To dubnové odpoledne pršelo a provazy deště dopadaly na zem v dramatických diagonálách. Z největší mešity v Londýně se řinul zástup lidí oblečených v tmavém, tisíc drobných teček, které seshora připomínaly rozsypaný mák. Šest mužů vepředu odnášelo do černého vozu bílou rakev a pak, přesně o hodinu později, když ji vykládali a nesli branami hřbitova v Surrey, se náhle rozestoupily mraky. Nebe překlenuly dva oblouky duhy a ve slunečních paprscích zasvítily padající kroupy, které obsypávaly bílý náhrobní kámen s jejím jménem. Tady leží Zaha Hadid (+65), nejlepší architektka světa.

Ostatní budovy jen tak stojí. Ty její ne. Roztékají se, plují, sviští ve větru, přelévají se a levitují. Vypadají jako mnohokrát zvětšené mikroorganismy, mimozemští živočichové, při jejichž pozorování člověk se zatajeným dechem čeká, že se každou chvíli nadechnou. Když přemýšlela o nových domech, byla jako dítě, které si z plastelíny formuje svůj vlastní, fantastický svět: cizokrajnou planetu plnou měkkých, tekutých tvarů, vinoucích se sinusoid a mírných linií připomínajících kopcovitý horizont nebo tělo améby.