Možná nejznámější designér planety se s námi sešel během své jednodenní návštěvy Prahy. V exkluzivním rozhovoru mimo jiné prozradil, kdy by byl ochotný dobrovolně zemřít, proč design nikdy nezmění svět, co ho žere zaživa a koho by rád posadil do elektrického křesla.

Slávu prý nikdy nehledal. A možná právě proto si ona našla jeho. Nerad mluví, a přitom toho má hodně co říct. Philippe Starck (68), jeden z nejvýraznějších designérů posledních desetiletí, je pro mnohé záhadou. Poustevník, který za svou kariéru dokončil více než deset tisíc projektů. Rebel snící o demokratizaci designu. Volnomyšlenkář, podle kterého má kreativita smysl pouze tehdy, když slouží lidem. Navrhoval interiér soukromého apartmá někdejšího francouzského prezidenta Françoise Mitteranda. Pro italskou společnost Alessi vytvořil legendární odšťavňovač Juicy Salif, pro firmu Kartell zase ikonickou židli Louis Ghost z průhledného plastu. Steve Jobs si u něj objednal jachtu a Richard Branson rovnou celý kosmodrom. Svůj čas pařížský rodák nejraději tráví daleko od civilizace uprostřed "močálů, písků, lesů a jezer" ve vlastním snovém světě, jejž nazývá Někdejinde. Na veřejnosti se dnes už ukazuje velmi zřídka, rozhovory a focení většinou odmítá.

O to vzácnější je, když udělá výjimku. Jako třeba počátkem června, kdy na pozvání italského výrobce světel Flos a českého prodejce Konsepti zavítal na jeden den do Prahy. "Právě jsme s manželkou dorazili a cítím se tak trochu jako sjetý. Ale jsem tady a připravený zodpovědět vaše dotazy − tatatataaaa!"

Výborně. Tvrdíte o sobě, že žijete v zemi Někdejinde. A já jsem doufal, že byste nás dnes mohl vzít na malou exkurzi touto bájnou říší a trochu nám ji představit.

Někdejinde funguje ve dvou rovinách. Jedna je materiální a ta druhá nehmotná. Na materiální úrovni jde o to, kde s mou ženou žijeme − uprostřed močálů, písků, lesů a jezer. Nikdy ne ve městě. S nikým se nebavíme, nechodíme do kina, na drinky ani výstavy. Žijeme jako moderní mniši a zejména já pak trochu autisticky. No a pak je tu ještě nehmotná země Někdejinde, což je svět, do něhož mohu vstoupit pouze já − mé osobní duševní území, chcete-li. Až tam mohu žít opravdu svobodně. Ve finále je mi vlastně úplně jedno, kde se nachází má tělesná schránka. Podstatné je, aby má mysl byla tam, kde má být. To znamená, že se většinu času oddávám snění, a nejsem proto schopen účastnit se běžného života. Nemám k němu vztah. Přes den žiji svými projekty, což mi má poustevnická existence výrazně usnadňuje. Každé ráno si v sedm hodin sednu s tužkou před kus bílého papíru a snažím se vše, co jsem zažil ve světě Někdejinde, přetvořit v něco jako magmu, z níž pak formuji nové nápady. Nejprve mravní dimenzi, která by měla být základem každého díla, následně koncept a nakonec projekt, z něhož se občas bohužel stane reálný produkt.

Říkáte, že jste tak trochu autista…

Trochu… hodně!

Dalo by se říct, že je to obecně jedna z vlastností výjimečně kreativních lidí, že jsou svým způsobem trošku mimo?

Tím si nejsem úplně jistý. Zde výjimečně souhlasím s těmi strašnými Angličany, kteří říkají, že existuje spousta způsobů, jak stáhnout kočku z kůže. Každý si musí najít svou osobní metodu, která mu vyhovuje. Já tvořím, protože to vnímám jako svůj jediný závazek. Společnosti kolem sebe nerozumím a nemám k ní žádný přirozený vztah. Nevím, co bylo dřív − slepice, nebo vejce, kreativita, či autismus. Jedno je ale jisté: již od velmi raného věku jsem byl donucen vybudovat si své vlastní universum. Jsem schopný navrhnout letadla, rakety, komplikované zdravotní potřeby. Kdybyste po mně ale chtěl, abych vám teď hned vyhláskoval abecedu, tak to nedokážu. Jsem známý jako návrhář, který k věcem přistupuje s matematickou precizností a nebojí se ani technologicky náročných zakázek, přitom neumím pořádně násobit, dělit ani odčítat. Upřímně řečeno bych vám tady nedokázal vyjmenovat ani všechny měsíce v roce. A kdyby mi někdo vyhrožoval, že pokud nenapíšu a neodešlu dopis, zastřelí mě, tak dobrovolně zemřu.

Teď bych vás rád konfrontoval se třemi větami, jež jste pronesl v některých vašich předešlých rozhovorech, a doufám, že mi je pomůžete objasnit.

První: Designéři nikdy nezmění svět.

To je pravda, nezmění. Design svět změnit nemůže. Design nedokáže zachránit život. Ve své nejlepší podobě, když je opravdu poctivý, a ne pouhým nástrojem marketingu, může design pomoct lidem k lepšímu životu. Nedokáže ale tvořit život, zachraňovat život anebo měnit svět.

Chtěl byste změnit svět?

Ano, ale z mnoha různých důvodů nejsem v té pozici. Existuje opravdu jen málo lidí, kteří něco takového dokážou. Možná jedna, dvě či tři výjimečné osobnosti v každé generaci, víc ne.

Druhá: I kartáček na zuby si musí zasloužit existovat.

Měl jsem tím na mysli, že pro mě není žádný malý projekt. Pokud k věcem přistupujete s pokorou a vaším cílem je navrhnout věc, z níž lidé budou mít užitek, pak je vše v pořádku. Problém nastane v momentě, kdy děláte věci pro show, kdy se snažíte sám sebe zviditelnit.

Třetí: Designéři nejsou umělci.

Umělci jsou pouze lidé, kteří o sobě tvrdí, že jimi jsou. Můžete se postavit tamhle k tiskárně, vytisknout si vizitky, na nichž bude pod vaším jménem stát UMĚLEC, a budete umělcem. A vše, co děláte, bude vnímáno jako umění. O tohle já nemám zájem. Nejsem umělec. Snažím se být tvůrcem, protože jsem pevně přesvědčen, že je svět dnes potřebuje mnohem víc než umělce.

Já tvořím, protože to vnímám jako svůj jediný závazek. Ke společnosti kolem sebe nemám žádný přirozený vztah.

Ono je to asi složité, když každý chce být designérem a jen málokdo řemeslníkem.

Ale to už se dnes mění. Čím dál tím silněji teď vnímám takzvaný trend výrobců. Pod vlivem velkých ekologických a ekonomických změn v západním světě roste generace lidí, kteří nejenže designují, ale produkt jsou si schopni zároveň i sami vyrobit. Ještě donedávna byl zájem především o designéry teoretiky. Dnes inteligentní část mladých návrhářů ví, že je dobré být schopný si své návrhy umět i sám zrealizovat. Že by to do budoucna ale bylo hlavně o nich, to rozhodně ne. Světla, která děláme například ve spolupráci s firmou Flos, si sám jednoduše nevyrobíte. Stejně jako bych já doma bez technologie na vstřikování plastů a odpovídajícího materiálu nikdy nevyrobil transparentní židli Louis Ghost. Louis Ghost je výplodem mého mozku − lidské inteligence. Jinak na ní ale není nic lidského, a už vůbec žádná ruční práce. Jedna jediná skica, zbytek obstaraly mašiny. Osobně preferuji práci s inženýry a moderními technologiemi. I od výrobců můžeme samozřejmě čekat zajímavé výsledky, moc jich ale nebude. Ty opravdu naléhavé problémy této planety může vyřešit pouze technologický pokrok. Oni jsou součástí řešení, součástí, na niž jsme v posledních letech bohužel téměř zapomněli, rozhodně však ne celým řešením.

Nedávno jsem navštívil legendární Bubble Palace, avantgardní sídlo, které pro francouzského módního návrháře Pierra Cardina na přelomu 70. a 80. let postavil maďarský architekt Antti Lovag. Právě u Cardina jste jako umělecký ředitel sekce s nábytkem začínal kariéru. Jak moc vás tito futuristé tehdy ovlivnili?

Byl to v 70. letech obrovský trend, který o pár let dříve odstartovalo přistání Američanů na Měsíci. Všude se to jen hemžilo nejrůznějšími utopiemi, což bylo velmi zábavné. Dnešní společnost naopak nemá utopie vůbec žádné. Na druhou stranu si musíme ujasnit, že skutečně šlo o pouhé utopie. Domy jako Lovagův bublinový palác a mnohé další vznikly sice na základě zajímavých avantgardních teorií, nikoliv však ve vztahu k ergonomii lidského těla. Nechodíme v ostrých úhlech, lidská konstituce nekopíruje bubliny a zatím jsme ještě neopustili zemskou přitažlivost. Šlo o fantaskní představy, pokusy materializovat jisté vize o budoucnosti, které ovšem v reálném světě nikdy nefungovaly. Také proto, že ti lidé možná předběhli svou dobu. Futuristické myšlenky se snažili naplnit s pomocí tehdejších technologií. Domy pak stály celé jmění, ze všech stran do nich teklo a propadávaly se jim stropy. Ale o čem se to tady bavíme? Problémy současné architektury změnou tvaru beztak nevyřešíme.

Jak to myslíte?

V rámci architektury by se dnes měla řešit jedna jediná otázka: jak každému člověku na světě nabídnout důstojné obydlí v ceně osobního automobilu? To je vše. A je úplně jedno, zda ten dům bude hranatý, kulatý, z betonu, dřeva či žvýkačky. Je skandální, že člověk v 21. století musí utratit dvě třetiny svého celoživotního výdělku za to, aby se dostal pryč z deště. Výzva architektury se dnes tedy netýká kultury a designu, nýbrž politiky a průmyslu.

Demokratizace designu − to je vaše celoživotní téma. A bylo to téma mnohých známých architektů i designérů před vámi. Zabývali se jím například Ludwig Mies van der Rohe, Walter Gropius i Le Corbusier. Nejde ale v podstatě o oxymóron?

Ne. Ne. Ne, demokratický design… Ano! Jde. Souhlasím s vámi. Design byl elitářský. Rozhodně v době Miese van der Rohe, Gropiuse a Le Corbusiera. Jenže kupříkladu s pomocí vstřikovacích lisů na plast je dnes demokratický design bez problémů uskutečnitelný. Tato technologie umožňuje snížit výrobní cenu na naprosté minimum a současně zvýšit kvalitu a výrazně prodloužit životnost daného produktu. Předevčírem jsem v jednom supermarketu viděl fantastickou židli za 14 eur. Dokážete si to představit, 14 eur?! Takový kus nábytku si může dovolit už opravdu téměř každý. Skutečná elegance podle mého názoru vzniká až multiplikací určitého objektu. Ideologie limitovaných edic oproti tomu vede k selekci diktované penězi, nikoliv potřebou. A to je špatně. Jak už jsem zmiňoval, k realizaci utopie je třeba mít tu správnou technologii a odpovídající materiál. Chtěl bych říct, že jsem byl prvním průmyslovým designérem, který použil vstřikování plastu, a že jsme tuto válku vyhráli díky mně, ale nebyla by to úplně pravda. Jedním z prvních lidí, kteří používali technologii vstřikování plastů, byl už můj otec. Narodil jsem se s vůní taveného plastu v nose.

Když už jsme u futuristických vizí − vaši agenturu jste nazval Ubik podle dystopického sci-fi románu amerického spisovatele Philipa K. Dicka. Proč?

Víte, u Dicka nikdy nešlo o vesmírnou operu, nýbrž o analýzu nám velmi blízké budoucnosti a zkoumání paralelních světů, jež dnes máme na dosah ruky. Jednoduše to pro mou generaci byl ten správný vizionář. Velmi hrdý jsem na to, že mi jeho dcera před pár lety poslala dopis, v němž se mi svěřila, že jsem jeden z mála lidí, kteří jejího otce opravdu pochopili. Zároveň mě požádala, jestli bych ji nemohl navštívit v San Francisku, abych jejím dětem vysvětlil, kdo byl jejich dědeček. Zatím jsem se k tomu nedostal a to je velká ostuda.

K uskutečnění utopie je třeba mít tu správnou technologii a odpovídající materiál.

Na druhou stranu Ubik v Dickově románu představuje produkt s atributy křesťanského Boha, který má moc zachránit svět. A to, jak jste říkal, design přece nedokáže…

Ne, to rozhodně ne. Svět může zachránit jen ta správná politická a filozofická vize, jejíž součástí bude zároveň technologie, s jejíž pomocí ta vize bude realizovatelná.

Jak složité je muset být neustále kreativní?

Není to složité, ale bolestivé. Je to duševní onemocnění, s nímž se narodíte a vyrůstáte. Stane se z toho jakési přirozené vylučování, jako když se potíte. Bolestivé to je, protože vám tato nemoc ukradne život, sežere vás a vy nakonec zemřete bez toho, že byste někdy poznal skutečný svět. Kolem vás se lidé radují z maličkostí, prožívají nejrůznější vášně, nechávají se okouzlit. Jenže vy žijete jako všichni nemocní nebo závislí lidé ve vlastním akváriu − někdy je křišťálově průsvitné a vidíte ven, dokáže ale také být plné bahna.

Kam chodíte pro nápady? Existuje nějaké místo, které vás inspiruje?

Nemám pocit, že by něco takového existovalo. Vnímám to spíš jako neustále se opakující automatický proces, jenž nepotřebuje žádné palivo ani potravu. I pro mě je to záhadou. V noci ale mívám abnormální sny. Mozky běžných lidí ve spánku zpracovávají události předešlého dne. Sní o svých matkách, snoubencích či nových autech. Mně se ještě nikdy nic normálního nezdálo. Létám, rozhlížím se kolem, dotýkám se věcí − ale to vše v galaxii, která je mi naprosto cizí. Neznámé barvy, světlo, dokonce i vzduch je tam jiný. Možná jsou právě tyto stavy původem mé odlišnosti. Nevím. Přes den jsem podivín, v noci je to však nejhorší.

Zas až tak špatné to být nemůže. Četl jsem, že jste ve snu viděl stůl, který jste následně navrhl pro někdejšího francouzského prezidenta Françoise Mitteranda.

Okamžitě jsem věděl, že jde o výjimečný okamžik. Jen zřídkakdy si ze svých snů pamatuji konkrétní věci a to, že z nich nakonec vznikne reálný produkt, je naprosto ojedinělé. Odjakživa mám velmi špatnou paměť. Zítra se budu muset své ženy zeptat, kde že jsme to dnes byli, v Česku, nebo v Portugalsku? Nevím. Tehdy jsem si ten objekt ale vybavil úplně přesně. Hned jsem vyskočil z postele a nakreslil ho na kus papíru. Ani ne tak kvůli potřebě vyrobit ho, ale spíš jako svědectví toho pro mě unikátního momentu.

Je kreativita něco, s čím se člověk opravdu musí narodit, nebo je to něco, co se lze naučit?

Obojí. Narodíte se s tou výše popsanou nemocí, jste nepřizpůsobivý, nezapadáte do společnosti, a pokud nechcete umřít hlady, musíte najít metodu, jak ze svého prokletí udělat přednost. Začnete tvořit. To je v podstatě instinktivní proces. Tvorba samotná však samozřejmě má svá pravidla. Je to jako gymnastika, rituál. Už někdy od 19. století existuje mylná představa, že umělec musí být neustále opilý, ideálně závislý na drogách a v podstatě nikdy nespat, aby mohl kreativně fungovat. Není to pravda. Chce-li člověk být opravdu kreativní, musí mít disciplínu, žít zdravě, chodit včas spát, alkohol pít jen velmi sporadicky a nikdy nebrat drogy. Nechápejte mě špatně, já jsem bral spoustu drog, když jsem byl mladší. To je běžný pochod bádání a dospívání. Právě proto ale také vím, že jsem díky nim nikdy nezískal žádný talent. Je to tedy tak, že se sice s něčím narodíte, ale když to netrénujete, tak o ten dar přijdete. Jako chlápek s dlouhýma nohama − když nebude běhat, olympiádu nikdy nevyhraje.

Je to tak, že se sice s něčím narodíte, ale když to netrénujete, tak o ten dar přijdete.

Politický design vám není cizí. Existovala pro něj někdy lepší doba než právě teď?

Vše je politické − design, pití, jídlo, nakupování, šukání − odjakživa a navždy. Politika je především lidský postoj a z toho důvodu je každá naše aktivita politická. Podívejte se, dnes mluvím s vaším magazínem a nevím, jak moc političtí jste. Ale pokud jste třeba pravicové médium, tak by to pro mě byla katastrofa, poněvadž já jsem levičák.

Pro Mitteranda jste navrhl psací stůl. Co kdyby vás teď požádali, abyste navrhl trůn pro nového amerického prezidenta Donalda Trumpa?

Nikdy! Ale můžeme všichni snít o elektrickém křesle.

Velkým trendem 21. století je také ekodesign.

Není to trend.

Nutnost?

Design beroucí v potaz životní prostředí je nesmírně důležitý. Nevidím v tom ale trend ani nutnost. Jednoduše je. Tam už dnes není žádný prostor pro volbu. Moc času už nám nezbývá. Je to boj na dvou úrovních: a) potřebujeme lepší mezinárodně platné zákony a b) si musíme uvědomit vlastní zodpovědnost. Namísto toho, abychom se tupě nechali unášet nejrůznějšími tržními mechanismy, musíme vzít budoucnost naší rasy do vlastních rukou. Mimo jiné to znamená vzdát se neudržitelného módního koloběhu ve prospěch dlouhodobě udržitelných, odolných produktů.

Jak moc vaši profesi změnily digitální technologie?

V mém životě toho upřímně řečeno moc nezměnily. Já v zásadě nekomunikuji a ta revoluce, o níž mluvíte, souvisí primárně s komunikací. Problém dnes vidím v tom, že příliš mnoho lidí pracuje na potrubí a už jen málokdo se zabývá tím, co tím potrubím vlastně posíláme. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu, kdy potrubí vydělává peníze na další potrubí. Jenže kolik důležitého toho v něm opravdu je? Tak 0,1 procenta? Na druhou stranu jsem vděčný, že existuje, protože mi umožňuje žít a tvořit o samotě, daleko od civilizace.