Pojďme si to říct na "férovku". Knihy Michala Viewegha (55) mě nikdy příliš nebavily a za povinné penzum několika bestsellerů ze začátku jeho kariéry jsem se jako čtenář nikdy nedostal. Fascinuje mě však jako člověk. Zažil úspěch a uměl si ho zcela upřímně užít způsobem až nečeským. Nikdy nebyl falešně skromný, zároveň ovšem nikdy nerezignoval na kvalitu svého psaní − minimálně sám před sebou−, což často eskalovalo v jeho legendární střety s literární kritikou.

Za jeho úspěšným životem vyšší střední třídy, který stále častěji prorůstal i do jeho díla, byla ale vždy jeho zarputilost, s níž po úspěchu šel. Najel na drsné pracovní tempo a to udržoval, hnán touhou psát, ale stále častěji asi také touhou udržet svůj životní standard. Celé se to zlomilo v prosinci 2012, kdy mu praskla aorta. Viewegh přežil, ale utrpěl rozsáhlé zdravotní komplikace. Měl potíže se zrakem i krátkodobou pamětí, přibyly deprese a související tvůrčí krize a nakonec v roce 2015 i rozvod.

Jeho stesk nad tím, proč se zdravotní komplikace přihodila právě jemu, "vždyť jsem pracoval pro UNICEF", fascinoval stejně jako málokdy vídaná upřímnost o důvodech rozvodu, kdy sám sebe s až masochistickou rozkoší popisoval jako špatného, nevěrného manžela, který se po prasklé aortě navíc stal ještě nevýkonným a ufňukaným.

Povídání s ním tohle všechno odráží. Mluví vážně, myšlenky formuluje přesně a neztrácí se v tom, co říká… Neztratil nic ze své brutální upřímnosti vůči sobě i svému okolí, a dokonce si troufám tvrdit, že takhle upřímný rozhovor v 66 otázkách možná ještě nebyl.


1. Jak se máte?

Děkuju za optání, mohlo by to být lepší, ale mám zakázáno si stěžovat. Takže říkám, že docela dobře. 

2. Jak vypadá váš běžný den? 

Když píšu, začínám dopoledne a píšu šest osm hodin denně, na Sázavě v pracovně. A když nepíšu, je to různé. Dělám něco na baráku nebo na zahradě, nebo jsem někde s kamarády. To je tisíc možností. 

3. Kdybyste mohl změnit jednu věc ve svém životě, která by to byla? 

Zdravotní stav.

4. Kterou zajímavou knihu českého autora nebo autorky jste naposledy četl? 

Radku Třeštíkovou, Bábovky. To se mi docela líbilo. 

5. Co je na povolání spisovatele nejhorší? 

Že se nedá ovlivnit, jestli dostanete nápad, nebo ne. To je od pánaboha. Stylistika je řemeslo, to se dá naučit. Ale mít nápad, který zaujme dvacet tisíc lidí a zároveň vás, což je podstatné, to je nejtěžší. Nebo přesněji: zrovna teď to cítím jako nejtěžší − najít téma, které by bavilo mě i čtenáře.

Viewegh už se k psaní vrátil, po jeho příhodě s aortou mu jde vše, jak sám říká, těžce. Včetně hledání čtivých témat pro své knihy. Ostatně právě na témata byl vždy pyšný.

6. Kterou svoji knihu máte nejraději? 

Nedělám si žádnou hitparádu. Nejvděčnější bych asi měl být Báječným létům pod psa, protože těmi to začalo, nestydím se ale třeba ani za povídky, za Anděle všedního dne nebo Účastníky zájezdu. 

7. Proč si myslíte, že jste úspěšný spisovatel? 

Asi musím připustit, že na začátku byla šťastná náhoda: že jsem napsal zrovna Báječná léta pod psa, což je kniha, která mě udělala, protože se trefila do nálady doby… Klíč k úspěchu je snad i v tom, že píšu o životě, jak ho znám a jaký opravdu je, a že se moje zkušenost protíná s životní zkušeností jiných lidí. Píšu o lásce, mezilidských vztazích, o sexu, o kamarádství, vztazích k rodičům… To jsou všechno univerzální témata, která většinou rezonují.

8. Mnoho recenzentů tvrdí, že váš literární svět je vlastně strašně placatý, plný lidí, jako jste vy: tedy spokojených zajištěných lidí středního věku. Je to pravda? 

Kdosi řekl, že nikdo nemůže najít jiný příběh než svůj vlastní. Všichni nevyhnutelně píšeme autobiograficky, jen to více či méně kamuflujeme. A já to kamufluju méně. Ale ano, píšu, jak žiju. Nicméně našel bych i povídky či romány, ve kterých nejsem a které jsou hodně fabulované. A také texty, jež o spokojených lidech rozhodně nejsou.

9. Co je primární inspirací pro vaše romány? 

Příběh, historka. Sedíte v kavárně, vykládají se tam historky a vás najednou nějaká zaujme − byť je to obvykle jen střípek románu. To je ideální situace. Třeba můj předposlední román, teď jsem zapomněl, jak se jmenuje… Melouch, je jen zlomkem jedné historky, devadesát procent je fabulace.

10. Souhlasíte s tím, že spisovatel by měl vést bohatý život, ať už vnitřní, nebo vnější, aby byly jeho romány zajímavé? 

Není to podmínka. Jsou známé příklady, třeba Karel May, který nikdy neviděl indiána. Fabulovat se dá všechno. S Googlem se dnes můžu procházet Paříží ze své pracovny a předstírat, že tam skutečně jsem − a bude to velmi realistické.

11. V rozhovorech, speciálně v těch z poslední doby, často mluvíte o Maledivách, drahých vínech, dovolené s přáteli v Jižní Americe, která předcházela vašim zdravotním problémům. Jak důležité jsou pro vás peníze? 

No, přemýšlím, jak to formulovat… rozhodně nejsem žádný naivní idealista, abych tvrdil, že peníze nejsou důležité. Nejsou nejdůležitější věcí na světě, ale rozhodně jsou důležité pro to, aby člověk mohl žít, jak chce. Třeba už jen ten vnitřní klid, když vím, že mám peníze na splacení hypotéky a auta. Když vím, že se mohu věnovat dcerám a někam je vzít. Když vím, že za mě nemusí v restauraci nikdo platit a naopak můžu já někoho pozvat… Nemůžu říct nic jiného.

Michal Viewegh se za svůj vztah k penězům nikdy nestyděl. Ostatně není to zdaleka naposled, co v rozhovoru na peníze narazíme.

12. Jakou nejdramatičtější věc jste v životě udělal pro úspěch?

Já doufám, že by mi lidé potvrdili, že jsem se nikdy nikomu nepodbízel. Nikomu jsem nevnucoval ani knihy, ani scénáře − s výjimkou první knihy, kterou jsem klasicky rozeslal po nakladatelstvích s průvodním dopisem, jenž byl nejspíš trapný a vlezlý, to už si naštěstí nepamatuju. Ale od Báječných let už jsem to dělat nemusel. Mým dvorním nakladatelem se stal Martin Reiner, takže jsem byl těchto věcí dodnes ušetřen. Teď mu to prostě pošlu, on k tomu má nějaké připomínky, v poslední době jich je víc, protože dělám různé věcné chyby a možná i píšu hůř, nevím… ale nakonec to dáme vždycky nějak dohromady.

13. Máte raději dobu, kdy píšete, nebo dobu, kdy jste mezi lidmi na autorských čteních?

Jednoznačně dobu, když píšu, tedy pokud mi to alespoň jakž takž jde. To jsou pak moje nejlepší dny. Když za dopoledne, nebo řekněme do tří hodin odpoledne napíšu pět šest stránek a se spokojeným pocitem, že už mám odpracováno, si pak otevřu víno nebo jdu k sousedům grilovat.

14. Jste stabilně dobře prodávaný autor, sledujete žebříčky prodejnosti?

Nijak pravidelně, spíš nahodile.

15. Na scéně jste 25 let, myslíte, že jste schopen svými knihami oslovit nějakou novou generaci čtenářů, nebo máte jedno jádro, které stárne spolu s vámi?

To mohu posuzovat jen podle besed, protože samozřejmě nevidím své čtenáře, jak si doma čtou… Ale z toho, co vím, se to příliš nemění. Větší část čtenářů tvoří ženy, což je logické − někde jsem četl, že 90 procent čtenářů beletrie tvoří ženy. Tím pádem nutně převažují i na besedách. Ale věkově je to široká škála: lidé kolem dvaceti, lidé mého věku i starší.

jarvis_59c51a57498e2987e0070e40.jpeg
Český spisovatel a publicista Michal Viewegh
Foto: Igor Zacharov

16. Budou se podle vás knihy obecně prodávat ještě za dvacet let? 

Jsem skeptický. Před dvaceti lety jsem Účastníků zájezdu prodal za rok 300 tisíc. A posledního Melouchu se prý prodalo necelých dvacet. Nemyslím, že bych psal patnáctkrát hůř… Knih stále přibývá, jsou tu audioknihy, jsou tu elektronické knihy, které se navíc stahují ilegálně. Je taky daleko víc televizních kanálů, než kdy bylo, ale to nutně neznamená, že by mě čtenáři vyměnili za cosi přiblblého. Když se podíváte na některé seriály nebo filmy na HBO, jsou to úžasné příběhy. Je čím dál těžší takové nabídce konkurovat.

Klesající náklady jeho románů jsou Vieweghovou noční můrou. Jednak proto, že si na úspěch zvykl, jednak proto, že je na něm existenčně závislý. Ale chápe celou věc v kontextu. Příběhy se skutečně stále častěji v současné době přenášejí do obrazu.

17. Četl jste někdy nějakou knihu, kterou jste toužil napsat? 

Mnohokrát. Třeba Philipa Rotha nebo Raymonda Carvera, to je mistrný povídkář. Nebo třeba i Saturnina − napsat něco takhle populárního, to by se mi líbilo. Vlastně jsem nikdy nenapsal humoristický román. Mám humorné scény v některých románech, ale klasický humoristický román nemám. Ten bych si přál napsat. To je ale možná to vůbec nejtěžší. Rozesmát čtenáře je těžší než ho jenom zaujmout.

Můžete si o Vieweghovi myslet, co chcete, ale je chytrý, má přehled a o literatuře opravdu přemýšlí. V románech, které jsem od něj četl, byl humor přítomný, stejně jako v rozhovoru s ním. Jako cosi, co je pod povrchem, pořád tak trochu přítomné, ale nikdy ne zjevené. Viewegh se však nikdy nedokázal odvázat k naprosté absurditě, kterou humoristický román většinou potřebuje.

18. Jste známý fanoušek vína. Kolik jste ho najednou vypil nejvíce a jakého? 

To bych si snad neměl ani připomínat. Když to není jen večírek, ale takové to celodenní pití… třeba když jsme byli v Toskánsku v oblasti Chianti na pánské jízdě, začínali jsme ráno a končili pozdě večer. To jsem za den pár litrů vypil, to nemůžu popřít.

Klasický Viewegh. Rád si udělá dobře a rád vám to sdělí.

19. Jel byste raději na dovolenou někam, kde slunce nikdy nezapadá, nebo někam, kde nikdy nevychází? 

Určitě tam, kde slunce nezapadá. Tma je depresivní. 

20. Barcelona, nebo Paříž?

V obou městech jsem byl. Možná spíš Barcelona.

21. Gavi, nebo Barolo? 

Barolo je dražší, že jo…

Ano, to je. A Michal Viewegh má rád drahé věci.

22. Bordeaux, nebo Pálava? 

Bavíme-li se o bílých vínech, tak bych řekl, že Pálava je srovnatelná. Takže u červených je to Bordeaux, u bílých Pálava, abych byl diplomat.

23. Škvorecký, nebo Kundera? 

Škvorecký − možná jen proto, že jsem ho osobně poznal. Když jsem se ve dvaceti letech nastěhoval v Bohnicích do garsonky po režiséru Němcovi, Zbabělci byla jedna z knih, kterou tam nechal. A pro mě to byla kniha do jisté míry iniciační. Pak byl pan Škvorecký dokonce u mě na Sázavě a snad jsem ho mohl pár následujících let považovat za vzdáleného kamaráda.

24. Hemingway, nebo Capote?

Capote. 

25. Který film natočený podle vašich knih máte nejraději? 

Klidně se znova podívám na Účastníky zájezdu a téměř vždycky se dívám v televizi na reprízy Báječných let, protože si tím sentimentálně připomínám své babičky a dědečky, kteří už umřeli.

26. Který naopak nejvíc nesnášíte? 

Případ nevěrné Kláry se myslím moc nepovedl. 

27. Na co jste v životě nejvíc pyšný? 

Že jsem se po všech těch zmatcích dospívání našel. Já jsem nechal vysoké školy, dělal jsem nočního vrátného, nevěděl jsem, co se životem. Pak jsem se dostal na filozofickou fakultu, studoval jsem literaturu, začal jsem psát první povídky do Mladého světa… a ve psaní jsem se postupně našel. Umožňuje mi to sebevyjádření, a navíc mi přineslo úspěch − a úspěch každý chlap potřebuje. 

28. Jak poznáte, že to, co jste napsal, je dobré? 

Doufám, že mám jistý základní instinkt. Objektivnější test je autorské čtení. Přečíst povídku sto padesáti lidem znamená ihned se dozvědět, jaká ta povídka je. Pokud dvacet lidí postupně odejde na záchod a čtyři usnou, pak se asi nepovedla. 

Michal Viewegh dokáže být vtipný velmi suchým způsobem, který mě osobně dost baví.

29. Jaký největší luxus, myšleno nejdražší zbytnou věc čistě pro radost nebo potěchu, jste si v životě koupil?

Asi jsme nemuseli mít v rodině dvě Volva a mohli jsme lítat jinam než na Maledivy… Ale já to bral jako spravedlivou odměnu za úspěch. V Báječných letech jsem napsal: "To nebyla ješitnost, to byla radost pacienta z hojící se rány." Já prožil chudé dětství, kdy jsem třeba nemohl jít do kina, protože rodiče nesehnali prachy na to, abychom mohli jít já i dva moji bratři najednou. Lístek stál šest korun a rodiče nedali dohromady osmnáct korun pro nás tři. Tahle dickensovská historka je pravdivá, to není žádná stylizace do chudoby. A to matka byla právnička a otec inženýr.

Tady je asi prazáklad Vieweghova vztahu k penězům. Pro něj jsou peníze něco, co si musel vybojovat, a nechápe, proč by se za to měl stydět.

30. V jakém literárním díle byste nejraději žil?

Mám říct nějaký křiklavý a provokativní příklad? Tak třeba v Lolitě, no. Tedy v první půlce, pak už by mě to asi nebavilo. 

Znovu vtipná odpověď. Včetně toho, jak hravě a zároveň furiantsky k ní spisovatel přistoupil. Tady mě rozesmál nahlas.

jarvis_59c51a57498e2987e0070e44.jpeg
Český spisovatel a publicista Michal Viewegh
Foto: Igor Zacharov

31. Toužíte v životě více po uznání, nebo po hmotném zajištění? 

Upřímná odpověď: teď už je to hmotné zajištění. Uznání mám dost, prachy mi chybí.

32. Co by si podle vás lidé měli z vašich knih odnést? 

Takhle bych si to netroufl formulovat. Mně by stačilo, kdyby si to čtenář přečetl a zpříjemnilo mu to třeba víkend. I to je pro mě známka autorského úspěchu. 

33. Jakou činností nejraději marníte volný čas? 

Já teď volný čas marním tak často, až to zhoršuje mou depresi. Třeba když nejsem schopný se celý den dokopat k ničemu smysluplnému, nebo se jen jít projít… Ještě pořád beru antidepresiva, takže vím, o čem mluvím. Ale když jdu jenom k sousedům grilovat nebo na procházku se psem, tak má už život trochu smysl. 

34. Čeho byste v životě chtěl ještě dosáhnout? 

Nechci, aby to znělo neskromně, ale já jsem si všechny dávné cíle víceméně splnil. Napsal jsem třicet knih, které byly přeloženy asi do patnácti jazyků, celkový náklad je několik milionů výtisků. Kam to ještě šponovat? Stačilo by mi, aby mě psaní nepřestalo bavit a abych se jím do konce života uživil, což se teď ovšem stává problémem. Už jsem to asi říkal, já mám špatnou paměť, ale poslední knížky se prodala desetina nákladu Účastníků zájezdu. 

35. Kdo je váš nejlepší přítel mimo rodinu a proč? 

Celoživotně Martin Reiner, i když právě teď prochází náš vztah těžkou zkouškou. A dneska už bych musel do seznamu zařadit i mé sousedy na Sázavě. A pak také Davida Šulce, to je také celoživotní kamarád. 

Ke krizi jeho vztahu s Martinem Reinerem, který Viewegha prakticky objevil (respektive přetáhl v začátcích jeho kariéry do svého nakladatelství), se ještě dostaneme. Je to každopádně věc, která může mít pro oba fatální profesní i osobní následky.

36. V některých rozhovorech jste říkal, že jste si občas hrál na playboye. Jak se to projevovalo?

Psal jsem o tom jako o hédonistickém období. Člověk má prachy, takže se nemusí kontrolovat, jen si je užívá − a navíc je třeba zrovna rozvedený, takže nemusí být ani věrný a na tohle všechno má fůru času… To jsou zdánlivě skvělé podmínky pro život, ale člověk musí mít i sebekázeň, protože jinak to vede k sebedestrukci.

37. U jakého textu jste měl naposledy pocit opravdové radosti? 

Musím to říct takhle: od té doby, co mi praskla aorta, jsem skoro nečetl, takže když jsem loni poprvé dočetl knížku až do konce, měl jsem z toho upřímnou radost. Byla to kniha Úterky s Morriem, což je o veleúspěšném chlapovi, který ochrne po autonehodě a stará se o něj pečovatelka. A skončí to špatně. Ten popis pocitů, jež provázejí životní pád na úplné dno, mi byl hodně blízký. 

Je zajímavé, že první kniha, kterou Viewegh dočetl, byla právě tahle. Jeden by čekal, že se pokusí spíše něčím rozveselit.

38. Máte oblíbený vtip? 

Vtipy jsem zapomínal, i když jsem měl dobrou paměť, teď trojnásobně. 

39. Jste nejznámější postava českého literárního světa. Kdy jste měl naposledy pocit, že vám pomohl fakt, že jste známý člověk? 

Posílají mi tu a tam lístky na premiéry. Stalo se mi taky, že jsem přišel do zaplněné restaurace a náhle pro mě místo bylo. To jsou ty příjemné situace. Pak jsou samozřejmě ty nepříjemné: třeba když přijde paní, která si chce povídat o literatuře, a já zrovna s někým někde sedím a ta paní je neodbytná. I tohle se stává. Ale příjemné stránky převažují.

40. Jakou českou celebritu máte nejraději?

Tuhle otázku jsem si nikdy nepoložil. Mezi herci mám pár vzdálených kamarádů − hlavně díky tomu, že se podle mých knih točily filmy. Znám i pár muzikantů − například jsem se krátce seznámil s Karlem Gottem, kterého jsem poznal jako příjemného, šarmantního chlapa. 

41. Během své rekonvalescence jste shodil přes deset kilo za relativně krátkou dobu. Co byste mi poradil na hubnutí? 

Na to jsou jiní odborníci, než jsem já. Začal jsem programem Metabolic balance, což je docela drsné. Začíná se úplným půstem − a pak jsem dostal takovou kartičku, co můžu jíst a co ne. Ale pomohlo mi to, minimálně pro ten start. Já bych to nedokázal držet měsíc nebo déle, ale prvních čtrnáct dní mě to opravdu nastartovalo a za následující dva měsíce jsem shodil devět kilo. Pak už jsem žádnou dietu nedržel, ale začal jsem víc chodit a hýbat se. Nordic walking, takové to chození s holemi, to mohu doporučit.

42. Vydavatel Martin Reiner je s vámi téměř od začátku vaší kariéry. Jak byste popsal jeho podíl na vašem literárním úspěchu?

Martin si mě našel. Já jsem první dvě knihy vydal v Československém spisovateli. On mě pak navštívil a nabídl mi, že mi vydá knížku literárních parodií, z nichž některé vyšly v Literárkách. Jmenovalo se to Nápady laskavého čtenáře. Díky tomu jsme se pak stali kamarády a to přátelství vydrželo skoro až dodnes − teď máme poprvé v životě vážný konflikt, ale třeba to překonáme. 

43. Dokážete si sám sebe představit jako známého, nicméně komerčně ne zcela úspěšného spisovatele? 

To je druhá varianta úspěchu: že bych měl větší renomé u literární kritiky a pražských intelektuálů a podstatně méně čtenářů i peněz. Dávám přednost první variantě. 

A těžko se někdo může divit…

44. Dokázal byste psát něco jiného než romány, pokud byste věděl, že to něco, ať už to bude cokoliv, bude komerčně úspěšnější? 

Pokud bych ten žánr zvládl, ano. Byla-li by to životní nutnost, myslím, že bych to dokázal. Napsal jsem už scénáře, divadelní hru − zase tak odlišné řemeslo to není. 

Překvapuje mě, že Viewegh nevěnuje více času psaní scénářů a podobně. Ostatně v době klesajících knižních nákladů by to byl zcela logický krok.

45. Vaše průlomová kniha byla o vaší rodině, rodina bydlí kolem vás i na Sázavě, pokud vím. Zkuste prosím popsat, jakou roli ve vašem životě hraje. 

Zásadní. My jsme opravdu nadstandardně soudržná rodina. Potřebujeme se víc, než je běžné − soudě podle různých historek z okolí. Já jsem si postavil dům v Sázavě přímo naproti rodičům. Sedmdesát metrů ode mě bydlí jeden brácha a ten druhý žije v Říčanech, což je pouhá půlhodina cesty. Jezdíme společně na letní i zimní dovolené a tak.

jarvis_59c51a57498e2987e0070e48.jpeg
Český spisovatel a publicista Michal Viewegh
Foto: Igor Zacharov

46. Dokážete popsat moment, kdy jste se cítil v životě nejšťastnější? 

Tady asi platí takové to: "Byl jsem šťastný a nevěděl jsem o tom." Kdybych mohl vrátit čas do doby, kdy manželství ještě fungovalo a byli jsme se ženou a s dcerkami na Maledivách a pak za námi přiletěla i moje třetí dcera, tohle možná byly chvíle největšího štěstí.

47. Kdybych vám dal milion korun, dokázal byste napsat román o mně nebo na téma, které vám dám? 

Milion není nejvíc, ale asi bych se tomu nebránil. Nejsem zas až takový mravní puritán. Navíc by mě to zajímalo jako řemeslný úkol: jestli bych to dokázal napsat tak, aby to nebylo blbé. 

48. Jak moc jsou pro vás důležité kritiky? 

Už minimálně. Léta jsem to prožíval hystericky a fackoval se s kritiky a podobně. Ale to už je dávno za mnou. Dneska už recenze nevyhledávám. A na rovinu: literární kritika stav české literatury ani literární život v Česku neovlivňuje.

49. Co nejvíce ovlivňuje to, kolik se nějaké vaší knihy prodá: marketing, recenze nebo kvalita samotné knihy? 

Recenze jsem právě zpochybnil, byť připouštím, že vliv v řádu řekněme pár stovek výtisků tu být může. Reklama bezpochyby. Žijeme v době reklamy a kniha, o níž se neví, se zkrátka neprodá. Což zrovna právem vyčítám distributorovi a potažmo i nakladateli… Jestliže například jedu po eskalátorech do metra, vidím tam všechny ty reklamy na nové knihy a žádná z nich není moje, tak je asi něco špatně.

50. S kterou postavou ze svých knih se nejvíc osobně ztotožňujete a proč?

Já bych se zdráhal ztotožnit úplně, protože jsou to často promiskuitní alkoholici, k nim bych se nerad hlásil… Ale na druhou stranu nemohu popřít, že částečně autobiografické je skoro všechno. S důrazem na slovo částečně. Kvido z Báječných let je krásná nevinná postava, ale k mnoha jiným bych se hlásit nechtěl.

51. Souhlasíte s tvrzením, že fakt, že vydáváte knihy v rytmickém tempu, se negativně projevil na kvalitě vašeho díla? 

Ne. Já ten názor zčásti chápu, ale nesouhlasím s ním. Protože já jsem to nikdy neošidil. Žádnou knihu jsem nenapsal příliš rychle. Když jsem měl námět, většinou jsem o něm v klidu dva tři měsíce přemýšlel − a to je sakra dlouhá doba na přemýšlení − a pak jsem to za tři čtyři měsíce napsal. Když napíšete byť jen tři stránky za den, je to devadesát stránek za měsíc a to je dvě stě sedmdesát stránek za tři měsíce. A v klidném tempu: dopoledne píšete a odpoledne se můžete jít koupat. Moje psaní není o tom, že bych si ze života dělal nějakou šílenou horničinu. Klíčové je mít nápad, syžet, nějakou základní přípravu. A pak se to dá zvládnout. Není samozřejmě jisté, že nápad přijde. Chápu, že jsou autoři, kterým i pouhá příprava knihy trvá déle, třeba rok nebo dva, a kterým tudíž může připadat, že to sekám jako Baťa cvičky, ale tak to opravdu není. 

Vieweghova metodičnost při psaní dráždí asi každého, kdo se svým psaním bojuje. Ale skutečně má něco do sebe − ostatně to, že máte psát pokud možno pravidelně a denně, se učí na každém druhém kurzu tvůrčího psaní.

52. Vydal jste knihy politických sloupků i několik politicky angažovaných, až satirických knih. Jak se na ně s odstupem díváte? 

Mafie v Praze a Mráz přichází z Hradu neskromně považuji za vcelku povedenou kombinaci thrilleru a politické satiry. Ješitně mě těší, že jsem hned v několika případech s úspěchem předpověděl naši budoucnost − leckteré "fiktivní" motivy se pak staly českou realitou. Viz Nagyová a Nečas, Rittig, Zeman… Byla to jakási osobitá forma občanské angažovanosti. Troufám si říct, že odvážné, speciálně v té druhé knize, kde už byla skutečná jména mafiánů a politiků. Proto jsem také asi jediný český spisovatel, který měl na autogramiádě policejní ochranku. 

53. Po jaké věci toužíte, i když víte, že nemáte hmotné prostředky na to si ji dopřát? 

Není to věc, jsou to ty peníze. Potřeboval bych jich mít víc, abych mohl volněji dýchat. Mám obrovské výdaje s rozvodem, platím dvěma dcerám vysoké školné a třicetitisícovou hypotéku na dům. Úplně by mi ale stačilo, kdyby se prodeje knih vrátily tam, kde byly před deseti lety. 

A znovu jsme u peněz a u jejich významu.

54. Jakou svoji osobní věc máte nejraději? 

Dům v Sázavě. Ten jsem si vysnil a nechal postavit podle svých představ. 

55. Co vás naposledy rozčílilo tak, že jste se neovládl? 

Bohužel zmíněný spor s nakladatelem. Dostal jsem od nejmenovaného distributora nabídku, která se neodmítá − a Martin Reiner ji velice sobecky vetoval. Nadřadil svoje prachy nad naše čtvrt století trvající kamarádství.

Opět se vracíme ke sporu, který momentálně Viewegh vede se svým nakladatelem. A který pokud bude eskalovat, může být nejvýznamnější událostí na českém knižním trhu za několik posledních let. Pro spisovatele je to zjevně hodně bolestivé. Jeho touha psát a především prodávat knihy je až neurotická a při stávajícím propadu prodejů se logicky stává nervóznějším a nervóznějším.

56. Co je smyslem života? 

To je otázka pro Tomáše Halíka. Vyhnu se vzletným frázím: pokud se člověk v životě takzvaně najde, pak smysl života nejspíš naplnil. 

57. Napsal jste někdy něco, co jste nevydal jen proto, že jste věděl, že by to nebylo komerčně úspěšné nebo že by to vaši čtenáři nepřijali? 

To ne. Ale napsal jsem víceméně celou knihu, kterou jsme pak s nakladatelem nevydali, protože jsme se shodli, že se úplně nepovedla. Byl to takový divoký příběh ženy, která umí číst myšlenky… Já asi opravdu nejsem autor science fiction nebo fantasy a na tom rukopisu se to projevilo. 

58. S jakým známým člověkem byste chtěl strávit večer v baru? 

S Terezou Voříškovou, třeba. Nebo s Bárou Seidlovou.

Ať se Viewegh lituje, jak chce, pořád v něm zůstává něco z té postavy playboye, do které se občas stylizuje. A chce, abyste to věděli.

59. Bez čeho se neobejdete? 

Bez rodiny. Bez přátel. Bez pocitu základního vnitřního klidu. Bez zázemí. Bez žen. Bez peněz. Bez kafe. Bez vody. A tak dále.

60. Co řeknete lidem, kteří budou tvrdit, že jste exhibicionistický či až narcistní, každopádně přehnaně otevřený a sebestředný autor − všechny ty věci jsem o vás četl v recenzích?

Že jsem se o jejich názor neprosil a že píšu naprosto skvěle, tak ať jdou do prdele!:-)

Tuhle odpověď jako jedinou Viewegh v autorizaci celou přepsal − původní verze byla daleko usedlejší. Nicméně doplnil ji na konci smajlíkem, což jen ukazuje, že se skutečně příliš nezměnil. Pořád má v sobě cosi hrdého a upřímného. A pořád to dokáže podat hodně zábavně.

61. Kdysi jsem s vámi četl rozhovor, v němž jste tvrdil, že na svém prvním psacím stroji jste měl napsáno, co vaše romány mají mít. Myslím, že tam bylo napsáno něco jako vtip, myšlenka a ještě něco. Co by tedy vaše romány vždy měly mít? 

Styl a humor tam bylo napsáno. I když dneska bych řekl, že humor není podmínka. Spisovatel musí především umět napsat větu, musí umět napsat chytrý, svižný text, který se dobře čte. Styl je základ − pominu minimalistické autory, kteří si zase pomáhají příběhem. A samozřejmě je nutné mít co říct. Mít téma.

62. Je podle vás důležitější, že chcete psát, nebo že jsou lidé, kteří vaše texty chtějí číst?

To je taková dialektická jednota. Ani jedno nemůže existovat samostatně. 

63. Jakou nejdražší věc, vyjma nemovitosti, auta a dovolené jste si kdy pořídil? 

Když výše zmíněné věci vyškrtnete, tak už toho moc nezbude. I když třeba dvě oslavy mých padesátin mě stály přes 300 tisíc. Ale nelituju toho, protože to byly velkolepé mejdany, na které se snad hned tak nezapomene. Chtěl jsem padesátiny oslavit se všemi svými přáteli a známými, nikoho nevynechat a samozřejmě nebýt držgrešle.

64. Jak byste chtěl, aby vypadal váš život za deset let? 

Lecčím jsem si už prošel, takže odpovím takhle: kdyby se to nezhoršilo, nebo dokonce mírně zlepšilo, bylo by to skvělé. Ale jsem realista, takže myslím, že půjdeme spíše dolů…

65. Co na světě nejvíc nenávidíte? 

To by byl dlouhý seznam. Lži, zradu důvěry. Nebo že máte v životě nějaké pevné body a někdo nebo něco vám je sebere. Že vás někdo okrade. Nebo pomluvy! Jsou pomluvy, které vám mohou zničit život. 

66. Jste zamilovaný? 

Bohužel až tak úplně nejsem. Mám přítelkyni a mám ji upřímně rád, ale pokud se bavíme o zamilovanosti s velkým Z, tak zamilovaný nejsem. Jsme si velmi blízcí, pomáháme si, žijeme náročný život dvou čerstvě rozvedených lidí − ona navíc se stárnoucím morousem… Láska na romantický film to bohužel není.

Dokonalá ukázka toho, jaký Michal Viewegh je. Brutálně upřímný k sobě i k lidem kolem sebe. Z minulých rozhovorů víme, že tato otázka slouží tázaným většinou k jednoslovné odpovědi, případně k ukázání toho, jak pozitivní v životě jsou. Viewegh ji využil k analýze své situace, která jde až na kost.