Mezi lidmi, kteří se věnují přestavbám sériových motorek, koluje spousta historek o tom, jak vlastně vzniklo označení "café racer". Všechny prameny se shodují, že se poprvé začalo používat v 50. letech v Anglii. Tam si převážně mladí tuneři upravovali nepříliš výkonné motocykly místních značek tak, aby byly lehčí, jezdily lépe a rychleji. Jejich vzhled přizpůsobovali tehdejším závodním strojům.

Podle jedné z verzí se úpravci motorek scházeli v kavárnách. Název údajně vznikl díky tomu, že se závodilo, kdo přejede rychleji z jedné kavárny do druhé. Lukáš Dlabaja z pražské dílny DK Garage Boss tvrdí, že cílem bylo přejet z jedné kavárny do druhé, než dozněl song z jukeboxu. Podle nás nejpravděpodobnější příběh nabízí spolumajitel motorkářského obchodu a poutního místa pro příznivce café racerů v Praze u bubenského nádraží Jakub Frey. "Ti kluci předělávali stroje svých tatíků. Moc peněz neměli, ale chtěli se odlišit a vypadat jako závodníci. Scházeli se v podnicích, kterým se říkalo "café". Jenže to nebyly kavárny, spíš něco jako malé motoresty nebo stánky u silnic, kde si dáš rychle nějaký burger. A tam si z nich dělali řidiči kamionů legraci, že to jsou houby závodníci, ale jenom ,café racers'."

Fenomén s úpravami motorek ve stylu café racers přežil do dneška a v posledních měsících se stává v Česku hitem. Vznikají dílny, kde nadšenci i mechanici z povolání upravují sériové motorky na zakázku i pro sebe. Redukují jejich hmotnost tím, že z nich odstraňují podle jejich mínění zbytečné součástky nebo některé díly nahrazují díly menšími a lehčími. Typickými znaky "kafáčů" jsou minimalistický vzhled a rozměry, nízká řídítka, a tím pádem aerodynamická poloha jezdce za nimi, nebo malý "bobek" pro jednoho jezdce místo klasického velkého motorkářského sedla pro dva. Tuneři většinou sahají také do motoru a podvozku. Snaží se výkon vyladit na maximum a vylepšit jízdní vlastnosti, většinou na úkor komfortu.

Začátky café racers byly v 50. letech spojené s anglickými značkami motocyklů BSA, Norton, Royal Enfield nebo Triumph. Sláva ostrovních výrobců motocyklů však postupně vyhasla a dnes jde o těžko dostupné stroje. Přesto i většina českých tvůrců upravuje starší motorky ještě s karburátory a mechanickým startováním. Místo anglických motocyklů však často sahají po "rejži", tedy po japonských motorkách nejčastěji z 80. let. To ovšem neznamená, že by se "kafíčko" nedalo udělat třeba z úplně nového motocyklu. Jen bude mít mnohem větší problémy s STK, tedy stanicí technické kontroly.

Tahle tři velká písmena jsou pro úpravce motorek stejným strašákem jako koncem minulého století zkratka HIV pro homosexuály a vyznavače volné lásky. Jestli se lidé kolem "café racers" na něčem shodnou, tak je to právě bezmoc a naštvání z jednání úředníků, kterým nestačí, aby byla motorka funkční a bezpečná. Zvláště u novějších strojů podmiňuje stát udělení technické způsobilosti tolika z pohledu úpravců nesmyslnými požadavky, že je pro ně téměř nutností upravovat mašiny staré, na něž se tak přísné předpisy nevztahují.

jarvis_5a05c74c498e34d88ac2b686.jpeg
Subkultuře „kafáčů“ propadají lidé, kterým dělá radost na motorce jezdit i se ve stroji neustále hrabat.
Foto: David Turecký

Typický café racer je motocykl určený pro rychlé jízdy po silnici na krátké vzdálenosti, nikoliv na dálkovou turistiku. Proti běžné sériové motorce může působit až směšně malým dojmem. Autor článku navštívil jednu z dílen na svém sériovém stroji Suzuki Bandit 650 s polokapotáží, což je běžná univerzální motorka, ale v porovnání s café racery vypadá jako Gulliver na cestách mezi liliputy. Lidem z café racers dílen ale samozřejmě připadají naprosto směšné právě motorky typu sériového a nijak neupravovaného Suzuki Bandit.

Typického motorkáře si spousta lidí představuje jako staršího pána s bříškem, který se o víkendu navlékne do kožených hadrů s třásněmi, na obličej nasadí šátek s lebkami, aby vypadal drsně, nasedne na velkou chromovanou mašinu a s hlasitým bubláním vyrazí na silnice. Tam jede v houfu sobě podobných do autokempu, kde všichni urazí večer za zvuku rockové kapely dvacet piv, podívají se na striptýz, zahulákají pár oplzlostí a s vyčištěnou hlavou nastoupí v pondělí zpátky do práce.

jarvis_5a05c74c498e34d88ac2b68a.jpeg
Café racer je motocykl určený pro rychlé jízdy po silnici na krátké vzdálenosti, ne na dálkovou turistiku.
Foto: David Turecký

Subkultuře "café racers" propadl odlišný typ lidí. Za prvé jde o mnohem mladší věkovou skupinu a za druhé i jinou skupinu sociální. Jde o tvůrčí typy, otevřené hlavy, kterým dělá radost nejen na motorce jezdit a družit se s podobně "postiženými", ale také stroj neustále přetvářet k obrazu svému. Často se jedná o intelektuály, pro které má jejich koníček spoustu dalších rozměrů. Většinou se tvorba café racers spojuje s uměním. Každá dílna má svébytný styl a designérský jazyk. Někdo se snaží ohromit do každičkého detailu vypiplaným a vyleštěným luxusním vzhledem. Pro jiné je mantrou obouchaný, odřený a orezlý plech, takže motocykl vypadá, jako by ho právě přivezli z vrakoviště. Přitom jezdí lépe a rychleji, než když ho před třiceti lety vyrobili.

Zajímavě definoval charakteristické rysy lidí kolem "kafáčů" Matěj Sysel z pražské dílny Gas and Oil Bespoke Motorcycles: "Pořád se smějeme a ještě jsem tam nepotkal žádného ,pičuse'."

Proti proudu doby

Dílna Gas and Oil Bespoke Motorcycles se nachází nedaleko velké prodejny s motocykly v pražské Vrbově ulici. Je to o poznání méně honosné jednostopé království. Prostě na první pohled obyčejná, i když dobře zařízená a útulná větší garáž plná věcí a motocyklů v různém stadiu rozpracovanosti. Zato oči Matěje Sysla planou víc než všechny výkladní skříně, když mluví o filozofii café racers.

Přestavuje motocykly na zakázku, ale nikoliv pouze ve stylu café racers. Zabývá se veškerými možnými úpravami sériových strojů. Nejraději těch starších, většinou z 80. let. "Zaprvé se mi na těch motocyklech líbí, že mechanika převládá nad elektrikou. Zadruhé se dají sehnat za rozumné peníze a zatřetí je mi sympatická myšlenka, že jde o takovou recyklaci. Ten stroj nalítal za třicet let třeba osmdesát tisíc kiláků. Teď mu upravíš motor, vyresetuješ paměť a jede se znova. Úplně proti proudu doby. Dneska se všechno dělá, aby to vydrželo dva roky záruky a pak odešlo," vkládá do své práce s olejem a benzinem myšlenky téměř ekologické.

jarvis_5a05c74c498e34d88ac2b68e.jpeg
Matěj Sysel je uznávaným členem komunity, jež se točí kolem café racers. Inspiroval další nadšence k otevření vlastní dílny.
Foto: David Turecký

Hlavním cílem úprav ve stylu café racers je podle Matěje dostat ze stroje maximum, nebo ještě lépe více než maximum. "Aby ses dostal v nejvyšší rychlosti, v akceleraci, při brzdění i v zatáčkách za limity toho sériového stroje. Takový je cíl našich přestaveb."

Kromě technických úprav je pro něj a jeho dílnu důležitý i design. "Snažíme se vytvářet něco jako vlastní rukopis. Rádi přiznáváme třeba oprýskanost stroje. Líbí se nám funkčnost a praktičnost, nechceme, aby majitel musel motocykl drhnout pokaždé, když se vrátí z vyjížďky. Nebo aby ho měl v obýváku místo televize."

Matěj dlouho neměl o motorkách ani páru. Přivedl ho k nim spolužák, v jehož rodině renovovali staré mašiny. Jednou před něj hodil časopis s café racery. "Ta banální myšlenka vytlačit ze všeho maximum se mi strašně zalíbila. Víc než myšlenka filmu Easy Rider, že ujedeš všemu. To je fajn. Ale mně se líbilo ujet všemu co nejrychleji. To mě bere dodnes."

Nejdřív se dlouho pídil po anglických café racer plnokrevnících, ale coby student na ně finančně nedosáhl. "Přišel jsem na to, že tu myšlenku můžeš vložit do jakéhokoliv motocyklu. A tak jsem narazil na Yamahu SR 500, stroj s jednoválcovým motorem, který se Japoncům tak povedl, že ho vyráběli asi dvacet let a vyrábí ho znovu. A postupně jsem úpravám starších motorek čím dál víc propadal, až jsem skončil tady." Aktuálně Gas and Oil Bespoke Motorcycles, kterou tvoří Matěj s parťákem Martinem Kroužkem, upravuje ročně deset až dvanáct motorek podle požadavků zákazníků. Díly na ně shání po celém světě.

Matěj Sysel je známým a uznávaným členem komunity, jež se točí kolem café racers. Inspiroval další nadšence k otevření vlastní dílny. "Líbí se mi, že ten fenomén má přesah i do dalších rovin. Lidé, kteří jezdí na našich motorkách, jsou dost často třeba skejťáci nebo fotografové, teď pracujeme na stroji pro paraglidistu. A hlavně se pořád smějou."

Snad jedinkrát při našem povídání Matěj zvážní. A to když se dostaneme na téma přihlašování motocyklů na značky, a tím pádem k STK. "Pro mě jsou stanice technické kontroly důkazem, že v téhle zemi není všechno v pořádku. Vytvořila se příručka, která má asi 200 stran. V ní se popisuje, co všechno motorka může a nesmí mít. Evidentně ji psal člověk, který motocyklům vůbec nerozuměl. To ale není úplně nejhorší. Přijedeš s motorkou na kontrolu a zjistíš, že knížku, co máme nastudovanou, ten člověk na STK nikdy ani nečetl. Takže je dost možné, že tě pošle do háje, když se ráno špatně vyspal. V Německu je kolem přihlašování upravovaných motorek také docela velká byrokracie, ale když použiješ homologované díly, tak ten štempl dostaneš. Tady tu jistotu nemáš, protože je hlavně u novějších motorek skoro všechno zakázané. To je u nás oblíbená a nejjednodušší cesta − všechno zakázat, i když to nedává logiku."

Propojovatel

Jakub Frey býval na plný úvazek fotografem, dnes je s filmařem Radkem Karkem i spolumajitelem prodejny s motorkářskými doplňky v areálu pražského nádraží Bubny. Spíš než klasický obchod připomíná hala s dřevěným stropem velkou klubovnu. Mezi regály s oblečením, přilbami, noži a dalšími věcmi nechybí spousta zajímavých upravených motocyklů, ale také stoly s židlemi a bar.

Fenoménu café racers propadl i Jakub, byť se ho zatím účastní v trochu jiné roli než majitelé dílen a garáží, v nichž se motorky přestavují. "Kromě toho, že fungujeme jako prodejna, chceme se stát i místem, kde se budou majitelé upravených motorek setkávat. Je potřeba zmínit, že café racers jsou v současné době asi nejpopulárnější a nejviditelnější formou přestaveb, ale jde jen o jedno z mnoha odvětví úprav sériových motorek. A nás zajímají všechna a všichni lidé, kteří se jimi zabývají. Plánujeme tady v Bubnech udělat pódium, pořádat koncerty, promítání, ale i třeba kurzy první pomoci nebo výlety s koučem. Café racery chytly i kluky, kteří neměli nikdy s motorkami nic společného, ale zjistili, že je to úžasná možnost individuální přepravy, navíc na stroji, který nemá nikdo jiný. Jenže se musí učit jezdit. Rádi bychom tu měli i dílnu a servis. Venku postavíme skejtovou rampu. Všechno půjde krok po kroku. Nechceme si brát žádné půjčky, plánujeme to pořídit z peněz, které tady vyděláme. Zatím máme otevřeno rok a půl a daří se. I proto, že tady lidé z motorkářské komunity vidí každý den nás, a ne nějaké najaté prodavače a barmany."

jarvis_5a05c74c498e34d88ac2b692.jpeg
Společnost Klasick Wheels, jak se Freyova a Karkova firma jmenuje, letos uspořádala pro café racers první závod.
Foto: David Turecký

Podle Jakuba jsou úpravy sériových motocyklů v Česku na vzestupu. "V posledních letech vznikla spousta nových garáží a dílen. Rádi bychom propojili starší generaci fachmanů, kteří se dokonale vyznají ve vnitřnostech motorek, s mladými kreativními kluky. Ti mají spoustu nápadů na zajímavé úpravy, ale techniku se teprve učí. Zatím mi připadá, že by to mohlo fungovat a tyhle dvě skupiny budou spolupracovat a navzájem se podporovat."

Je vidět, že v Česku starší generace úpravců motorek chybí, protože před rokem 1989 se odlišnost a možnost vyčnívat z davu nepodporovala, a to ani u majitelů jednostopých strojů. "V Německu jezdí na srazy šedesátníci s motocykly, které si parádně upravili třeba už před třiceti lety," říká Jakub.

K motorkám se dostal přes focení. Aniž by se o to snažil, život ho k jednostopým strojům přivedl, i když doma byly motocykly tabu. Nakonec si nechal postavit motorku, začal vyrážet s partou kamarádů s upravenými stroji na výlety, takové typické pánské jízdy, a pořizovat z toho záznamy − fotky a filmy. "Když pak na besedy s promítáním přišlo pět set šest set lidí, přijela stovka motorek, kulturáky byly natřískané, uvědomil jsem si, že dává smysl v tomhle odvětví podnikat, protože je o něj v Česku obrovský zájem."

Společnost Klasick Wheels, jak se Freyova a Karkova firma jmenuje, letos také uspořádala pro majitele upravených motorek první závod. "Poslední víkend v srpnu se jezdilo na motokrosové trati v Lešanech u Benešova. Raději jsme vynechali větší skoky a trať se snažili zatáčkami co nejvíc zpomalovat, protože jsme chtěli, aby se každý po pádu maximálně zasmál, a ne zranil nebo zabil. Navíc přijeli nejen lidé s krosovými motorkami a scramblery (motocykly částečně upravené pro jízdu v terénu − pozn. red.), ale i blázni s čistokrevnými kafíčky. To ale přesně odpovídá naturelu lidí, kteří se kolem café racers motají − jsou schopní jezdit kdykoliv na čemkoliv. Závodilo asi třicet strojů, ale celkem dorazila stovka motorek," popisuje Frey atmosféru prvního závodu. Nechyběla ani doplňková soutěž o co nejpomalejší jízdu. Dalším plánem je přidat jeden zimní závod na zamrzlém jezeře nebo rybníku s motorkami, které budou mít na pneumatikách hřebíky, a jeden čistě silniční závod třeba do vrchu. A vytvořit pro majitele upravených strojů soutěžní sérii.

Motorka pro papeže

Asi těžko byste čekali motorkářskou dílnu prakticky v centru Prahy. Ve vnitrobloku v Korunní ulici na Vinohradech nás před dílnou DK Garage Boss čeká chlapík s plnovousem a trochu se ošívá. "Máme tady dost bordel," upozorňuje Lukáš Dlabaja. Na tuhle návštěvu jsme dost zvědaví, dostali jsme echo, že tady to bude asi největší punk.

Dílnu tvoří úzká vstupní chodba, ale za rohem na ni navazuje další místnost velikosti velkého obývacího pokoje. Na zemi, stěnách i podél nich se tady povaluje, stojí a visí pestrá směsice předmětů. Samozřejmě nechybí spousta motorek a jejich skeletů či dílů v různém stadiu rozpracovanosti. Z rohu místnosti se na ně dívá postava nějakého svatého, každou chvíli odněkud vykoukne motiv kříže sestavený ze šroubováků a na stole leží podomácku vyrobené nože a břitvy.

jarvis_5a05c74c498e34d88ac2b696.jpeg
Po večerech a nocích v prostorách vinohradské dílny DK Garage Boss úřaduje až šest chlapů.
Foto: David Turecký

Lukáši, vaše motorky vypadají staré a počmárané. To je váš styl?

Dá se to tak říct. Snažíme se, aby motorky nevypadaly tak, jako když jsme je sem přivezli. Chceme, aby vypadaly hodně "dojebaně", aby nebyly tak vyvoněné jako u ostatních. Máme výhodu, že je neprodáváme, ale vyrábíme sami pro sebe, takže si můžeme tu prasárnu dovolit. I když je tu jedna výjimka. Teď děláme na zakázku "bajk" pro papeže.

To papež ale asi neví, že?

On tu zakázku nepodal, to je pravda, ale pro nás je to velká čest dělat motorku pro papeže. Včas se to dozví, protože jinak bychom se k němu nedostali. Ale zatím je to tajná věc.

Proč jste se rozhodli postavit motorku pro papeže?

Možná máme trochu úchylku na kříže a takový ty věci. Když se podíváš za roh, tak tam je svatý Petr, což je takový náš patron, takže z toho vznikl nápad postavit "bajk" pro papeže.

Vychází to z vašeho přesvědčení, nebo je to z recese?

Z přesvědčení o recesi.

Co není o té motorce pro papeže tajné?

Bude ze dřeva. Támhle je vrch rámu a nádrž ve tvaru kříže zakorkovaná špuntem.

Jak jste se dostal k motorkám?

Všichni jsme se k tomu dostali až časem, profesí jsem copywriter a textař. Vzniklo to tak, že jsme objevili tuhle garáž, kterou jsme začali využívat na přestavby motorek, ale cesta k nim nebyla --přímá. Máme i výheň, kde kováme nože, což je pro nás možná ještě větší radost.

Má kování něco společného s motorkami? Vyrábíte si třeba vlastní součástky?

To zatím ne. Ale nože a motorky spolu souvisejí. Každý chlap by měl mít kudlu, když jede na vandr na motorce, aby si uříznul třeba kus chleba. To je přece jasné spojení.

Chtěli byste někdy předělávat i motorky na zakázku?

Určitě, to je sen každého, kdo se v motorkách vrtá, že ta mašina bude jezdit u někoho jiného a dobře mu sloužit. Ale je dost těžké se shodnout na tom, kdy jsme ještě ochotní dělat něco, co chce někdo jiný. Fungovat to asi bude jen tehdy, když někoho přesvědčíme, aby si nechal vyrobit přesně to, co chceme my.

Na Facebooku máte stránku, kde lidi lákáte, ať si k vám po práci přijdou něco pobrousit, pokutit, opravit…

Jasně, my tady tomu říkáme engineering entertainment. Kromě stavění motorek děláme i zábavu pro lidi. Přivezli jsme třeba do pražské galerie "berlínskej model", motorku s nářadím, a každý si z ní mohl odšroubovat a odnést, co chtěl.

Jak byste popsal lidi, kteří si stavějí café racery?

Nechci, aby to znělo pateticky, ale jsou otevření a přátelští, mají svůj životní styl a silné přesvědčení o něm. Normální motorkáři mašinu přes zimu zazimují, tihle lidi tím žijí celý rok, každý den. Když vyjedeš s touhle partičkou na vyjížďku, tak je to prostě vandr, zažiješ přátelství.

Ride or Die

Vedle hlavní silnice z Třebíče na Brno se nachází rozsáhlý areál bývalé cihelny. Součástí hlavní budovy jsou i dveře do garáže, nad nimiž nelze přehlédnout logo v podobě pěsti svírající klíč a pod ní písmena ROD. Ride or Die. Jezdi, nebo zemři. Za vraty se nachází ta nejuklizenější dílna, kterou jsme zatím při našich toulkách za fenoménem café racers viděli. Každý kus nářadí, každá součástka má své místo v šuplících nebo na stěnách. A v místnosti i před ní stojí spousta nádherných motorek. Vyvoněných motorek, jak by řekli rebelové z DK Garage Boss. Všechny jsou dokonale čisté, nablýskané, lak ani chrom nemají sebemenší kaz. Tady si plní své sny David Zima, kterému pomáhá jeho bratr Martin.

jarvis_5a05c74d498e34d88ac2b69a.jpeg
V dílně Ride or Die si plní své motorkářské sny David Zima, kterému pomáhá jeho bratr Martin.
Foto: David Turecký

"Název dílny ROD Custom Motorcycles a slogan nosím v hlavě už od dětství. Snil jsem, jak bych si pojmenoval vlastní dílnu, kdybych jednou nějakou měl," vyznává se sedmadvacetiletý David. "ROD je nejen zkratka sloganu Ride or Die, ale také anglické označení pro ojnici," vysvětluje.

David je v mnoha ohledech jiný než ostatní kluci zatažení do fenoménu café racers, které jsme poznali. Odmalička motorkami žil, vyučil se jako mechanik, prací kolem oprav a úprav motorek se vždy živil a tunit si začal už pionýry v jedenácti letech. "Dělali jsme z nich choppery. Dlouhá řídítka, třásně, to byly šílenosti," vzpomíná pobaveně.

Když s jednou z upravených motorek vyhrál mistrovství střední Evropy a začali přibývat lidé, kteří od něj chtěli vytunit motocykl na zakázku, rozhodl se, že si splní dávný sen a otevře vlastní dílnu. "Byla to investice ve vysokých stovkách tisíc. Není to jen dílna pro úpravu motorek, ale dělám tady i klasický servis, který mě přece jenom živí víc," vysvětluje.

Profesionalita, puntičkářství a důraz na dokonalost každého detailu svítí ze všech motocyklů, jež prošly úpravami v třebíčské dílně. Nikde jinde jsme například neviděli tak dokonale zhmotněnou představu café raceru v elegantně luxusním provedení se spoustou chromu, v nádherném stříbrném metalickém laku s kontrastními doplňky typu červeného koženého sedla. "Zákazník nejdřív chtěl něco jednoduchého na každodenní ježdění do práce, klidně i oprýskaného, s cenou maximálně do sta tisíc. Teď jsme na čtyřnásobku a vyklubalo se tohle. Bylo štěstí, že zákazník i já jsme detailisté a puntičkáři, takže se naše představy v průběhu přestavby moc nelišily," říká David.

Uvnitř dílny vzniká další hodně zajímavá motorka. "To je Buell XB9, můj vlastní dlouhodobý projekt, ukázka toho, čeho jsem schopný. Chci s ní jezdit po světových výstavách a zúčastnit se i mistrovství světa v custom buildingu. Uspět tam ale bude hrozně těžké. Ti nejlepší si vyrábějí vlastní motory a komponenty, což zatím nedělám. Každopádně to bude pojízdná motorka, kterou chci sám využívat," prozrazuje David Zima. Na soutěžích už slavil před několika lety úspěchy s motocyklem typu streetfighter, vzniklým přestavbou starší Hondy Fireblade. Streetfightery jsou silné mašiny s agresivním vzhledem částečně také inspirované café racery.

David přestavuje motorky lidem z celé republiky. "Z 90 procent jde o café racery, je to teď opravdu velká móda. Tady na Třebíčsku se ale zatím kolem nich ještě komunita nevytvořila."

Sami bratři Zimové k fenoménu café racers svou prací přispívají, ale kvůli nedostatku času do něj nejsou ponořeni ve všech rovinách, na rozdíl od kluků, kteří ho mají jako hobby. Dokonce ani sami motocykl tohoto typu nevlastní, i když o tom uvažují. A na srazy a vandry se nejezdí bavit, ale berou dodávku, naloží do ní motorky a propagují svoje umění.

"Café racery jsou mi hodně blízké, jen jsem zatím nenašel správnou chvíli postavit si svou motorku," objasňuje David. "Baví mě i komunita kolem kafáčů. Klasických motorkářských srazů jsem od patnácti let objížděl každý rok třeba třicet za sezonu a už jsem tím přesycený. Znám několik dalších lidí, kteří mají podobné myšlenky a hledají nový směr. Většinou skončí u café racerů."