Designér Humberto Campana nesleduje fotbal a v období karnevalů se radši klidí z ulic. I tak se považuje za brazilského patriota. Spolu s bratrem Fernardem vytvářejí nábytek, světla a doplňky, které odrážejí pestrobarevný život v ulicích Sao Paula. Už jen dívat se na jejich výtvory je zážitek. Na první pohled připomínají fantastickou barevnou hračku - třeba konferenční stolek inspirovaný tvarem sushi rolky nebo pohovka, které vypadá jako hromada plyšových aligátorů naházených na hromadu. Ve sbírkách světových muzeí se od Campanů najde křeslo z provazů utkaných jen tak křížem krážem anebo postel z dřevěných odřezků, vytvořená se stejnou nahodilostí, s jakou si provizorní nábytek tvoří obyvatelé favel.

Humberto Campana a Maxim Velčovský ve skladu sklářských forem.

 

Pro českou firmu Lasvit letos bratři Campanové navrhli tři lampy inspirované bláznivě barevnými cukrátky, jež se prodávají na brazilských tržištích. Teď se kolekce nazvaná Candy představila na milánském veletrhu designu. Nad sklenkou vína Humberta Campanu zpovídal kreativní ředitel Lasvitu Maxim Velčovský.

Mezi čtenáři proč ne?! se najde spousta právníků, což bylo původně i vaše povolání. Jak jste se od práva dostal k designu?

Z mého pohledu jsou to takové dva různé druhy tvořivosti - advokáti říkají, že mají právo rádi, protože v něm jde věci interpretovat všelijakými způsoby.

Když jsem dokončil střední školu, byl jsem hrozně nedospělý. Neměl jsem páru, jakým směrem se vydat. Nesnášel jsem matematiku, takže jsem se vzdal všech oborů, kde byla zapotřebí. Tíhnul jsem spíš k literatuře a písmenům. Proto jsem se rozhodl jít na práva, to bylo tradičně vzdělání brazilských spisovatelů. Vůbec jsem netušil, jak to na právech probíhá, byl jsem mladý kluk a udělal jsem chybu. Musím ale říct, že to byla poměrně bezpečná volba školy. Během sedmdesátých let vládla v Brazílii vojenská diktatura, takže být umělcem bylo docela riskantní. Pak jsem ale odpromoval a věděl jsem, že právo pro mě není. Došlo mi, že chci něco stavět vlastníma rukama.

Jak vypadal první kus, který jste navrhl?

Po škole jsem se přestěhoval víc na sever, do oblasti Bahia, kde jsem přemýšlel, co dál. Čím bych se mohl živit. Žil jsem blízko pláže, a protože mě vždycky fascinovaly mušle, začal jsem je sbírat a lepit kolem zrcadel. To mi bylo čtyřiadvacet let. Přestěhoval jsem se zpátky do Sao Paula, začal se učit pořádně modelovat, vyrábět šperky, keramiku... A hlavně jsem dělal sochy. Jednou před Vánoci mi přišel pomoct bratr, vystudovaný architekt, a pomohl dát mým výtvorům funkci, zmodernizoval je. Takže designérská práce přišla ke mně a k bratrovi po krůčkách. Nikdy jsem si nemyslel, že budu designérem. Řekl bych, že design si vybral mě.

Určitě vás ovlivnila brazilská architektura a Oscar Niemeyer. Ale co třeba prostředí chudinských favel?

Snažím se ve svém díle vytvářet portrét prostředí, ve kterém žiji. Ovlivňuje mě všechno - Niemeyer, jak říkáte, ale také tvorba architektky Liny Bo Bardi nebo přírodní umění Helia Oiticiky. Téma samo o sobě je Sao Paulo. Na jednu stranu v něm najdete moderní finančnickou čtvrť, na druhou stranu v něm nelze přehlédnout chudé vrstvy lidí, kteří si sami vyrábějí nábytek, staví příbytky. To je pro mě skutečná škola designu. Tvořivost vzešlá z nutnosti. Snažím se si toho všímat, nechat se tím inspirovat. A nějak s tou komunitou pracovat. Máme třeba ve studiu stážisty a posíláme je do favel, aby učili děti vyrábět věci z kartonu.

Co způsobilo průlom, díky němuž se o bratrech Campanových dozvěděla Evropa? Kdo vás objevil?

Byl to italský novinář Marco Romanelli. V roce 1989 viděl první sólovou výstavu našich prací v Sao Paulu, kde jsme ukazovali nepohodlná železná křesla. Byla vyrobená ze železa, plná chyb a nedokonalostí. Napsal o ní do časopisu Domus a po osmi letech si tenhle článek přečetl italský architekt Massimo Morozzi. Chtěl po nás křeslo vyrobené z provazů - nazvali jsme ho Vermelha. Ten samý rok nás představil na milánském veletrhu a pak to šlo ráz na ráz. Viděla nás kurátorka MoMA v New Yorku, paní Paola Antonelli, a uspořádala nám společnou výstavu s designérem světel Ingem Maurerem. Tak jsme začali být známí.

Křeslo z provazů - to musí vznikat velmi komplikovaně...

Vlastně je tkané náhodně. Snažili jsme se vytěsnit myšlenkovou racionalitu a poddat se víc intuici. Práce nám dovoluje hrát si trochu na umělce. Vymyslíme koncept, ale když vytváříme konkrétní model, můžeme tvořit, jak se nám chce. Chceme se na věci dívat jinak, dělat věci bez pravidel, metodou kreativního chaosu. To, o co se teď s bratrem snažíme, je vytvářet mosty mezi uměním, designem, módou. pohybujeme se na hranicích různých disciplín. Protože pro tohle století je důležitá neexistence limitů, vznikají všelijaké hybridy, mixy...

Začínali jste s ruční tvorbou, pak se vám podařilo uspět v masové produkci - vyráběli jste boty pro značku Melissa, ve kterých jste pak mohli vidět chodit tisíce lidí. Co je vaším bestsellerem?

Právě tyhle boty! Byla to legrace, protože jsme při navrhování vycházeli z toho, jak vypadá náš nábytek. Vysoké procento toho plastu, z něhož boty jsou, se dá recyklovat. My jsme chtěli jít na sto procent. Přenesli jsme svůj malý vesmír do oblasti, která je otevřenější mnohem většímu množství lidí. Byla to dobrá příležitost, jak se trochu zviditelnit a tvořit demokratičtější věci. Tenhle rok jsme společně s brazilskou značkou A Lot of navrhli kolekci nábytku, při jehož výrobě jsme svářeli ocel a tu pak natírali veselými epoxidovými barvami. To jsou taky přístupnější kousky a prodávají se velmi dobře.

Vaše díla zpravidla končí v luxusních galeriích, přitom na jejich tvorbě s vámi spolupracují tkalci, švadleny, košíkáři, viděl jsem mísu, která má kolem dokola pneumatiku...

V Brazílii je spousta neziskových organizací, které zapojují do práce chudší komunity. Snažíme se o něco podobného. Vytvářeli jsme kolekci triček pro Lacoste a loga aligátorů na ně přišívali lidé z favel. Tu mísu, o které mluvíte, vyráběli řemeslníci z vietnamského venkova. Chtěli jsme pomoct skomírající tradici pletení košíků a zároveň najít využití pro staré pneumatiky, které se tam válí všude kolem. Rukodělná tvorba má v naší práci důležité místo.

Rád taky pracujete s recyklací a nalezenými věcmi.

Teď už to zas tolik nedělám, protože se tomu začali věnovat všichni ostatní (smích). A já se v tvorbě navíc nerad opakuji.

Víc mě momentálně zajímají mizející dovednosti, jako je šití, tkaní, krajkářství, vyšívání nebo pletení. Cestuji na vzdálená místa, kde se lidé těmto řemeslům věnují, a všechno mi tam přijde takové opravdovější, čistější, nedotčené globalizací.

Na druhou stranu je dobře, že v Brazílii existují organizace, které pomáhají řemeslníkům umístit jejich produkty na trh. Líbilo by se mi, kdyby naše práce měla schopnost nakazit ostatní, aby se pak podobným činnostem věnovali sami a pletli nebo truhlařili sami pro sebe.

Co teď chystáte?

Připravujeme kolekci nábytku, v němž budeme pracovat s kůžemi amazonských ryb zvaných "pirarucú". Rybáři je chovají na farmách, protože jsou ohrožené. A taky je to dobrý způsob, jak dát práci místním, protože se jich víc a víc stěhuje za prací do měst. Pomáháme si navzájem - my platíme za kůže a oni mají slušný příjem.

Když navrhujete pro jiné země, čerpáte také z toho, co je dané lokalitě vlastní?

Samozřejmě. Věci v Musée d'Orsay jsou inspirované knížkami Julese Vernea, jeho ponorkami a podmořskými příšerami. V Aténách jsme při navrhování hotelu spolupracovali s tamějšími studenty architektury a řekli jim, aby se soustředili na to, co znají z řecké kultury. Většina nábytku uvnitř je doopravdy jejich dílo.

V Česku jste podruhé v životě, jak na vás působí? Někdy si člověk uvědomí něco důležitého až v momentě, kdy opustí domov a ocitne se v cizím prostředí.

Spousta objektů třeba z Národní galerie pro mě byla inspirativní. Stejně tak mě ovlivnila atmosféra, kterou jsem zažil ve sklárnách Lasvitu - všechny ty formy, rozbité sklo, foukači, to ovzduší, v němž se mísí vášeň pro řemeslo a snaha přijít na kloub řešení. Sklo pro mě představuje úplně nový vesmír, v Brazílii nemáme tradici sklářů. Ale tady to byla láska na první pohled.

 

HUMBERTO CAMPANA (62)

Brazilský designér založil v osmdesátých letech spolu s bratrem Fernardem Estudio Campana. Proslavilo se zejména vytvářením hravého a invenčního nábytku, svítidel a interiérových doplňků, které mají daleko k minimalismu. Rádi mixují překvapivé materiály, jakými jsou lana, pneumatiky, plyš nebo dřevěné odřezky. Spolupracovali s firmami Edra, Alessi, Melissa a Lacoste. Jejich kreace jsou ve stálých sbírkách muezí jako Centre George Pompidou, MoMA, V&A Museum nebo Vitra Design Museum.

 

ZAZNAMENALA: Kateřina HANÁČKOVÁ

Jedna z lamp, kterou bratři Campanové letos navrhli pro Lasvit.

foto: KIVA