Kvůli svatbě australské hvězdy burlesky se v Sydney kdysi uzavřela jedna z hlavních ulic v centru, na obřad se přišly podívat desetitisíce lidí. Ženich přijel k oltáři s růží v zubech dragsterem. Nevěstu přivezli v obřím dortu, z něhož vyskočila v rudých saténových šatech s čtyři metry dlouhou vlečkou. Že má Imogen Kellyová smysl pro drama, se ukázalo i během svatebního večírku, který se protáhl do pozdního rána po různých klubech, než ji − již za bílého dne − s ostatními svatebčany z jednoho vyhodili kvůli tomu, že po klubu pobíhali nazí.

"Tak jsme pobíhali nazí dál. Venku po ulici," vzpomíná Imogen. Půvabná čtyřicátnice sedí ve foyer pražského hotelu, pije kávu a hovoří soustředěným, jemným hlasem. Jediná výstřední věc na ní je barevný hedvábný šátek, který má uvázaný na hlavě do elegantního uzlu. "Stejně jsem už byla tou dobou vdaná. Krátce předtím jsme se s mužem opili v Las Vegas a napadlo nás, že se tam hned dáme oddat. Jen jsme to nikde neřekli. A pak za mnou přišli, jestli bych nechtěla mít svatební obřad v rámci festivalu v Sydney. Jako veřejnou show. Jasně že jsem na to kývla! Rok nato se nám narodila dcera."

Té je dnes sedm, sedí metr od maminky v křesle a hraje si s tabletem. Imogen říká, že v Praze byla už víckrát. Mimo jiné sem prý jezdí nakupovat loutky. O těch se nadšeně rozhovoří. "Ráda s nimi pracuji. Nejsou to marionety, s nimi to neumím. Nejsem jako vaši mistři loutkoherci. A navíc nevím, jak bych marionetu použila v burlesce. Ale hraju třeba s loutkou, kterou mám oblečenou na těle, je to vlastně částečně kostým. S ní jsem z poloviny vlk a napůl Karkulka. A pak si ještě hraju s jednoduchými ručními loutkami a někdy využívám principy černého divadla."

Když tohle Imogen Kellyová říká, člověk z ní cítí potřebu hned zkraje zdůraznit, že není "jenom" tanečnice z burlesky. Že je akademicky vzdělaná performerka. A vedle toho filmová producentka, herečka, malířka a spisovatelka. Vystudovala film a performanci na University of New South Wales, filmovou produkci na Sydney University a režii v australském Národním institutu dramatických umění. K tomu má britský diplom z cirkusového umění − v rámci studia dokonce nějaký čas žila s kočovným souborem východoevropských Romů.

jarvis_58e37355498e6cb2e185d1ba.jpeg
"Burleska je pro mě radost z toho, že jsem žena," tvrdí Immogen Kellyová.
Foto: caveboy studios

"Přidala jsem se k nim v Anglii. Byli úžasní. Měli cirkusáckou školu, která fungovala na principu, že jim zaplatíte a za to se můžete připojit k jejich souboru. Kočujete s nimi od štace ke štaci a vykonáváte práci pacholků, pomáháte stavět stan a vůbec jste k ruce na všechny práce, které se týkají přípravy hlavní cirkusové show. A každý den před začátkem představení a po jeho skončení se učíte a trénujete cirkusácké dovednosti. Učili mě hlavně dva cikáni z Rumunska. Cirkusáci tělem i duší, kteří odmalička kočovali a vystupovali. Vlastně by mě za to, že jim tady říkám cikáni, nesnášeli. Byli velmi hrdí. A velmi, velmi talentovaní. Cestovali jsme spolu po celé Británii. A byla to tvrdá dřina. V životě jsem se tak nenadřela. Ale v životě jsem nebyla tak šťastná. Protože jsme byli nedostupní − bez telefonů, občas i bez elektřiny."

Přestože projevila talent a získala akademický titul v několika uměleckých disciplínách, nakonec se celý její život jakoby gravitační silou točí pořád dokola okolo jediné věci, kterou původně neměla v plánu, a když se do ní pustila, měla to být jen dočasná záležitost. Okolo striptýzu.

Začínala jako striptérka v pánských klubech a nevěstincích v části Sydney, které se říká Kings Cross. Asi nejznámější australský red light district. "V sedmnácti jsem odešla z domova. A sehnala jsem džob ve striptýzovém klubu, protože jsem neměla jinou šanci, jak získat peníze na studia na univerzitě. A měla jsem taky hlad. Žila jsem tehdy ve squatu, byla jsem punkerka s částečně vyholenou hlavou a čírem, takže jsem normální práci nemohla sehnat. Byla jsem docela divoká holka. Nenechala jsem si říkat, co mám dělat," vzpomíná Imogen.

Drsné roky

Její kariéra ve striptýzových klubech připomíná kombinaci komiksu Sin City a filmů Quentina Tarantina. Sydneyská oblast Kings Cross byla na konci 80. let, kdy se tam Imogen vydala hledat práci, drsné místo ovládané mafií a pouličními gangy.

"To místo mělo vlastní ekosystém, který žil ze sexu a z násilí. Řídila ho mafie, přičemž druhý stupeň velení připadal pasákům, drogovým dealerům, motorkářským gangům a zkorumpovaným policistům, kteří zde hnízdili," píše ve své knize A Bad Girls Guide To Revolution (na které stále pracuje, ale každou dokončenou kapitolu umístí na internet). Navzdory tomu bylo celé natřené narůžovo. Růžové vchody a dveře, rudé závěsy v oknech, červená světla. Imogen přišlo, že pro muže, kteří tam chodili, představovala celá tahle část města "dokonalou k**du, o které vždycky snili, takovou, která jim nikdy neodepře vstup a je k dispozici 24 hodin denně."

A tenhle ideál se snažili projektovat do žen, které tu pracovaly. I do tanečnic. Imogen se sice podařilo najít klub, kde "provoznímu" nevadil její punkový účes a kde tanečnice nikdo nenutil k prostituci, kde se vystupovalo na pódiu, a ne na stolech či klínech zákazníků a součástí striptýzového vystoupení byla opravdová show s kostýmy. "Tehdy jsem snila o tom, že striptýz jednou bude respektovaná umělecká forma. Doufala jsem, že se to dá dělat promyšleně a může to být okouzlující a krásné. Což tehdy nebylo. Když jsem se o to snažila, byla jsem trochu divná. Ale nakonec na to lidi přistoupili a já jsem se během pouhých čtyř let vystupování stala v Austrálii slavnou." Ale byly to drsné čtyři roky.

Občas ji a další tanečnice posílali vystupovat na soukromé večírky motorkářských gangů, kde po nich opilí motorkáři někdy házeli lahve nebo se je snažili svléknout či znásilnit a večírek skončil rvačkou a útěkem, při kterém šlo o život nebo přinejmenším o zdraví. Jejich šéf se jich v takových situacích občas zastal, někdy i pomocí svého boxeru, občas je v tom nechal. Každopádně je terorizoval i on sám. Imogen vzpomíná, jak jí nakonec paradoxně pomohl právě jeden motorkářský gang, jehož bossovi se jí zželelo.

Nebezpečná byla každopádně i každá cesta domů. "Vytvořily jsme si militantní, čistě dívčí gang, který se jmenoval GOD, což byla zkratka pro Girls Of Disgrace (Hanebné holky). Byly to punkerky ozbrojené baseballovými pálkami a řetězy, které tu byly prostě jen od toho, aby doprovodily holky domů. Protože všude bylo tolik násilí. Jako ve filmu Sin City," vypráví Imogen a pohledem sklouzne na svoji dcerku.

Sama proti mafii

V devatenácti letech odjela s přáteli na nějaký čas do Japonska. "Tehdy to bylo neobvyklé, v Japonsku v té době moc cizinců nebylo. Vystřídali jsme hodně zaměstnání, kamarádka předváděla plavky a docela se proslavila. Jiný kamarád si tam sehnal práci kuchaře a taky se v tom oboru pak stal slavným. A já jsem nakonec dělala striptérku v Tokiu, v jednom úžasném baru, jmenovalo se to The Flamingo Bar. Tam jsem se od jedné americké tanečnice poprvé dozvěděla o burlesce. Vyprávěla mi o Bettie Pageové a Tempest Stormové a o tom, že v Americe je právě teď velký revival burlesky."

Pro Imogen, které obyčejné veřejné svlékání svršků a spodků do hudebního rytmu nikdy nestačilo, to otevřelo úplně nový svět. Konečně měla důkaz, že její sny o tom, že se dá striptýz povýšit na krásné umění, nejsou úplnou fantasmagorií. Po návratu z Japonska se stala pionýrkou australské burlesky. První ženou, která začala na kontinentě šířit tento žánr a přesvědčovat obecenstvo, aby místo na striptýz začalo chodit na něco, co mělo blíže ke kabaretu. Šlo to pomalu, ale uspěla. Avšak zatímco její kariéra stoupala, její život byl stále nebezpečnější.

Imogen přesvědčila obecenstvo, aby místo na striptýz chodilo na něco, co mělo blíže ke kabaretu.

"Situace v klubech byla hrozná. Pracovali jsme pro chlápka jménem Louis Bayeh. Nikdy jsem ho osobně nepotkala. Ani jeho slavnějšího bratra Billa. Ale byli to mafiánští bossové známí svojí brutalitou."

V australském tisku se o Billu Bayehovi dočtete spoustu věcí. Že se mu v 90. letech přezdívalo "Billy the Boss" a byl to nekorunovaný král Kings Cross, který zásoboval celou čtvrť kokainem a heroinem. Drogy prodával ve svých hernách a bordelech. Konkurenční dealery zastrašoval malou armádou tvořenou bývalým libanonským příslušníkem speciálních jednotek a skupinou mistrů bojových umění z Tonga. Zároveň měl podplacenou místní policii, která mu s předstihem dávala echo, že se chystá zátah. Takový monopol se konkurenci z podsvětí nelíbil, a tak v roce 1993 vypukla v Kings Cross válka gangů.

"Zuřila heroinová epidemie, rychle se šířil AIDS. A celkem běžně se stávalo, že některou z holek někdo znásilnil. Až jednou našli zavražděnou jednu moji kamarádku, holku, které se říkalo Star. Všichni jsme z toho byly naštvané. Na policii jsme jít nemohly. Ta dělala pro mafii," říká Imogen. "Dokončila jsem univerzitu a první práce, kterou jsem dostala, byla u Rady pro boj s AIDS. Bylo mi sice jen nějakých 24 nebo 25, ale díky téhle práci jsem byla v kontaktu s vládními úředníky a s politiky. Začala jsem lobbovat, aby se v Kings Cross změnila situace. A v téže době začalo velké vyšetřování zkorumpovaných policistů. Byla jsem jedna z mála, od koho se vyšetřovatelé mohli dozvědět, jak policajti a kluby na Kings Cross skutečně fungují."

jarvis_58e37355498e6cb2e185d1be.jpeg
A člověk najednou pochopí, že je to pro ni azyl, do kterého utekla kdysi dávno z nouze a pořád se do něj vrací. A taky začne dávat smysl, proč tahle úspěšná žena pořád opakuje, že nikam nepatří.
Foto: caveboy studios

Problémem Imogen Kellyové a dalších tanečnic bylo to, že z hlediska práva je považovali za sexuální pracovnice, spadaly do stejné kategorie jako prostitutky. Což v praxi znamenalo, že neměly téměř žádná práva. Kdyby se dostaly do kategorie "entertainer", kluby by vůči nim musely dodržovat jistý standard chování a záruk. A měly by zastání i někde jinde než u zkorumpované policie − třeba u odborů.

"Takže mě napadlo změnit licenci striptýzových klubů, které by v rámci ní musely garantovat nějaká pravidla, jinak by jim hrozilo zavření. Lobbovala jsem tak dlouho, až jsem to prosadila. Sydney vyhlásilo, že strip bary musí zažádat o novou licenci, kluby to nechtěly udělat, a tak se všechny zavřely. A mně začala chodit spousta výhrůžek smrtí od mafiánských bossů, kteří kluby vlastnili, a musela jsem z Austrálie odjet. To bylo zlé. Pak si mě v cizině našli. To bylo ještě horší."

Imogen jenom utrousí, že to bylo v Evropě. Nechce říct kde. Suše konstatuje, že to přežila. "Ale pak jsem je musela dostat do vězení. A taky jsem je tam dostala," říká s úsměvem. Věděla o nich příliš mnoho a dobře se znala s vyšetřovateli organizovaného zločinu. "Pak jsem se vrátila do Austrálie. Bála jsem se, ale od té doby jsem nikdy neměla problém. Kluby se skutečně změnily. A hlavně jsme už nemusely vystupovat jenom ve strip barech, ale otevřely se nám i kabarety."

Kontinent kriminálníků

Vedle samotného faktu, že tahle křehká žena dokázala přispět ke změně zákonů a pomohla poslat do vězení mocné šéfy podsvětí, našince udiví i ten obraz Austrálie, který Imogen stále popisuje jak v našem rozhovoru, tak v kapitolách své knihy. Násilné, drsné země gangů, zločinu, korupce a netolerance.

Jak je možné, že stejná Austrálie je už řadu let v popředí žebříčků zemí s nejvyšší životní úrovní a nejšťastnějším obyvatelstvem? "Těžko říci, asi nás změnila hlavně olympiáda v Sydney. Jinak jsme byli vždycky hodně provinční a uzavřená země, kde spousta chlapů byli agresivní burani. Dusila jsem se tam. A pak, když přišla olympiáda, tak si asi Australané řekli: ,Hele, dívá se na nás celý svět, tak jim musíme ukázat, co umíme.' A myslím, že se ta olympijská show docela povedla. Poprvé jsme se cítili hrdí na to, kdo jsme. A to nás změnilo. Změnilo to určitě Sydney. K lepšímu i k horšímu. Stává se z něj významné asijskopacifické obchodní centrum jako Singapur. Hrozně se změnilo z těch starých zlých divokých časů, kdy se mohlo stát cokoliv. Sydney mělo vždycky za nehty krev, vždycky bylo špinavější a zvrhlejší než třeba Melbourne. Vždycky tam byly gangy. Třeba slavné razor gangs."

To je Sydney. Město lidí, kteří jsou na okraji společnosti a kteří nejsou dost dobří na to, aby byli kdekoliv jinde.

Razor gangs byly organizované skupiny prostitutek, zlodějek, pasáků, obchodníků s drogami a nelegálním hazardem, alkoholem a výpalným, které terorizovaly Sydney ve 20. letech a prosluly tím, že napadaly, vraždily či znetvořovaly své oběti břitvou (anglicky razor).

"To je Sydney," trvá na svém Imogen. "Město lidí, kteří jsou na okraji společnosti a kteří nejsou dost dobří na to, aby byli kdekoliv jinde. A to začalo od první chvíle, kdy do Austrálie přišli první bílí kolonisté. Je to zkrátka země založená jako trestanecká kolonie. Jako kriminál."

Burleska je radost a azyl

"Říjen je měsíc Halloweenu. Na Halloween připadá výročí smrti mé mámy na rakovinu prsu, bylo jí 38 let. Říjen je taky měsíc, kdy se narodila moje teta z matčiny strany − zemřela ve 42 letech na rakovinu prsu − a moje babička z matčiny strany − té diagnostikovali rakovinu prsu, když jí bylo 55. V říjnu neberu žádná vystoupení a vzpomínám na mé zesnulé blízké. Letos to bylo jiné. V říjnu 2013 jsem poprvé vystoupila na jeviště od doby, kdy jsem prošla bilaterální mastektomií, která mi, doufám, zachránila život," napsala Imogen téměř před čtyřmi lety v článku pro jeden australský časopis.

Bilaterální mastektomie je chirurgické odstranění obou prsů. Imogen na něj šla preventivně, protože jí došlo, že "zírá do hlavně genetické ruské rulety". Pak se stala pokusným králíkem a podstoupila plastické operace, které lékaři v Austrálii před ní na nikom nevyzkoušeli. Zatím je v pořádku. A udělala z toho od začátku veřejnou věc.

Má kariéra se nakonec nějakým zvláštním pochodem osudu vždy znovu převtělila do burlesky.

"Pro mě je to normální, protože v naší rodině všechny ženy přišly nakonec o prsa. Tohle se nám prostě stane. Přijdeme o ně. Někdy okolo čtyřicítky. Většina z nás přitom zároveň přijde i o život. A tomu já jsem chtěla předejít. Lidi mi říkali, ať o tom nemluvím, protože je to znepokojuje. Protože rakovina je hrozná nemoc. A tohle je dost drastická operace. Měla bych tedy být zticha? Ne, nebudu zticha. Tahle operace je prostě jednou z možností, která vám třeba zachrání život. A ženy by o tom měly vědět. Není to skvělá možnost. Ale v téhle hře nejsou skvělé možnosti. Podle mě je to lepší než dostat rakovinu. A nakonec o prsa stejně přijít, a navíc projít chemoterapií. Možná v době, kdy bude moje dcera dospělá, se léčba rakoviny dramaticky posune." Takže první věc, kterou po těžké operaci udělala, byla vystoupení s burleskou. Co jí na téhle umělecké disciplíně tak přitahuje?

"Vždycky jsem si říkala, že to opustím. Když jsem studovala na uměleckých školách, pokaždé jsem byla přesvědčená, že se má kariéra vydává novým směrem. Jenže nakonec se nějakým zvláštním pochodem osudu znovu převtělila do burlesky," říká Imogen s pobaveným úsměvem a nakloní hlavu a zahledí se do stropu, jako kdyby ji to samotnou překvapovalo.

Když se podíváte na záznam australského televizního pořadu Sideshow, kde předvádí své vystoupení, v němž hraje francouzskou královnu Marii Antoinettu, je to vystoupení silné a sebevědomé ženy, panovnice na pódiu, která oslňuje publikum rokokově opulentním kostýmem a za zády jí hraje houslové kvarteto.

Je to marnivé a komické − to když se svlékne a sundá si i kalhotky a pod nimi má další a další a asi třicet dalších, až skončí u posledních a ty si nechá. A pak se stane arogantním monstrem, které odpoví na stížnost, že lidé nemají na chleba, doporučením, ať jedí dort. Tedy v češtině se tahle slavná věta obvykle překládá "ať jedí koláče", ale angličtina umožňuje i variantu s dortem. A téměř nahá si nechá přinést na pódium velký dort, který rozkrojí tím, že do něj udělá provaz. A pak jej energickými pohyby pánví, které připomínají přesně to, co si myslíte, rozmačká za rytmu hudby na kaši.

"Burleska je pro mě radost z toho, že jsem žena," tvrdí. A člověk najednou pochopí, že je to pro ni azyl, do kterého utekla kdysi dávno z nouze a nakonec se do něj pořád vrací. A taky začne dávat smysl, proč tahle slavná a úspěšná žena pořád opakuje, že nikam nepatří. Že nepatří ani do světa vysokého umění − ačkoliv ten ji už dávno přijal−, ani do lascivního striptýzového klubu, že je feministkou, která si s většinou feministek nerozumí, protože je pro ně nepřijatelné, že se svléká na pódiu, nosí vysoké podpatky a rtěnku.

"Původní myšlenka feminismu spočívala v osvobození žen. A nikdo nám nesmí diktovat, jak má osvobození vypadat. Přišlo mi, že část feministek mě vždycky chtěla jenom přemístit z jedné klece do druhé." Imogen poprvé trochu zvedne hlas. A pak si vzpomene na svůj oblíbený citát od slavné americké fotografky Carolee Schneemannové: "Člověk se stane umělcem, protože další možnosti jsou tak hrozně bezútěšné."