Libčice nad Vltavou jsou malé město ve Středočeském kraji. Leží na levém břehu Vltavy, třináct kilometrů severně od centra Prahy. A od roku 993, kdy o nich v zakládací listině břevnovského kláštera padla první písemná zmínka, se tam nikdy nic výraznějšího nedělo. Tedy nepovažujete-li za výraznější skutečnost, že tam Zlata Adamovská prožila u své babičky část dětství.

A přesto jsou Libčice pro tento příběh důležité. V areálu někdejších šroubáren, kde se na přelomu tisíciletí podle konkurzní správkyně podnikalo "výrazně tunelujícím způsobem", právě vzniká něco unikátního: dřevěné motorové čluny, nad nimiž by závistí zežloutl i Will Keith Kellogg, vynálezce kukuřičných lupínků.

"Na světě už dnes neexistuje žádná firma, která by takové lodě dokázala sériově vyrábět. Dělají se pouze na míru a na takovou si počkáte minimálně rok a zaplatíte za ni astronomickou částku," říká Thomas Huw Rees s akcentem silným jako svrchně kvašený ale v jeho rodném Twickenhamu a úsměvem, který prozrazuje, že právě on přišel nazpůsob, jak tradičním sportovním lodím − kdysi poháněným letadlovými motory z první světové války a nazývaným runabout − vdechnout nový život.

S dychtivostí mořeplavce

Thomas Huw Rees, majitel libčické dílny, vypadá s cigaretou v pravé ruce natolik jako mladší verze francouzského provokatéra Michela Houellebecqa, až je člověku vlastně trochu líto, že se i on nestal spisovatelem. Více než nad kultivací narcistické a sexuálně frustrované konzumní společnosti však Thomas odjakživa přemýšlel především nad kultivací dřeva. Školu prostě nesnášel. "Byl jsem od dětství rebel," říká a svůj čas tak nejraději trávil v otcově malé dílně na břehu řeky Temže. Jeho táta pracoval jako mechanický inženýr pro německou firmu Voith a děda zase pomáhal během druhé světové války siru Barnesu Wallisovi sestrojit takzvanou skákací bombu. "U nás doma se pořád něco rozebíralo a šroubovalo," vzpomíná Angličan, který − inspirován tiše proudící Temží pod okny jeho rodného domu − prý už tehdy snil o tom, že si jednoho dne postaví z afrického mahagonu vlastní plachetnici.

Francouzský spisovatel Antoine de Saint-Exupéry kdysi prohlásil, že chce-li člověk postavit loď, nesmí hned poslat muže, aby sehnali dřevo a připravovali nástroje, ale nejprve v nich musí vzbudit touhu po nekonečných dálkách otevřeného moře. Thomas se s dychtivostí mořeplavce už narodil. Alespoň to tvrdí jeho matka, která do smrti nezapomene na den, kdy se její syn ve dvanácti letech rozhodl "vypůjčit" si závodní plachetnici svých rodičů a přes noc s ní tam a zpět přeplachtit Lamanšský průliv. Už tehdy mělo být doma jasno, že z kluka architekt nebude.

Thomas Huw Rees přišel na způsob, jak tradičním sportovním lodím vdechnout nový život.

"Přesto jsem po střední škole architekturu studovat začal, ale nebyl to svět pro mě," vysvětluje. Svět pro sebe brzo na to nalezl na londýnském ostrůvku Eel Pie, jejž britský tisk v té době označoval za "bítníky zaplavené doupě neřesti". Ve stejnojmenném hotelu, z něhož se později stala největší hipísácká komuna Spojeného království, vystupovali The Rolling Stones, The Who, Black Sabbath a Genesis a Thomas Huw Rees, nakažen rokenrolovými rytmy onoho magického místa, budoval v loděnici opodál svou první truhlářskou dílnu. "Pro normálního devatenáctiletého kluka by to asi nebylo, ale mně tamní životní styl vyhovoval. Ještě dodnes mám doma pas z dob, kdy se obyvatelé ostrůvku snažili vyhlásit nezávislost," říká pobaveně a trochu melancholicky čerstvý padesátník.

Melancholicky i proto, že z profesního hlediska tehdy začalo jedno z nejúspěšnějších období jeho dosavadní kariéry. Mladý Thomas restauroval velké lodě a k tomu začal vyrábět dřevěný nábytek inspirovaný stylem Arts and Crafts, jehož původní ideí bylo koncem 19. století pozvednout průmyslovou revolucí potlačovaná řemesla k novému rozkvětu. "V Anglii na konci 80. let byli lidé ochotní za umělecké řemeslo zaplatit velké peníze," vzpomíná Rees, který se svým nábytkem tehdy procestoval veletrhy v celé Evropě, vyhrál řadu cen a měl zkrátka velmi slušně našlápnuto.

Jenže, chceš-li rozesmát boha, řekni mu o svých plánech. Počátkem dalšího desetiletí Thomas v Londýně potkal mladou Slovenku a záhy si uvědomil, že vlastně neměl v životě vůbec žádnou pořádnou dovolenou a nutně si potřebuje vzít to, čemu dnešní vrcholoví manažeři či vědci říkají sabatikl − tvůrčí volno. Ideálně na Slovensku. Dlouho nepřemýšlel, našetřené peníze sroloval do ruličky a vyrazil vstříc zemi korbáčiků a halušek. Náhoda tomu chtěla, že jeho cesta za láskou vedla z dodnes ne zcela vyjasněných důvodů přes pražské náměstí Míru, kde zrovna v ten moment před školou naproti kostelu svaté Ludmily postávala partička přátel z Chrudimi. Říkali si Dopiadem a v porevoluční Praze pořádali rockotéky. Na Thomasovi bylo na první pohled patrné, že je veselá kopa a na bandě z východu Čech zase, že by s ní mohla být kopa veselí. Symbiózu, která byla toho dne započata a jež nechala Thomase velmi rychle zapomenout na Slovenku i s celým Slovenskem, lze − ostatně stejně jako životy mnohých expatů oné éry v Praze − shrnout do názvů několika notoricky známých a dnes už zčásti bohužel neexistujících podniků: Žíznivý pes, Marquis de Sade, Jo's Bar, Bluelight, Obecní dům. "Byla to jedna velká nonstop party," přiznává Thomas.

Od nábytku zpět k lodím

Naštěstí ve chvíli, kdy se jeho truhlářská kariéra v Praze topila v červeném víně s coca-colou a plameny zničujícího požáru na ostrově Eel Pie zavřely dveře k možnému návratu do Anglie, na scéně se objevila další z osudových žen rozverného Brita. Kateřina Pelikánová, dáma, jejíž šarm by ještě dnes dokázal leckterého může přimět k podnikání lecčeho, tehdy Thomasovi navrhla, aby to, co zbylo po velkém ohni z jeho londýnské truhlárny, přestěhoval do Prahy a společně si zde založili firmu. "S egem velkým jako Filipínské moře jsem si od Britské obchodní komory v České republice vyžádal seznam zde působících zahraničních firem a začal je z pevné linky z nově pronajaté dílničky v Horoměřicích obvolávat."

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.