Když v roce 1967 utíkal mladík Robert Vano z Nových Zámků do Spojených států, těžko si asi představoval, že se v roce 1990 vrátí do Prahy jako uznávaný módní fotograf. Dnes devětašedesátiletý Vano si v Americe prošel ledasčím, než se uchytil jako fotograf, který je dnes známý především díky svým aktům.

Několikrát jsme se potkali už na přelomu tisíciletí, a ačkoliv se ukázalo, že si mě Robert Vano nepamatuje, já mohu garantovat, že se nezměnil. Je stále stejně skromný, vtipný a zábavný. U jeho historek, často černěhumorných, pořád padáte smíchy ze židle. Pořád skvěle fotí. A vlastně pořád skoro stejně vypadá. Pořád fotí černobílé akty kluků i portréty na zakázku a pořád je skvělé s ním mluvit. Pojďme to neprodlužovat, jdeme na věc.

Tenhle rozhovor bude zábava.


1. Jak se máte?

Já se mám super. Nic nebolí. Jak se máte vy?

2. Vybavte si jedinou věc, kterou si pamatujete před svojí emigrací.

Jak nás odvedli na vojnu. Dodneška se mi o tom zdá. Když jsem byl na gymplu, tak v tom posledním roce každého odvedli.

3. Byl tohle hlavní důvod pro vaši emigraci?

Ano. I když mámina mi řekla, že už když mi bylo deset, tak jsem utíkal z domu. Ale ta vojna to asi spustila. Když je vám osmnáct a představujete si, jak někde stojíte v polích dva roky se psem, tak vám to přijde jako čtvrtka života. A navíc jsem měl strach. Já nebyl žádný sportovec, tak jsem si myslel, že mě tam budou mučit.

4. Co jste si představoval, že budete v emigraci dělat?

Neměl jsem představu. Já chtěl být fotograf už někdy v patnácti. Tehdy jsem dostal foťák Pionýr, takový bakelitový, nejlepší foták, nedávno jsem si googloval, kolik stál. Padesát korun. A měl jen dva obrázky. Na portrét byla hlava ženy a pak tam byla krajinka. Ale za "totáče" jste prostě nechodil na nějaké školy. Kluci nemohli jít na kadeřníka, ale jen na holiče. Holky nemohly být pilotky, ale mohly být letušky. A pan učitel řekl, že fotograf není profese pro chlapa. A navíc já byl z malé vesnice, tam se mohly fotit leda pohřby. A tehdy se navíc ani neumíralo, protože všichni byli bio a jedli jen věci ze zahrádky… (smích). Prostě mi to focení nějak vymazali z hlavy. Takže jsem jen věděl, že musím odejít. Já šel přes hranice s kamarádem a jeho holkou, byla to jeho první láska. A neměli jsme prachy. Tak jsem si myslel, že až se dostaneme na Západ, tak bychom tu Evu mohli prodat a že bychom byli milionáři. A ten kamarád z toho byl celej šílenej, že mu chci prodat jeho holku. A já mu povídám: Víš, kolik je na Západě holek? Dětské věci…

5. Máte návod, jak dobře emigrovat?

Já když vidím ty utečence v televizi, tak mám chuť někomu zavolat, na Hrad nebo tak, a říct jim, že já vím, jak na to. Já byl taky utečenec. A ti Američani to měli super vymyšlené do první světové války. Přijelo se na lodi na Ellis Island a tam se řešilo, co dál. Ale po první světové válce tam najednou odešlo 40 milionů Evropanů. A najednou Američani nevěděli, co s nima. Takže založili utečenecké tábory v Německu, Rakousku, Itálii… Bylo to pro ně levnější a nemuseli nikoho posílat zpátky. Tam byla vždycky komise, čtyři lidi, jeden kněz, voják, psycholog. A tam se vás ptali. Američani se vždycky ptají na stupidní otázky. Mě se tam ptali, jestli jsem věřící. A já věřím všemu, já mám nebe zajištěné. Starý testament, nový testament, Korán, Hindu, Krišna, všemu věřím. Všechno jsem pročetl, abych byl připravenej, protože nevím, kdo tam nahoře bude. A nechci, aby mě poslali zpátky. Takže já to měl dobré. A kamarád řekl, že nevěří ničemu. Když nás rozřazovali, tak ukázali na mě a říkali, "dobrý, ten se bojí Pánaboha, toho berem", a Jardu poslali do Švédska, protože tam prý taky nevěří ničemu.

6. Kdy jste měl v životě největší štěstí?

Asi při té emigraci, že jsme se neuškvařili na drátech nebo tak něco. Dneska si říkám, že to bylo vlastně ohromné štěstí. Osmnáctiletý kluk odněkud ze slovenské vesnice, co nezná rozdíl mezi sezonou a fazonou, se rozhodne, že pojede do Ameriky. A ono se to povede. A celý život jsem dělal, co jsem měl rád a to nemám žádné školy… Dneska mám štěstí, že jsem vůbec ráno vstal a jsem tu s vámi.