Přijeli jsme na oběd a očividně nevhod. "Původně jsem vás nechtěla vůbec přijmout, protože já už se tady z toho asi zblázním. Ale nakonec jsem si řekla, že u toho jídla to spolu vydržíme, kluci," oznamuje nám hned ve dveřích paní domu. Jsme bezmála 800 kilometrů západně od Prahy, na kraji německého městečka Berghaim, uprostřed kolínské nížiny. A dáma, která nám po skoro desetihodinové cestě autem dává velmi milým způsobem najevo, že otravujeme, je česká konceptuální umělkyně Magdalena Jetelová (71). "Alespoň mi nahoře pomůžete přesunout jídelní stůl."

V bývalém parním pivovaru, který Jetelové slouží od konce 80. let v srdci Porúří jako ateliér a domov zároveň, je teď ale v pohybu mnohem víc než jen kuchyňský nábytek. Rodačka ze Semil se právě připravuje na několikaměsíční expedici do Chile. V Jižní Americe, v chilské části pásma nazývaného Ohnivý kruh, chce Jetelová navázat na svůj Iceland Project z roku 1992.

Tehdy přes ostrov na pomezí Severního ledového oceánu a Atlantiku vedla mohutnou laserovou čáru znázorňující Středoatlantický hřbet, který rozděluje Euroasijskou a Severoamerickou litosférickou desku, a geograficky tak odděluje evropský a americký kontinent. "Prostě čárka rozdělující Ameriku a Evropu. Chtěla jsem tu absurditu vidět," vysvětluje Jetelová a přitom se jí očima prožene jiskra dětské radosti. Tu "prostě čárku" o pár let později německá kunsthistorička Susanne Altmannová obdivně nazvala "vizuální činohrou, která se nebojí dimenzí, a dovádí tak lidmi vytyčené hranice ad absurdum, čímž poukazuje na vyšší, nehybnou formu přírodních hranic a pravidel". A stejný paprsek laseru, jehož myšlenkový zdroj lze hledat v tvorbě pionýrů land artu, jakými jsou například Američané Walter De Maria, Richard Long či Michael Heizer, se bude co nevidět plazit i podél pobřeží Tichého oceánu.

"V Chile na sebe narážejí hned čtyři tektonické desky. Žádné jiné místo na světě se nemůže pyšnit tak dramatickou topografií," vysvětluje fotograf Kryštof Kříž, který bude Jetelovou do oblasti, v níž se nachází 452 sopek a odehrává přibližně 90 procent všech zemětřesení na planetě, doprovázet a během naší návštěvy nám pomáhá přenést již zmíněný jídelní stůl.

Poměrně dramatickou topografii s občasným zemětřesením by leckterému geofyzikovi mohl připomínat i samotný životopis Magdaleny Jetelové. Nejsilněji se zemská kůra jejího života zachvěla v roce 1985, kdy se svými dvěma dětmi utekla před tehdejším režimem do západního Německa. Což lze, jak kdysi napsal český filozof Vilém Flusser, který téměř o půlstoletí dříve z Československa prchal před nacisty, přirovnat ke kolapsu celého vesmíru.

jarvis_5a21747e498e089653b68c3f.jpeg
Iceland Project 1992
Foto: Benedikt Renč

Kunsthistorička Altmannová správně zdůrazňuje, že by bylo velmi krátkozraké definovat uměleckou pozici Magdaleny Jetelové i desítky let po emigraci výhradně skrze její původ a s ním spjatý politický postoj. Přesto považuje vymezování se, prorážení a označování hranic za životní témata české umělkyně. "Naše generace se tehdy politicky hrozně rozštěpila. Ne že by všichni hned začali dělat politické umění, ale ten původ byl a je vždy jasný," vysvětluje žena, která během normalizace profesně zrála po boku výtvarného a literárního teoretika Jindřicha Chalupeckého.

Jetelová dodnes věří, že umění je tu především proto, aby ukazovalo, ptalo se a kritizovalo. "Angažovanost v umění považuji za strašně zajímavý moment. Umění by se mělo zabývat problémy, jež ve společnosti existují. Nedělejme ozdobičky. Ozdobičkářství není vůbec zajímavé. Šanci žít v demokracii máme pouze tehdy, když se všichni o něco staráme a něco pro ni děláme."

A když ukazuje, ptá se a kritizuje, tak většinou velkolepě a především svobodně. Ať už je to její notoricky známá obří židle, která během povodní v roce 2002 uplavala až do Německa, projekt Domestikace pyramidy, kdy do novorenesanční budovy vídeňského muzea užitých umění vložila úlomek starověké hrobky, nebo nedávná instalace Dotek doby, během níž proměnila malou dvoranu Veletržního paláce v laserové paprsky šlehající vodní hladinu. "Magdalena Jetelová je tady lapena do pro ni poměrně malého prostoru, ale ona nepracuje nikdy s ničím malým, přemýšlí globálně," komentovala výstavu v největší funkcionalistické stavbě Prahy ředitelka sbírky moderního a současného umění Národní galerie Milena Kalinovská s tím, že její tvorba odjakživa vzdoruje všem stylistickým a komerčním omezením a nikdy nerespektovala ani ideologické, byrokratické a civilizační předpisy.

"V Česku je umění o něčem jiném, tam si všichni kupují takové ty malé věci, ale na malé věci já nejsem," svěřuje se nám při obědě Jetelová. Monumentální a nekonečně svobodné je její dílo ale především svou myšlenkovou podstatou. Avšak tu lze podle znalců v její práci odhalit spíš instinktem než rozumem. Tedy pokud zrovna nepromítá na rozpadající se německé bunkry výstražně lemující pobřeží Atlantiku nápisy jako Absolute War Becomes Theatrality, Area Of Violence nebo The Essential Is No Longer Visible.

jarvis_5a21747f498e089653b68c43.jpeg
Instalací Dotek doby proměnila malou dvoranu Veletržního paláce v laserové paprsky šlehající vodní hladinu.
Foto: Benedikt Renč

"Laser je taková moje tužka, kterou já kreslím a píšu po krajině. Někdo má suchou jehlu, já mám suchý laser. To nikdo nikdy nedělal, že by spojoval krajinu s kresbou. Možná Zdeněk Pešánek, který ve 20. letech minulého století v Československu pracoval s neonovým světlem − to byly nesmírně pokrokové věci. Pak to ale komunisté všechno zatrhli a Pešánka u nás už dnes nikdo nezná," vysvětluje Jetelová nad talířem s vařenými bramborami a brokolicí a současně nám oznamuje, že nás bude muset za chvíli vyhodit. Jako na potvoru jsme přijeli zrovna v den, kdy má v plánu testovat laser, s nímž se co nevidět vydá do Santiaga de Chile. Desetiwattový, stejný, jako na svých koncertech používá například francouzský DJ David Guetta. "Kluci, my to s Kryštofem jdeme nahodit, přípravy zaberou spoustu času a během stmívání pak máme jenom pět minut, kdy je ideální světlo na focení."

Tak snad ještě rychle před odchodem: s Milenou Kalinovskou z Národní galerie se Jetelová poprvé setkala v 80. letech v londýnské galerii Tate na výstavě New Art. Kalinovská tam přišla jako kurátorka Riverside Studios, Jetelová na místě vystavovala. V Praze si ji vyhlédl hlavní kurátor Tate Michael Compton. Její práci v Londýně postavil vedle děl Josepha Beuyse, Georga Baselitze nebo Tonyho Cragga. Následovala bienále v Sydney, documenta 8 a samostatné výstavy v londýnských Riverside Studios či newyorském MoMA. A tak si neodpustíme se ve dveřích ještě zeptat, zda je Magdalena Jetelová na svou práci pyšná. "Já nikdy nejsem pyšná. Já se jenom divím, že to člověk všechno zvládl. Jsem za ten blbej život vlastně vděčná. Nakoplo mě to. Naučilo mě to se ohánět. Když utečeš sama se dvěma dětmi, tak co ti zbývá? Teď mám tady to hnízdo klidu. Vybojovat si ho bylo strašně těžký. Sice bych to tady nikdy nenazvala domovem, ale možná je to to nejhezčí, co se mi v životě stane."