Libčice nad Vltavou jsou malé město ve Středočeském kraji. Leží na levém břehu Vltavy, třináct kilometrů severně od centra Prahy. A od roku 993, kdy o nich v zakládací listině břevnovského kláštera padla první písemná zmínka, se tam nikdy nic výraznějšího nedělo. Tedy nepovažujete-li za výraznější skutečnost, že tam Zlata Adamovská prožila u své babičky část dětství.

A přesto jsou Libčice pro tento příběh důležité. V areálu někdejších šroubáren, kde se na přelomu tisíciletí podle konkurzní správkyně podnikalo "výrazně tunelujícím způsobem", právě vzniká něco unikátního: dřevěné motorové čluny, nad nimiž by závistí zežloutl i Will Keith Kellogg, vynálezce kukuřičných lupínků.

"Na světě už dnes neexistuje žádná firma, která by takové lodě dokázala sériově vyrábět. Dělají se pouze na míru a na takovou si počkáte minimálně rok a zaplatíte za ni astronomickou částku," říká Thomas Huw Rees s akcentem silným jako svrchně kvašený ale v jeho rodném Twickenhamu a úsměvem, který prozrazuje, že právě on přišel na způsob, jak tradičním sportovním lodím − kdysi poháněným letadlovými motory z první světové války a nazývaným runabout − vdechnout nový život.

S dychtivostí mořeplavce

Thomas Huw Rees, majitel libčické dílny, vypadá s cigaretou v pravé ruce natolik jako mladší verze francouzského provokatéra Michela Houellebecqa, až je člověku vlastně trochu líto, že se i on nestal spisovatelem. Více než nad kultivací narcistické a sexuálně frustrované konzumní společnosti však Thomas odjakživa přemýšlel především nad kultivací dřeva. Školu prostě nesnášel. "Byl jsem od dětství rebel," říká a svůj čas tak nejraději trávil v otcově malé dílně na břehu řeky Temže. Jeho táta pracoval jako mechanický inženýr pro německou firmu Voith a děda zase pomáhal během druhé světové války siru Barnesu Wallisovi sestrojit takzvanou skákací bombu. "U nás doma se pořád něco rozebíralo a šroubovalo," vzpomíná Angličan, který − inspirován tiše proudící Temží pod okny jeho rodného domu − prý už tehdy snil o tom, že si jednoho dne postaví z afrického mahagonu vlastní plachetnici.

Francouzský spisovatel Antoine de Saint-Exupéry kdysi prohlásil, že chce-li člověk postavit loď, nesmí hned poslat muže, aby sehnali dřevo a připravovali nástroje, ale nejprve v nich musí vzbudit touhu po nekonečných dálkách otevřeného moře. Thomas se s dychtivostí mořeplavce už narodil. Alespoň to tvrdí jeho matka, která do smrti nezapomene na den, kdy se její syn ve dvanácti letech rozhodl "vypůjčit" si závodní plachetnici svých rodičů a přes noc s ní tam a zpět přeplachtit Lamanšský průliv. Už tehdy mělo být doma jasno, že z kluka architekt nebude.

Thomas Huw Rees přišel na způsob, jak tradičním sportovním lodím vdechnout nový život.

"Přesto jsem po střední škole architekturu studovat začal, ale nebyl to svět pro mě," vysvětluje. Svět pro sebe brzo na to nalezl na londýnském ostrůvku Eel Pie, jejž britský tisk v té době označoval za "bítníky zaplavené doupě neřesti". Ve stejnojmenném hotelu, z něhož se později stala největší hipísácká komuna Spojeného království, vystupovali The Rolling Stones, The Who, Black Sabbath a Genesis a Thomas Huw Rees, nakažen rokenrolovými rytmy onoho magického místa, budoval v loděnici opodál svou první truhlářskou dílnu. "Pro normálního devatenáctiletého kluka by to asi nebylo, ale mně tamní životní styl vyhovoval. Ještě dodnes mám doma pas z dob, kdy se obyvatelé ostrůvku snažili vyhlásit nezávislost," říká pobaveně a trochu melancholicky čerstvý padesátník.

Melancholicky i proto, že z profesního hlediska tehdy začalo jedno z nejúspěšnějších období jeho dosavadní kariéry. Mladý Thomas restauroval velké lodě a k tomu začal vyrábět dřevěný nábytek inspirovaný stylem Arts and Crafts, jehož původní ideí bylo koncem 19. století pozvednout průmyslovou revolucí potlačovaná řemesla k novému rozkvětu. "V Anglii na konci 80. let byli lidé ochotní za umělecké řemeslo zaplatit velké peníze," vzpomíná Rees, který se svým nábytkem tehdy procestoval veletrhy v celé Evropě, vyhrál řadu cen a měl zkrátka velmi slušně našlápnuto.

Jenže, chceš-li rozesmát boha, řekni mu o svých plánech. Počátkem dalšího desetiletí Thomas v Londýně potkal mladou Slovenku a záhy si uvědomil, že vlastně neměl v životě vůbec žádnou pořádnou dovolenou a nutně si potřebuje vzít to, čemu dnešní vrcholoví manažeři či vědci říkají sabatikl − tvůrčí volno. Ideálně na Slovensku. Dlouho nepřemýšlel, našetřené peníze sroloval do ruličky a vyrazil vstříc zemi korbáčiků a halušek. Náhoda tomu chtěla, že jeho cesta za láskou vedla z dodnes ne zcela vyjasněných důvodů přes pražské náměstí Míru, kde zrovna v ten moment před školou naproti kostelu svaté Ludmily postávala partička přátel z Chrudimi. Říkali si Dopiadem a v porevoluční Praze pořádali rockotéky. Na Thomasovi bylo na první pohled patrné, že je veselá kopa a na bandě z východu Čech zase, že by s ní mohla být kopa veselí. Symbiózu, která byla toho dne započata a jež nechala Thomase velmi rychle zapomenout na Slovenku i s celým Slovenskem, lze − ostatně stejně jako životy mnohých expatů oné éry v Praze − shrnout do názvů několika notoricky známých a dnes už zčásti bohužel neexistujících podniků: Žíznivý pes, Marquis de Sade, Jo's Bar, Bluelight, Obecní dům. "Byla to jedna velká nonstop party," přiznává Thomas.

Od nábytku zpět k lodím

Naštěstí ve chvíli, kdy se jeho truhlářská kariéra v Praze topila v červeném víně s coca-colou a plameny zničujícího požáru na ostrově Eel Pie zavřely dveře k možnému návratu do Anglie, na scéně se objevila další z osudových žen rozverného Brita. Kateřina Pelikánová, dáma, jejíž šarm by ještě dnes dokázal leckterého může přimět k podnikání lecčeho, tehdy Thomasovi navrhla, aby to, co zbylo po velkém ohni z jeho londýnské truhlárny, přestěhoval do Prahy a společně si zde založili firmu. "S egem velkým jako Filipínské moře jsem si od Britské obchodní komory v České republice vyžádal seznam zde působících zahraničních firem a začal je z pevné linky z nově pronajaté dílničky v Horoměřicích obvolávat."

jarvis_5a05b904498e089685f12c85.jpeg
Kvůli jejich výjimečné rychlosti se runabouty během prohibice v Americe často pašoval alkohol.
Foto: Benedikt Renč

A protože štěstí přeje nejen připraveným, ale i odvážným, podařilo se Thomasovi v Praze velmi svižně navázat na život, který před lety odložil v Londýně. Společně s Pelikánovou založili Studio Q − truhlářství pojmenované po proslulém, byť fiktivním důstojníkovi britské tajné služby, jenž svými vynálezy zásoboval agenta 007. "I v malém prostoru dokáže být Thomas megaloman," popisuje Kateřina Pelikánová svého někdejšího životního a současného obchodního partnera. Jeho už tehdy lodními konstrukcemi inspirovaný nábytek dodnes zdobí například české centrály firem Deloitte, Credit Lyonnaise nebo Moneta Money Bank. Reesovo Studio Q kompletně vybavovalo také ambasádu Saúdské Arábie v Praze či čtyřicetipokojový hotel Champneys. Za vrchol jeho pražského působení lze pak považovat především majestátní recepční pult z cedrových latí potažených průzračným sklolaminátem ve vstupní hale Burzovního paláce v Rybné ulici 14.

Firmy, jež podobné lodě umí a jsou ochotné na zakázku vyrobit, lze dnes spočítat na prstech jedné ruky.

V Anglii se říká, že je truhlařina životní styl − pracujete, abyste mohl žít. "Práce je sice pořád dost, ale v Česku to nikdy nebyl žádný velký byznys a rozhodně nic na zbohatnutí. Zejména když vám velká voda odnese nově vybavenou dílnu i s čerstvě zrekonstruovaným bytem," říká Thomas. A protože jakmile prý jednou okusíte nekonečnost otevřeného moře, už nikdy se nezbavíte touhy se tam vrátit, rozhodl se v roce 2006, že s výrobu nábytku sekne a znovu se pustí do konstrukce lodí.

Lodičky pro smetánku

Pravda, v případě osmi pětimetrových člunů, jež se uvnitř budovy někdejší libčické šroubárny nacházejí v různých fázích dokončení, nejde o Thomasovu vysněnou plachetnici. Ale to je naprosto v pořádku. "Po roce 2006 jsem začal důkladně studovat trh s loděmi a dospěl k tomu, že největší zájem by měly vzbudit tyhle dřevěné motorové krásky," říká konstruktér s tím, že se v případě takzvaných runaboutů, jež začala poprvé v roce 1908 stavět detroitská firma Hacker Boat Company a v 50. a 60. letech dovedl na břehu jezera Iseo k dokonalosti italský stavitel Carlo Riva, jedná o Rolls-Royce na vodě. Kvůli jejich výjimečné rychlosti se s nimi sice během prohibice v Americe často pašoval také alkohol, ale jinak sloužily tyhle dřevěné loďky především k pobavení a transportu boháčů, jakým byl například v úvodu zmiňovaný Will Keith Kellogg. Později se v nich pak po Středozemním moři proháněla evropská smetánka v čele s Brigitte Bardotovou a jejím tehdejším manželem a vyhlášeným playboyem, průmyslníkem Gunterem Sachsem.

I na první pohled nedostižné runabouty ale nakonec dohnala evoluce − stejně jako jejich stavitele. Koncem 60. let lodní průmysl objevil sklolaminát, který se nevyznačuje jen velkou pevností, nízkou hmotností a odolností vůči počasí, ale především také bezkonkurenční cenou. A dřevěné runabouty vymizely i s muži, kteří ovládali jedinečné a časově nesmírně náročné řemeslo jejich formování. "Firmy, jež podobné lodě umí a jsou ochotné na zakázku vyrobit, lze dnes spočítat na prstech jedné ruky," říká Thomas Huw Rees.

Návštěva jeho dílny na levém břehu Vltavy je tak trochu výpravou do minulosti vodní dopravy. Tradičními způsoby se tam napařuje a ohýbá dřevo i laminují kýly. Lodě jsou z afrického mahagonu zvaného Khaya a do Libčic ho na zakázku dodala britská společnost Stones Marine Timber. "Kupujeme devět metrů dlouhé kmeny, které se následně speciálně pro nás nařežou a vysuší," vysvětluje Thomas. Paluba je z modřínu sibiřského, který se vybírá podle hustoty letokruhů, aby bylo dřevo co nejodolnější. Nerezové komponenty má na starosti kunovická slévárna Antonína Dědka a čalounění klatovská firma Petra Rišky.

jarvis_5a05b904498e089685f12c8d.jpeg
Dřevěné krásky z Libčic. Nedaleko od Prahy vznikají unikátní motorové lodě.
Foto: Benedikt Renč

Návštěva dílny Thomase Huw Reese je ale zároveň tak trochu cestou do budoucnosti vodní dopravy. Zatímco běžným způsobem by vyrobit podobnou loď zabralo klidně i víc než rok, v Libčicích jsou schopni ji poslat na vodu klidně i dvě do měsíce. A to díky možná v současnosti jediné výrobní lince dřevěných motorových člunů na světě. Její mozek představuje server na výpočetní hydrodynamiku, takzvanou Computational Fluid Dynamics, a srdce mohutný CNC obráběcí stroj české společnosti Houfek. "Jedná se o naprosto jedinečný stroj o rozloze 7,5 metru na délku, 2,5 metru na výšku a 4,5 metru na šířku. Právě díky němu jsme z hlediska efektivity schopní dostat se na úplně jinou úroveň. Ten stroj supluje stovky a stovky hodin práce truhlářů, kteří dnes už ani neexistují, protože tohle řemeslo v podstatě vymřelo," říká pyšně Thomas. I to je jeden z důvodů, proč cena jeho lodě, kterou se na trh chystá uvést počátkem příštího roku během největší evropské výstavy lodí v Düsseldorfu, začíná na 80 tisících eur, zatímco u konkurence je běžně i mnohonásobně vyšší.

To ale pořád nevysvětluje, proč je naše dřevěná kráska v nesnázích, když jsme vzhledem k výše uvedenému právě prakticky svědky její renesance. "Protože aby naše podnikání z dlouhodobého hlediska dávalo smysl, navrhujeme aktuálně osmimetrovou verzi s kajutou, zasunovací střechou a sluneční terasou," vysvětluje Thomas a dodává: "Příprava forem a celkové nastavení výrobní linky nám zabere zajisté minimálně rok, a proto teď hledáme investora, který by nám celý proces pomohl urychlit, a také partnera, jenž by byl schopný do naší lodě dodat elektromotor. Na řadě evropských jezer už je totiž dnes používání klasických benzinových motorů zakázané."

Styling: Jan Pokorný; Vlasy a make-up: Hristina Georgievska; Modelka: Zuzana Stráská, Elite Prague