nezměnil.

Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by byl tak blízko zrodu opravdu ikonického produktu jako vy. Zajímalo by mě, zda váš otec tehdy tušil, že právě kreslí legendu.

Ne, ne.

Ne? Nevtrhl do jídelny se slovy: Děti, máme to!