Když má mluvit o sobě, odpovídá jednoslovně. Když má mluvit o biochemii, buňkách a proteinech, je k nezastavení. Karina Movsesjan, osmnáctiletá studentka karlovarského gymnázia, je jednou z nejvýraznějších českých vědeckých celebrit současnosti a mladá naděje lidstva, že jednou porazí rakovinu a bude žít déle.

Světy lifestylových a vědeckých časopisů se příliš často neprotínají, pojďme si tedy − velmi zjednodušeně − vysvětlit, čemu se Karina věnuje. "Snažíme se vlastně pochopit, jak fungují buňky a konkrétně jak se dokážou opravovat, pokud jsou poškozené. To může být velmi složitý proces, proto se zaměřujeme na jeho jednotlivé části. Naše DNA je neustále poškozována vnitřními i vnějšími faktory, jedná se o tisíce poškození denně. Taková poškození se opravují podle určitého klíče. My rozkrýváme, jak konkrétně tyto opravy fungují," vykládá ve své kanceláři na brněnské Masarykově univerzitě, kde momentálně tráví většinu svého času. "Některé opravné mechanismy fungují bezchybně, některé ale mohou do DNA naopak vnášet další poškození," dodává.

Ve velké zkratce je to zhruba stejné, jako kdyby se buňky potýkaly s počítačovým virem, který je nutí šířit chyby v systému dál a dál. Některé buňky se s ním umí vypořádat, některé mu však podlehnou a působí další škody. Vědecký tým, v němž Karina Movsesjan již dva roky působí, se snaží pochopit, jak taková chyba vzniká. Jejich bádání může výrazně pomoct například našemu porozumění vzniku a průběhu rakovinotvorného procesu. Zhoubný nádor totiž není nic jiného než shluk původně zdravých buněk, které se ale "přeprogramovaly", vzbouřily a přerostly další buňky. "Platí, že přežije vždy ta nejpřizpůsobivější buňka a populace nádorových buněk není nic jiného. Je to skupina supervychytralých buněk, jež dokázaly přelstít například imunitní systém," pokračuje ve vysvětlování Karina.

Ovšem teprve teď přijde ta nejdůležitější pasáž. Část, díky níž tato mladá dívka ohromila porotce celosvětové prestižní soutěže pro mladé vědce do dvaceti let Intel ISEF, jež je považována za Nobelovu cenu pro začínající badatele a které se zúčastnilo 1700 studentů ze 70 zemí. Karina Movsesjan získala první místo v kategorii biochemie. K tomu již loni obdržela tuzemské ocenění Česká hlavička pro nejnadějnější mladé vědce i vítězství v jeho celoevropské obdobě, soutěži EUCYS.

Klíčový kód zní RAD51. To je protein, o kterém vědci vědí již pár desítek let. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že dokáže bezchybně opravovat poškozené buněčné DNA. Výjimečnost Kariny spočívá v tom, že odhalila, že v nádorových buňkách tento protein sice umí poškozenou DNA opravit, ale problémy tropí, když se buňky dělí a kopírují svoji DNA. "To je skoro nepopsaný problém. Můj výzkum se tedy zabývá tím, jestli lze využít jejich problému při kopírování DNA proti samotným nádorovým buňkám." Tím by se medicíně otevřely dveře k novým možnostem léčby určitých typů nádorů.

Nepřirozené stárnutí

Je to neobvyklé spojení. Dívka s tváří anděla z pláten renesančních malířů má v sobě umanutost buldoka. Tedy alespoň pokud jde o biochemii. Chodit do školy ji odjakživa moc nebavilo, protože jí hodiny neměly co nabídnout. Raději ležela doma v knížkách sama a věnovala se tomu, co ji zajímalo. Středoškolské učebnice chemie, fyziky a biologie měla nastudované dávno předtím, než je její spolužáci na osmiletém gymnáziu vůbec vyfasovali. "Myslím, že ten největší rozdíl byl v tom, že jsem si jen dříve než ostatní uvědomila, co mě baví a čemu se chci věnovat," krčí rameny.

Na biologii ji přitahovalo, že její poznávání může zásadně ovlivnit lidský život, jeho délku i jeho kvalitu. "Mně se prostě nechce stárnout," směje se. "Ve středověku bylo přirozené, že lidé umírali na neštovice, to teď přirozené není. Se stárnutím je to v podstatě to samé. Můžeme mít prostředky, jak ho zpomalit či zastavit. Daří se to u modelových organismů − u laboratorních myší jsou vědci schopni prodloužit jejich život o 20 až 30 procent a je velká pravděpodobnost, že to půjde i u lidí," vysvětluje a předvídá, že by její generace mohla vést kvalitní život až do 120 let.

Díky svému zájmu a talentu začala před dvěma lety pracovat v  laboratoři vedené docentem Lumírem Krejčím na Masarykově univerzitě. Zpočátku přebývala v hotelu a na studium jí přispíval Karlovarský kraj a škola a následně ji univerzita zaměstnala jako plnohodnotného vědeckého pracovníka, takže si mohla dovolit pronajmout byt. "Jsem tu na plný úvazek, mám i kartičku," usmívá se a ukazuje průkaz zavěšený na šňůrce. Maturitu na gymnáziu ve Varech si přitom bude dodělávat až příští rok.

Zatím chce na Masarykově univerzitě zůstat i na bakalářské studium, cení si volnosti, kterou jí vedení laboratoře umožňuje. Pak by se ale rozhlížela po zahraničních univerzitách. "Asi do USA," odpovídá, kam by nejraději zamířila, "ale nerozhodovala bych se podle jména univerzity, ale podle konkrétních lidí, se kterými bych pracovala," říká. Téměř jistě v souladu se zvyklostmi v případě mimořádně nadaných studentů přeskočí magisterské studium a bude se soustředit na doktorát.

Zatím se v mezičase mezi začátkem bakalářského studia a maturitou může plně věnovat svému výzkumu a "být celý den v labině". Když říká celý den, tak myslí celý den. "Tak od devíti do jedenácti, do dvanácti," odpovídá na otázku, kolik času stráví v běžný den nad pipetami a Petriho miskami v laboratoři. Dopoledne? "Ne, do večera," odpovídá bezelstně. "Výhoda je, že ještě nemusím chodit na žádné semináře, tak můžu být v labině ještě dýl," dodává a ujišťuje mě, že opravdu, ale opravdu nemá pocit, že by o něco přicházela. "Labina je moje nejoblíbenější místo," říká rozhodně.

Strávila v ní i celé léto, kdy dopracovávala dva odborné články. U jednoho je vedena jako spoluautor, u druhého jako prvoautor, což je ve světě vědy velká věc. Sbírá tak body pro brněnskou laboratoř a sobě důležité položky do životopisu. Představy o ideálním dni průměrných osmnáctiletých se od Karininy představy zásadně liší. "Já si to hrozně užívám. Když pracuji na projektu, vím, že dělám něco, co má smysl, a vím, že svůj čas investuji správně. Je to zábava, jako detektivka, snažit se přijít na to, jak věci fungují," přibližuje s tím, že si dlouhé hodiny strávené v bílém plášti kompenzuje cestami po zahraničních vědeckých konferencích.

jarvis_5a254233498e089678be1d06.jpeg
Foto: Benedikt Renč

Jedna z nich vyústila v nedávnou měsíční stáž v laboratoři na univerzitě v Kolíně nad Rýnem. Při vyhlašování cen Intel ISEF se zase podívala do Los Angeles, kde se ceny předávaly. Detail, jenž ke Karině tak nějak patří: místo focení s hvězdami slavných filmových hvězd na hollywoodském chodníku slávy je nejpyšnější na fotku s Godzillou, monstrem, které podle filmové mytologie stvořily následky vědeckých pokusů.

V rámci vítězství v této soutěži získala i pozvání na slavnostní předávací ceremoniál Nobelových cen ve Švédsku. "Hrozně se těším. Bude to super. Máme tam i doprovodný program. Čeká nás prohlídka  Institutu Karolinska a několika švédských firem, co se věnují lékařství," nedočkavě poposedává na židli.

S rukama v kapsách

Když společně pátráme po tom, kde se v ní nadšení pro vědu vzalo, nacházíme jen dílčí indicie. Babička studovala matematiku a fyziku, chvíli ji i učila. Rodiče, kteří do Česka s rodinou přišli z Kyrgyzstánu, když byly Karině dva roky, ji do ničeho netlačili a nechali jí volnost, aby si sama rozhodla o tom, co chce dělat. Stejně jako jejímu bratrovi, který se rovněž věnuje biochemii a studuje na bakaláře na Masarykově univerzitě. "Původně se chtěl věnovat ekonomii, ale pak jsme si společně sedli a shodli se na tom, že bude lepší, když se oba dva budeme věnovat biochemii. Protože ta má přímý dopad na život a lidské zdraví," vysvětluje důvody, jež sourozenecké duo vedly k zásadnímu rozhodnutí.

Jestli ale podle ní něco v jejím budoucím směřování sehrálo roli, pak to byl přístup jejích rodičů. "Nějaké panenky jsem také měla, ale rodiče nám vždy s bráchou kupovali stejné hračky a hráli jsme si společně. Většinou to byly nějaké stavebnice. Nikdy jsem si na princezničku s korunkou nehrála," zamýšlí se. "Zatímco na kluky se už odmalinka kladou vysoké nároky na to, aby si dokázali poradit, aby byli úspěšní v kariéře, tak od holek se očekává jen to, že budou hezké a milé," přibližuje svůj pohled na "tradiční" rozdělení rolí podle pohlaví.

Sama si podobných rozdílů v chování všímá například na soutěžích. Ženy jsou často méně sebevědomé, stává se, že své dobré výsledky neumí podle ní náležitě prodat. "Ženy mají tendence výsledky svých experimentů spíše přisuzovat náhodě než svým schopnostem, to muži příliš nedělají. Kvalita výsledků může být přitom stejná, ale již jen ten způsob prezentace způsobí, že jsou ženy často nedoceněné," říká. Ona sama s tím problém nemá. Její přirozená soutěživost přiživuje její průbojnost. Soutěžení ji baví. Sama si přesto vytvořila svá vlastní pravidla, jak se naučit v tomto světě chodit. "Mám takovou zásadu, že při prezentaci své práce si nikdy nevezmu sukni nebo šaty, protože i taková maličkost vás nutí jinak se pohybovat i chovat," prozrazuje. Vždy tak raději volí praktičtější pánský kostým. "Když vás pak někdo upozorní na to, že vám někde něco chybí, tak si stačí dát jen ruce do kapes a říct:,Ne, ne, ne, to máte tady.' To vystupování pak působí úplně jinak," potvrzuje rčení, že šaty dělají nejen člověka. Zároveň ovšem přiznává, že "pokud takové chování není ženám či mužům přirozené, tak to stejně nepomůže".

Stejně jako každý člověk zapálený pro svou práci je přesvědčena o tom, že právě její výzkum bude pro lidské poznání zásadní. "Řekla bych, že to si myslí asi každý. Ale obvykle se nehádáme, při diskusích panuje určitá korektnost," mírní představy o bouřlivých debatách distingovaných vědců. "Když se ale mluví o prodloužení lidského života, tak bych se hádala i ráda, to jo. Nemyslím si totiž, že existuje něco důležitějšího než právě tohle."