Pasta Oner je umělec, kterého není třeba představovat. Proto je výjimečný. Takových osobností tady dnes mnoho nemáme. A protože Pasta právě připravuje svou v řadě již pátou sólovou výstavu Art Is Truth, rozhodli jsme se ho před pár týdny navštívit v jeho pražském ateliéru. Průkopník graffiti a street artu v Česku nám exkluzivně představil svou novou tvorbu inspirovanou starými mistry a ručně kreslenými americkými reklamami z 50. let minulého století a mimo jiné také prozradil, co má společného s Jeffem Koonsem, k němuž ho některá česká média ráda přirovnávají.

Takže, jak to s tím Jeffem Koonsem vlastně máte?

Právě jeho mi lidé často předhazují a někdy i v dost ošklivém kontextu. A to je, upřímně řečeno, přinejmenším úsměvné. Jeff Koons je superstar světa umění, a když mi někdo říká, že jsem jako on, tak je to, jako bych já přišel za libovolným boxerem v jakékoliv pražské tělocvičně a začal mu vykládat, že má styl jako Muhammad Ali. Jasně, máme společný umělecký sloh − nebo lépe řečeno odrazový můstek. Koons se původně inspiroval popartovými díly umělců z 60. let. A stejně jako já se pak začal zajímat o vliv konzumu na moderní společnost. Takových umělců bychom tady ale mohli vyjmenovat desítky. Troufnu si říct, že to, co nás reálně spojuje, je přístup k obchodu. Ten ke světu umění patří, je jeho neoddělitelnou součástí. Ne každý umělec se však narodí s talentem umět své věci prodat. Základem přitom je nestydět se za svou tvorbu, být připravený si před ni stoupnout a obhájit si ji.

Jít s kůží na trh.

Přesně. Jenže realita je taková, že u nás se toho spousta umělců bojí. Jsou introverti, necítí se dobře ve společnosti, neustále svou tvorbu zpochybňují. To všechno je samozřejmě v pořádku. Já nedělám od rána do večera v podstatě nic jiného, než že o svých věcech kriticky přemýšlím. V určitý moment je ovšem životně důležité dopřát si odstup. Říct si, co je hotové, co už nelze změnit. Protože jinak nad tím člověk bude přemýšlet donekonečna a přesně na tom se řada nadějných umělců uvařila. Prostě nedokázali překonat zeď své brutální autokorektury. Nikdy pak nezačali pořádně tvořit, nikdy neměli žádnou větší výstavu, nikdy nic neprodali. A pokud někdo tvrdí, že pro něj není důležité, aby se jeho věci prodávaly, tak prachsprostě lže.

Jenže já mám pocit, že je na české scéně se současným uměním právě docela trendy ohrnovat nos nad umělci, kteří se prodávají.

V posledních letech se v Česku zvedá jistá neomarxistická vlna, jejíž propagátoři, pro mě zcela nepochopitelně, považují slova jako úspěch či peníze za sprostá. Jde o generaci lidí, která se zde, popoháněna vlastními nezdary a frustrací, pokouší nastolit nové náboženství neúspěchu a průměrnosti. Já jsem dítě 80. let. V deseti jsem zažil revoluci. Vnímal jsem ji jako probuzení ze strašně ošklivého snu. Už tehdy jsem tušil, že nás čekají neuvěřitelné příležitosti a že je třeba být připraven je využít. A ony pak opravdu přišly. To, že tady dnes jsou lidé, kteří na tyto věci flušou, mě ve finále strašně mrzí, protože vím, že živnou půdou tohoto chování nejsou nějaké vyšší principy anebo pátrání po jiné variantě pravdy, nýbrž závist a strach, které v éře sociálních médií dostávají větší prostor, než by měly.

Nebylo to ale vždycky tak, že se mladší generace vymezovala vůči té předchozí?

Že dochází ke generační výměně, je přirozené. Problém je v tom, když generace nástupců hlásá, že být loserem je nová černá a v naší společnosti se na to konto začínají adorovat věci, které jsou nedokonalé, nepřipravené, průměrné − jednoduše špatné. Jenže v momentě, kdy těmto lidem dáte peníze, tak jde najednou vše stranou. Jak říká Rytmus: Všecko je to o lovoch, uplné všecko!

Připravené by dnes už pomalu, ale jistě měly být vaše věci na říjnovou výstavu v DSC Gallery.

Výstava se jmenuje Art Is Truth a jde o mou pátou sólovku v řadě. Bude výjimečná především tím, že se na ní objeví úplně nové, pro mě nezvyklé techniky, a to hlavně olejomalby v kombinaci s akrylovou malbou. Základním syžetem celé expozice je víra a rozdílné přístupy moderní společnosti k ní − od adorace přes zpochybňování až po zesměšňování.

A kdybyste to, co nás od 5. října v DSC Gallery čeká, měl zasadit do nějakého širšího kontextu své tvorby…

Tak bych v první řadě řekl, že se jako většina umělců snažím posunout zase o krok kupředu, dostat svou tvorbu na další evoluční stupeň. Složité je to v tom, že vám na takové cestě vždy hrozí, že ztratíte sám sebe, že vás nějaké nové ideje odlákají od kořenů. Tomu se samozřejmě snažím bránit a nakonec si myslím, že navzdory nově použitým technikám dostanou návštěvníci ve finále 100 procent Pasty.

I ve vaší současné tvorbě, ostatně podobně jako u Jeffa Koonse, hraje důležitou roli návrat ke starým mistrům.

Jeff Koons nedávno pro značku Louis Vuitton navrhl sérii tašek, jíž po svém vzdává hold starým mistrům. V podstatě lze říct, že jsme různými způsoby dospěli k velmi podobnému závěru. To je ale naprosto běžný proces. Trendy ve výtvarném umění vznikají podle principu "bubble up", tedy zužitkováním nejrůznějších společenských vibrací a čerpáním z kulturního mixu, který nás v daný moment obklopuje. Tím mám na mysli módu, hudbu, design, architekturu, sociální sítě a podobně. Závěrem z toho vychází, že si všichni hrajeme se stejnými kostkami lega. Pro mě osobně byl návrat ke starým mistrům zajímavý zejména ve vztahu k výše zmíněnému tématu náboženství. Rubens, Bronzino, Philippe de Champaigne − ti všichni pracovali s biblickými motivy a tématy jako obětování Izáka, vítězství Ježíše Krista nad smrtí, sejmutí Ježíše z kříže a podobně. Tyto věci jsou pak v mých obrazech konfrontovány například s ručně kreslenými americkými reklamami z 50. let minulého století, jež lze v podstatě považovat za předchůdce pop-artu. V zásadě to vypadá, jako bych v Louvru vyřízl kus z Rubensova obrazu, napnul ho na plátno a na něm začal pracovat s dalšími uměleckými slohy z různých časových období.

Nejedná se v podstatě o dnes v hudebním průmyslu tak populární samplování?

Ano, ale už zdaleka nejde jen o hudební průmysl. Čím dál tím častěji se tímto způsobem pracuje například také v módní branži. Spolupráce Jeffa Koonse se značkou Louis Vuitton je jedním z příkladů.

Stejně jako spolupráce francouzského módního domu s newyorskou streetwearovou značkou Supreme.

Přesně, značku Louis Vuitton lze v tomto směru považovat za průkopníka. První podobnou kolaboraci s designérem a umělcem Stephenem Sprousem Francouzi představili již v roce 2001. A teď tu máme okamžik, kdy se jako v případě Supreme potká a tluče brand z ulic New Yorku s luxusní značkou z Paříže a vznikne z toho nový, chvílemi absurdní, ale neskutečně lákavý mikrosvět. V Česku podobným způsobem v posledních sezonách pracuje módní návrhář Jan Černý, který podle mě patřil k vrcholům nedávného pražského fashion weeku. Recykluje, sampluje, pitvá a následně nově skládá. Takový je dnes trend. Já to tak dělám odjakživa.

Z čeho vzniká potřeba samplování? Neznamená to, že už nemůžeme vymyslet nic nového, a proto jen pořád dokola různě převrstvujeme to staré?

To je docela možné − jistým způsobem jsem o tom dokonce přesvědčen. Na druhou stranu to neznamená, že by nevznikalo nic nového. Naopak. Díky samplování, vrstvení stylů dnes vzniká úplně nová estetika. Umění vždy směřovalo k určitému ideálu krásy. I dnes tomu tak je. Jen ten ideál už není na první pohled tak příjemný jako třeba v baroku, občas může být až temný, nebo dokonce znepokojivý − vždy však bude pro veřejnost neskutečně přitažlivý.