Strašně mě bolí hlava. Jen stěží byste hledali horší čtyři slova, jak začít rozhovor. Avšak přesně jimi nás Manolo Blahnik 8. srpna přivítal − v hedvábných rukavičkách a s migrénou. Není divu, ten den se v jeho apartmá v pražském hotelu Four Seasons vystřídalo snad víc lidí než během velikonoční generální audience u papeže. Televizní štáby, vlivné fanynky, novinářské týmy všech možných i nemožných médií. Proto ten bolehlav, proto ty rukavice. Jenže proslulý švec má patrně vytrvalost italského milence a nervy buddhistického mnicha. A možná také trochu špatné svědomí. Koneckonců jeho otec provozoval před válkou na Malé Straně lékárnu a Manolíček, jak rodiče Blahnikovi v dětství říkali, na Prahu v posledních letech maličko zanevřel. Rozhodně tady není tak často jako v New Yorku, který vlastně nemá moc v lásce, na Kanárských ostrovech, kde se narodil, nebo v Londýně, kde dnes žije.

Možná právě proto se Praha stala teprve třetí metropolí na světě, kde minulý měsíc osobně uvedl svou velkolepou retrospektivní výstavu The Art of Shoes. Možná právě proto nám v podvečer 8. srpna neřekl, že už toho má plné zuby a jde si lehnout. A možná právě díky tomu vznikl následující rozhovor, který se nebojíme nazvat exkluzivním, byť zdaleka není jediný, který Blahnik během svého pobytu v Česku poskytl. Mistr švec s námi totiž výjimečně nemluvil o Sexu ve městě, střevíčkách inspirovaných Marií Antoinettou a své vášni pro modelaci podpatků. S námi si hedvábné rukavičky sundal a vyprávěl o kráse nenalíčené Evy Herzigové, závislostech a jistém panu T., jenž se chystá všechno podělat.

Už je ta bolest hlavy lepší?

Zatím ne, ale vzal jsem si dva prášky. Takže věřím, že jakmile začneme s rozhovorem, na vše zapomenu.

(Nalévám Manolovi sklenici mattonky.)

To je česká voda?

Ano, z Karlových Varů.

Ahhh, Karlovy Vary?

Byl jste tam?

V 80. letech. Předpokládám, že se tam toho za posledních bezmála čtyřicet let hodně změnilo. Stejně jako v Mariánských Lázních. Je to tam dnes příšerné. Všude levné suvenýry a Číňané. A v Praze, pokud hodně rychle něco nepodniknete, tady cobydup budete mít čínskou čtvrť a všichni kolem zkrachují.

Koukám, že nejste zrovna fanouškem Číňanů…

Neřekl bych. Ne.

Nechtěli vaši rodiče náhodou, abyste se stal diplomatem?

Ano, ale já bych nebyl dobrým diplomatem. Upřímně, měl bych mít zakázáno mluvit.

Možná nejste diplomat, ale zato jste se stal legendou.

Ale prosím vás, když mi tohle říkáte, hned se cítím, jako bych tady před vámi měl každou chvíli padnout mrtvý na zem.

Vy si to nemyslíte? Vždyť se s vámi dnes chtěla snad fotit celá Praha.

V podstatě ani pořádně nevím, co to je − legenda. Možná někdo z pohádek bratří Grimmů anebo z Markéty Lazarové. Ale to jsou všechno fantastické příběhy, které do reality nepatří. Opravdu nejsem tak nabubřelý, abych takové řeči o sobě bral vážně. Ano, občas mě zastaví lidé na ulici anebo celníci na letišti a začnou: Jé, vy jste ten Manolo Blahnik. V takových chvílích si uvědomím, že lidé znají můj hloupý obličej. Běžně nad tím ale takhle nepřemýšlím. Nezajímá mě to.

O. K., tak jinak: známý módní novinář Colin McDowell o vás napsal, že jste Mozartem mezi ševci.

Tak to už je opravdu metaforické šílenství. Jak něco takového může napsat. Mozart − to je LEGENDA. Božský talent, který ovlivnil staletí před námi a ovlivní staletí po nás.

No, ale stejně, kdyby měla Mozartova symfonie "Jupiter" dostat podpatek, tak by určitě zavolali vám…

A ten bych s chutí vymodeloval. Problém je v tom, že si nejsem úplně jistý, zda dnešní generace tuto symfonii vůbec ještě zná.

jarvis_59b7a072498e27acaa97a2d8.jpeg
Rozhodně tady není tak často jako v New Yorku, který vlastně nemá moc v lásce, na Kanárských ostrovech, kde se narodil, nebo v Londýně, kde dnes žije.
Foto: Benedikt Renč

V jednom nedávném rozhovoru jste si dokonce stěžoval, že v Chicagu ještě nikdy neslyšeli o Oscaru Wildeovi.

To je pravda − bohužel.

Měl jsem z toho rozhovoru pocit, že vám americká kultura k srdci dvakrát nepřirostla.

Jak na takovou otázku odpovědět? Řekněme, že v současnosti opravdu ne. Vážně ne. To, co se právě děje v Americe, mi nahání husí kůži. Mám pocit, že jistý pan T. se chystá úplně všechno podělat.

Strašně jste si stěžoval na invazi americké kultury.

No, samozřejmě. Jen se podívejte do ulic. Od Petrohradu až po Šanghaj je dnes každý Američan. Americká loga, americká trička, americké filmy, americké jídlo. Digitalizované verze nesmyslů. Široko daleko nic zajímavého.

Co tato "invaze" znamená v kontextu módního průmyslu?

Ničí to ve světě kreativitu a budí v lidech nejistotu. V Praze to možná ještě nepociťujete, ale čekají nás zlé časy. A rozhodně nejde jen o módní průmysl. Tady jde o život.

Změnil se způsob, jakým věci konzumujeme?

V jistých ohledech ano. Vznikla obrovská propast mezi tím, co je dobré, opravdovou kvalitou, jakou jsou například haute couture šaty od Chanelu, a tím ostatním. Víte, já jsem chlapec určitého věku, který vyrostl v jiném století. A přesto se musím zuby nehty držet, abych v této době neztratil sám sebe. Samozřejmě že by bylo velmi jednoduché odinstagramovat se do jiného světa nebo se vytweetovat z povrchu této planety. Ale odolávám. Dokonce nepíšu ani e-maily.

Zmiňoval jste, že nejste zrovna fanouškem Číňanů. Nemalujete ale vaše návrhy náhodou čínskými kaligrafickými štětci?

Ale jděte. Přesedlal jsem na německé. Mají báječné štětce ze sibiřských norků. Pracuje se mi s nimi jedna báseň.

O vašich botách se říká, že má každá svůj vlastní příběh. Je to pravda?

Ano − vytvářím je. Většinou mě však inspirují určité zážitky nebo ženy. Právě přemýšlím, že bych svou další kolekci věnoval Evě Herzigové. Ta holka je prostě úžasná, elegantní, noblesní. Ne, když je načančaná, ale když je prostě sama sebou. Kdybychom hledali Grace Kellyovou 21. století, byla by ona mou první volbou. Jsem jí úplně posedlý. A víte, co se stalo?

Ne.

Úplně náhodou jsem o ní mluvil, když mě vezli z letiště do hotelu. Přijedeme před vchod pražského Four Seasons a kdo tam nestojí? Eva Herzigová. (Fotila v Praze právě kampaň pro společnost Mastercard.) Málem jsem omdlel. Praha je magická, plná náhod a zázraků.

Takže od vás bude mít své vlastní střevíce.

Spoustu střevíců. Víte, znám miliony modelek, ale ona jediná je rok od roku krásnější. Nemám rád labutě, ale miluji šíje žen, a pro tu její bych vraždil. Můj krk, to je zase úplně jiný příběh: před rokem jsem upadl a následně dostával kortizonové injekce, kvůli kterým jsem strašně natekl. Vypadal jsem žalostně a mám pocit, že jsem se stále ještě pořádně nezotavil. Proto bych vás chtěl poprosit, abyste mě nefotili příliš z blízka. To není z ješitnosti − je to prostě ošklivé.

Následujete módní trendy?

Vůbec! Ne, ne, ne. Obdivuji sice lidi, kteří dokážou vytvářet opravdové trendy, ale těch v dnešní době moc není. Takže dnes už skoro nic nesleduji.

Kdo jsou ti, kteří tvoří opravdové trendy?

Módní scéna dnes bedlivě sleduje bratry Gvasaliaovy − Demnu a Gurama ze značky Vetements. Já jsem s nimi měl tu čest spolupracovat a řeknu vám, že to bylo božské. Pokud dnes někdo vytváří něco nového, tak jsou to právě oni. Některé kousky koneckonců můžete vidět i v rámci mé výstavy tady v Praze. Práce s nimi mě ohromně bavila a nakonec měla i tu výhodu, že se naše boty skvěle prodávaly. Ostatně všechno, na co oni dva sáhnou, se skvěle prodává. A pak si hodně slibuji od nové generace mladých a odvážných britských návrhářů. Například od designérky pánské módy Grace Walesové Bonnerové. Bonner jako boner − víte, co to znamená?

jarvis_59b7a072498e27acaa97a2dc.jpeg
Možná právě proto se Praha stala teprve třetí metropolí na světě, kde osobně uvedl svou retrospektivní výstavu The Art of Shoes. Při rozhovoru s námi si Blahnik sundal hedvábné rukavičky...
Foto: Benedikt Renč

Ano.

Snažím se sám sebe neustále rozesmívat, to je jediný způsob, jak přežít každý další den. A pak taky zbožňuji nákupy. Dnes jsem se například celý den snažil pro mou sestru sehnat velké granátové náušnice z poloviny 19. století. Bohužel je nikde neměli, ani v aukčním domě Dorotheum. Alespoň to mělo tu výhodu, že jsem se pořádně prošel po Praze. Je tak malebná, proč by člověk chtěl vůbec žít někde jinde. Máte tady úplně všechno. Přemýšlím, že si pořídím byt u Vltavy. Na druhou stranu nevím, zda se mi chce utratit spoustu peněz za apartmá, v němž budu trávit tak maximálně pět šest dní v roce. Prahu jsem opět navštívil po velmi dlouhé době, má vášeň pro ni ale v posledních dnech opět velmi silně vzplanula.

Spousta mých podpatků se neprodávala. Není možné dosáhnout dokonalosti, ale Bůh ví, že se snažím.

Takže vážně existuje šance, že vás v příštích letech budeme potkávat, jak se s vašimi psy budete procházet po Malé Straně?

Aaale, v mém případě nemůžete brát vážně téměř vůbec nic. Nicméně je to hezká představa. Stejně jako by se mi líbilo vlastnit byt v Petrohradě. Neskutečné město. Nádherné a levné zároveň. A jeho rozsah je přímo dechberoucí. Petrohrad je to nejkrásnější město na celém zatraceném světě. Petr Veliký odvedl veliký kus práce. S Moskvou už je to krapet horší. Nedávno jsem tam byl navštívit kaštel Kuskovo. A tortura, kterou musíte absolvovat, než se tam dostanete, je příšerná. Kilometry brutálně ohyzdných stalinistických kravin. Omlouvám se, ale jakmile se opravdu naštvu, začnu sprostě nadávat. Nemám sice sprostá slova rád, ale v některých situacích nevím, jak jinak se bez nich vyjádřit.

Na druhou stranu jste proslulý svým kulturním rozhledem. Jak moc vám pomáhá při vaší práci?

Velmi mě ovlivňuje to, co právě čtu. Čtu v podstatě neustále a to, co čtu, nesmírně prožívám. Například minulou zimu jsem byl posedlý Dickensem. Četl jsem jeho věci pořád dokola. Jednou jsem byl David Copperfield, podruhé zase Malá Dorritka. V každé stránce je tolik síly, že není možné, aby vás to nějak neovlivnilo. Když čtete Balzaka nebo Prousta, najdete v jejich knihách úplně všechno. A nejvíc ze všeho pro mě znamená Dostojevskij. Četl jste Výrostka? To je dokonalá kniha!

V dnešním světě módy − ve vašem obleku od Andersona a Shepparda…

Pozor, tento od nich výjimečně není. Tenhle oblek mi dal Ralph Lauren. Ukázalo se, že je to nesmírně štědrý muž. Dělal jsem rozhovor pro nějakou hloupou americkou televizní show a zmínil, že mým nejoblíbenějším americkým návrhářem je Ralph Lauren. Hned druhý den mi osobně zavolal a pozval mě do svého showroomu, kde jsem si mohl vybrat, co jsem chtěl. Byl jsem tehdy v New Yorku a bylo léto, takže jsem si samozřejmě vybral lněný oblek − jeden žlutý a jeden šedivý.

Dobře, tak ještě jednou: V dnešním světě módy − ve vašem lněném obleku od Ralpha Laurena − necítíte se tak trochu jako vymírající druh?

Jsem vymírající druh! Jsem totiž lidem a věcem věrný, a to už se dnes moc nenosí. Sousedé nade mnou mi nedávno vytopili šatnu. Zničil se mi při tom jeden z mých oblíbených Anderson & Sheppard obleků. A když jsem ho pak smutný dával na charitu, uvědomil jsem si, že jsem ho nosil celých čtyřicet let. Pořídil jsem si tedy nový a doufám, že máme dalších čtyřicet let před sebou. Vyjma jídla a zážitků mám rád rutinu. Co se ale osobních věcí týče, chci jistotu, že to, co používám dnes, je to samé, co jsem používal včera, a budu to moct v úplně stejné podobě používat i zítra. Všude ve světě například jezdím pořád do těch samých hotelů, protože jen tak vím, co mohu čekat. Dává mi to pocit bezpečí. A navíc jsou tam na mě lidé milí. Jsme jako bratři a sestry. V dokumentu o mně, který má premiéru 15. září, mluví například jedna paní uklízečka z mého oblíbeného milánského hotelu. Uklízí mi tam pokoj už přes 23 let. Víte, co vám řeknu?

Manolo Blahnik (74)

Legendární španělský obuvník a návrhář. Narodil se na Kanárských ostrovech českému otci a španělské matce. V Ženevě studoval umění a architekturu. Původně chtěl být divadelním výtvarníkem, na radu redaktorky amerického Vogue Diany Vreelandové začal navrhovat boty. V roce 1973 si otevřel svůj první butik v londýnské čtvrti Chelsea. Léta vyráběl desetitisíce svých extravagantních a drahých dámských bot. Poptávku po nich koncem 90. let ještě výrazně zvýšil seriál Sex ve městě, jehož hlavní hrdinka Blahnikovy boty miluje. Dnes jeho výrobky nechybí v botníku žádné světové celebrity. V srpnu v Praze osobně zahájil výstavu Manolo Blahnik – The Art of Shoes v Muzeu Kampa.

Povídejte.

Už je mi mnohem lépe. Asi jsem se trochu sjel tím Paracetamolem. Je na tyhle prášky v Česku třeba recept?

Ne, není.

Tak to si jich zítra koupím alespoň milion. Mám to v rodině − praděda, děda i otec provozovali v Praze lékárnu.

Když už jsme u vašeho otce, v jednom dokumentu jste říkal, že je pro vás vaše česká krev mimořádně důležitá. Jak jste to myslel?

Znamená to něco, co v těchto dnech už není moc v módě a já pevně doufám, že zase jednou bude. Třeba přísnou výchovu s důrazem na dobré vzdělání. Otec v sobě ještě měl pozůstatky té pověstné rakousko-uherské disciplíny. A tak jsme byli jedna z mála seriózních rodin na jinak naprosto šíleném ostrově. Otec sice miloval tenis, nejvíc ze všeho ho ale zajímalo, co právě čteme. Pořád se na to vyptával. A když jsem třeba odpověděl Správná pětka od Enid Blytonové, řekl, že to nepřipadá v úvahu a donutil mě číst něco jiného. Tehdy jsem z toho moc nadšený nebyl, dnes mi ale strašně chybí.

Vaše matka…

To je má opravdová láska, ano.

A sama si šila boty.

Ano. Jak to víte?

Někde jsem to četl.

Během války žil v horách nad mým rodným městem Santa Cruz de la Palma muž jménem Don Kristino a od něj se to naučila. Dělala krásné boty, dodnes jich mám pár schovaných.

Pak je tu ta pohádka o tom, jak jste vyráběl botičky pro ještěrky.

No dovolte, to není žádná pohádka. Přiznávám, zní to divně, ale psi a ještěrky byli opravdu mými obětmi číslo jedna. Většinou jsem je obouval do pozlátek od sladkostí.

Není tedy pochyb o tom, že máte ševcovinu v DNA. Ze všech těch známých žen, s nimiž jste v uplynulých bezmála padesáti letech spolupracoval, která byla tou nejzajímavější a proč?

O tom nerad mluvím. Všechny byly svým způsobem zajímavé. Každá doba měla svou ikonu. Na druhou stranu, když se podívám do minulosti, tak si u některých říkám, pane Bože, jak ta mě mohla inspirovat. Ale inspirovala. Zbožňoval jsem Kate Mossovou, ale ta už tady dnes není. Roky byla mou múzou a dodnes ji miluji, ale… no, raději už o tom nemluvme. Bože, já jsem dnes nebezpečný.

To opravdu jste. Jak moc vaši kariéru ovlivnila proslulá módní novinářka Diana Vreelandová?

Jak jen to vyjádřit − la grande dame, qui m'a inspiré complètement. Miliony žen můj život ovlivnily, ale ona je ta, jež mi opravdu pomohla. Tím, kým jsem, jsem díky ní. Strašně moc ji miluji.

A jak moc vaši kariéru ovlivnila proslulá, byť fiktivní novinářka Carrie Bradshawová ze seriálu Sex ve městě?

Carrie mi pomohla přilákat ženy, o nichž jsem si nikdy nemyslel, že budou mé věci kupovat. Američanky ze střední třídy a všechny ty laciné kalifornské holky. Ale jsem opravdu vděčný za to, co pro mě Carrie, neboli madam prohnilá, udělala. Ale ne. Sarah Jessica Parkerová bývala kdysi taky miláček.

(Představitelka Carrie Sarah Jessica Parkerová v roce 2014 představila svou vlastní obuvní značku a dodnes není úplně jasné, nakolik jsou její návrhy opravdu její a nakolik "inspirované" Blahnikem.)

jarvis_59b7a072498e27acaa97a2e0.jpeg
... a vyprávěl o kráse nenalíčené Evy Herzigové, závislostech a jistém panu T., jenž se chystá všechno podělat.
Foto: Benedikt Renč

Setkání s vámi mě opravdu baví. Říká se, že každá éra má přesně takovou múzu, jakou si zaslouží. Ta naše má Kim Kardashianovou.

Tak ta mě neinspiruje, ta mě irituje. Stejně jako všechny ty malé holky z Instagramu jako Gigi Hadidová a podobně. Vypadají, jako kdyby právě přitáhly z Venice Beach. Jsou prázdné. Dokonce i Kate Mossová měla ve své době co říct. Jenže ty dnešní dívky jsou produktem prázdnoty. Nesmyslným výplodem počítačové éry. Dřív bylo například tolik krásných švédských dívek plných života. Kde jsou dnes? Už nevylézají. Asi jsou pořád opilé. Mladí lidé jako vy se dnes pořád opíjí. Jsem staromódní chlapec a tohle mě opravdu děsí − lidé, kteří ztrácejí kontrolu. Alkohol mi nahání strach. Nikdy bych nemohl být opilcem.

Opravdu ne?

No, možná bych dokázal být závislý na vodce.

Máte rád vodku?

Ano, ale rozhodně bych ji neměl míchat s tím Paracetamolem.

Znamená to tedy, že naše společnost zoufale potřebuje jakousi Romy Schneiderovou 21. století?

Bože, právě jste zmínil mou největší slabinu.

Já vím.

Hrát naživo jsem ji viděl pouze jednou v životě. Bylo to v roce 1961 v Paříži v divadelní hře Johna Forda Škoda, že byla děvka. Režíroval to tehdy Luchino Visconti a já ten večer v divadle Theatre de Paris ve svých devatenácti letech zjistil, že miluji krásu a chci se celý život zabývat jen krásnými věcmi. Romy Schneiderová byla tím nejlepším, co se 20. století mohlo přihodit. Lidé neustále mluví o Marilyn Monroeové a Brigitte Bardotové, ale Romy Schneiderová byla tím opravdovým ztělesněním Evropy. Hrála tehdy po boku Alaina Delona a já nemohl v divadle zůstat chvíli sedět. Dáma vedle mě si musela myslet, že jsem se dočista zbláznil. To je má závislost: Romy Schneiderová.

Filmy jsou vaše závislost.

Ano, ale bohužel mám rád jen ty staré dívky.

Nikoho nového?

Tak Isabelle Huppertovou, i když bych ji mladou také zrovna nenazýval. V současnosti je to ale nejdůležitější evropská herečka. Jen ti hloupí Američané jí mohli nedat Oscara za nejlepší ženskou hlavní roli. Viděl jste ji ve filmu Elle?

Viděl.

Mě ten thriller strašně rozrušil. Ji ale vůbec. Měli jsme společně večeři a ona mi jen tak mezi sousty oznámila, že ji v tom filmu znásilnili. A jedla dál. Ten film mě šokoval. Ale herecký výkon, který předvedla, to by dnes žádná jiná nedokázala.

S jakým současným režisérem byste rád spolupracoval?

Kdyby mi zítra zavolala Sofia Coppolová, tak bych neváhal ani na sekundu, protože se mi s ní skvěle pracuje. A s Pedrem Almodóvarem spolupracuji zadarmo, jen proto, že jsem rád u toho, když něco natáčí a vždy si spolu užijeme spoustu legrace.

A co české filmy?

Zítra se budu dívat na Lásky jedné plavovlásky. (Výkřik) Koupil jsem si to jako DVD na Amazonu! Neztrácím čas. A také mám na cestě sbírku všech filmů Lídy Baarové. Je famózní. Zamiloval jsem se do ní už jako malý kluk, protože o ní táta neustále mluvil a také v jednom kuse básnil o Hedy Lamarrové. Hrála v Extasi od Gustava Machatého. Mám dojem, že je to vůbec první film, v němž je vidět nahá žena.

Je pravda, že pořád ještě modelujete prototyp podpatku každé nové boty osobně?

To je pravda. Nikomu jinému nevěřím. Když si to udělám sám, tak přesně vím, koho mám na konci dne obviňovat, když se něco nepovede. Už jsem udělal tolik extravagantních podpatků, které se vůbec neprodávaly. Byla to pohroma, ženy je nenáviděly. Ale to je přirozený proces. Není možné dosáhnout dokonalosti, ale Bůh ví, že se snažím.

Nakonec se vás musím ještě zeptat, co si myslíte o současném trendu tenisek?

Mám dojem, že teď je na čase uposlechnout svou radu ze začátku rozhovoru a zakázat si mluvit.