Je to láska, trochu provokace, určitě rajc, popisuje Robert Peňažka činnost, kterou se aktuálně vášnivě zabývá a již by v 21. století mnozí z nás označili za hloupou. Jenže: "Když mi někdo říká, že nemám něco dělat, tak to pro mě je odjakživa jasný signál, že to musím zkusit," říká Peňažka. V tomhle konkrétním případě má na mysli vydávání knih. Hned tři, o nichž na dalších řádcích hovoří, by chtěl muž, který stojí například za úspěšným projektem Kmeny, v příštích měsících uvést na český trh. Jednu o hrdinech, od kterých bychom se měli učit, druhou o strachu, jejž bychom měli umět krotit, a třetí o nepopsatelných pocitech, díky nimž bychom mohli být všichni mnohem šťastnější. Zda se mu to vyplatí, neví. Ale kalkul beztak nikdy nebyl Robertova parketa. Prý to neumí. "S kamarádem jsme nedávno jezdili po Etiopii. Strašně chudou oblastí. On najednou zbystří a ptá se mě: 'Vidíš to co já?' Nevěděl jsem, co má na mysli. A on, že tady všichni pořád stojí, že tady musíme rozjet byznys s plastovými židlemi. Mě by něco takového nikdy nenapadlo. Já přemýšlím, co mě baví, jak lidi zbavit strachu nebo jak udělat knihu o svých fotbalových idolech. Jsem spíš na tu bílou magii."

Robert Peňažka (45) vyrostl v Africe a ve Spojených státech. Svou profesní kariéru začal v reklamní agentuře Mark BBDO a v roce 1993 se přemístil na dlouhých devět let do Leo Burnett Praha. Stal se jedním z nejuznávanějších reklamních stratégů na trhu a v posledním roce svého působení v pozici managing directora dostal firmu mezi top 50 nejkreativnějších agentur na světě. Roku 2001 odešel, aby založil agenturu Kaspen. Ta se brzy − díky kampaním pro Kofolu, Oskara a Budvar − stala českou jedničkou. Následně odstartoval studio Yinachi, které se zaměřuje na značkový obsah a propojování byznysu s uměním, vzděláváním, zábavou a společenskou odpovědností. Z dílny Yinachi pochází například projekt Kmeny, jenž mapuje dnešní i předrevoluční městské subkultury. V roce 2013 společně s bývalým ředitelem agentury Mark BBDO Petrem Topinkou odstartoval Future Bakery, crowdsourcingový projekt na sdílení nápadů a idejí z oblasti marketingové komunikace.


Hrdinové

jarvis_59c8dba6498e2987e01b1241.jpeg
Portrét Františka Pláničky z knihy Hrdinové.
Repro: PN

Za všechno vlastně může Antonín Panenka. Potkali jsme ho se synem na zápase Česko−Kazachstán v Plzni. Jak mám z televize pocit, že ho znám, tak jsem ho okamžitě pozdravil. A on hned, jak se zdraví sportovci: Čau, čau! Mladej chtěl samozřejmě vědět, kdo to byl. Tak jsem mu to řekl a on na to, že Panenka Kick je přece jenom ta populární penalta na YouTube. V tu chvíli mi došlo, že mladší generace už tyhle naše hrdiny vůbec nezná. A přišlo mi to strašně líto, protože právě přes fotbal se dětem dají velmi dobře přiblížit pojmy jako džentlmenství, loajalita, fair play − jednoduše věci, které se bez konkrétního kontextu mohou zdát velmi abstraktní.

Uvědomil jsem si, že sport může v této souvislosti fungovat jako univerzální jazyk, a obratem jsem se s kamarádem Ondřejem Horákem domluvil, že společně uděláme tak trochu jinou knihu o československém fotbale. Vybrali jsme jedenáct fotbalistů, kteří v našich očích nebyli jen výjimečnými sportovci, ale z nějakého důvodu také hrdiny, a vytvořili jsme o nich komiksy.

Který z těch jedenácti je můj nejoblíbenější? Těžko říct. Je tam řada velmi silných příběhů. Například osud Josefa Bicana, možná nejlepšího českého hráče vůbec, jenž byl po roce 1948 komunisty, kteří v něm viděli třídního nepřítele, degradován na pomocného dělníka, a přesto sám sebe neztratil. Osobně nejvíc prožívám story Pavla Nedvěda, který v létě 2001 přestoupil za 41,2 milionu eur z Lazia do Juventusu. Tehdy ho u nás spousta lidí považovala za takového nafoukaného frajírka. V roce 2006 byl ale Juventus za účast v korupční aféře odsouzen k sestupu do Serie B. Většina lepších hráčů včetně Zlatana Ibrahimoviče tehdy klub opustila, protože přece nebudou hrát druhou ligu. Ale Nedvěd se rozhodl, že ten tým dostane zpátky na vrchol. To je pro mě hrdinství − neodejít, když se loď potápí. Chtěl bych, aby takový muž vyrostl z mého syna. A proto vlastně vznikla i tahle kniha.

Neboj, neboj

jarvis_59c8dba9498e2987e01b124b.jpeg
Média nás straší, politici nás straší. Lidé se strašně bojí a vlastně nevědí čeho. Proč to nevědí? Protože o strachu se nemluví. Lidé se přestanou bát až v momentě, kdy svůj strach přijmou...
Repro: PN

Dnes světu vládne strach. Je úplně všude. Média nás straší, politici nás straší. Lidé se strašně bojí a vlastně nevědí čeho. Proč to nevědí? Protože o strachu se nemluví. V rodině, ve škole, v byznysu − nikde. Přál bych si, aby se lidé bát přestali. Jenže to se stane až v momentě, kdy svůj strach přijmeme a naučíme se s ním rozumně zacházet. No a proto jsem si řekl, že o tom musíme udělat knihu. Pro děti, protože u nich je to nejdůležitější.

Zábavným způsobem se jim snažíme vysvětlit, co je to strach, kde se vzal, jaké má tváře − od vystrašení přes paniku až po masovou hysterii. Co se člověku přitom děje s tělem. Že někoho bolí břicho a jiný se zase začne potit. Že se kluci bojí odlišných věcí než holky. A hlavně − že když ho v sobě dokážeme zkrotit, tak může být velmi cenným kamarádem, protože nás umí včas varovat před nebezpečím. V jiné kapitole se zase zabýváme historií strachu. Ukazujeme, čeho se lidé báli dřív, třeba atomovky, a čeho a proč se bojí dnes, například teroristů.

Během přípravy knihy jsme se sešli se spoustou mimořádných lidí. Jedním z nich byla i jednaosmdesátiletá irská řádová sestra Cyril Mooneyová, která dnes mimo jiné působí jako poradkyně indické vlády v otázkách vzdělávání a v Indii otevírá vlastní školy. Nejdůležitějším předmětem jejího učebního programu je právě teorie strachu. Protože způsob, jakým nakládáme se strachem, definuje celý náš život.

Kupříkladu si vemte takovou závislost na drogách. Bavili jsme se o ní s psycholožkou Janou Nováčkovou. A dozvěděli jsme se, že závislostní chování se neobjevuje nutně v důsledku toho, z jaké rodiny děti pocházejí nebo jak moc se jim rodiče věnují nebo nevěnují. Ale spíše proto, že děti byly vychovány na výkon, bojí se špatných známek a selhání a především toho, že je druzí nepřijmou. Proto drogu nedokážou odmítnout. Strach má prostě prsty úplně ve všem. Takže: Nebojte se!

Lexikon nepřeložitelných slov

jarvis_59c8d84f498e2987e01af8ed.jpeg
„Když mi někdo říká, že nemám něco dělat, tak to pro mě je odjakživa jasný signál, že to musím zkusit,“ říká Robert Peňažka.
Foto: David Turecký

Víte, co to je gökkota? Je to švédsky a znamená to vstát velmi brzy a jít ven, abyste mohli poslouchat zpěv ptáků. Norský výraz utepils zase popisuje ten krásný pocit, když si vychutnáváte na zahrádce pivo v první opravdu teplý den roku. Jde o slova, jimiž lidé v různých zemích popisují své pocity a prožitky, ale v jiných jazycích pro ně neexistuje ekvivalent. Sbírá je britský profesor pozitivní psychologie Tim Lomas z univerzity ve východním Londýně. Inspiroval ho moment, kdy zaslechl diskusi o finském konceptu sisu. Tento výraz popisuje neobyčejnou odhodlanost navzdory osudu. Zatím sepsal několik set výrazů pro specifické, především pozitivní emoce. Patří mezi ně například také africký pojem mbuki-mvuki, který znamená shodit ze sebe oblečení při nespoutaném tanci, anebo maďarské pihentagyú, okamžik klidné mysli umožňující člověku být bystrý a mazaný.

O Lomasovi jsem četl a jeho příběh mě okouzlil. Zejména proto, že se emocemi hodně zabývám i v osobním životě. Jsem přesvědčený, že problém dokážete vyřešit až v okamžiku, kdy ho umíte konkrétně pojmenovat. Proto mě nadchlo, že někdo ty emoce charakterizuje. Tak jsem Lomasovi zavolal a domluvil se s ním, že prostřednictvím naší digitální platformy Future Bakery, na niž je dnes připojeno přes 17 tisíc lidí, začneme podobná slova hledat také v češtině a slovenštině. Jestli z toho nakonec vznikne kniha, to zatím nedokážu říct, ale byl bych rád, protože pozitivní emoce, to je přece ta bílá magie v našich životech.

Třeba na Okinawě, kde se lidé běžně dožívají sta let, mají výraz ikigai. V podstatě jde o pocit naplnění, který zažíváte, když najdete své skutečné poslání a spadne z vás veškerý stres a strach. A člověk ten pocit má i tady, jen by neřekl, že se cítí ikigai. Oznámit někomu, že ho miluješ, je sice hezké, ale svěřit se mu, že bys s ním rád běhal bosý po pampeliškách, to je ta opravdová poezie života. Jenže lidé v dnešním světě mají problém s vyjadřováním svých pocitů. Spíš se je snaží potlačit než pojmenovat. A pak všichni moc pijeme, bereme prášky na spaní, drogy a máme deprese.