V posledních dnech se v Praze vystřídaly dvě výrazné osobnosti současného umění. Ačkoliv na první pohled nemají mnoho společného a jejich umělecký jazyk je odlišný, dokážou nekompromisně komentovat realitu našeho světa.
Jméno Gerharda Richtera (85) se v domácích médiích skloňovalo často. Jeho výstava v Národní galerii nebyla přelomová, ale ukázala obě základní polohy malířova uvažování. Temné dějiny německého národa, které se téměř výhradně v odstínech šedé stávají námětem jeho pláten, jsou palčivou snahou, jak se s nimi vypořádat. Je to i Richterova osobní historie, jež vstupuje do děje. Hned na začátek výstavy byl vybrán soubor 48 portrétů historických osobností, spisovatelů, filozofů či vědců. Dílo, původně vystavené na benátském bienále v roce 1972, představuje psychologickou metaforu absence otců. Podobizny výhradně bílých mužů narozených mezi lety 1824 a 1904 jsou personifikací "otců" národa, kteří v neposlední řadě nahrazují ty reálné, již nepřežili válku. Naproti nim schází ze schodů nahá žena (viz foto). Je to Ema, malířova první manželka, která vyjadřuje druhou polohu Richterova uvažování. Čisté malířství jako esence života je ztvárněno v interpretaci slavného Duchampova aktu o půl století později. Tato konfrontace nastavuje zrcadlo jak společnosti, tak umění. Je skvělé, že kopie onoho cyklu portrétů zůstává v Praze jako dar Národní galerii.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Nově všechny články v audioverzi
