Nad podzimním Švýcarskem se pomalu smráká, přijíždím k bráně Park Hotelu Vitznau. Už z dálky vypadal jako pohádkový zámek směle si pro sebe uzurpující kus pobřeží Lucernského jezera. I ten, kdo zná pětihvězdičkový luxus, musí být vstupem do tohoto domu přepychu v mírném šoku. Stěny šachty proskleného výtahu zdobí malby po vzoru Sixtinské kaple. Pokoj velikosti středního bytu pozná svého hosta už na dálku a sám se odemkne. Kromě mramorové koupelny, která se ovládá dotykovými plochami, nabízí úžasný výhled z terasy na jezero a okolní hory. Podívá-li se host dolů, spatří venkovní bazén, z něhož se ve studeném večeru valí pára. Při pohledu na podsvícené otáčející se sousoší znázorňující souboj býka s medvědem se člověku vkrádají do hlavy myšlenky, kde je ta tenká hranice mezi luxusem a kýčem.

Je večer, dress code zní black tie a já usedám k večeři v jedné ze dvou restaurací v hotelu. Nebylo těžké si vybrat, jedna má michelinskou hvězdu, druhá dvě. Kreace kuchaře se zdají být na první pohled bláznivé. Třeba když vám číšník předloží talíř a dvě misky a pak vás poučí, v jakém pořadí máte jednotlivé pokrmy jíst. Následuje přesun do doutníkové místnosti, pak prohlídka vinného sklepení, jež ukrývá stovky tisíc lahví. Chateau Petrus tu leží jen tak v krabici a někde nahoře v polici je složeno pár desítek exemplářů Romanée-Conti. Víno za 10 tisíc franků se tu konzumuje běžně, ale lahvinka od Rothschilda v ceně okolo 600 tisíc franků, ta je opravdu jenom pro pana majitele. Až když se dívám na portské s vyškrábaným letopočtem 1864, dochází mi, že na mě Rolls-Royce připravil léčku.