Teď jsem v Londýně, ale jen na dva dny. Pak letím do Austrálie, kde budu dva týdny, a pak se přesouvám do Bangkoku, odkud s dcerou autem pojedeme zpátky do Londýna. Mělo by nám to trvat asi tři měsíce, píše v e-mailu Tony Wheeler, když se domlouváme na termínu rozhovoru. Je mu přes sedmdesát, ale zachytit ho v klidu není lehké. Cestování se Wheelerovi stalo celoživotním koníčkem i živobytím. Pokud jste někdy stáli uprostřed neznámého města a listovali modrým turistickým průvodcem Lonely Planet, víte, o čem je řeč. Tony se svou ženou Maureen před více než čtyřiceti lety legendární vydavatelství pro cestovatele založil.

Průvodců Lonely Planet se po světě prodalo přes 120 milionů, což z vydavatelství vzešlého z nadšení mladého páru pro poznávání neprobádaných koutů světa dělá v oboru světovou jedničku. Před šesti lety manželé společnost prodali BBC za 130 milionů liber, ale i poté brázdí planetu jen tak pro zábavu. "Už jako malý kluk jsem ležel v mapách a k desátým narozeninám jsem si přál glóbus. Zajímaly mě cizí země a nadšeně jsem sbíral známky," přemýšlí Wheeler nad tím, kde se v něm vášeň pro cestování vzala.

Coby dítě byl na cestách neustále − jeho otec pracoval v leteckém průmyslu, a tak s rodinou žil v Pákistánu, na Bahamách, v Kanadě i ve Spojených státech. Nakonec v rodné Anglii vystudoval na inženýra a v Londýně potkal v parku na lavičce svou budoucí ženu. Když dostudovala i Maureen, rozhodli se, že vyrazí na dobrodružnou cestu na druhou stranu světa. Za pár liber koupili ojetého austina a vyrazili. Psal se rok 1972, a stejně jako řada jejich vrstevníků z poválečné generace se rozhodli, že pro sebe znovu objeví svět. V Afghánistánu prodali auto − ještě na něm i něco vydělali − a pokračovali směr Austrálie, kam se doplavili lodí s bandou Novozélanďanů, které jen pár dní předtím náhodou potkali na Bali. Když s pár taškami přistáli na australském pobřeží, měli v kapse dohromady 27 centů. "S penězi nám to vyšlo jen tak tak," směje se, když vypráví příběh o začátcích Lonely Planet, jenž je dodnes krátce popsán na poslední straně každého průvodce.

Kde přelézt plot

V roce 1973 Tony Wheeler zážitky z cesty přes asijský kontinent shrnul v tenoučké knížce sešité sešívačkou Levně napříč Asií (Across Asia on Cheap). Stála necelé dva dolary a v Austrálii a na Novém Zélandu se jí prodalo přes osm tisíc kusů. Když o dva roky později manželé opět vyrazili na výpravu do Asie, usadili se v malém hotýlku v Singapuru, kde společně za tři měsíce napsali prvního skutečného předchůdce pozdějších průvodců − Jihovýchodní Asií za hubičku (South-East Asia on a Shoestring). Ten v aktualizovaných edicích vychází dodnes. Tony, který sám o sobě nikdy netvrdil, že je bůhvíjaký spisovatel, v něm uvolněným jazykem promlouval k lidem, jako byl on: k nezávislým batůžkářům, kteří více než po pohodlí a hotelovém baru touží po dobrodružství a zážitcích. Cílem bylo vidět co nejvíce, utratit co možná nejméně a využít k tomu třeba i ne úplně legální fígle. Průvodce se tak začaly plnit tipy na to, kde najít to nejlepší místo na přelezení plotu k hotelovému bazénu, kde vám dají za darování krve nejvíce peněz, kde si zadarmo nasbíráte to nejlepší ovoce a ve kterém baru spolehlivě seženete kvalitní marihuanu.

Zasvěcené pomrkávání na čtenáře, s nímž Tony začal, se později stalo pro Lonely Planet typické. "Všechny tipy a zážitky jsme si zapisovali do notýsků, nosili jsme jich u sebe celý štos," dodává. Cestovatelé se tak díky průvodcům naučili, že se nemají místních ptát na to, kam se mají jít najíst, ale kde se právě najedli oni, nebydlet u mešit, protože vás brzy ráno vzbudí táhlý hlas muezzina, a že vám na cesty bohatě stačí tři sady oblečení: jednu máte na sobě, druhá vám schne v hotelu a třetí máte pro všechny případy s sebou v batohu. Svět v podání Lonely Planet bylo volné hřiště s neomezenými možnostmi. Heslem se stalo "Vyrazte!". Sbalte si to nejnutnější, moc o tom nepřemýšlejte a jeďte. Ono to nějak dopadne. Přinejhorším se podíváte do našeho rejstříku.

Z Lonely Planet se stal fenomén a "osamělá planeta" se začala plnit cestovateli s modrými knížkami v rukou. S přibývajícími čtenáři a cestovateli stoupal i jejich vliv. Jestliže bedekr doporučil v Indii na přespání Resthouse Bangalore, desítky dalších podniků se přejmenovaly na Resthouse Bangalore. Na tržištích ve Vietnamu se prodávaly laciné kopie. Průvodce Lonely Planet po Iráku údajně sloužil v roce 2003 i penzionovanému generálovi Jayi Garnerovi, prvnímu americkému správci země, k rozhodnutí o tom, která historická města nemají být bombardována.

Postupem času se rozrůstal i tým lidí, kteří průvodce psali. "Tehdy neexistovala profese 'autor cestovních průvodců'. Lidé za námi chodili sami, třeba naše průvodce znali, v nějaké zemi chvíli žili nebo pracovali a přišli s tím, že o ní chtějí napsat. S čím kdo přišel, to jsme vydali," připomíná Wheeler dobu živelného rozrůstání vydavatelství. Z psaní cestovních průvodců se za tu dobu stala skutečná profese − a zatímco dříve stačilo pozvat pár spolupracovníků v baru na panáka a dohodnout se na tom, o čem se bude psát, dnes dostávají psaní na starost celé týmy pečlivě vybraných autorů a editorů. "Jak přibývalo prodaných výtisků, uvědomovali jsme si, jaký vliv na čtenáře máme a že můžeme snadno ovlivnit podobu některých míst. Museli jsme si proto začít dávat velký pozor na to, jak a o čem napíšeme. Zvláště v případě malých vesnic či řídce obydlených oblastí − když jsou v městečku tři hostely, nemůžete o jednom z nich napsat, že je nejlepší, ty ostatní by to zruinovalo. Musíte tu pozornost rozprostřít na vícero míst," popisuje Tony.

Lidé jim často vyčítali, že z některých zapomenutých oáz klidu vytvořili tepající turistické atrakce. "Klidné hospůdky" a "skryté perly pobřeží" se začaly plnit západními turisty, romantická zákoutí se proměňovala v křižovatku průvodců Lonely Planet v různých jazykových mutacích. "Jenže ne vždycky tomu tak bylo. Na začátku století jsme vydali průvodce po Afghánistánu. Doufali jsme, že se země začne otevírat a bude lákat návštěvníky. Nic takového se však ani přes naši snahu zatím nestalo," oponuje. "Já bych byl hrozně pyšný na to, kdybych mohl říct, že náš průvodce učinil z Afghánistánu vyhledávanou turistickou atrakci. Klidně bych poslouchal lidi, jak si stěžují, že je plný turistů. Vždyť by to té zemi přineslo jen užitek."

Nebezpečí za rohem

Tony Wheeler je pevně přesvědčen o tom, že turismus je pro každou zemi požehnáním. Poté, co v roce 2011 prodal ve vydavatelství svůj zbývající podíl, spolupracuje s Fondem světového dědictví (Global Heritage Fund), který má za úkol ochraňovat vzácné archeologické památky. Jak je ale chránit před záplavami turistů, jež stavu památek rozhodně neprospívají? "Archeologie potřebuje turisty," odtuší Tony. "Památky přitahují návštěvníky a to nutí místní se o taková vzácná místa starat. Když tam nikdo nepřijede, místní to klidně nechají zchátrat nebo to zničí. Jde jen o to, najít tu správnou míru. V 90. letech byl chrámový komplex Angkor Vat v Kambodži neudržovaný, nedoporučovalo se tam chodit, protože hrozilo, že vám tam něco spadne na hlavu. Dnes tam proudí procesí. Přitom je v Kambodži spousta dalších podobných míst, například chrám v Banteay Chhmar, který skoro nikdo nezná. Lidé na takových místech ovšem nepotřebují ročně miliony turistů, stačily by jim tisícovky," dodává.

Tony se s manželkou dodnes vydává na poněkud výstřední dobrodružství. Například před deseti lety jeli stařičkým mitsubishi na "výlet" z Anglie do Gambie. Auto koupili jen čtyři dny před cestou a vyrazili. Muzeální kousek na kolech je překvapivě nenechal ve štychu. "Jen jsme jednou píchli," vzpomíná. Před třemi lety si zase vymyslel, že poletí z Londýna do Melbourne, svého druhého domova, jen nízkonákladovými aerolinkami. Na cestě dlouhé celý měsíc je čekalo dvaadvacet zastávek. Jeho hodnocení? "Nebylo to zdaleka tak romantické, jak jsme si představovali. Všechny ty letištní kontroly a zpoždění byly celkem únavné…"

Poté, co prezident George W. Bush použil poprvé termín "osa zla", když jmenoval státy napomáhající terorismu, Tony Wheeler opět zpozorněl. "Když mi někdo řekne, že někam nemám chodit, tak tam na just půjdu," říká. Vydal se tak do Iráku, Íránu, Severní Koreje i do afrických zemí se špatnou pověstí. "Moje žena pochází z Belfastu, a když jsme se poznali, byla to v podstatě válečná zóna. Šli jste po ulici a slyšeli jste vybuchovat bomby. Riziko často nečíhá tam, kde byste ho čekali. Lecjaká vykřičená čtvrť v New Yorku může být nebezpečnější než celý Irák. Samozřejmě jsou místa, která nejsou úplně v pohodě. Třeba v Kongu je člověk ostražitý i za bílého dne na hlavní ulici. Tam jsem si dával pozor hlavně na policisty, kteří vám dokážou zavařit mnohem víc než obyčejní lidé," popisuje.

Samozřejmě i Wheeler se na svých cestách párkrát dostal do situace, kdy mu zatrnulo. "Byl jsem v Afghánistánu asi před sedmi lety a musel jsem se schovat. Na ulici propukly nepokoje a střílelo se. Severní Irák taky není nic moc a pozor si musíte dávat kdekoliv v Pákistánu," vysvětluje.

Je-li něco, po čem se Tonymu dodnes stýská, jsou to právě země jako Afghánistán. Místa, která se za posledních čtyřicet let proměnila a objevila se na seznamu zemí, kam by soudný člověk jezdit rozhodně neměl. Cestování v dobách začátků Lonely Planet bylo podstatně větším dobrodružstvím než teď. "Všechno je jednodušší a také levnější. Veškeré informace máte on-line, letenku si můžete koupit z mobilu, víza vyřídíte během chvíle. I když vám ale přijde, že jsou všude mraky turistů, vždycky se můžete vydat jinou cestou než ostatní. Nedávno jsem byl v Benátkách a i tam se můžete ztratit v uličkách a narazit na něco nového," podotýká.

Za poslední roky se ovšem svět cestování proměnil i jinak. Pád newyorských Dvojčat, hrozby všemožných nemocí od SARS až po ebolu, teroristické útoky v letoviscích i světových metropolích touhu amatérských cestovatelů po poznávání neprobádaných koutů výrazně utlumily. Tony Wheeler je však optimistický. "Před deseti lety jsem navštívil Sýrii a byl jsem nadšený. Až tam ta hrozná válka skončí, určitě se jednou najdou lidé, kteří tam budou chtít jet a procestovat ji. Destinace se objevují a zase mizí. A některá místa stále čekají na své objevitele."