Je na ní pořád něco holčičího. Když baletí v botách na útlých podpatcích mezi kočičími hlavami na mokrých milánských chodnících, když se rozpustile rozpovídá s číšníkem. Anebo když mi v mobilu ukazuje fotku svého psa Fidlíska, kterého si nedávno přivezla z útulku.

Uběhne minuta a je znát, že je v ní zároveň i něco vojensky drsného. Má ráda věci pod kontrolou. Rázně končí naše focení v dešti s tím, že "už je skutečně čas na espresso". Nebojí se říct ostře svůj názor. Dokonce se ráda přizná k tomu, že když je to potřeba, umí zakřičet.