V Americe se říká, že i Italové mají právo nevypovídat, ale kvůli svému temperamentu ho jen stěží dokážou využít. Něco na tom asi bude. S Pierem Gandinim (54) jsme se původně sešli jen na krátký rozhovor k příležitosti návštěvy francouzského designéra Philippa Starcka v Praze. Nakonec jsme společně v centrále české interiérové firmy Konsepti strávili několik hodin. A bavili se o definici luxusu, budoucnosti řemesel i tom, proč Piero nebyl zrovna považován za ideálního adepta na převzetí firmy, která se za 55 let vyprofilovala jako jeden z nejvýraznějších výrobců světel na světě. "Byl jsem mladý, divoký a hloupý," říká muž, který strávil více než půl století po boku těch největších designérů naší doby.

Vzpomínáte si ještě na vaše první setkání s Philippem Starckem?

Bylo to někdy počátkem roku 1988. Žil jsem tehdy v Německu, kam mě poslali rodiče, protože jsem byl velmi složitý. Odmítal jsem chodit do školy, neustále jsem měl nějaké potíže, pořád jsem se rval a obklopoval se špatnými lidmi.

Takže typický Ital…

No, spíš takový nevyzrálý mačo. Chodil jsem sice na univerzitu v Miláně, ale vůbec jsem nestudoval. Rodiče si se mnou absolutně nevěděli rady. Nakonec − primárně asi proto, aby se mě konečně zbavili − mě poslali do Německa, kde jsem pracoval pro malou společnost, jež vyráběla komponenty pro Flos. Jednoho dne mi pak volal táta a vyprávěl o nějakém týpkovi, který za ním přijel do práce v rozpadajícím se Fiatu Ritmo Diesel − to bylo tehdy strašidelné auto. Na sobě měl prý černou koženou bundu a na srdci spoustu nápadů. Byl to Philippe Starck. Svou uhrančivou osobností mého otce okamžitě okouzlil. Začali spolu pracovat na lampě připomínající býčí roh, která je dnes známá jako Ará. Já jsem se pak vrátil zpátky a otec mě zaměstnal v oddělení výzkumu a vývoje. Od té chvíle jsem se se Starckem stýkal pravidelně. Od samého začátku jsem chápal jeho revoluční přístup a možnost být v jeho blízkosti jsem vnímal jako velké privilegium. Je to obrovský revolucionář.

jarvis_593f2368498e9b936bc921f4.jpeg
Od roku 2005 se jedná o více než milion eur, které jdou především na dětské sociální programy v Africe a v Jižní Americe.
Foto: David Turecký

Opravdu?

O tom nelze pochybovat. Spousta lidí se domnívá, že inovace znamená věci přidávat. On od samého začátku věděl, že tomu tak není, že inovace znamená rozbíjet, bourat, nově sestavovat a měnit. A rozhodně nejde pouze o talent. Na světě existuje sice jen málo opravdu talentovaných lidí, ale ještě mnohem méně těch, kteří k talentu mají zároveň schopnost empatie, vize, které jsou ochotni sdílet, sadu fungujících hodnot a takový ten nepopsatelný pocit v žaludku, který je vždy vyšle tím správným směrem.

FLOS

Společnost vznikla v roce 1962 v italském Meranu. Dnes patří mezi světovou špičku ve výrobě inovativních osvětlovacích řešení v bytových a architektonických sektorech. V nabídce firmy najdete ikonické produkty od legendárních návrhářů, jako jsou Achille a Pier Giacomo Castiglioniovi, Philippe Starck, Antonio Citterio, Piero Lissoni, Marcel Wanders, Konstantin Grcic, Jasper Morrison, Patricia Urquiolaová, Ron Gilad, Ronan a Erwan Bouroullecovi, Michael Anastassiades a mnoho dalších.

A ten pocit Starckovi na přelomu 80. a 90. let kázal vyrobit plastovou lampu Miss Sissi.

Ano, nejprve však musíte pochopit, v jaké pozici jsem v ten moment byl. Odmítal jsem pracovat s inženýry mého otce, protože na mě byli příliš konzervativní. Sestavil jsem si tedy vlastní malý tým a vybudoval pro něj separátní kancelář. To je privilegium, které jako syn majitele máte. Jediné privilegium. Všechno ostatní stojí za starou bačkoru. Ve firmě, kde vašeho otce považují za legendu, se na vás všichni koukají jako na blbečka. No a v ten moment se objevil Starck a začal mě přesvědčovat, že musíme vyrobit takovou malou plastovou lampičku, jež vypadala, jako by ji navrhlo pětileté dítě. Chápal jsem, že to pro firmu, která se proslavila lampami od bratrů Castiglioniových a Tobia Scarpy, bude znamenat revoluci.

Také se z toho mohl vyklubat pěkný průšvih.

Souhlasil jsem s výrobou prototypu. A když byl hotový, postavil jsem ho ve své kanceláři na stůl, zhasl všechny světla kolem a nechal zavolat dvě sekretářky. Sám jsem se schoval za dveřmi a pozoroval, co se bude dít. Vešly a viděly před sebou svítit tu malou oranžovou věc. A začaly se chovat, jako by právě potkaly koťátko: "Ohh, jaká roztomilá malá lampička." V tu chvíli jsem věděl, že máme vyhráno. Následující den jsem Starckovi řekl, že lampu vyrobíme. Měli jsme z toho ohromnou radost. Tedy až do chvíle, kdy jsme Miss Sissi představili mému otci.

jarvis_593f2368498e9b936bc921f8.jpeg
První červnový večer se mohli milovníci a znalci designu v Praze setkat s Philippem Starckem i šéfem italské společnosti Flos Pierem Gandinim.
Foto: Filip Jandourek

Nesdílel snad vaše nadšení?

Byla to katastrofa. Zajímalo ho, jestli se jeho investice do nového týmu, který vedl jeho syn, vyplatila. Požádal mě tudíž, abychom lampu, výsledek naší celoroční práce, představili celé firmě. Když jsem ji slavnostně odhalil, otec se na mě překvapeně podíval a se vší vážností se mě zeptal: Co to je? Odpověděl jsem, že lampa a že je skvělá, protože je jiná a nová. Odvětil, že se firma jako Flos nemůže spoléhat na kus plastu, a vyzval mě, abychom mu ukázali další produkty, na nichž jsme posledních dvanáct měsíců pracovali. Přiznal jsem, že žádné další nemáme. Snažil se na celé situaci najít něco pozitivního, a tak se začal vyptávat na výrobní náklady. Musel jsem připustit, že produkce by byla velmi drahá − technologie na vstřikování plastu tehdy stála "majlant" a firma zdaleka nebyla tak velká jako dnes. Řekl, že to v žádném případě nemůžeme riskovat. Jenže já už jsem vstřikovací stroje dávno objednal. Následovala rozsáhlá diskuse o mém mentálním stavu. V hloubi duše jsem ale věděl, že to pochopil. Miss Sissi jsme na trh uvedli těsně před Vánocemi. Hned v prvním týdnu se prodalo 15 tisíc kusů a v následujícím roce 110 tisíc.

Nastal pak někdy okamžik, kdy vám otec za tento úspěch poděkoval?

Jeho generace taková nebyla. Byli to tvrdí chlapi, kteří vyžadovali především disciplínu a nasazení. Do očí mi to tedy nikdy neřekl, ale od ostatních jsem věděl, že o mně mluví dobře a že chce, abych firmu jednoho dne převzal. Předávání moci pak bohužel kvůli jeho nemoci nastalo dřív, než jsme všichni čekali. Na druhou stranu jsem rád, že u toho byl Philippe. Představoval nový směr. Respektoval sice práci, kterou pro nás odvedli bratři Castiglioniovi, stejně jako já jsem se svým otcem sdílel spoustu hodnot, ale měli jsme svou vlastní představu o tom, kam by se firma měla vydat.

jarvis_593f2368498e9b936bc921fc.jpeg
Z výběru Starckových lamp pro společnost Flos: Ará.
Foto: archiv firmy

O Starckovi mluvíte jako o velkém revolucionáři. Revoluční rozhodnutí jste ale dělal i vy. Spolupráce se známými designéry, která je dnes normální, v 80. letech ještě neexistovala.

Dnes je běžné, že super značka pozve super návrháře, za něhož jsou lidé zvyklí v super galeriích utrácet super peníze a společně vyrobí nějaký super produkt. To je super, miluji super věci. Ale na můj vkus je to všechno už trochu moc prvoplánové. Chybí tomu moment překvapení, dynamika. Když jsme my začali spolupracovat se Starckem, změnilo to celou firmu, možná dokonce celé odvětví a zajisté to, jak nás vnímala veřejnost. A to je pro mě důležité. Ty dnešní super spolupráce změní tak maximálně stav vašeho účtu.

Miss Sissi lze považovat za esenci Starckova přesvědčení, že design je třeba demokratizovat.

Úplně přesně. Mohli jsme tehdy nechat vyrobit celou kolekci plastových lampiček a vydělali bychom spoustu peněz. Rozhodl jsem se nakonec proti tomu, a sice přesně z toho důvodu, o němž mluvíte. Miss Sissi jsem chápal především jako politický statement, důležitou myšlenku, kterou jsem v žádném případě nechtěl rozmělnit. Osobně jsem Flos ale nikdy nevnímal jako luxusní společnost. Upřímně řečeno je pro mě koncept luxusu stejně obrovskou kravinou. Naše produkty mohou být sice velmi drahé, ale pouze v případě, že jsme k jejich výrobě využili nějaké speciální materiály nebo pomoc výjimečných odborníků. Umíme dělat ale i levné věci. Vnímám nás spíš jako kurátory snů než jako luxusní společnost.

jarvis_593f2368498e9b936bc92200.jpeg
Z výběru Starckových lamp pro společnost Flos: Miss Sissy.
Foto: archiv firmy

A vaše sny jste showroomem, v němž sedíme, přivezl i do Prahy.

Si. Už jsem vám říkal, že jsem v mládí byl divoký a hloupý. Země na druhé straně železné opony pro mě neexistovaly. Když jsem sem pak jel poprvé, tak − upřímně řečeno − s tou typickou povýšeneckou západní pózou, že jedu do zatím nerozvinuté části světa. Až v Praze jsem pochopil míru své arogance. Uvědomil jsem si, že to, co se v Česku dělo uplynulých padesát let, nemůže nikdy smazat kulturní dědictví, které se zde vytvářelo po staletí. Vždyť tohle město bylo kdysi jednou z hlavních světových metropolí.

V jednom starším rozhovoru jste řekl, že vizionářství je vaší povinností. Jak jste to myslel?

Myslel jsem to tak, že každý v životě něco dělá a měl by do toho ze sebe dát to nejlepší. A přitom je úplně jedno, zda jste surfař na pláži v Austrálii, nebo matematický génius. Od přírody v sobě máme potřebu zlepšovat se a bez konkrétní vize to nejde. Samozřejmě že jsem mohl od svého otce jednoduše převzít značku Flos, která měla bezchybnou reputaci, vyrábět drahé produkty a zahlcovat jimi mezinárodní trhy. Poptávka by byla. Ale je to vize, která mě posune dál? Ne. To je taktika, dobrá strategie, jak prodávat lampy. Radost by mi to však nedělalo. Nechápejte mě špatně. Dokážu být velmi tvrdým šéfem. Záleží mi na exekuci věcí a vyžaduji tvrdou práci a disciplínu. Ty mě drží při životě. Až vize mě ale donutí ráno vstát z postele.

jarvis_593f2368498e9b936bc92204.jpeg
Z výběru Starckových lamp pro společnost Flos: Archimoon.
Foto: archiv firmy

Jak v této souvislosti vnímáte inovace?

Jsou srdcem našeho podniku. A je jedno, jestli jde o novou technologii, nový styl, nový postoj nebo nový proud. Vezměte si třeba zmiňovanou Miss Sissi. Kolik toho na ní bylo inovativního? Z hlediska designu a technologie v podstatě nic. Z hlediska myšlenky ale všechno. Pokaždé, když připravujeme nový produkt, jsme přesvědčeni, že právě pracujeme na té nejdokonalejší lampě, kterou svět kdy viděl. Jinak bychom ani nemohli existovat. Někdy se mě lidé ptají, zda by nebylo lepší vyrábět produkty spíš podle výsledků marketingových analýz a průzkumů trhu než na základě představ nějakých bláznivých kreativců. Já jsem pevně přesvědčen, že kdybychom peníze a bezpečnost upřednostnili před naším kulturním odkazem, Flos by ani zdaleka nebyl tam, kde dnes je.

Proto dnes pracujete s řadou světově známých návrhářů.

A všimněte si, že je každý úplně jiný. Mají rozdílný způsob vyjadřování, velmi rozdílné postoje, každý se jinak chová, jinak obléká. Jsou mezi nimi minimalisté i maximalisté, divoši i konzervativci. Všichni ovšem máme jednu společnou věc: sdílíme stejné hodnoty. Proto s většinou z našich designérů spolupracujeme již řadu let. Víme, že se na ně můžeme spolehnout a oni naopak vědí, že se mohou spolehnout na nás, že se každý jejich nápad pokusíme uskutečnit. Říká se, že u Flosu je všechno možné. Nevím, zda úplně všechno, ale potenciálně určitě. Rozhodně ve firmě nezamítneme nápad jen proto, že nám na první pohled připadá příliš drahý nebo třeba bláznivý.

jarvis_593f2369498e9b936bc92208.jpeg
Z výběru Starckových lamp pro společnost Flos: D'E-Light.
Foto: archiv firmy

Dokázal byste si představit spolupráci s někým z českých návrhářů?

Zvláštní, že tohle se mnou v Praze pořád někdo řeší. Ale asi tuším, odkud to pochází. Máte pocit, že jste spoustu let strávili pod dekou a teď se velmi důrazně snažíte vybudovat si identitu. Spoustu energie přitom soustředíte na češství samotné. Já vám musím říct, že jsem v tomhle mnohem svobodnější. Stejně jako mě nezajímá, zda je návrhář minimalistický, subverzivní nebo milovníkem baroka, neřeším ani to, jestli je Číňan nebo Čech. Zajímá mě jeho talent, nápady a jeho kapacita. Nic víc.

V Benátsku prý týdně zmizí jedno řemeslo, protože se nenašel nikdo, komu by se dalo předat. Jakou váhu řemeslům přikládáte vy?

Problém je v tom, že si naše společnost zvykla zbavovat se věcí, které zrovna nepotřebuje. A to je obrovská chyba. Námořníci dřív dokázali navigovat lodě podle hvězd, útesů vystupujících z moře a všemožných dalších pomůcek. Jen si představte tu úroveň odborných znalostí, na níž se pohybovali. Pak se někdy ve středověku objevil kompas. To však neznamenalo, že okamžitě hodili všechno za hlavu, protože co kdyby kompas najednou přestal fungovat? Dnes máme tablety, a kdybyste se někoho zeptal, co bude dělat, až se mu tablet rozbije, odpověděl by vám, že má v záloze druhý. Jenže ono nejde pouze o ty znalosti. Řemesla nám odpradávna nastavovala hodnotový žebříček, učila nás respektu a pokoře k práci, věcem, přírodě a nakonec i k lidem samotným. Třeba takový foukač skla − to není jen člověk, který něco výjimečného umí, ale muž, který má v sobě obrovské dobrodružství, o němž by nám mohl vyprávět.

jarvis_593f2369498e9b936bc9220c.jpeg
Z výběru Starckových lamp pro společnost Flos: Biblioteque Nationale.
Foto: archiv firmy

Jak lze něco takového ochránit?

Otázka by neměla znít, zda v 21. století ještě potřebujeme foukače skla, ale jak foukané sklo interpretovat tak, aby fungovalo i v rámci moderního designu. Musíme hledat nové perspektivy pro staré dovednosti. Příklad si můžeme vzít třeba od Japonců, kteří to dělají velmi dobře. Jejich vláda sponzoruje řadu programů, které tyto procesy podporují. Pro Itálii už je možná pozdě, ale Česká republika, která je mnohem menší a kulturně homogennější, by to ještě zvládnout měla. Nesmí to však být jen o podpoře, o tom, že budete lít peníze do něčeho, co by bez pomoci nepřežilo. V takových věcech pak chybí oheň. Aby měly budoucnost, je tradice třeba posunout do současnosti. A zrovna v tom by vám mohl pomoct třeba nějaký cizinec.

Jak složité bylo v tradiční rodinné firmě, jako je ta vaše, prodat majoritní podíl investiční společnosti Investindustrial?

Udělal jsem to, protože jsem cítil, že to udělat musím. Vysvětlím. Má matka pocházela z provinční aristokratické rodiny. V jejím světě se vše považovalo za nedotknutelné dědictví. Třeba naše rodinné sídlo. Nikoho nesmělo ani napadnout, že by se prodalo, protože dotyčný by se okamžitě stal tím, který odstartoval rozprodej praprapradědečkova odkazu. Problém byl v tom, že se k němu po dvou třech čtyřech generacích hlásil obrovský počet nejrůznějších příbuzných. A ti se neustále hádali, kdo bude kdy obývat jaké křídlo a kdo bude v domě trávit prázdniny. Bylo to absurdní a směšné. Mezi respektem a dekadencí je velký rozdíl. Práci, kterou dělám, považuji sice za naprosto fantastickou, ale nechci, aby se mé děti cítily zavázány pokračovat v mých šlépějích. Nemohu z nich přece dělat zajatce svého snu, svých představ o životě. To by bylo nezodpovědné. A pak, jsem člověk, který má rád výzvy. V určitém momentě jsem si uvědomil, že se společnosti sice daří skvěle a vydělává velké peníze, já jsem ale přepnul na autopilota.

jarvis_593f2369498e9b936bc92210.jpeg
Z výběru Starckových lamp pro společnost Flos: Bon Jour Unplugged.
Foto: archiv firmy

Čas na další revoluci?

Přesně. Tentokrát jde ale o revoluci v přístupu, ve společnosti jako takové se nic nezměnilo. Je to jako s rybářem, jenž celý život pluje od jednoho ostrova k druhému. Samozřejmě že musí umět navigovat a předpovídat počasí a občas se u toho i pořádně nadře. Celou dobu však přesně ví, kam ho jeho plavba zavede. To nemám rád. Chtěl jsem nás dostat pryč z této komfortní zóny. Špetka nejistoty k životu patří, dělá ho to sexy a vzrušujícím, miluji to. Takové zvíře já prostě jsem.