Má v sobě energii člověka, který je zvyklý pohybovat se venku. Vzdálenost ukrajuje dlouhými, dynamickými kroky a se stejně vysokou kadencí i mluví. "Zahrada je místo pro svobodu," říká. "Je to prostor bez zdí, skutečných i těch pomyslných. Když se rozhodnete, tak můžete z celé zahrady udělat pláž, zasadit tam jeden strom a celý den se válet v písku. Proč ne? Když vám to bude dělat radost." 

Dokonalá zahrada je v očích mnohých místo s pečlivě vysoustruženými keři, pompézní fontánou a důmyslně sladěnými květinovými skvrnami. Ferdinand Leffler (38), zakladatel Atelieru Flera – největšího studia zahradní architektury u nás, má o perfektním útočišti jinou představu. Divočejší, přirozenější a uvolněnější. 

Lefflerova filozofie zahradní architektury je božsky jednoduchá: zamyslete se nad tím, co chcete na zahradě dělat, a podle toho si ji zařiďte. Jenže jak to tak bývá, k těm nejjednodušším řešením vede složitá cesta. "Češi mají pokřivený vztah k zahradám," míní. Desítky let otrockého zahradničení na chatách a chalupách v období komunismu a následný exhibicionismus 90. let podle něj nadělaly více škody než užitku. "Tehdy se všichni snažili na zahradách realizovat přání zahrádkáře. To byly všechny ty skalčičky, vymoženosti, které lidé viděli v časopisech a chtěli je také mít," myslí si. "Jen málo zahrad je čistých, jednoduchých, a přitom na nich nic nechybí. My prosazujeme vlastně takový český zahradní minimalismus."

Chtít zahradu od Lefflera znamená jednak trochu si počkat, protože i díky televiznímu pořadu Ferdinandovy zahrady jeho klientů výrazně přibylo a Ferdinand Leffler se zatím nerozdvojil, a jednak podstoupit psychologickou sondu do vlastní duše. "Kytky" jsou sice podle Lefflera důležité, ale mnohem důležitější je rozklíčovat klientovu osobnost a zachytit jeho i nevyřčená přání. Předpoklady pro to má. 

Vždycky ho zajímali především lidé. Původně proto chtěl studovat psychologii či lékařství, ale během rozháraných gymnaziálních let sebekriticky usoudil, že není typ na sedavé a nadřené studium. Odmalička tíhl k přírodě, a tak nakonec zvítězilo krajinné inženýrství a aplikovaná ekologie na zemědělské univerzitě. Místo skutečných lidí by ale často komunikoval s úřady a organizacemi, a tak se začal věnovat zahradám. "Je to spojení krajiny a člověka. Polovina mé práce spočívá v tom, že jsem překladatelem mezi klientem a zahradou," vysvětluje. 

Atelier Flera založil uprostřed ekonomické krize v roce 2009 a udělal z něj jedno z největších studií svého druhu ve střední Evropě. Ročně se svými 25 spolupracovníky navrhne šedesátku projektů. Polovina z nich se zrealizuje ještě ten samý rok. Patří k nim soukromé zahrady i velké developerské projekty typu Chateau Troja či modřanský Riverpark, ale i luxusní resorty jako Zuri na Zanzibaru, který zainvestovala finanční skupina RSJ Karla Janečka a Václava Dejčmara, či Red Head v kanadském Novém Skotsku.

Do jádra pralesa

Začátky s klienty jsou podle Lefflera někdy těžké. "Vodí vás po zahradě a odříkávají vám seznam toho, co si myslí, že by na ní měli mít. A vy pořád čekáte, kdy se dostanou k tomu, jak na té zahradě chtějí žít," líčí často se opakující scénář. Co ho nejvíce zajímá? "Jak ti lidé tráví víkend, jestli jsou schopní vzít do ruky lopatku a něco vyplít, jestli často zvou přátele, jestli manžel chce na zahradě utéct od manželky a ona od něj, nebo jestli na ní chtějí trávit čas spolu," vyjmenovává své nejčastější otázky.

Luxus v Lefflerových očích vypadá jinak než zahrada naplněná exotickými dřevinami a posledními designovými výkřiky z oddělení zahradního nábytku. Má to být místo, kde vám bude skutečně dobře a kde všechny prvky budou pracovat ve prospěch váš i okolní krajiny. "Mám problém se zahradami, jež svým majitelům nedělají radost. Které nedělají pro sebe, ale na oko. Aby ukázali sobě a lidem okolo, jak jsou úspěšní, šikovní, chytří a vyznají se v designu, ale chybí tam kus z nich." 

Celkovou atmosféru vytvářejí i detaily, podprahové vjemy. To, že chodíte po kameni vytěženém z nejbližšího lomu. Dřevo z českého lesa, a ne poslední zbytky deštného pralesa. Kámen, který nejede přes půlku planety. "V ideálním případě byste ke každé kytce, ke každému materiálu na zahradě měli mít osobní vztah. To znamená, že jste ho sami osobně vybrali. Pokud máte vztah k exotickému dřevu a nemůžete bez něj žít, tak si ho tam klidně i dejte, ale nedělejte to jen proto, že jste to viděli v časopise," vyzývá Leffler a varuje před největším prohřeškem – napodobeninami přírodních materiálů. "Je to podvod a brzy vám stejně dojde, že jste sami sebe jen obelhávali." 

V mnoha případech stačí k dokonalému výsledku jen velmi málo. Leffler se v tomto nebojí jít proti zavedeným pravidlům. Když pracoval na resortu Zuri na Zanzibaru, musel snést překvapené pohledy místních, když kolem luxusních bungalovů začal navrhovat rostliny, které oni považují za plevel. Místo útlocitných květinek, které spolykají hektolitry vody, šel cestou, kterou by zvolila i příroda. 

Na dalším podobném projektu právě pracuje v Kostarice. "To je dokonalost sama. Nádherný deštný prales, tam není co dodat. Vytváříme takovou antiarchitekturu," popisuje svůj nedávný zážitek. Jeho antiarchitektura spočívá v tom, že nabídne hostům nejsnazší cestu k nejkrásnějším místům, která prostor nabízí. "Oni tam nebudou klouzat v blátě a chytat se lián. Ale já je mohu různými stezkami dovést až do samého jádra deštného pralesa, kde se rozkládá nekonečná zeleň, pod vámi hučí dešťová řeka a kolem vás létají ptáci. To je zážitek, kvůli kterému se vrátíte," dodává s tím, že jediné stromy, jež do tropické zahrady přidá, budou ty ovocné. Aby si hosté po cestě mohli utrhnout čerstvé mango nebo avokádo. 

Stejný princip uplatnil i v Novém Skotsku, kde trojice ve složení Jiří Baláž, Jiří Kejval a Petr Kolář postupně buduje rekreační útočiště pro náročné. Můžete se tam i díky Lefflerovi toulat po divokých útesech a pozorovat velryby a tuleně. "Jediným vaším úkolem v takovém prostoru je zprostředkovat pohodlnou a bezpečnou cestu k nějakému zajímavému bodu, aby tam dámy nemusely hopsat po kamenech. Napovíte lidem, co je dobré vidět. K tomu přidáte pár místních rostlin, kterých by si normálně nevšimli. Lavice na útes, abyste se mohli kochat, a konec," popisuje zapáleně. 

Pro podobné zážitky se však člověk nemusí vydávat na druhou stranu světa. Stejná pravidla jako v Kostarice či na Zanzibaru platí podle Lefflera i v Orlických horách nebo na Šumavě. Nedávno si ho klienti pozvali právě do Orlických hor, aby jim pomohl se zahradou u jejich roubenky. Mohla to pro něj být obchodně velmi zajímavá záležitost, ale když to nádherné místo viděl, řekl jim, že tam není co měnit. Jen přidal lavici pod lípu a rozloučil se.

Otec čtyř dětí, který ve volném čase zpívá v kapele Boys Don't Cry a vymýšlí dětské knížky, k této filozofii došel po sérii pokusů a omylů. "V určitém momentě jsem se ocitl v bodě, kdy jsem se sám sebe zeptal, zdali mě to, co dělám, uspokojuje. Přišlo mi, že jsem v případech, kdy jsem třeba dělal zahradu ruskému oligarchovi, který neváhal jít svým záměrem proti přírodě, pochybil vůči vlastnímu svědomí. Rozhodl jsem se proto, že se budu snažit co nejvíce pochopit, co lidé chtějí, a nabídnout jim cestu, která dává smysl a která je zodpovědná."

Proč to pleješ, táto?

Leffler srší pozitivní energií, ale jestli ho něco dokáže vytočit, pak jsou to velké plochy hnojivy a herbicidy nabušeného trávníku. Proč? Podle něj v zahradě vůbec není potřeba. "Trávník ve zbytečných proporcích je největší omyl v českých zahradách. Když se podíváte do zahraničí, tak pokud to nejsou opravdu rozlehlé plochy nebo golfová hřiště, nikde se s ním nepracuje tolik jako u nás," říká a vzápětí dodá vysvětlení: "Je to prvek, o který se musíte nejvíc starat – sekat, hnojit, zavlažovat, a prostoru často nedá vůbec nic, žádnou dynamiku." To nejhorší, co můžete pro svou zahradu podle Lefflera udělat, je obehnat ji jediným druhem živého plotu a zbytek vyplnit kompaktní plochou trávníku. Zelený monolit spolkne spoustu času a energie a vrátí jí pouze zlomek.

Trávník ve zbytečných proporcích je největší omyl, který najdete v českých zahradách.

Druhou nejhorší věc, co můžete udělat, je proměnit se v nevolníka sloužícího na vlastním pozemku, když byste místo prořezávání stromů a sbírání shnilých jablek byli raději někde úplně jinde. "Dejte si na zahradu tolik ovocných stromů a záhonů, kolik sami zvládnete. Záhonek o velikosti stolu bohatě stačí. Když se zamknete do lánů salátů, rybízů a rajčat, tak vás to časem akorát znechutí," nabízí radu.

Jediným receptem je vzdát se tradičního pojetí zahrady. Zapomenout na všechny stereotypní představy o tom, jak vypadá, a začít znovu od začátku. Nemusíte mít žádné vzdělání, žádné certifikáty, stačí cit pro prostor a proporce. "Jsem přesvědčen o tom, že mezi laiky je mnohem více lepších zahradních architektů než mezi zahradními architekty," usmívá se. 

Nejkrásnější zahrady, které zná, patří jeho přátelům z uměleckých kruhů. I díky nim objevil kouzlo soch a uměleckých objektů ve volném prostoru. Seznámil se tak i se sochařem Michalem Trpákem, s nímž založil galerii současného sochařství Flera Gallery. Společně se podílejí nejen na festivalu Umění ve městě v Českých Budějovicích, ale především se snaží ukázat, jak socha může zahradě dodat kouzlo a osobní rozměr. V portfoliu jejich galerie jsou téměř čtyři desítky českých sochařů. Kromě Trpáka je v ní zastoupen i Lukáš Rais či Michal Gabriel. 

K tomu, aby se neustále zamýšlel nad tím, jak má zahrada vypadat, mu výraznou měrou pomáhají také jeho děti. Nic není záludnějšího než nevinně se tvářící dětské otázky. "Něco tam plejete a ony se vás ptají: proč vytahuješ zrovna tohle, když se tomu tady tak hezky daří? Na to neumíte odpovědět, a přitom to je zásadní věc." Dominantou jeho vlastní zahrady je koupací jezero, jež v kombinaci se saunou využívají s rodinou celoročně. Zahrada ale nyní prochází zkouškou nejtěžší. "Momentálně mi ji likviduje sedm štěňat krátkosrsté kolie," povzdechne si.