Ono je to blbý, já to málokdy říkám, ale mně se taky všechno vždycky nepovede. Ale tohle se fakt povedlo, usmívá se designér s výraznými černými obroučkami ve svém karlínském ateliéru. "Snad to nebude znít příliš pyšně," dodá vzápětí. Vedle něj na stole leží úhledně poskládané tužky, za ním jedna z jeho slavných obřích skleněných váz s balancujícím Ježíšem a vejcem, všude okolo krabice s pivními sklenicemi. Když se řekne české sklo, musíte jedním dechem dodat i Rony Plesl. A když řeknete Rony Plesl, musíte k tomu nejnověji dodal ještě další jméno − Rückl. Právě o něm je řeč.

Malá zapomenutá sklárna v Nižboru, jejíž příběh se stal předobrazem pro televizní seriál Synové a dcery Jakuba skláře, dostala novou šanci díky dvěma mužům. Tím prvním je podnikatel Martin Wichterle, jenž skomírající podnik koupil a investoval do něj desítky milionů korun. Tím druhým pak Plesl, kterého si vnuk vynálezce kontaktních čoček vybral jako nového kreativního ředitele. Dostal za úkol udělat z českého broušeného křišťálu, jenž se tolik líbí turistům z Východu a Češi se za něj tiše stydí, opět sexy záležitost.

Rok Pleslovi trvalo, než vytvořil první autorskou kolekci. Na letošním Designbloku ji vystavil v černé kabině připomínající pouťovou střelnici. Svěží look sklárny, jejíž historie sahá až do roku 1846, nadchl odborníky i laiky. Rückl se stal absolutním vítězem přehlídky a zcela jistě zaboduje i při udílení designérských cen Czech Grand Design. Jak si novinky povedou u zákazníků, ukáže nová prodejna Rückl v pražské Železné ulici, na jejíž podobě se Plesl rovněž podílel.

Tvůrce, který milovníky designu oslovuje svými uměleckými skleněnými objekty, v nichž s oblibou odkazuje na historické umělecké styly, a širokou veřejnost zase svými návrhy pivních sklenic pro Budvar či Pilsner Urquell, dostal těžký úkol napsat další kapitolu české sklárny s pohnutým osudem. Rod Rücklů přišel do Čech z území dnešního Švýcarska na přelomu 17. a 18. století. Jan Rückl založil v roce 1846 sklárnu v dnešním Ostrově, následovaly další dvě − u Jindřichova Hradce a ve Skalici u České Lípy. Ta nižborská pak vznikla v roce 1903. Zatímco za první republiky sklárna prosperovala a měla obchodní zastoupení i v Londýně a Damašku, po válce přišlo znárodnění a období chrlení tun sice řemeslně kvalitního, ale designově zastydlého křišťálu. Po revoluci ji rodina v čele s Jiřím Rücklem, přímým potomkem zakladatelů, koupila zpět.

Od začátku bylo jasné, že ani nový Rückl nesmí zapomenout na tradiční brusičské řemeslo.

V Nižboru se od té doby rodil nejen klasický olovnatý křišťál pro Alžbětu II. či papeže Jana Pavla II., ale například i ceny Český lev. Pak se však zájem po nižborském křišťálu na zahraničních trzích propadl, do toho se přidala havárie sklářské pece a sklárna se ocitla v insolvenci. Do hry v ten okamžik vstoupil Wichterle, který sklárnu koupil v květnu loňského roku. Není to jeho první investice do skla − v roce 2014 koupil sklárnu Bomma ve Světlé nad Sázavou. Když hledal Wichterle pro Rückl nového šéfa kreativy, byl mu doporučen právě Rony Plesl.

"Poprvé v životě jsem dostal možnost vytvořit jednotný celek s celou jeho podstatou. Je to určitě můj největší projekt," říká Plesl, jenž by Rückl nejraději viděl po boku úspěšných českých firem s mezinárodním věhlasem, jako je Lasvit, Preciosa či Moser. Místo klasických skleněných souprav jako z babiččiny vitrínky se proto musel vydat jinou cestou.

Do nebe

Zeptáte-li se designéra, proč jeho výrobek vypadá zrovna tak, jak vypadá, dostanete často velmi obecnou odpověď. Plesl je jiný případ. Každou svou prací znovu potvrzuje, že dobrý design nemůže existovat bez silného konceptu. V karlínském ateliéru tak rozkrývá pyramidu důvodů, na které své dílo vystavěl. "Složité, řemeslné věci se již nekupují jako spotřební zboží. Kupují se jako art piece, jako ikonka, dáreček," vysvětluje. Rozhodl se proto svou autorskou kolekci postavit právě na "giftwaru" − dekorativních vázách, dózách, karafách či těžítkách. Věcech, jež k životu nutně nepotřebujete, ale stejně po nich toužíte.

jarvis_5a05cbd2498e34d88aeea494.jpeg
Metamorphosis, kolekce České nebe, firma Rückl, designér Rony Plesl
Foto: David Turecký

Dalším kritériem pro něj byla tradiční poptávka jeho zákazníků. "Chtěl jsem vytvořit něco, co zaujme ženy i muže. Chodí za mnou ženy a kupují skleničky na whisky pro pány. Muži zase nakupují vázy pro ženy." Zabrousil proto do archivů nižborské sklárny a objevil v nich něžný odstín růžové, která zaujme ženy. Pánským protipólem se stala elegantní kouřová barva a pojítkem pak neutrální opálová. "To všechno byla romanticko-pragmatická rozhodnutí, ale logicky promyšlená. Je v tom také trochu marketing, ale není to vycucané z prstu," podotýká.

Od začátku bylo jasné, že ani nový Rückl nesmí zapomenout na tradiční brusičské řemeslo. Jen ho posune do svěžejší, modernější roviny. "Původně se neřezalo do skla, ale do horského křišťálu, do kamenů. Snažil jsem se to odrazit ve svých návrzích," dodává. Oblíbené motivy hvězdy − takzvané muřiny − tak Plesl izoloval od ostatních ornamentů a zvětšil, víka dóz připomínají osekané kamenné desky a na subtilní skleničky vybrousil střapaté srdíčko nebo rozmáchlý nápis LOVE. Díky tomu, že se sklo neleští v lázni z kyseliny fluorovodíkové a sírové, má matný vzhled a ostré hranky brusu vás nutí karafy, vázy a těžítka neustále brát do rukou a masírovat si s nimi dlaně.

Metamorphosis, Rusalka, Golem, Amadeus… Uhodnout inspiraci Pleslovy kolekce je jednoduché. "Chtěl jsem, aby to bylo takové české nebe. Trochu jsem se inspiroval Cimrmanem, ale hlavně jsem přesvědčený o tom, že design, který může uspět i v zahraničí, musí mít základ v tom nejlepším, co u nás vzniklo," vysvětluje. Do kolekce by tak měl brzy přibýt například čapkovský Robot a objekty inspirované Josefem Ladou.

Když má člověk vytvořit ikonickou věc, tak musí znát souvislosti, vysvětluje Rony Plesl.

S novou podobou křišťálu však Plesl nejdříve u Nižborských narazil. Jiřímu Rücklovi, pravnukovi zakladatele sklárny, jenž v září zemřel, se Pleslova koncepce prý zprvu vůbec nelíbila. "To jsme nevěděli, že nám chceš předělat celého Rückla," popisuje designér reakci Rücklovy dcery. Starší obchodnice, uvyklé na tradiční sortiment, ho prý ze začátku nechtěly ani zdravit. "Věděl jsem, že to lidem ve sklárně musím pomalu a vytrvale vysvětlovat, chodit s nimi do hospody a bavit se o tom. Potřeboval jsem, aby to pochopili. Protože bez těch řemeslníků nejste nic," vzpomíná na dlouhou cestu, jež vedla k tomu, že si nakonec pracovníci sklárny novou kolekci zamilovali.

Martin Wichterle novou kolekci viděl až jako jeden z posledních. Plesl před ním své návrhy úzkostlivě tajil. "Byl z toho hrozně nervózní, protože on je člověk, který chce mít všechno pod kontrolou," vzpomíná designér, jenž věděl, že musí Wichterlemu ukázat až hotový výrobek, protože ani ten nejosvícenější podnikatel si nedokáže výsledek představit podle nákresů na papíře.

Postupně by Plesl měl zapracovat i na redesignu tradiční broušené nabídky nabízené pod značkou Crystal by Rückl. Sám ale doufá, že většinu prodejů bude do budoucna tvořit právě autorská kolekce. Další kolekci chce představit v září v Paříži a do budoucna ke spolupráci přizvat i designéry ze zahraničí.

jarvis_5a05cbd2498e34d88aeea498.jpeg
Muřinu, tradiční motiv hvězdy českého křišťálu, použil Rony Plesl i na karafě Amadeus.
Foto: Boys Play Nice

Proměna čeká i sesterskou sklárnu Bomma, kam nedávno nastoupili noví kreativní ředitelé. Mladé designérské duo deForm ve složení Václav Mlynář a Jakub Pollág by mělo dále rozvíjet odvážně nastavenou trajektorii sklárny, mezi jejíž nejúspěšnější produkty patří lustr Tim, připomínající velkou mýdlovou bublinu. "Zatím se vzájemně poznáváme. Značky by se měly lišit − Bomma je stavba na zelené louce, stojí na inovacích a trendovém designu. My musíme náš úspěch založit na něčem jiném − tradici a historickém odkazu v novém kontextu," vysvětluje Plesl.

Muránské fluidum

Při rozhovoru se nám do cesty neustále pletou dvě slova − historie a romantika. Moderní design se bez znalostí historických souvislostí podle Plesla dělat nedá. Nebo možná dá, ale on ho tak dělat nechce. "Vědět o tom, proč vznikla Mona Lisa, je pro designéra mnohem důležitější než se podívat na Pinterest, co zrovna dělají Italové. Jak říkal Leonardo: ,Veliká láska vychází z velikého poznání.' Co neznáme, nemůžeme milovat. Když má člověk vytvořit ikonickou věc, tak musí znát souvislosti," vysvětluje naléhavě a nezapře v sobě pedagoga a vedoucího Ateliéru skla pražské UMPRUM.

Obklopen historií pracoval čtyři roky pro jednu z nejstarších skláren v Itálii Barovier & Toso. "Poprvé jsem tam byl v roce 1998. Bydlel jsem na ostrově Murano, kousek od Benátek, kde ale nejsou žádné hotely a večer už tam turisty nepotkáte. Tam jsem poprvé viděl i to, jak si Italové dokážou užívat život. To, že si zajdou pětkrát denně na kafe, mají vždycky čistou košili a krásné sako, a to, že když tam bezzubý chlapík řekne ženě 'Ciao bella', tak ta se na něj usměje a neušklíbne. Strašně mě to inspirovalo, ta noblesa. Bylo to možná cool, ale hlavně to mělo obrovské fluidum."

A ta romantika? "Vyrůstal jsem v horách, v poslední chatě ve Špindlerově Mlýně, v lese. S babičkou jsem sbíral podběl. Měl jsem romantické dětství. Dodnes jsem nepotkal ženu, která by byla více romantická než já." Vzpomínky na babiččiny krajkové dečky, elegantního dědečka řídícího černou Volhu v kožených rukavicích, na výlety do Prahy mezi cinkající tramvaje a biftek v Domě potravin ho provázejí dodnes. "Děda byl hrozně šik, frajer, připadal mi jako nějaký princ," zasní se.

Je v tom zvláštní symbolika. Vnuk prince s černou Volhou a vnuk jednoho z největších českých vědců zachraňují české sklo. "Možná proto jsme si s Martinem Wichterlem tak sedli. On má v sobě to samé co já. Má pro design cit. Martin je taky trochu blázen jako my umělci a jen s takovým člověkem se dají dělat velké věci."