Na jižním pólu už jsem byl v roce 2008, ale tentokrát chci přejít celý kontinent od jihoafrické strany až po Nový Zéland, vykládal mi Mike Horn (50) před pár měsíci ležérně o Antarktidě, jako by Středočeši popisovali dovolenou na Orlíku. A jak řekl, tak také udělal: letos 7. února překonal 5700 kilometrů bílého světadílu a dál už zase pluje jižním Pacifikem na své milované dvojstěžňové plachetnici Pangaea. Není totiž ještě ani v polovině plánované trasy: šest kontinentů a čtyřicet tisíc kilometrů procestuje v rámci expedice Od pólu k pólu (Pole2Pole) na lyžích, s lodí a terénním autem bez cizí pomoci, podobně jako když zdolával himálajské osmitisícovky bez kyslíku. Švýcarský Jihoafričan vyplul loni na jaře z Monaka, kam se hodlá − obchvatem přes Papuu-Novou Guineu, Borneo, Indii, Kamčatku, severní pól a Grónsko − do podzimu 2018 zase vrátit.

"Moje biologické hodiny se v Antarktidě přeřídí. O polárním dni svítí slunce neustále, a tak tu má můj den třicet hodin. Z těch jedu denně čtrnáct až dvacet hodin na lyžích, pět hodin spím a zbytek dne si stavím stan, připravuju jídlo, jím a tak," vysvětluje.

Čtenáři jeho cestopisů vědí, že si Mike každý den najde patnáct minut i na nejdůležitější zápisky. "Kromě ujeté vzdálenosti, noclehu, stravy a vlastních pozorování si zaznamenávám i svoje dojmy, protože ty mi stejně dobře pomohou si každý konkrétní den vybavit. Zapisuju jen klíčová slova, ale třeba i z dvouleté expedice si podle nich zpětně živě jednotlivé dny připomenu," dodává Horn.

S tažnou "dračí" plachtou dokáže na antarktickém ledovci denně urazit až 600 kilometrů, ale nepřízeň počasí ho častokrát zbrzdila na pouhých dvacet. "Všechno to záleží na přírodě," filozofuje Horn o kontinentu, kde větry překonávají rychlost 200 kilometrů za hodinu a teploty letos klesaly přes padesát stupňů pod bod mrazu. "Když putujete amazonskou džunglí a prosekáváte se, můžete za celý den postoupit třeba o pouhých sedm kilometrů," říká. Kolik lidí na světě asi může srovnávat mačetu v Amazonii s lyžařskými hůlkami v Antarktidě?

Každá cesta je jedinečná

Mike Horn si prý v kolonce zaměstnání do formulářů píše "cestovatel". Nejspíš na to má právo od 90. let, kdy za půl roku došel od jihoamerického pobřeží Pacifiku k pramenům Amazonky v peruánských Andách a pak největší řeku světa ještě sjel na plastovém plováku. Ve stejné dekádě obkroužil jako první na světě zeměkouli po rovníku bez pomoci motoru. Pěšky, na trimaránu, na kole a v kánoi tomu věnoval rok a půl. Podobně běžkoval za polární noci k severnímu pólu nebo vylezl na osmitisícovky K2, Makalu a Gašerbrum I a II bez kyslíku. Jaké výpravy si vlastně cení nejvíc?

"Objevitelským cestám se věnuji už pětadvacet let a určitě se mi vybaví spousta klíčových momentů. Ale vždycky tady bude ta první výprava do Amazonie, kdy jsem začínal. Ta byla přelomová i v tom, jak jsem se naučil všechno předem nastudovat. Špatná příprava na expedici vás přece může stát život. Každá cesta je však jedinečná. Tím, že mám při výpravách stanovené cíle, užívám si také jejich naplnění. Lidský život má jen desítky tisíc dní, a když je prožívám na výpravě, mám pocit, že je žiju naplno."

Už kvůli tomu je prý důležité naučit se na sobě tvrdě pracovat. Máte třeba dobré podmínky, jenže když se okolnosti zhorší, musíte umět ještě víc zabrat. "Já si třeba daleko víc užívám ty horší podmínky," svěřuje se Horn. "Ne kvůli nebezpečí, ale protože mám rád výzvy. Rád se dostávám tam, kde nikdo přede mnou ještě nebyl. Když je cesta snadná, bývám trochu zklamaný."

Učí, jak vyhrávat

Jeho cestovatelské zkušenosti připomínají rady do života a vlastně má logiku, že jako inspirační a motivační kouč Mike Horn pomáhal národním týmům Jižní Afriky v ragby, reprezentacím Indie a Jižní Afriky v kriketu nebo fotbalovému týmu Německa před mistrovstvím světa 2014 v Brazílii.

"Světový pohár nebo zlatá medaile jsou nesporné zásluhy, ale za úspěch považuji i to, když se na jednotlivé sportovce v nejrůznějších disciplínách dokážu napojit. V životě jsem v ragby nepoložil ani pětku a ve fotbale nedal žádný gól, ale jsem jako kouč součástí skládanky. A pokud ta moje část umožní týmu vyhrát, je to pro mě úspěch. Častokrát přitom ani nevím, jestli moje role byla skutečně tak důležitá," dodává skromně. Jak konkrétně třeba pracoval s německými fotbalisty?

"Hlavní součástí koučinku jsou osobní pohovory, kdy si určujeme, co se od každého hráče individuálně očekává, a snažíme se odstranit jakékoliv překážky, které tomu stojí v cestě. Každý silný tým potřebuje silné hráče, ale je třeba dbát také na jejich spolupráci. V německé fotbalové reprezentaci nebyly megastar srovnatelné s Ronaldem nebo Messim, ale měli silný a dobře fungující tým. A ten je vždycky silnější než několik skvělých jednotlivců," vzpomíná Horn, jak připravoval budoucí šampiony. Vzal je s sebou i na palubu své plachetnice Pangaea.

Lidský život má jen desítky tisíc dní, a když je prožívám na výpravě, mám pocit, že je žiju naplno.

"Musíme hned zpočátku se sportovci co nejvíce eliminovat možnost prohry. Je to nutné, aby jako profesionálové hráli svobodně. Zároveň je učím, aby měli skoro strach z toho, o čem sní. Když se totiž o splnění svého snu nebojíte, tak jako by nebyl dost velký a drželi jste se ve svých představách jen při zemi!" Měl tedy někdy z něčeho strach Mike Horn?

"Když jsem trénoval jako malý, obával jsem se jediné věci − že někde někdo cvičí ještě důsledněji. Když si nastavíte psychiku tak, že můžete jen vyhrát − a to byste měli, protože nikdo nezávodí kvůli tomu, aby prohrával −, pak se připravujete, jak nejlíp dokážete. To je psychologická stránka výuky, kterou jsme poskytli indickému kriketovému mužstvu nebo týmu jihoafrických ragbistů, o německých fotbalistech ani nemluvě. Jde vlastně o to, jít jen o kousek dál než soupeř. Někdy stačí jen kousíček a máte velice dobrou šanci vyhrát," prozrazuje Horn svůj recept na vítězství.

Sní o všech místech, kde ještě nebyl

V mládí sloužil v armádě Jihoafrické republiky a bojoval na území dnešní Namibie. Dnes tvrdí, že mu válečné zkušenosti na výpravách pomáhají.

Motivace je přirozená věc, ale k dosažení skutečně vysokých cílů potřebujete taky disciplínu.

"Je to užitečné nejen kvůli disciplíně a fyzičce, ale naučíte se respektovat život. Už ve velmi mladém věku jsem se setkal se smrtí. Když si života skutečně vážíte, jinak se rozhodujete. V boji získáte kázeň, kterou potřebujete při dalším postupu, protože ne každý den expedice jste nuceni postupovat kupředu. Je to jen na vás a v takových chvílích nastupuje disciplína. Když nemáte správnou motivaci, nemusíte svůj den ani pořádně začít. Pokud ovšem chápete, že motivace nestačí a nahrazuje ji prostá disciplína, je to vlastně pro dosahování vašich cílů to nejlepší. Motivace je přirozená věc, ale k dosažení skutečně vysokých cílů potřebujete taky disciplínu. A tu já získal v armádě."

S cestovatelstvím začal ve čtyřiadvaceti, kdy odešel z Jižní Afriky. Nebylo to ovšem vůbec poprvé, kdy zaslechl volání divočiny. "Je to podobné jako s hudebním nebo výtvarným talentem. Člověk se objevitelem nestane, ale rovnou se jím rodí. Moje matka si zapisovala otázky, které jsem jí pokládal jako dítě, a už ty první se týkaly oblak, větru a stromů. Proč vrhám stín a mohl bych spát venku pod širákem? Při vyučování jsem sledoval ptáky za oknem, protože jsem si ve škole připadal jako ve vězení. K mé škole života patřila zvířata. Měl jsem štěstí, že jsem vyrůstal v Jižní Africe, která je na faunu tak bohatá a nabízí klukům dobrodružství na každém rohu. Měl jsem štěstí i později, že jsem se tou cestou poznání mohl vydat už jako mladý muž. Není jednoduché najít bez větších zkušeností sponzory. Když je však přesvědčíte o tom, co dokážete, umožní vám to se profesionalizovat. Dnes si stejně tak vážím partnerství s Metaxou, která oceňuje moje objevitelské úspěchy a věří, že další budou následovat."

Skoro dva roky teď Mike Horn není doma, ale na to už si prý zvykl. "Při výpravách z roku 2008 a 2013 jsem byl z pěti let doma jen měsíc, ale domovem se mi postupně za ta léta stal celý svět. To pochopíte na lodi, že je třeba si zvyknout na všechny živly," říká drsňák, kterému loni zemřela manželka na rakovinu prsu. S dcerami Annikou a Jessicou je pomocí dnešních technologií ve styku, i když plachtí uprostřed oceánu jako teď, po vyplutí z Nového Zélandu. "Obě dcery pro mě dneska pracují, připravují mi cestovatelské výbavy, pomáhají mi se sponzory a také se sociálními sítěmi," říká dobrodruh.