Jako správný prezidentský kandidát má s sebou asistenta, ale jinak na něm není nic významně dramatického. V kvalitním neformálním oblečení Michal Horáček (64) vypadá dobře, je udržovaný a opálený. Pro generaci dnešních čtyřicátníků a starších znamená něco, co je v nějaké podobě provází celý život. Psal do Mladého světa, otextoval několik hyperpopulárních alb, během sametové revoluce byl přesně tam, kde se děly důležité věci, a asi i díky tomu se stal vzápětí králem tehdy vznikajícího sázkového trhu. Pak cestoval, studoval vysokou školu, psal, produkoval a nakonec svůj život nasměroval k touze stát se prezidentem.

Při osobním kontaktu rychle zjistíte, že Horáček není žádný uvolněný umělec ani rozmáchlý intelektuál. Vznáší se kolem něj aura jakéhosi permanentního mírného napětí. Je velmi inteligentní a velmi pozorný, takže například technických problémů, jež provázejí začátek našeho rozhovoru, si všímá dříve než štáb a na tváři mu vidíte, že je nedokáže ignorovat, dokud nejsou vyřešeny. Pořád jako by přemýšlel, možná kalkuluje nebo pečlivě pozoruje. Zároveň si jako člověk, který si cení vzdělání, dává záležet na tom, jak formuluje. Jakkoliv je okouzlující společník, je v jeho přítomnosti dost těžké se uvolnit. Přirozeně ve vás vyvolává potřebu být ve střehu, což je celkem zajímavý začátek rozhovoru se zajímavým mužem.

1. Jak se máte?

Dobře. A vy?

2. Dokážete na následujících 64 otázek vypadnout z role prezidentského kandidáta, nebo jste v ní stoprocentní?

Je to skutečně něco, co si člověk musí osvojit, prožívat to naplno, aby to bylo poctivé. Já jsem v tom naplno.

3. Proč jste se rozhodl kandidovat na prezidenta? To vás nelákala idea klidného stáří mezi knihami?

Já jsem se rozhodl, že chci změnu, a nestačilo mi fňukat na Facebooku. Že to nemá význam. A já chci velkou změnu. Chci prezidenta, který zastupuje stát podle ústavy. Důstojně a pěkně. Nevím, zda jsem toho sám schopen, ale vím, že je to jeho úkol. Chci prezidenta, který když někam přijde, rodiče řeknou dětem: "Hele, pojďte se podívat na toho člověka, toho jsme si vybrali, aby nás zastupoval. A to jsme dobře udělali."

Oceňuji, že zastavil agitaci včas. Ale tato otázka byla schválně položena za tou minulou. Skutečně v tom je naplno. Ale není pohlcený sám sebou.

4. Kdy jste naposledy někoho seřval?

Ani se nepamatuju. Já většinou na lidi neřvu.

Zajímavé. Horáčka přitom provází pověst člověka přísného ke svému okolí, který neváhá mluvit hodně důrazně, pokud mu na něčem záleží. Ale asi má prostě hranici řevu někde jinde.

5. Kdy jste naposledy vzteky něco rozbil?

Nikdy. To nedělám.

6. Bez jaké věci byste se nedokázal obejít na pustém ostrově?

Bez knížek. To by bylo těžké.

7. Kam byste mě vzal do restaurace a proč?

Záleží na tom, co bych si myslel, že máte rád. Vás bych tak tipoval na pořádný steak.

8. Které umělecké dílo vás naposledy rozplakalo?

Jo, to vím. To bylo poslední album Leonarda Cohena, kde se vyrovnával se svým odchodem ze světa a se smrtí. Udělal to takovým dospělým způsobem, který mi dal nahlédnout do té situace. Bylo to silné.

9. Kdy jste měl pocit, že jste na konci svých sil?

Kdysi, když jsem kvůli sázce běžel pět kilometrů. Poté, co jsem strávil po kavárnách u cigaret a kávy tolik let a najednou jsem se měl stát sportovcem. Měl jsem fyzioterapeuta, člověka na strečink, dělal jsem břicho, shyby… Prostě takové věci, o kterých vy víte možná jenom z nějakých knížek. Když pak běžíte těch posledních osm set metrů a chcete doběhnout v limitu… Tehdy jsem byl na konci svých sil.

No, mnoho lidí to překvapí, ale chodím celkem pravidelně boxovat. Takže se mě samozřejmě trochu dotklo, když mě Horáček elegantně a vlastně ve vtipu tak trochu urazil, i když uznávám, že shyby nejsou moje silná stránka. Ale je v tom něco pro Horáčka typického. Ačkoliv mluví přemýšlivě a elegantně, myslím, že v textu by nikdy nic podobného nenapsal. Něco ho okamžitě napadne a zaujme a jde s tím ven.

10. Jaký svůj sen si naposledy vybavíte?

Noční sen? Mně se sny moc nezdají. Bohužel. Já spím málo, ale strašně tvrdě. Já mám spíše denní sny. S těmi trávím hodně času. A musíte podle mě snít poctivě, usilovně. Já sním pracovně.

11. Řekněte mi slovo, které se vám vybaví, když řeknu Mladý svět.

Konec normalizace. To se mi tedy vybaví silně! Není to jedno slovo, ale je to silné! Tehdy jsem psal v době, kdy nic nešlo, ale na všem záleželo. Dneska jde všechno, ale vůbec na ničem nezáleží. Takže autor si zpětně uvědomí, jak to pro něj bylo úžasné.

12. Dlouho jste psal různé formy textů, dlouho se tím živil. Jaký nejtrapnější text jste kdy napsal?

Těch bylo také dost. Karel Gott je tenor. A pro tenora je, jak on říká, jediná hláska, do které se může opřít, dlouhé ááá. A já mu jednou z legrace napsal text s tímhle úmyslem. Nic jiného to nesplnilo, takže to trapné bylo. Jmenovalo se to Náladová náruč tvá.

13. Na jaký písňový text jste naopak nejvíc hrdý?

Na V penziónu Svět.

14. Jako hazardní hráč musíte mít v životě ponětí o maximální míře rizika, kterou jste ochoten přijmout. Překročil jste někdy tuto hranici?

Vědomě asi ne. Ale nevědomě jistě. Tenkrát, když jsem vsadil celý svůj budoucí život na to, že se chci podívat do USA, a musel jsem zfalšovat razítko, respektive musel jsem si půjčit razítko od svého dědečka, které bylo kulaté, ale uprostřed byla včela se šesti nožičkama… Risknul jsem, že když úředník uvidí kulaté razítko, že to dál nebude zkoumat. Tak jsem to tam fouknul. A opravdu mi výjezdní doložku dali.

15. Proč to podle vás tehdy neudělalo víc lidí, když vám to prošlo víceméně bez dramatických následků?

Následky dramatické byly. Nejen vyhazov ze školy, ale jak se pak vyhnout povinné vojenské službě, kde pracovat. Mě nikde nechtěli vzít… Myslím, že se toho lidé obávali, nebo je to nejspíš ani nenapadlo. Ono nejdřív vás to musí vůbec napadnout.

jarvis_58e26d3b498e75af5a405ab8.jpeg
Prezidentský kandidát Michal Horáček
Foto: Juliana Vlčková

16. V 80. letech jste strávil hodně času mezi lidmi, kteří se věnovali věcem, které byly buď ilegální, nebo, řekněme, v tehdejší šedé zóně. Co vás to naučilo o lidech?

Tak zaprvé to nebyla ilegální zóna, protože zákon o hazardních hrách byl zrušen v roce 1964, takže to vůbec nebylo trestné. Ale byla to taková šedá zóna, jak jste řekl. Zvláštní prostředí, naprosto jiné než to takzvané normální prostředí. Naučilo mě to mnoho věcí, kromě jiného přijímat lépe výhry i prohry. Když vyhráváte, je strašně snadné vytahovat se na ty ostatní, že nebyli takoví čímani jako vy. Tím devastujete to okolí a stáváte se nesnesitelným. A stejně když prohráváte, tak to kňourání… To jsem se naučil přinejmenším brutálně omezit.

17. Zlomila vás někdy nějaká prohra, alespoň na určitý čas?

Finančně určitě ne, protože i když jsem prohrával hodně, ty peníze jsou pořád součást hry. A když hrajete, chcete, aby hra pokračovala. Peníze byly jen prostředek. Čím více jich máte, tím více jste hráčem a peníze máte často jen pro hru a pro nic jiného. Ale jsou prohry jiné, životní, které vás lámou. Rozvod například.

18. Jakou nejhorší věc jste ve své kariéře hráče zažil?

To je těžké říct. Ale obecně − společenství lidí, kteří hráli, se udržovalo v chodu jenom tím, že v něm všechno bylo na dobré slovo. To se muselo dodržovat, jinak by se to společenství zhroutilo. Takže mě vždycky ranilo, když někdo tohle slovo nedodržel. Když jste se dohodli, že to bude 3 : 1 za 500, a on začal povídat, že to bylo 2 : 1 za 100.

19. S kým jste naposledy prohrál sázku?

S nějakou sázkovou kanceláří, když jsem vsadil sto tisíc na vítězství Hillary Clintonové.

20. Co odpovídáte lidem, kteří vám řeknou, že jste byl v 80. letech v podstatě obyčejný vekslák?

Já jsem vekslák nebyl nikdy ani trochu. Veksláci byli lidé, kteří měnili peníze a byli většinou navázáni na nějaké lidi z tajné policie, protože i lidé z tajné policie potřebovali bony na džíny. Je to, jako by mi někdo říkal, že jsem třeba černoch.

21. Pocházíte z významné rodiny. Jak moc to ovlivnilo vaše dospívání?

Nesmírně. Já jsem byl obklopen lidmi s akademickými tituly po tři generace, moji rodiče a prarodiče žili a vychovávali mě s tím, že budu umělec nebo vědec. Pak přišla normalizace a všechno bylo jinak, ale já jsem si přesto to jejich očekávání pořád pamatoval a to mě nesmírně ovlivnilo po zbytek života. Většina z nich už umřela, ale já jim to jejich přání stejně chtěl splnit, což byl ostatně důvod, proč jsem šel v tak vysokém věku na univerzitu. A v 59 letech jsem si udělal Ph.D.

Podle mého soudu to je věc, které se v Horáčkových životopisech věnuje překvapivě málo pozornosti. Jeho fascinující rodinné kořeny versus životní dráha, kterou absolvoval.

22. Co vás v životě nejvíc znervózňuje?

Když uvádím nějaký svůj koncert, recitál, tak jsem nervózní. Potřebuji být pořád trochu nakypřený, mít pořád mírnou nervozitu. Možná i to je ten hráčský přístup ke světu. Jistota pro mě představuje konec. Čím méně jistoty máte, tím víc je to život. A já chci pořádný život.

Ano, mírná nervozita jako by z něj sálala pořád.

23. Která tři výtvarná díla vás přivádějí v největší úžas?

V Musée d'Orsay je vystavený obraz Paula Gauguina Bílý kůň. To je nádhera, to miluju. Mám rád i věci, které mám naštěstí doma. Několik pláten Josefa Šímy, ta mám rád všechna. A pak Vasilije Kandinského, na kterého se jezdím dívat v New Yorku do MoMA.

24. O co byste v životě nehrál?

Neměla by to být sázka mimo etický rámec. Třeba na něčí smrt. A rozhodně ne něco, co by se týkalo ohrožení života.

25. Jakou knihu máte teď rozečtenou?

Knihu o dějinách samurajů v Japonsku.

26. Na koho byste vsadil, kdyby si zítra Václav Klaus a Miloš Zeman měli dát páku?

No… Samozřejmě na Václava Klause, což byl vždycky sportovec. Na rozdíl od Miloše Zemana, který se věnoval jiným zálibám.

27. Díky čemu jste si poprvé uvědomil, že jste bohatý?

Když jsem byl malý kluk a sbíral jsem lipový květ. Odnesl jsem ho do výkupu a dostal za něj osm korun. Těch osm korun jsem pak vzal a naučil se hrát čáru lépe než spolužáci, které jsem k čáře přivedl od kuliček. A pak jsem najednou měl třeba 82 korun. Tomu už se nic nevyrovná. Když máte jako dítě v roce 1958 přes osmdesát korun… Tehdy byl v Dětském domě vystavený model plachetnice. Byl strašně drahý, stál 99 korun.

Baví mě ta hráčská odpověď, ta logika sázkaře při otázce, na kterou se dá určitě odpovědět mnoha nejrůznějšími způsoby.

28. Kterou část svého života byste chtěl prožít znovu a kterou naopak už nikdy?

Spekulativní otázka, na niž se těžko odpovídá. Protože vše je hrozně provázané.

29. Když vynecháme Českou republiku, které místo na planetě je podle vás nejkrásnější?

Skoro bych řekl, že jedna planina v Barmě, kde je město Bagan.

30. Když přijedete do Las Vegas, kam zamíříte jako první a kam nikdy nezapomenete jít během svého pobytu?

Vždycky jdu hned někam ke kase, kde se prodávají lístky na lasvegaské show. Jsou senzační, velkolepé. A pak se jdu podívat na kurzy sázkových kanceláří, především na lední hokej, přece jen NHL trochu sleduju. Anebo do kasina, kde mě baví hlavně kostky, craps. Snažím se hrát jen ty hry, které jsou výhodné pro bank o méně než jedno procento. To už se dá hrát, a když k tomu započítáte, že vám ještě zdarma nalévají vizoury…

jarvis_58e26d3c498e75af5a405ac4.jpeg
Prezidentský kandidát Michal Horáček
Foto: Juliana Vlčková

31. Vaše stránka na Wikipedii tvrdí, že jste přímo odpovědný za to, že v Praze hráli svůj první koncert Depeche Mode. Je to pravda?

Bezpochyby. Já jsem v Mladém světě vedl soukromou válku s Pragokoncertem. Estébácká agentura, jejíž krytí bylo, že vyvážejí a dovážejí česká hudební tělesa. Takže sem dováželi Muslima Magumajeva. A to v době, kdy v Budapešti vystupovali Genesis nebo Bruce Springsteen. A já se vytrvale ptal, jak to, že to tu není, když v bratrském Maďarsku mají mladí soudruzi takové možnosti. Po peripetiích, které se asi dají v Mladém světě dohledat, přijeli první ti Depeche Mode. To bylo neuvěřitelné zadostiučinění, vidět Holešovice plné lidí v černém.

32. Jakou hudbu jste naposledy poslouchal?

Já teď poslouchám mladé kapely. Houpací koně nebo Kittchen mě teď hodně baví.

33. Kdy jste byl naposledy na dostizích?

V cizině. V Česku jsem nebyl… tak dvacet let. To jsem měl dokonce svoji klusáckou stáj. V cizině chodím na dostihy rád. Třeba v Santa Anitě v Kalifornii to je velkolepé. Ale nejzábavnější jsou dostihy v Hongkongu. Tam se tlačíte, je tam daleko víc lidí, než pojme závodiště, vsadí se tam za minutu asi patnáctkrát víc než v Kalifornii.

34. Všichni bohatí lidé říkají, že peníze jsou pro ně jen prostředek. Prostředkem k čemu jsou pro vás?

Já říkám, že to je nástroj. Jako něco, čím uděláte sochu. Ale často kvůli tomu, že sbíráte ty nástroje, nestihnete udělat tu sochu. Takže někdy je prostě dobré si říct − už mám dost nástrojů, teď je třeba ta socha. Pro mě to byla spousta věcí. Že jsem mohl vystudovat, že jsem nemusel chodit takzvaně do práce, že jsem mohl v padesáti chodit na denní studium. Luxus byl věnovat se umělecké tvorbě, i když to zrovna nejde.

35. V roce 1989 jste s Michaelem Kocábem založili iniciativu Most, která zprostředkovávala dialog mezi komunistickou mocí a disentem. Co jste si od toho sliboval?

Říkal jsem si, že by to mohl být docela dobrý nástroj, až se situace vyhrotí. Protože my jsme si mysleli, že se vyhrotí a s nejistým výsledkem. Já jsem chtěl, aby totalitní systém skončil. To bylo skoro nemožné a dodnes tomu vlastně nevěřím.

36. Jaká byla vaše nejhorší investice?

Ono se kolikrát ukáže, že to, co jste považoval za nejhorší, vás nějak poučilo do budoucna. Ale nechci nějak planě filozofovat, takže pokud se ptáte konkrétně, měl jsem taky pár akcií NWR pana Bakaly. Koupil jsem je za 582 korun a prodal za 25 haléřů. Za akcii. Samozřejmě krát x. To bylo dost brutální.

37. Kdy jste se naposledy opil a proč?

Asi před čtyřiceti lety. Byl jsem mladý a všichni se opíjeli, tak jsem se taky opíjel.

38. Které umělecké dílo jste toužil vlastnit a nepovedlo se vám to?

Těch je hodně. Třeba jedno plátno od Emila Filly. Stálo hrozné peníze a já si říkal: Koupím ho i za ty peníze. Ale vůbec jsem nestačil s dechem proti ostatním dražitelům. Byla to aukce v Londýně, dražil jsem to po telefonu a překvapil mě ten zájem.

39. Kdybych vám umožnil dělat s kterýmkoliv současným světovým zpěvákem, ale musel byste pro něj napsat album v češtině, kdo by to byl?

V češtině? Když už tu není Leonard Cohen, tak by to asi musel být Bob Dylan, který mě k písničkám inspiroval, když jsem dospíval. Bylo by hezké, kdyby si nositel Nobelovy ceny najal zrovna Horáčka, aby mu udělal české album…

40. Jaký byste právě teď stanovil svůj kurz na vítězství v prezidentské volbě?

Já myslím, že to sázkové kanceláře odhadují dobře. Takový ten druhý favorit. Miloš Zeman je horký favorit. Má ohromné výhody v podobě toho, že je úřadující prezident. Můj kurz postupně klesne, jak bude kampaň probíhat.

41. Byl jste porotcem soutěže Česko hledá SuperStar. Jaké to bylo, stát se televizní celebritou v tomhle typu pořadu?

Poznávalo mě víc lidí na ulici. Nebylo to nepříjemné. To vůbec ne.

42. Co je podle vás smyslem života?

Žít.

43. Vraťme se ještě k dostihům. Co je na nich nejzajímavější? Koně, závody, nebo to dění kolem?

(pauza, povzdech) To je tak propletené, že jedno bez druhého nemůže být. Samotný dostih je nejvíc vzrušující, všechno ostatní je příprava nebo okolnost. Ale to, jak se to celé rozvine, uvažované šance jednotlivých aktérů… To bylo pro mě vždycky to nejzajímavější.

44. Proč podle vás fungovala tak dobře spolupráce s Petrem Hapkou?

Protože jsme neměli vůbec nic společného. Fakt.

45. Kdo je podle vás nejzajímavější současný český zpěvák?

Těžko říct, já to zas až tak nesleduju. Kdo by to mohl být? Určitě to bude někdo z těch mladších, někdo, kdo se pohybuje po klubové scéně. Na druhé straně, oni to většinou nejsou extra zpěváci, ale mají něco, čeho já si cením. A to, že chtějí něco sdělit.

jarvis_58e26d3c498e75af5a405acc.jpeg
Prezidentský kandidát Michal Horáček
Foto: Juliana Vlčková

46. Přivedlo vás někdy něco do transu v tom smyslu, že jste měl dojem, že jste se sám sobě ztratil?

To je strašně vzácná věc. Ale když se to stalo, tak to vždycky bylo krásné. Buď to byla láska, nebo nějaký strašně silný umělecký zážitek.

47. Kdo je váš nejbližší přítel vyjma vaší ženy?

Tak… Jsou to lidé, které znám dlouho. Ono se tím to přátelství posvětí − tedy tím, že může trvat dlouho. Takže jsou to lidé, které znám ze svého hráčského života, kteří se mnou zakládali Fortunu a dodnes jsme si blízko. S jedním z nich minimálně.

Odpověď, jež nám ukazuje Michala Horáčka jako člověka, který má podle všeho dost málo přátel a složitě si vytváří nové.

48. Kdy jste naposledy lhal a proč?

Já myslím, že lžu skoro každý den. Z toho důvodu, že jsou lži, kterých se musíte dopustit. Třeba lidé, kteří mají nějakou těžkou nemoc, vy je potkáte a fakt nevypadají tak dobře jako před rokem, ale vy víte, že mají těžkou nemoc, tak jim samozřejmě řeknete, že vypadají dobře.

49. Představujete si někdy, jak se probudíte na Pražském hradě a co budete ten den dělat?

Ani ne. To je takové vnější. Ale asi máte pravdu, že bych to měl dělat. Že jen ten, kdo si to představuje, tam pak doopravdy je. Ale já potřebuju lidi inspirovat k tomu, aby uvěřili, že změna, kterou nabízím, je dobrá. A že právě se mnou se na ní mají podílet.

Neříkal náhodou na začátku rozhovoru, jak důležité je denní snění?

50. Máte dojem, že je něco, co jste jako umělec nestihl?

Skoro všechno. Já jsem ještě nenapsal nic pořádného. Já už si v první třídě napsal na sešit "Michal Horáček − Spisovatel". To byla ta vizualizace. Byl jsem pyšný, že umím napsat i to slovo spisovatel. Ale román, který jsem odmalička chtěl napsat, jsem nikdy nenapsal. A to je docela velké zklamání.

51. Je podle vás jednodušší udělat si přátele v showbyznysu, nebo v politice?

V politice to je skoro nemožné, řekl bych. Po mých zkušenostech, které nejsou pěkné. Byť byly jen letmé. A přesto nejsou pěkné. V showbyznysu je to lepší, i když to také není zrovna ideální prostředí.

52. Udělala z vás kandidatura na prezidenta jiného člověka, než jste byl předtím?

Ne, podle mě to pořád nic není. Navíc já můžu dávat jen to, čím opravdu jsem, takže já jsem se nezměnil.

53. Prosím, doplňte věty: Sázka pro mě je, když…

… se jedná o událost předem nejistého výsledku. Jakmile to víte, není to sázka.

54. Hra o něco je pro člověka důležitá, protože…

… je to prostředí pevných pravidel, která všichni účastníci vyznávají.

Obě odpovědi pronesené rychle a přesně, bez zaváhání. Myslím, že Horáček opravdu má rád hru a rád ji intelektualizuje. A to mě na něm, přiznávám, baví.

55. Co vás naučila antropologie o lidech, co jste předtím nevěděl?

My máme všichni v sobě tolik předsudků… A antropologie vás naučí, že stanovisko druhé strany je dobré nejprve pochopit a respektovat tu jinakost. Praktická věc byla, když jsem řekl lidem, posílejte mi zhudebněné texty mých villonských balad, a přišel e-mail, kde bylo napsáno: "Já jsem Hynek Koloničný, montér střešních panelů z Českého Těšína." Já si říkám, poslechnu si to, ale nečekal jsem od toho moc. Dopadlo to tak, že tenhle chlapík má nakonec pět věcí na celé desce. To mi znovu připomnělo, že člověk nemá mít předsudky.

56. Jakou věc na vás podle vašeho názoru lidé nejvíc nesnášejí?

To nevím, ale bude toho určitě hodně. Možná nakonec všechno… Ale co nejvíc, to nevím. Vím, co píšou na Facebooku. Že tu chci stavět mešity, takovéhle věci. Ale to samozřejmě není pravda. Takže těžko říct.

57. Jakou nejhorší věc jste v životě udělal, abyste získal, co jste chtěl?

Čím je člověk starší, tím víc vzpomíná na okamžiky v dětství, takže jsem třeba babičce, která neměla moc peněz, ukradl 10 korun z takové krabičky. A dneska vidím, jak to bylo hnusné.

58. Co děláte, když potřebujete relaxovat?

Fajn je, když se člověk uondá nějakou činností, třeba fyzickou, a pak jde dělat něco jiného. A zapojíte druhou půlku mozku. A když jste unavený z duševní práce, takové té společenskovědní, je dobré odejít do poezie, například. Člověk nikdy není zhroucený celý, jen jeho část.

59. Dokážete vyjmenovat věci, které jste si v životě zakázal?

Zakázal jsem si několikrát kouřit. Neúspěšně, vždycky jsem se k tomu vrátil. Také jsem si několikrát nakázal naučit se další cizí jazyk a to jsem taky nesplnil. Těch věcí je řada.

60. Proč jste si koupil tak strašné auto, jako je Maybach?

Protože je to auto, kde máte soukromí. Když řídíte sám, a já rád řídím, nemůžete u toho psát nebo přemýšlet, hledat na Googlu. A tohle auto to nabízí, dá se rozdělit, máte tam takový pokojíček. A když jsme prodali firmu, tak to byla taková trochu oslava, trochu extravagance. Jak říkáte, je to dost strašné auto. Drahé, velké, zbytečné. Luxus, který si prostě člověk jednou začas dopřeje.

61. Je něco, co byste chtěl napsat, ale víte, že to kvůli kandidatuře nestihnete?

Kvůli kandidatuře to nebude. Mě neomezuje kandidatura, jen nedostatek mého talentu a pracovitosti.

62. Často opakujete, že se máme lépe než před rokem 1989. Ale je něco, co vám z 80. let chybí?

Ano. Dřív jsme chodili do hospod, kterých bylo málo, a lidé museli sedět spolu u stolu. Přisedali jsme si. A tak vznikaly nějaké rozhovory, byly to zajímavé interakce. Dneska to tak není, sedáme si každý k jiným stolům. Tahle věc, jak jsem si později uvědomil, byla vlastně docela zajímavá.

63. Za co jste v životě utratil jednorázově nejvíc peněz?

Asi za nějakou nemovitost.

64. Podle čeho se rozhodujete ráno, co si vezmete na sebe?

Podle času. Já vstávám nerad, zvoní mi budík a nejsem hned ráno v dobré kondici, takže když je to nějaké složitější oblékání, tak to občas nestihnu. Takže volím občas to nejjednodušší možné.

65. Dokázal byste mi říct vtip?

Ne.

Horáček má k humoru problematický vztah − nikdy netíhl ke komice, ani v rozhovoru, ani ve svých textech. Jistější si je ve vážných, intelektuálních a uměleckých polohách. Nicméně při téhle otázce se lidé většinou alespoň pokusí si nějaký vtip vybavit.

66. Jste zamilovaný?

Myslím, že jo.