Na londýnské Commercial Street ten obchod snadno přehlédnete, což se stalo i mně, přestože jsem přesně věděl, kam jdu. Obchod jménem Thunders vypadá ve čtvrti Shadwell, která byla ještě před deseti patnácti lety zapomenutým koutem Londýna a dnes se tu prohánějí hipsteři s fair trade kafem za sedm liber, jako ta pověstná telefonní budka ze seriálu Dr. Who. Moc sem nepatří. Je to obchod, jakých je tady v okolí spousta, ale na tomhle vidíte, že má ambice. Trička a mikiny s designem Thunders doplňují jednotlivé kusy oblečení, jež sem každých pár týdnů přiveze nový návrhář. Působí to tak trochu jako galerie, trochu jako velmi ambiciózní streetwear shop. A především má už ve čtyři odpoledne zavřeno.

Na lomcování dveřmi se z místnosti pod obchodem, která slouží jako ateliér, objeví chlápek, kterého naháním několik týdnů. Peter "Barnzley" Armitage. Když si ho budete googlovat, narazíte na něj jako na Petera nebo Simona, přičemž dříve zjevně používal spíše to druhé a nyní spíše to první jméno. On ale trvá především na Barnzley, což je jeho obchodní značka. Když se bavíte s lidmi z módní branže, vyjde vám Barnzley jako muž mnoha tváří. Byl u toho, když se z britské metropole pod vlivem punku stávalo místo, kde se upnuté šedivé obleky měnily na trička s potiskem a kde se móda v 80. a 90. letech zuřivě pářila s hudbou, aby dala světu unikátní "londýnský styl" v letech nultých. Barnzley tuhle revoluci pomáhal spouštět. Že dnes nemá kancelář a cool dům za Londýnem, ale jen obchod ve čtvrti, kde si nájem za pár let nebude moct dovolit vůbec nikdo, je jen výsledkem jeho svéráznosti, přístupu k věci a koneckonců i toho, jak funguje v Británii byznys se streetovou módou.

Geniální samouk

Podle mnohých lidí je Barnzley génius, který dokázal přenést syrovou punkovou módu do fáze "street fashion". Poprvé spojil něco tak nespojitelného jako punk a Chanel nebo Hermès (ne úplně legálně, nutno říci, ale o tom později). Nápaditý samouk, který vždy dokázal rozjet nějaký projekt, načež z něj odešel, než začal vydělávat peníze. Podle jiných je to jen geniální "bullshitter", jenž dokázal přesvědčit investory, aby mu dali peníze, a lidi, aby mu platili devadesát liber za tričko jen proto, že je na něm jeho potisk. A jehož firmy šly vždy ke dnu. Barnzley založil například značku Acupuncture, která proslula brutálními designy kecek. Oblíbili si je v 90. letech například členové skupiny Prodigy. Založil také značky Zoltar a Zoltar Magnificent, jež svého času miloval Robbie Williams. A z jeho hlavy je také label Child Of Jago, na nějž nedala dopustit topmodelka Kate Mossová.

Ani v jedné společnosti už Barnzley nefiguruje. Dnes má svůj obchod, který − jak říká − "otevírá, jak se mu chce" a v jehož suterénu kreslí. Buď návrhy na trička, nebo své obrazy. Svým způsobem se vrátil do 80. let, kdy začínal. "Nikdy jsem nestudoval design. Celé se to stalo úplně náhodou. Já měl v životě jediný cíl: chodit na koncerty. Tehdy to bylo normální. Londýn před třiceti lety vypadal jinak. Lidi bydleli po squatech, po známých, nebyla posedlost kariérou a penězi. Já do dvaceti ani neměl tušení, co budu dělat. Až tehdy jsem si řekl − sakra, asi bych se měl podívat po nějaké práci. Ale vlastně to nebylo nutné, protože tehdy nikdo v mém okolí neměl prachy, takže jsi neřešil to, že bys nějaké měl mít."

Barnzley tehdy bydlel s Nelleem Hooperem, který se později proslavil mimo jiné jako producent desek Massive Attack nebo Madonny. Oba se poflakovali po Londýně, především po King's Road v Chelsea. Tam, v čísle popisném 430, byl proslulý obchod Malcolma McLarena Sex, z něhož odstartoval punkovou revoluci. V době, kdy do Londýna přišel Barnzley, už byl podnik mrtvý, respektive fungoval pod jiným názvem. "Tehdy se ten obchod jmenoval Boy a měl ve sklepě sítotisk. Tahle firma měla tehdy licenci na všechna punková trička, která dával na trh Malcolm McLaren. Takové ty slavné obrázky kovbojů, kterým kouká pinďour z kalhot − McLaren je navrhl s Vivienne Westwoodovou − a všechny další. A já se kamarádil s klukem, jenž jim tehdy tu sítotiskovou mašinu obsluhoval. Nějakej Dylan, dneska už je mrtvej. A tak jsem se tam motal, občas jsme tam kalili a já jednou ve tři ráno říkám − hele, pojďme natisknout nějaká trika. Vlastně to byla klasická backdoor production. Prostě jsme na cizích strojích dělali vlastní věci. Bylo to v době před počítačema, takže prostě stačilo něco vystřihnout někde, něco dokreslit a bylo… ráno jsem se probudil doslova na ulici s taškou plnou triček pod hlavou a do oběda jsem je všechny střelil."

Punk byl tehdy jako hnutí už mrtvý, ale to, co zažehl, stále žilo právě na King's Road, místě, kde se potkávala hudba a móda. Barnzley se na židli ve svém sklepním ateliéru trochu zasní a je vidět, že na tuhle dobu vzpomíná moc rád.

"Po King's Road chodily modelky, v klubech jsme okukovali luxusně oblečené holky a najednou se to celé spojilo. Chanel tehdy udělal svoje snad první černobíle potištěné triko. A chtěli za něj asi 350 liber. To bylo hrozně moc. A my jsme na to koukali a říkali si: ,Sakra, tohle přece umíme taky!' A začali jsme tisknout bootlegová (pirátská) trika. Všechno Chanel, Hermès, Louis Vuitton, Gucci. Skvělá doba. A hlavně nám tehdy bylo všechno jedno. Jednou jsme dostali nějaký dopis od právníků, tuším od Chanelu. Takovou tu předžalobní výzvu. Tak na to koukáme asi vteřinu a říkáme,super, máme další design'! A ten dopis jsme vzali a přetiskli na tričko. Prodávalo se skvěle," líčí Barnzley.

"Je důležité pochopit, že naše trička byla fakt domácí potisk. Netvářila se jako značková trička, ta loga nám sloužila jako symbol. Tehdy byli všichni fascinovaní luxusními značkami. Na krku se nosila loga ulomená z mercedesů. A spousta holek chodila do luxusních butiků Dioru nebo Chanelu a tajně žiletkou řezala z vystavených věcí knoflíky jen proto, aby si je pak mohly přišít na džíny. Zpětně si říkám, že to byl mix punkového přístupu a hiphopové fascinace značkama a luxusem," dodává téměř filozoficky londýnský patriot.

Pašované kecky

Psal se rok 1985 nebo 1986 a Barnzley najednou zjistil, že bootlegová móda dohnala i jeho. Trička s logy známých módních domů byla nesmírně módní, ale tiskl je každý. A tehdy Barnzley zasáhl do dějin britské a možná i světové vizuální kultury podruhé. Vrhl na trh trička se smajlíky. Ne, že by smajlíka vymyslel. Jeho autorem je americký designér Harvey Ball, který jej navrhl už v roce 1963. A o pár let později si jej zamilovali hippies. A pak na smajlíka všichni svorně zapomněli. Než ho objevil Barnzley s tím, že mu to přijde jako skvělý motiv na tričko.

"Byl jsem tehdy ujetej na sedmdesátkové americké designy. Přišly mi cool, protože si je nikdo nepamatoval a byly vizuálně skvělé. Tehdy jsem nosil tahle trička jenom já a kámoš Tim Simenon (pozdější producent Depeche Mode nebo Sinéad O'Connorové, který shodou náhod momentálně provozuje v Praze restauraci, pozn. aut.). Nikdo je nechtěl, jediný obchod, který je od nás bral, byl Rap v Covent Garden. A tam si jedno koupil Danny Rampling, DJ, který dělal první acid house party v Británii. A vzápětí udělal ze smajlíka logo své první house party Shoom… Najednou byli smajlíci všude. Bylo to divný, protože si pamatuju, že Vánoce před tím jsem nemohl prodat ani jedno triko. Nebylo to dost hiphopový a tehdy chtěli všichni Beastie Boys a tak. O tři měsíce později byla ta žlutá věc, kam ses podíval. Přijel jsem do Japonska nebo Jižní Koreje a tam továrny chrlily miliony triček s tímhle designem." O několik týdnů později Barnzley natiskl na trička symbol "victory" v amerických barvách, design oblíbený hippies během protestů proti válce ve Vietnamu. Do několika měsíců se objevil úplně všude. Byť jeho kontext byl koncem 80. let významně jiný. A jako na spoustě svých nápadů, ani na tomhle Barnzley nevydělal ani vindru.

Na několik let se stáhl do londýnské Soho, kde organizoval klubové taneční party. A jednou, když podle svých slov nebyl ten den úplně při smyslech, našel v Soho volný obchod. Nájem 200 liber týdně. Splatných každé pondělí. "Přišel jsem domů, trochu jsem se probral a došlo mi, že jsem si pronajal obchod, ale nemám žádné zboží. Tak jsem jednoduše vzal všechno oblečení, co jsem měl doma a nenosil ho, a odnesl ho tam. Armádní věci. Nějaké kecky, nějaká trička, co mi zbyla. Vojenské kabáty. A přidal jsem pár triček, která jsem natiskl. Pojmenovali jsme ten obchod Acupuncture. Ani nevím proč. Během měsíce to byl nejpopulárnější obchod s módou v Soho." Jeden z důvodů bylo i to, že se tam daly sehnat raritní kecky, v tehdejším Londýně naprosto neuvěřitelná věc. "Dneska se všemi těmi FootLockery je to k neuvěření, ale tehdy se v celém Londýně nedaly sehnat dobré tenisky, ty hiphopové, oldschoolové. V Americe jich měli spoustu, ale do Londýna ta móda ještě nepronikla. Tak jsme je začali pašovat. Odjeli jsme do New Yorku, narvali tašky keckama a jeli domů. V pátek jsme přiletěli a v pondělí jsme byli vyprodaný."

Jenže jako mnohokrát poté potřebovaly Barnzleyho nápady peníze. A ty Barnzley nikdy neměl. "Můj tehdejší společník tyhle nákupy platil. A měl plány na velkou expanzi. Začal dělat vlastní kecky. Hodně divoké designy, jež se pak v polovině 90. let dost chytly. Ale mě to nebavilo. Nechtěl jsem konkurovat Nike nebo New Balance. Nedávalo mi to smysl. Nebudu dělat džíny, když je Levi's dělá dobře. Navíc jsme oba dva dost chlastali… prostě jsme se pohádali a já se nechal vyplatit. A on vydělal dost peněz."

Dělat si to po svém…

Barnzley se na chvíli usadil a několik let se živil jako obchodník s luxusním oblečením. Prodával do Selfridges a Harvey Nichols, nicméně ho to opět nebavilo. A tehdy potkal Daniela Macmillana. Absolvent Etonu Macmillan byl synem konzervativního politika a člena Sněmovny lordů. Se svou kariérou měl ovšem jiné plány. Toužil se stát členem uměleckého světa. A k tomu mu dokonale posloužil Barnzley. Byl to oboustranně výhodný obchod. Macmillan měl peníze, Barnzley kontakty. A společně dali dohromady značku Zoltar.

Podle mnohých je Barnzley génius, který dokázal přenést punkovou módu do fáze "street fashion".

"Jezdili jsme po světě a sháněli inspiraci pro to, co budeme dělat. Během té doby vznikl takový vtip, kdy jsme jeden druhému začali říkat Zoltare. A když jsme konečně měli nápad na to, co budeme dělat, nenapadlo nás nic lepšího než to pojmenovat Zoltar." Z původně malého butiku blízko Carnaby Street se stal velmi rychle fenomén. Značku proslavily hlavně Barnzleyho bláznivé designy triček, jež často kombinovaly surreálné motivy − odkazy na politiku, anarchismus a sex. Část obchodu sloužila jako galerie, záchody v butiku byly vytapetovány stránkami z pornografických časopisů. Barnzley vytvořil společně s firmou Graphic Industries logo a najal v Japonsku firmu, která podle jeho návrhů šila oblečení. Díky Macmillanovým penězům nic nebylo problém. Jenže…

"Po pěti letech, kdy jsme žili a tvořili vlastně hodně blízko jeden druhému, přišel Dan s tím, že ho vlastně dost štve, že v podstatě jen podepisuje šeky. A já mu povídám − ale počkej, od toho tady jsi. Tohle jsi si vybral. Dost jsme se pohádali. Hele, on udělal nějaké dva designy triček s nějakými samopaly. Naprostá blbost. Tak jsem se nechal vyplatit. Ještě pár měsíců to zkoušel nějak pytlíkovat a pak to skončilo. Asi ho to přestalo bavit." V roce 2005 Barnzley značku definitivně opustil.

O dva roky později ale trik zopakoval. Tentokrát se jeho partnerem stal Joe Corre, syn Malcolma McLarena a Vivienne Westwoodové a bývalý šéf módního impéria své matky. Ten se právě vzpamatovával z rozvodu se Serenou Reeseovou. Rozvod mimo jiné znamenal vynucený prodej jejich společného podniku Agent Provocateur. Corre měl spoustu utržených peněz a chuť dělat značku pánské módy. "Říkal jsem mu, že nechci dělat streetwear. Podle mě nemělo smysl zkoušet konkurovat Supreme a podobným značkám. Říkal jsem, že to musí být originální." A tak vznikl projekt A Child Of Jago, značka pojmenovaná po temném románu z roku 1896 odehrávajícím se ve slumech východního Londýna. Značka významně inspirovaná stylem přelomu minulého a předminulého století se orientovala na bohatou klientelu, která se nebojí nosit výrazné oblečení. Poprvé Barnzley navrhoval opravdovou módu. Nicméně v kolekci nechyběla ani typická potištěná trička, tentokrát významně inspirovaná viktoriánkými horory a viktoriánskou pornografií. "Po sedmi letech se Joe rozhodl, že chce větší kontrolu nad designem. A znovu se opakovala celá akce. Já z toho neměl velkou radost, tak jsem se nechal vyplatit. Lidi, co mají peníze, by se neměli plést do práce lidem, kteří dělají kreativu. Ale co, měl na to právo. A vyplatil mě dobře."

Uražený Barnzley odjel na rok do Peru a po návratu otevřel Thunders. "Pouštím si tady desky a maluju. Jsem spokojený. Nechci zůstat u jednoho projektu dlouho. Pak prostě přestanete dělat věci, které jsou relevantní. Ale to je podstata tohohle byznysu. Móda je nestálá. Tenhle týden máte skvělý produkt a příští týden se na to nikdo nechce ani podívat. Netrefíte jednu nebo dvě sezony a končíte." A tak Barnzley sedí ve svém sklepě, maluje a poslouchá muziku. Jednou za čas zaveze svůj obchod oblečením od někoho, koho považuje za zajímavého. "Teď máme nahoře věci od Simona Barkera. Výborný chlápek, hodně se inspiruje punkem. Ale dělám si to po svém. Svoje věci prodávám po webu. Většinou je stačí vystavit na Instagramu, a když je někdo chce, prostě se dohodneme za kolik a zaplatí PayPalem. Skoro jako za starých časů." Když vycházím zpátky na Commercial Street, mám dojem, že zatímco kolem zuří hyperzrychlený Londýn 21. století, tam dole sedí chlápek, který se rozhodl, že bude žít stejně jako v roce 1983.