Když na začátku 90. let jako student odjížděl do Ameriky, počítač byl vzácností a web byl v plenkách. Zábavnímu průmyslu vládly filmy a televize. Robert Kyncl byl jedním z těch, kteří to celé změnili. Byl u toho, když se z malé firmy rozesílající DVD jménem Netflix stal streamovací obr a páteční večery dostaly zcela nový rozměr. Byl u toho, když se internet zaplavil videem a z YouTube udělal druhou nejnavštěvovanější webovou stránku. Byl u toho, když náš volný čas zažil největší zemětřesení od vynálezu televize. Magazíny jako Vanity Fair či Billboard ho i proto pravidelně zařazují na seznam nejvlivnějších lidí světa technologií a zábavy.

Jeho čeština za léta v zámoří nasákla silným americkým přízvukem. "Normálně se bavit česky zvládnu, ale pokud mám mluvit o byznysu, angličtina je lepší. Vlastně jsem ani dlouho nevěděl, jak se česky řekne zavináč," říká, když vyjednáváme o tom, v jakém jazyce rozhovor vlastně povedeme.

Rodák z Liberce, který svou americkou dráhu začal v podatelně bez oken v jedné talentové agentuře, se vypracoval až na vrchol světa internetu do křesla obchodního ředitele YouTube. O moc víc už stoupat nejde. Nad ním je jen jeho šéfka Susan Wojcicki a pak už zakladatelé Googlu Sergey Brin a Larry Page, kteří společnost založili v její garáži.

Proto jsme Kyncla vzali také tam, kde to všechno začalo: do garáže, tentokrát v sídle českého Googlu, kde jsme se s ním uprostřed léta setkali a z jeho nabitého programu ukradli pár desítek minut.

YouTube každý měsíc navštíví 1,5 miliardy lidí, kteří na něm zhlédnou miliardu hodin videí každý den. V čem podle vás spočívá kouzlo YouTube?

No, kouzlo… ony to jsou spíše naše čtyři hlavní svobody, na kterých celá naše společnost stojí. Svoboda být součástí komunity, svoboda informací, projevu a příležitostí. Ty tvoří páteř naší společnosti. Všechno v YouTube se točí kolem těchto čtyř principů. Svoboda informací je jasná − jsme otevřená platforma, obsah se šíří volně, a lidé tak mají přístup k informacím, k nimž by se normálně nedostali. S tím souvisí svoboda projevu. Každý má svůj názor, někam patří, má nějaké politické přesvědčení a chce být slyšet. V nesvobodné zemi ani často nemáte jinou možnost než YouTube. Jedním z takových příkladů je arabské jaro, které se dalo do pohybu jen díky otevřeným platformám, jako jsme my. Pak je tu ta svoboda být součástí komunity. Na YouTube vznikají různé skupiny sdružující lidi stejného smýšlení a zájmů. Ať už je to politika, nový make-up, nebo LGBT problematika. Spousta lidí se například ke své homosexualitě přihlásila právě na YouTube, protože se tam cítí bezpečně.

Je zvláštní, že se někdo cítí na YouTube bezpečně, když vás může vidět celý svět.

Dává to smysl. YouTube spojuje lidi, kteří jsou od sebe sice fyzicky daleko, ale přitom k sobě mají blízko. Vznikají tak komunity, jež by nikdy jindy neměly šanci vzniknout. Lidé se navzájem podporují a sdílejí své zkušenosti. Když vidíte všechny ty pochvalné a podporující komentáře ostatních, tak se pak snadno odhodláte k takovému kroku.

Každý člověk má svůj názor, někam patří, má nějaké politické přesvědčení a chce být slyšet.

Tou čtvrtou svobodou je svoboda příležitostí. Ty máte na starosti vy.

Ano, to je ta část, ve které jde o peníze. Dáváme lidem možnost si vydělat. Těch úžasných příkladů jsou spousty. Povím vám teď jednu pravou americkou story. Rodina z Texasu, šest dětí, dvě z nich adoptované. Matka těch dětí dělala každý den svým dcerám různé účesy. Při každé návštěvě kostela nebo obchodu ji vždycky někdo zastavil: "Jé, vaše dcera má krásně učesané vlasy. Jak jste to udělala?" Už ji nebavilo to pořád dokola vysvětlovat, tak vždy celý proces natočila, dala na YouTube a lidem pak jen posílala odkazy na konkrétní video. Diváků postupně přibývalo a jí jednoho dne přišel e-mail od nás s přihláškou do našeho partnerského programu. Jenže si myslela, že je to spam, a nevěnovala tomu pozornost. Někdy v té době musela jedna z jejích dcer na nákladnou operaci srdce, museli si kvůli tomu vzít hypotéku, tak to zkrátka v Americe chodí. A ji napadlo znovu se podívat na ten e-mail od nás. Abych to zkrátil: díky tomu kanálu s holčičími účesy si vydělali tolik peněz, že tu operaci splatili. Dnes všem říkají, že YouTube zaplatilo za srdce jejich dcery. Nakonec se jim ten jejich kanál tak rozjel, že manžel odešel z práce a začal s tím pomáhat, spustili další tři kanály a jejich dcery mají také své vlastní.

To mají takovou rodinnou vysílací společnost.

Přesně tak! A to je jen jeden příklad z mnoha. Vezměte si třeba takového Brick Buildera odsud z Česka. Sledují ho lidé z celého světa, v podstatě se jedná o zahraniční obchod. V průměru 60 procent vašich příjmů na YouTube pochází od uživatelů ze zahraničí. Toho sami tak snadno nedosáhnete. Můžete vytvořit dobrý obsah, ale rozšíříte a zpeněžíte ho díky nám. YouTube zrodilo již řadu úspěšných podnikatelů, kteří vystavěli svůj byznys v podstatě z obýváků. Nemusí se přitom jednat jen o mladé youtubery. Podívejte se třeba na Alaina de Bottona a jeho kanál School of Life.

V čem je jiný?

Je to filozof. Zaměřuje se na starší publikum a jeho videa se věnují závažným věcem − lidské psychice či vztahům. Potkal jsem ho před dvěma lety v Londýně, kdy měl 800 tisíc odběratelů, a on byl celý nešťastný. Říkal mi, že tím tráví spoustu času, že je to těžké, ale že chce, aby lidem předal to, co považuje za důležité. Po roce jsem ho potkal znovu a úplně zářil. Jeho kanál sledoval dvojnásobek lidí a stala se z něj mezinárodní hvězda.

Kolik lidí si dnes na YouTube vydělává?

Smlouvu máme s miliony uživatelů. Někteří z nich mohou vydělávat jen pár korun, někteří z nich slušné peníze. A pak tu jsou samozřejmě provozovatelé kanálů, kteří mají hodně odběratelů, ale na penězích jim nesejde. To je třeba Bílý dům a další státní či vzdělávací instituce.

Třeba se za současného prezidenta ještě dočkáme změny. Jak úzce spolupracujete se svými youtubery?

Záleží na tom, o co se jedná. Hodně se soustředíme na vzdělávání. Jednou za rok pořádáme summit, kam pozveme ty, kteří se vzdělávání věnují. Říkáme jim edutubeři. To může být třeba i osmiletá Science Girl, která dětem přibližuje svět vědy. Pak se samozřejmě staráme o to, aby se všem dostalo rovného a spravedlivého zacházení. To platí například v případě voleb. Staráme se o to, aby všechny strany byly slyšet, aby se v pořádku odstreamovaly jejich debaty… Při posledních amerických prezidentských volbách jsme spolupracovali s týmem Hillary Clintonové i Donalda Trumpa na optimalizaci jejich kanálů, pomáhali jim řešit případné zádrhely. V tom jsme nestranní. Stejně jsme postupovali i při prezidentských volbách ve Francii.

Jedním z aktuálních témat jsou takzvané fake news. Jak dokážete zajistit, že YouTube neslouží k šíření dezinformací?

To je správná otázka. Máte svět uzavřených a otevřených platforem. Všichni se asi shodneme na tom, že je lepší žít v otevřeném světě. Přináší to ekonomické výhody, společnost je svobodnější, každý hlas může být slyšet. Nevýhodou otevřených platforem je, že těch hlasů někdy může být příliš a někteří lidé se to mohou snažit zneužít. To je právě případ fake news. Řešením je zapracovat na systému personalizace obsahu a doporučení. Nemůže to fungovat tak, že vám nabídneme věci, které podle metadat vypadají zajímavě. V úvahu musíte brát i další kritéria. V našem případě vyhledáváme zdroje ověřených informací. Nemůžeme rozebírat každé jednotlivé video, ale jejich zdroje posuzovat můžeme. Nikomu neříkáme, co na YouTube může nebo nemůže být, ale můžeme určit, které zprávě přisoudíme ve vyhledávání a doporučeních větší váhu. Pokud si všechny otevřené platformy stanoví taková pravidla, pak to bude fungovat. Jenže k tomu máme zatím daleko.

jarvis_5a05bb76498e089685f16afa.jpeg
Obchodní ředitel YouTube Robert Kyncl
Foto: Benedikt Renč

Rozhodovat mezi kvalitními a nekvalitními zprávami musí být těžké…

Ale my to ani dělat nechceme. Může se stát, že i důvěryhodný zdroj přijde s nepodloženou, zavádějící zprávou. My se nemůžeme a ani nechceme stavět do role cenzora. To nechce nikdo. My jen musíme přijít se svými vlastními vnitřními pravidly a ta pak dodržovat.

Takže v současné době v podstatě tvoříte své vlastní morální principy digitálního věku.

Dá se to tak říct. Laťka je přitom mnohem výše než v oblasti zábavy. Když jde o zábavu, je to jednoduché − prostě vám nabídneme to, co chcete. Jenže v případě zpravodajského obsahu takhle postupovat nemůžete.

Museli byste všechno ověřovat.

To samozřejmě není možné, ale lze podpořit lidi, kteří to dělají. Jak víme, že oni to dělají správně? Protože pracují pro ty a ty organizace. Takže pokud je budete systematicky identifikovat, můžeme pak podle nich nastavit naše systémy. To je jediné řešení.

Každou minutu přibude na YouTube 400 hodin nového obsahu. Jak velká část z něj je podle vás kvalitní?

Jak definujete kvalitu?

Třeba jako videa Alaina de Bottona, a ne jen další video o nových očních stínech.

Moje náctiletá dcera by se s vámi určitě hádala, že právě to video o očních stínech je pro ni kvalitní.

Dobře. Kdo má tedy pravdu?

Všichni. Vysvětlím. Ve většině zemí na světě sleduje YouTube velká část lidí. Rozdíl je v tom, jak často, ale všichni ho znají, všichni vědí, o co jde. A každý z těch lidí je vám schopný říct, co přesně na YouTube sleduje. Čím jsou lidé starší, tím více například sledují různá instruktážní videa "jak na to". Mám dvě dcery teenagerky a obě sledují videa o make-upu. Ale dám vám jiný příklad. Mluvil jsem například s komikem Jerrym Seinfeldem, tomu je už přes šedesát, a tvrdil mi, že nesleduje televizi, jen YouTube. Myslel jsem si, že to říká, jen aby mi udělal radost, ale prý ne. Je blázen do aut, takže sleduje cokoliv, co s nimi má něco společného. Pak sleduje všechny nové stand-up komiky, aby měl přehled o konkurenci. A pak se dívá na zprávy. Zralý člověk, s YouTube nevyrostl, a přesto je vám velmi přesně schopen říct, co u nás sleduje. V Americe žije spousta lidí indického původu a ti vám zase řeknou, že se nejčastěji dívají na staré bollywoodské filmy nebo poslouchají indickou hudbu. Co člověk, to jiný zájem, záliba a potřeba. Televize by nikdy nemohla uspokojit všechny najednou. Ale YouTube všechny tyto střípky spojuje dohromady. Oproti televizi jsme však pořád malincí. Pokud tedy jde o strávený čas.

Kolik celkového času tedy lidé stráví na YouTube?

Řekl bych, že méně než deset procent toho, co stráví s televizí. To je málo.

Takže nesouhlasíte s tvrzením, že YouTube zabil televizi?

Ne, vůbec.

A stane se to někdy?

Myslím, že ne. Pravděpodobně zůstaneme u toho současného modelu − kombinace globálních videoplatforem, ať už placených, nebo těch zadarmo, jako je Netflix nebo YouTube, a národního televizního vysílání. Globální platformy se už ze své podstaty soustředí na to, co zajímá velký počet lidí bez ohledu na jejich původ. Ale zemí, kde je místní obsah důležitější než ten světový, je řada − Jižní Korea, Japonsko, Brazílie, Indie, Německo, Francie i Česko. To jsou všechno země s dlouhou a silnou kulturní tradicí a zvyklé na svůj vlastní kvalitní obsah. Tady budou mít globální platformy vždycky mnohem těžší se prosadit. Takže si myslím, že ty řeči o konci televize jsou hodně přehnané. V posledních několika letech naopak dochází k její obrodě − ve Francii loni například Canal+ spustil další dva nové programy, brazilská televize Globo je téměř neporazitelná. V Asii jsem každé dva měsíce a 80 procent videoobsahu tam lidé sledují právě v televizi. Takže my televizi neporazíme, ale můžeme s ní dobře koexistovat.

Jsou naopak země, kde zahraniční obsah vyloženě milují?

Třeba v Austrálii. Tam 85 procent zhlédnutých videí pochází odjinud.

Nějaké další anomálie?

Zajímavé jsou země, kde nás lidé více sledují na mobilu než na klasickém počítači. To je například Vietnam nebo Indonésie. Lidé si tam prostě další věc nemohou dovolit, tak jim zbývá jen ten mobil.

Co Afrika?

Afrika má stále velké problémy s dostupností internetového připojení, ale jednou to určitě bude také ten případ. Ale jsou země jako Indie, kde je to právě naopak. Tam se operátoři předhánějí v tom, kdo zákazníkům nabídne rychlejší internet.

Robert Kyncl (45)

Obchodní ředitel YouTube. Pochází z Liberce, do Spojených států odešel v roce 1992, kde vystudoval a později získal i titul MBA na univerzitě v kalifornském Pepperdine. Svou kariéru v zámoří odstartoval jako asistent v agentuře J. Michael Bloom & Assoc., později pracoval pro společnost Mutual Company, která se zabývala distribucí filmů. To ho zavedlo do společnosti HBO a posléze i do start-upu Alfy distribuujícího placená videa pro děti. Od roku 2003 působil jako viceprezident služby Netflix a i jeho zásluhou se firma proměnila ze zásilkové služby ve streamovací gigant. V YouTube působí od roku 2010. S manželkou a dvěma dcerami žije v Los Angeles.

A Česko? Je zdejší prostředí v něčem specifické?

Zdejší tvůrci a filmové společnosti jsou mnohem průbojnější, protože Česko je malý trh, a musí se tedy snažit víc. Ze zdejších youtuberů mám moc rád již zmíněného Brick Buildera. To je dokonalá ukázka toho, že i odsud můžete vystavět globální byznys. Neplatí přitom, že na YouTube tvoří jen mladí lidé. Podívejte se třeba na Missouri Star Quilt Company. Tu založila padesátiletá paní, která šila deky. Její syn natáčel její návody a umisťoval je k nám. Pak je napadlo, že by je mohli i prodávat. Podnikání se dařilo, začali najímat lidi, koupili sklad. Do města, které do té doby skomíralo, najednou začali jezdit zákazníci z Tokia, Mexika. Dneska zaměstnává půlku města. Společným jmenovatelem všech těchto příběhů je nějaká dovednost. Vůbec přitom nezáleží na tom, že Česká republika je malá. A ono už se to děje. Podívejte se třeba na Kovyho − to je takový český John Oliver.

Kolik času denně strávíte sledováním YouTube vy? A na co se nejraději díváte?

Zhruba tak hodinku denně. Jak kdy. Sleduji všechny late night shows − s Jamesem Cordenem, Johnem Oliverem nebo Sethem Meyersem. Dívám se i na dokumenty od Vice, BBC a Sky News. A samozřejmě i hudební videa a youtubery, jako je třeba Casey Niestat nebo John a Hank Greenovi. Co právě frčí, mi vždycky řeknou moje dcery.

Svou kariéru v Americe jste začal v podatelně jedné umělecké agentury. Vás svět zábavy přitahoval odjakživa, nebo to byla jen náhoda?

Odjakživa ne, vlastně jsem se pro to rozhodl až docela pozdě. Asi rok předtím, než jsem odešel ze školy.

Proč jste se rozhodl pro zábavní průmysl? Chtěl jste se stát hercem?

Nejdřív jsem se chtěl stát agentem, pak producentem a nakonec jsem zjistil, že je mi nejbližší ta obchodní stránka. To jsem si uvědomil předtím, než jsem začal u HBO, a to mi pomohlo takovou práci získat. Právě tehdy se celá moje kariéra dala do pohybu. To hlavní ponaučení pro mě je, že je v pořádku nevědět hned na začátku, co chcete dělat. Nejlepší je mít samozřejmě nějakého mentora, který celý proces urychlí a zjednoduší, ale toho já jsem neměl. Když jsem přišel do Ameriky, bylo mi dvaadvacet. Nikoho jsem neznal, nic jsem nevěděl. Klasický pokus−omyl. Miloval jsem filmy, televizi a muziku a chtěl jsem toho být součástí. Jenže zábavní byznys je velmi tvrdý, a navíc i špatně placený. Naštěstí jsem si včas uvědomil, co mě baví a pro co mám talent. Samozřejmě jsem musel pracovat mnohem tvrději než ostatní, ale to je standardní přistěhovalecká mentalita. A když k tomu přidáte ještě trochu štěstí… třeba to, že jsem pracoval pro Netflix a potkal ty správné lidi, bylo štěstí. S YouTube jsem měl taky štěstí.

Jen štěstí za to přece nevděčíte.

No dobře, tak jsem měl za sebou již nějaké výsledky. Ale všichni tvrdě pracují. Všichni, jak tady jsme, tvrdě pracujeme, abychom mohli dělat to, co děláme. Jen jsem toho štěstí možná uměl lépe využít.

Byl jste u toho, když se z malé zásilkové společnosti Netflix stal mezinárodní streamovací gigant. Jakou největší lekci jste si z toho pro vás odnesl?

Změnit základy vašeho podnikání je téměř nemožné. Většině firem se takový přechod nepovede. Nejdůležitější na tom je vědět, kdy nastal ten správný okamžik pro změnu. Když to uděláte moc brzy, spálíte se. Když moc pozdě, tak je již trh obsazen. To správné načasování je klíčové a nejtěžší.

Netflix v Česku odstartoval loni. Jak moc spolu soupeříte?

My jsme zadarmo, oni jsou za peníze. Takže jsme úplně jiní. Ale spustili jsme YouTube Red, které funguje na bázi předplatného, takže tam si možná trochu lezeme do zelí.

V čem se vaše zkušenost z Netflixu liší od té v YouTube?

No víte, my jsme si všichni vlastně dost podobní. Všichni se známe, v Los Angeles jsme od sebe stejně jen jeden blok. V Silicon Valley je to stejné, tam jsou všichni od sebe maximálně tak dvacet minut. Dcera Teda Sarandose, programového ředitele Netflixu, hlídá moje dcery, když jsme se ženou na cestách. Je to vlastně jedna velká propojená skupina podobně smýšlejících lidí.

Je něco, co vás při vašich cestách do Česka vždycky překvapí? Ať už pozitivně, nebo negativně?

Člověk vždycky očekává, že se tu věci budou posouvat kupředu. Politiku moc nesleduji, takže vnímám jen všeobecný stav věcí a to vypadá skvěle. Ale ono je to asi stejné jako u velkých firem, jako je Google nebo YouTube. Zvenku to vypadá fantasticky, ale měli byste vidět všechna ta sflikovaná místa.

Ve většině zemí na světě sleduje YouTube velká část lidí. Rozdíl je v tom, jak často, ale všichni ho znají.

Jakou další velkou změnu podle vás čeká svět médií?

Obecně ve světě technologií to bude strojové učení. Díky tomu můžeme z našich systémů odstranit řadu chyb. Jak jsme se například bavili o tom filtrování zpráv − když se sám systém naučí rozpoznávat určité podněty a rozumět kontextu, pak to velmi pomůže. Ale využití je v podstatě kdekoliv, kde může selhat lidský faktor, třeba v dávkování léků v nemocnicích, kde následky lidské chyby mohou být fatální. To samé platí i pro samořiditelná auta. Nejenže jsou bezpečnější, ale na rozdíl od člověka se v tom neustále zlepšují. To je přece fascinující. V příštích desítkách let to naše životy promění zásadním způsobem.

Takže budeme mít víc času na sledování YouTube…

Přesně tak. V uplynulých deseti letech jsme pracovali převážně na zdokonalování systému doporučení. Protože čím lépe vám videa doporučíme, tím více jich zhlédnete. Další velkou věcí jsou pro nás titulky. Lidé mi neustále říkají: "Jsou dobré, ale asi jen tak z 90 procent. Ten zbytek vůbec nedává smysl." Ale když jsem začínal, byla ta úroveň kvalitního překladu mnohem níže, tak na 60 procentech. Bez kvalitního strojového překladu bychom takových čísel nikdy nedosáhli. Jak dlouho by trvalo to všechno přeložit lidem, když každou minutu přibude těch 400 hodin? A teď si představte, jakou svobodu to dá tvůrcům, když jejich videa budou bezchybně přeložena do padesáti jazyků. A kolik peněz na tom vyděláte. Sice k tomu zatím máme daleko, ale jsem přesvědčen o tom, že jednoho dne se nám to podaří. Čeká nás fantastická budoucnost.

Styling: Jan Pokorný, Make-up a vlasy: Dáša Kršková