Pojďme si to říct na "férovku". Knihy Michala Viewegha (55) mě nikdy příliš nebavily a za povinné penzum několika bestsellerů ze začátku jeho kariéry jsem se jako čtenář nikdy nedostal. Fascinuje mě však jako člověk. Zažil úspěch a uměl si ho zcela upřímně užít způsobem až nečeským. Nikdy nebyl falešně skromný, zároveň ovšem nikdy nerezignoval na kvalitu svého psaní − minimálně sám před sebou−, což často eskalovalo v jeho legendární střety s literární kritikou.

Za jeho úspěšným životem vyšší střední třídy, který stále častěji prorůstal i do jeho díla, byla ale vždy jeho zarputilost, s níž po úspěchu šel. Najel na drsné pracovní tempo a to udržoval, hnán touhou psát, ale stále častěji asi také touhou udržet svůj životní standard. Celé se to zlomilo v prosinci 2012, kdy mu praskla aorta. Viewegh přežil, ale utrpěl rozsáhlé zdravotní komplikace. Měl potíže se zrakem i krátkodobou pamětí, přibyly deprese a související tvůrčí krize a nakonec v roce 2015 i rozvod.