Jacques-Yves Cousteau se chtěl původně stát pilotem a vznášet se vysoko nad zemí, zranění po autonehodě ho ale přikovalo k zemi. Až vynález akvalungu, na němž se podílel, mu dal znovu možnost zažít stav beztíže. Jen hluboko pod mořem.

Stal se námořníkem, objevitelem, který díky filmům a dokumentům jako první přenesl fascinující podmořský svět do obýváků po celém světě. Kdo jako dítě s otevřenou pusou nesledoval dobrodružné výpravy lodě Calypso? Vozila si s sebou žlutou miniponorku! A helikoptéru! Kapitán a posádka nosili legrační červené čepice a v pravidelných intervalech se nořili do mořských hlubin na těch nejkrásnějších a nejnebezpečnějších místech planety.

Příjmení Cousteau funguje jako zaklínadlo. Jacques-Yves svou vášeň pro moře a touhu po objevování přenesl i na své dva syny, kteří se uměli dříve potápět než plavat − staršího Jeana-Michela a Philippa, který byl sice mladší, ale oblíbenější. Právě Philippe svého otce přesvědčil, aby se místo objevování nových míst začal soustřeďovat i na to, aby se mořím a oceánům dostalo ochrany. On stál za kamerou a režíroval jedny z otcových neslavnějších dokumentů. A pak přišla tragédie. Zabil se během rutinního letu při expedici v Portugalsku. Doma na něj čekala tříletá dcera, manželka a nenarozený syn.

Ten teď sedí naproti mně. Tedy jen virtuálně. Díváme se na sebe skrze počítačový monitor. Pohodlně usazený ve svém bytě v Los Angeles popíjí zelený čaj, na krku řetízek se stříbrným žraločím zubem, za ním mapa světa. Dělí nás téměř deset tisíc kilometrů a vteřinová prodleva v přenosu. Nese jméno svého otce, kterého nikdy nepoznal. Philippe Cousteau. I jeho dohnalo rodinné dědictví. Natáčí přírodopisné dokumenty, přednáší o ochraně životního prostředí, vydává se na expedice po celém světě. Stal se novou, mladou tváří spojenou se starostí o zdraví naší planety. A pomáhá mu v tom nejen jeho rodné jméno, ale i vizáž hollywoodské hvězdy a přirozená výřečnost.

Rodinná tajemství

"Lidé si často myslí, že jsem strávil dětství s dědou na Calypsu, ale tak to vůbec nebylo," říká. Necestoval s ním, netrávili spolu prázdniny, nejezdil s ním na expedice, viděli se tak dvakrát do roka. "Ze smrti mého otce se nikdy nevzpamatoval, on měl být jeho nástupcem, dědicem jeho odkazu. Myslím, že pro něj bylo těžké se s námi vídat. Pokaždé, když se na nás podíval, připomínali jsme mu jeho mrtvého syna. S babičkou jsme se stýkali ještě méně, ta to zvládala o hodně hůř," vysvětluje důvody, proč rodinné vazby zeslábly.

Rodina se navíc po tragické události přestěhovala do Spojených států, odkud pocházela Philippova matka, původem modelka. Se slavným dědou se tak potkávali jen při jeho občasných cestách do USA, kde sháněl peníze na své další projekty. "Okolí mělo za to, že jsme vyrůstali jako boháči. Vždyť jsme přece členové slavné rodiny. Jenže moje matka na nás dva byla sama a se jménem Cousteau bylo spjato i hodně rodinných pří," poodhaluje další nepříjemná místa rodinné historie. Abychom to vyjasnili − Jacques-Yves Cousteau si během svého prvního manželství našel milenku, o téměř čtyřicet let mladší letušku Francine. Ještě během manželství s první ženou Simone mu porodila dvě děti, o kterých zbytek rodiny neměl tušení. Jacques-Yves Cousteau se znovu oženil v roce 1991, velmi brzy po pohřbu Simone, a ještě přesně na den na výročí smrtelné nehody svého milovaného syna.

Rodinu tato událost pochopitelně zasáhla. O to víc, že druhá Cousteauova žena se stala dědičkou téměř všeho, co po nejstarším Cousteauovi zbylo. Rivalita mezi jednotlivými členy rodiny vykrystalizovala v několik soudních sporů − o použití rodného jména i o vrak Calypso. "S druhou dědovou rodinou se nestýkáme," uzavírá debatu o rodinných přích diplomaticky Philippe.

Na jeho první expedici ho nevzal děda Jacques-Yves, ale jedna z prvních ženských oceánografek Eugenie Clarková, americká ichtyoložka a potápěčka přezdívaná Žraločí lady. Philippovi bylo tehdy šestnáct let, jí už bylo přes šedesát. S týmem zamířila na vědeckou výpravu na Papuu-Novou Guineu. Dva týdny se potápěli, žili v chatrčích, plavili se na kánoích. "Honili nás tamní gangsteři, do ucha jsem dostal nějakou infekci, která mi málem zasáhla i mozek. Skoro jsem tam umřel. Prostě totální blázinec. A já jsem si tehdy říkal: ,To je úplně skvělý! Jeden den málem umřete a druhý se potápíte na nejkrásnějším korálovém útesu na zemi. To je jako z Indiany Jonese!' A věděl jsem, že přesně tohle chci dělat − cestovat a objevovat svět, abychom mohli lépe porozumět jeho potřebám."

Na vysoké škole pak se svou sestrou a matkou založil neziskovou organizaci EarthEcho, jež se věnuje environmentálnímu vzdělávání. "Vyrůstal jsem bez otce, to je těžké pro každého. A když k tomu přidáte to slavné jméno… Měl jsem potíže najít si svou vlastní cestu, svůj vlastní hlas. Chtěl jsem pokračovat po svém."

Noční můra

Nikdy prý neměl ambice objevovat se na televizních obrazovkách, ale právě skrze EarthEcho se dostal k natáčení vzdělávacích videí. Pak si ho vybrali jako jednoho z moderátorů do seriálu Zabijáci oceánu, který vysílaly kanály Animal Planet a Discovery. Druhým moderátorem byl australský "lovec krokodýlů" Steve Irwin, který se proslavil tím, že se snad narodil bez pudu sebezáchovy a vrhal se různým nebezpečným zvířatům přímo do chřtánu. Právě během natáčení tohoto seriálu na Irwina zaútočil stokilový rejnok a probodl mu srdce.

"Den předtím jsme filmovali se smrtelně jedovatými mořskými hady. Dva týdny před tím jsme chytali pětimetrové krokodýly. Steve umřel, když šnorchloval s rejnokem. To dělají tisíce lidí každý den na dovolené. Nikdy se nic podobného nikomu nestalo. Byli jsme u toho, vytáhli jsme ho na loď, dávali jsme mu první pomoc. Zemřel nám v podstatě v náručí," popisuje a hrůza jedenáct let staré události je mu stále znát na hlase. "Bylo to otřesné. Dodnes se mi o tom zdají noční můry," dodává. I přes tragédii společně s týmem natáčení seriálu dokončili a Philippovi se otevřela cesta k dalším projektům.

Natáčel dál pro Animal Planet i Discovery, pro CNN objevoval odlehlá místa na Sumatře. Za svůj televizní seriál Xploration Awesome Planet, jenž se dočkal již čtyř sérií, byl dvakrát nominován na cenu Emmy. Teď společně s manželkou Ashlan dokončili sérii Caribbean Pirate Treasure, která odhaluje tajemná místa Karibiku. Od 20. srpna ji vysílá Travel Channel. Vydal několik dětských knížek, s Pharrellem Williamsem přednášel v OSN, stál u založení investičního fondu zaměřeného na trvale udržitelné projekty.

"Dneska musíte dělat víc věcí najednou," krčí rameny. "V dobách mého dědy bylo v televizi kolik televizních programů? Pět? Moc jste toho na výběr neměli. Dneska jsou jich stovky, k tomu připočtěte internet. Dřív za vámi diváci přišli sami, dnes musíte vy za nimi." Ve snaze vyjít divákům vstříc se tak občas pouští do podivných podniků.

Třeba v roce 2010, kdy se jako první člověk potápěl v zamořeném Mexickém zálivu v místech exploze plošiny Deepwater Horizon, největší ropné havárie v amerických vodách. "Všude ve zprávách říkali, že se vlastně nic neděje, protože na skvrnu byly použity speciální látky pro rozptýlení škodlivých látek ve vodě. Takže ta ropa prostě zmizí. A já jsem si říkal, vždyť to je blbost! Jediné, co ty látky dělají, je to, že skvrna zmizí z mořské hladiny, ale v hloubce stále plují oblaka ropy. To řešení není tak jednoduché," vysvětluje. A tak zavolal svému známému z pořadu Good Morning America a v přímém přenosu se potopil pod hladinu. Na YouTube dodnes visí video, kde pluje mezi nekonečnými hnědými ropnými mračny. "Dnes už tam nic takového neuvidíte. Ropa klesla hluboko na dno zálivu, kam už se za ní nedostanete. Ale jsou jí nasáklé mokřady a pláže. Nezmizela, jen není vidět na první pohled," kroutí hlavou.

Životní lekce

"Jedna z mých nejoblíbenějších vzpomínek na dědu je někdy z roku 1989. Byli jsme s ním na večeři v jeho oblíbené restauraci v New Yorku. Nebylo mi ještě ani deset a děda hrozně dlouho vyprávěl o svém projektu pro OSN, mě to moc nebavilo, tak jsem skoro usínal. On si toho všiml, podíval se na mě a řekl mi: ,Philippe, co říkáš na toho nového Game Boye?'" směje se. "Táhlo mu na osmdesát, a přesto věděl, že existuje něco takového jako Game Boy, který byl sotva pár měsíců na trhu," diví se ještě dnes Philippe. Ten večer se od dědy naučil hned tři věci. "Nikdy se nepřestávejte bavit. Zajímejte se o nové technologie a využívejte je co nejlépe ke své práci. A nakonec − vždycky si uvědomujte, s kým mluvíte, a komunikujte jeho jazykem a skrze věci, které mu jsou blízké," vypočítává na prstech. "No a pak mě tedy ještě o pár let později naučil vyznat se trochu ve vínech, ale to je na jiné povídání."

Zatímco jeho děda po druhé světové válce světu ukázal, co vlastně oceán je, jeho otec směřoval jejich práci směrem k ochraně životního prostředí. Po druhé světové válce se nejen nastartovalo objevování dosud neprobádaných míst, ale zároveň i jejich devastace. Když se po dvaceti letech Cousteauovi vraceli na stejná místa, byla zničená k nepoznání. První generace objevovala, druhá ochraňovala. A třetí? "Vzdělává. Myslím, že nemůžeme lidi k ochraně životního prostředí přimět výhrůžkami o konci světa. Věřím v pozitivní přístup. Lidi musíte pro věc nadchnout, ne je zdeptat," vysvětluje svoji filozofii.

Podle Philippa by si ekologové měli zachovat naléhavý tón, ale lépe vysvětlovat, proč je zdraví planety důležité hlavně pro člověka. "Příliš dlouho jsme pořád dokola slyšeli: ,Jéé, tamhle vymírá nějaká vzácná sova. Jéé, tamhle se kácí lesy, to je ale škoda.' Ale co je nám po tom, máme důležitější věci na práci. Důležitější než sovy jsou lidé." Co si ale podle něj řada lidí neuvědomuje, jsou přímé souvislosti. Jestli nám záleží na světové bezpečnosti, na lidských právech, na tom, aby lidé měli co jíst, a na imigraci, musíme se podle Philippa Cousteaua začít nutně zajímat i o životní prostředí. "Podívejte se na Adenský záliv a co se tam děje. Úbytek ryb zapříčinil konec rybolovu, lidé zůstali bez obživy a místo toho začali přepadávat lodě. Sýrie − podle mnohých celý konflikt ovlivnilo dlouhé období sucha v celé oblasti. Dárfúr v Súdánu − další příklad konfliktu zapříčiněného suchem," vyjmenovává naléhavě.

"Celá naše civilizace byla vystavěna s vidinou nevyčerpatelnosti zdrojů a až v posledních patnácti dvaceti letech si začínáme uvědomovat, že to, co máme, nebudeme mít k dispozici věčně. To je strašně krátká doba na to, abychom si to jako lidstvo uvědomili. Současná generace se té myšlence ještě brání, ale ty nové už to budou brát jako fakt," prorokuje.

Největší hrdina

Energii k práci, která se zatím až příliš často podobá boji s větrnými mlýny, načerpává při svých výpravách. Při filmování seriálu v Karibiku viděl mangrovové lesy zamořené plastovým odpadem. Před rokem a půl se potápěl u Marshallových ostrovů, v místech, kde Spojené státy prováděly své jaderné testy. Desítky let tam nikdo nežil, a tamní vody byly přesto plné neuvěřitelného množství odpadků. "To jsou okamžiky, kdy jste v depresi, unavení a naštvaní. Ale o to víc si uvědomíte, že nesmíte za žádnou cenu přestat a že vaše práce je důležitá."

Pokud mu něco leží na srdci stejně jako zdraví Země, pak je to práce jeho otce, na kterou se podle něj neprávem zapomnělo. A tak když režisér Jérôme Salle oslovil rodinu se žádostí o pomoc při natáčení celovečerního snímku o rodině s názvem Odysea, rádi mu vyhověli. "Často hovořil hlavně s mojí matkou, která mu poskytla spoustu dobových dokumentů a dopisy, které si s otcem posílali." Film Evropu obletěl v loňském roce, na konci letošního roku se bude promítat i v amerických kinech. Radost z toho, že se film věnuje hlavně odkazu a myšlenkám jeho otce, zastínila i surreálný zážitek z toho, že na plátně viděl nejbližší členy své rodiny. "Nejemotivnější scéna pro mě byla ta, kdy moje matka v jedné scéně zvedne telefon. Čeká, že jí volá můj táta, ale místo toho se dozví, že se zabil při nehodě a že už domů nepřijde. V ten okamžik jsem si naplno uvědomil, s jakou bolestí musela celý život žít a že to navzdory všem okolnostem nevzdala," přemýšlí a dodává: "Víte, dědu sice znal celý svět, ale tím největším hrdinou je pro mě moje máma."