Patří mezi nejbohatší muže Itálie. Společně se svým bratrem Diegem proměnil malou obuvnickou manufakturu v globální módní impérium. V roce 2011 jeho rodina věnovala 650 milionů korun na rekonstrukci římského Kolosea. "Odmalička se s bráchou snažíme řídit filozofií našeho otce. Jeho motto bylo velmi jednoduché a člověk nemusel být génius, aby ho pochopil: ,Když ti toho život hodně dal, tak mu toho musíš také hodně vrátit,'" je přesvědčen Andrea Della Valle, který tvrdí, že u italských manažerů má srdce vždy přednost před čísly. Srdečné a plné italského šarmu bylo i naše setkání v Praze, kam se Andrea přijel podívat na nově otevřený butik značky Hogan, již v roce 1986 založil s přesvědčením, že jednoho dne budeme chtít všichni nosit tenisky. Tehdy se mu prý smáli.

Jste v Praze poprvé?

Vůbec ne, byl jsem tady už v srpnu 2008. Naše rodina vlastní fotbalový klub ACF Fiorentina a hráli jsme zde zápas předkola Ligy mistrů proti Slavii. Samozřejmě jsme postoupili. Na Prahu mám tedy jen ty nejlepší vzpomínky.

Takže Slavii vděčíme za to, že jste tady letos otevřeli obchod?

A také tomu, že je Praha jedním z nejkrásnějších, nejkouzelnějších a nejromantičtějších míst na celém světě. Když jsme před časem přemýšleli, odkud odstartovat naši expanzi na východ, řekli jsme si, proč ne právě z Prahy. Domníváme se, že zde zejména v posledních letech vyrostla velmi sofistikovaná klientela, která zapadá do filozofie značky Hogan. A navíc jsme v Pařížské ulici našli ideální prostory. Proto bylo rozhodnutí expandovat do Prahy ve finále jedno z nejrychlejších, která jsme kdy udělali. Chtěli jsme být ve správný moment na správném místě. Navíc se s Lenkou Vejvalkovou, která zde naši značku zastupuje, shodujeme v tom, co má značka Hogan reprezentovat − nový, dostupnější, ale především velmi současný luxus.

Když už se bavíme o novém luxusu, co to vlastně znamená? Jak moc se svět módy změnil od 20. let minulého století, kdy váš dědeček Filippo Della Valle společnost Tod's založil?

Bratr a já jsme třetí generací u kormidla této společnosti. Můj děda byl typickým ševcem, který prodával boty na ulici. Díky otcovi firma, založená v našem sklepě, v 50. a 60. letech mohutně vzrostla. Zejména zásluhou expanze na americký trh. A my se dnes s bratrem musíme snažit, aby rostla dál. Přitom je to složitější než kdy jindy. Luxus je dnes velmi choulostivé slovo a najít v současném prostředí jeho definici je relativně obtížné. Když vaši image postavíte na minulosti, může se snadno stát, že vás lidé budou vnímat jako zastaralé. Neustále proto k našemu podnikání hledáme moderní přístup a snažíme se ukázat, že i tradiční luxusní značka může být současná.

Podívejme se tedy na současný svět luxusu zblízka.

Velkým tématem je zajisté dostupný luxus. To je něco, o čem dnes každý mluví, zejména mladší generace. Je to obrovský byznys, především na Dálném východě, kde jsou pro naše klienty slova jako tradice a dědictví velmi důležitá, ale zároveň od nás očekávají, že se nám náš příběh podaří převyprávět v jazyce, kterému rozumí − v jazyce 21. století. Víte, dědictví je obrovské bohatství, z něhož můžete těžit. Když ho ale budete svírat příliš pevně, může být i velmi nebezpečné. Může vás udusit.

Náš byznys se mění drasticky. Mohou za to především sociální média a veškeré ty nové způsoby komunikace.

To je možná jedna z věcí, s nimiž se aktuálně potýkají i čeští podnikatelé, kteří po revoluci založili firmu a teď přemýšlejí, jak ji předat svým dětem…

A to je velmi složitý problém. První generace firmu založí, druhá ji zkonsoliduje a teprve až třetí generace původní vizi završí a připraví společnost na vstup do budoucnosti. Je to obrovská příležitost, ale jak už to v životě chodí, ne každému se tuto penaltu podaří proměnit.

Nějaké rady, jak na to?

Já mám štěstí, že mé děti jsou pořád ještě teenageři, a tudíž mohu ještě pár let přemýšlet nad tím, jak na to, až ta chvíle jednoho dne nastane. A mezitím se snažím zužitkovat tu jedinečnou možnost mít své děti kolem sebe. Pořád se ještě cítím být velmi mladý, ale nejsem. Je mi 52 let. Dennodenní komunikace s dětmi mi však pomáhá pochopit svět mileniálů a nastavit ve firmě takovou strategii, která je osloví. To je velmi důležité, protože právě mileniálové jsou v určitých částech světa již dnes našimi nejdůležitějšími zákazníky. A pak tu ještě máte tu skutečnost, že se hranice mezi jednotlivými generacemi vlivem digitální revoluce smývají. Všichni jsme neustále on-line, máme stejné zvyky i potřeby a nakonec toužíme i po těch samých věcech.

Připravujete vaše děti nějak na to, že jednoho dne převezmou společnost?

Zatím moc ne. Můj sedmnáctiletý syn se mnou ale pravidelně cestuje. Zajímá se o byznys a já ho tak mohu studovat a sledovat, zda jednoho dne bude připravený, či nikoliv. Samozřejmě že bych byl tím nejšťastnějším otcem na světě, kdyby děti firmu převzaly, ale v tomto případě nelze nic vynutit. Budete-li tlačit příliš na pilu, můžete vyvolat obrovskou pohromu. Pokud na to nejsou stavění, tak ať dělají raději něco jiného. Před třiceti lety, když jsme s bratrem přebírali firmu my, byla jiná doba. Lidé žili podle jiné filozofie. Cítili jsme obrovskou zodpovědnost, povinnost. Dnes už to děti tak nemají a musíte jim dát čas a svobodu se rozhodnout po svém.

Jak složité je vlastně v dnešní době udržet rovnováhu mezi tradicí a inovací?

Dnes je to složitější v tom smyslu, že kolem sebe máme obrovské množství konkurentů. Když jsme v roce 1986 představovali první tenisky, lidé v Evropě ani pomalu nevěděli, co to tenisky jsou. Všichni nosili převážně klasické šněrovací kožené boty. Dnes tenisky dělá Louis Vuitton, Givenchy, Balenciaga, Gucci, Prada − prostě všichni. Jasně, koláč je mnohem větší, ale zároveň se musí rozdělit na mnohem víc kusů. Naštěstí máme oproti ostatním výhodu třiceti let zkušeností. V tomto ohledu se považuji tak trochu za pionýra. Protože když jsem téměř před třiceti lety v Itálii představil model Interactive, lidé říkali, že jsem se zbláznil, že nikdo nikdy nebude kombinovat tenisky s oblekem, že ničím rodinnou firmu. A pak nesmíte zapomenout, že my se na tenisky specializujeme, zatímco pro všechny ostatní společnosti jsou jen tím nejlevnějším zbožím v sortimentu.

jarvis_5a05d093498e34d88b1ceb76.jpeg
Boty značky Hogan
Foto: archiv firmy

Kde se ten boom tenisek podle vás najednou vzal?

Boom jako takový podle mě začal před pěti lety. Lidé si prostě zvykli na pohodlí tenisek a nikdo už nechce nosit kožené oxfordky. Architekti, právníci, novináři − všichni dnes nosí tenisky. Pokud už nejste mladý, alespoň se tak díky nim můžete cítit. A pokud pořád ještě mladý jste, tak vám dodávají pocit, že jdete s dobou. Když Henry Ford představil automobil, také už se pak nikdo nechtěl vrátit ke koním.

Pojďme se ještě na chvíli vrátit k módnímu průmyslu, který právě prochází obrovskými změnami.

Náš byznys se mění drasticky. Mohou za to především sociální média a veškeré ty nové způsoby komunikace. Způsoby, jakými se dnes uvádějí na trh nové produkty, jak se buduje značka a image kolem ní, jsou zcela odlišné než ještě před pár lety. I k tomu nejmenšímu rozhodnutí musíte přistupovat s velkou rozvahou a koncentrací a exekuce musí být precizní. Udělat fatální chybu je v tomto přeexponovaném světě jednodušší než kdy jindy. Stačí si zvolit špatného ambasadora, někoho, kdo filozofii značky nereprezentuje tak, jak by měl. A pak už je úplně jedno, že má deset milionů followerů na Instagramu. Těch deset milionů lidí dokáže udělat více škody než užitku. My jsme v Hoganu nikdy neměli rádi oběti módy. To jsou lidé, kteří vás jednu sezonu milují a druhou nenávidí. My ale máme zájem o nadčasové produkty a nadčasové vztahy. Snažíme se vytvářet evergreeny. A to neplatí jen pro Hogan, ale pro celou naši skupinu, která byla na ikonických produktech postavena. Máme je my, ale také značky Tod's, Roger Vivier a Maison Schiaparelli. V rámci skupiny Tod's máme sice odlišné strategie, ale filozofie jednotlivých značek jsou stejné.

Jak vybíráte ty správné osobnosti, které mají vaši značku reprezentovat?

Samozřejmě že dnes každý chce hollywoodskou hvězdu, protože reprezentuje jakési marketingové esperanto, kterému rozumí každý bez rozdílu toho, zda je z Pekingu, Říma, či Prahy. My se k nim ale snažíme přistupovat o něco sofistikovaněji než ostatní. Přirozenost je v tomto kontextu asi tím nejdůležitějším slovem. Nechceme lidem za to, že naše boty nosí, platit. Jsme přesvědčeni, že naše produkty mluví samy za sebe. Nemáme žádnou tajnou recepturu. Zatímco ostatní značky lidem často říkají, jací mají být, my jim umožňujeme být sami sebou. Náš produkt má být vaším sluhou, nikoliv pánem.

Vaši obuv si poslední dobou oblíbila například Bella Hadidová, kterou jen na Instagramu sleduje 15,4 milionu lidí.

A přesně o tom to je. Obout si hogany bylo její rozhodnutí, stejně jako to, jak a s čím je kombinovat − jednou elegantně, podruhé sportovně, potřetí s džínami. Kdyby šlo o vynucenou spolupráci, vytratilo by se kouzlo, chyběla by tomu ta nejpodstatnější přísada: autenticita.

Jaký dopad to mělo na vaše prodeje?

Poptávka samozřejmě masivně vzrostla, zejména v Číně. Ale o to nám zas až tolik nejde. Mnohem důležitější je, že nám to pomáhá budovat značku z dlouhodobého hlediska, stává se z ní objekt touhy.

Něco podobného se vám už jednou přihodilo. Před více než třiceti lety si známý italský průmyslník a šéf automobilky Fiat Giovanni Agnelli vyšel na fotbalový zápas v modelu Tod's Gommino.

Poté co je měl na sobě pan Agnelli, stala se z tohoto modelu nejoblíbenější bota italských finančníků a podnikatelů. Následně je začal nosit i někdejší šéf Ferrari Luca Cordero di Montezemolo a boty Tod's už budou navždy spjaty se světem italského byznysu. I proto jsem se později snažil přinést se značkou Hogan do skupiny něco méně formálního.

Kde se v roce 1986 vůbec vzal nápad začít vyrábět luxusní tenisky?

Já tehdy pracoval pro skupinu Tod's v Americe. Otevíral jsem a řídil náš první obchod na Manhattanu. Byl jsem velmi mladý a jezdil do práce metrem. A samozřejmě jsem si nemohl nevšimnout toho, že metrem v New Yorku jezdili všichni v teniskách a až v kanceláři se přezouvali do formálnější obuvi. Ten kontrast mezi tmavými obleky a převážně bílými teniskami mě tehdy strašně zaujal. Jakmile jsem se vrátil do Itálie, oznámil jsem otci a bratrovi, že nutně musíme vyrobit tenisku, která bude natolik univerzální a elegantní, že se bude hodit i k oblekům a dámským kostýmům, a lidé ji tak budou moct nosit celý den. Vznikl model Interactive, kterého jsme za posledních třicet let prodali miliony párů. Tehdy to však byl velmi odvážný krok.

Co na to říkal váš otec, když jste s tímto nápadem poprvé přišel?

Smál se a říkal, že jsem asi strávil příliš času v Americe. Já jsem se ale nenechal odradit a pověřil jsem našeho návrháře, aby vymyslel něco jako Nike, ale pro město. Dosáhnout té správné formy nám trvalo několik sezon, ale nakonec se to vyplatilo.

Měli jste nějakou konkrétní botu, kterou jste se inspirovali?

Ano, byly to Reebok Classic Leather − velmi jednoduché a elegantní boty. A v New Yorku v té době mezi manažery velice oblíbené.

V roce 2011 jste se s bratrem rozhodli zaplatit rekonstrukci římského Kolosea. Co vás k tomu vedlo?

Odmalička se s bráchou snažíme řídit filozofií našeho otce. Jeho motto bylo velmi jednoduché a člověk nemusel být génius, aby ho pochopil: "Když ti toho život hodně dal, tak mu toho musíš také hodně vrátit." Jsme italská značka, reprezentujeme italský styl a k němu bezesporu patří i památky jako Koloseum. Když se vyskytla možnost podílet se na jeho rekonstrukci, neváhali jsme ani vteřinu. Jsou to přece dějiny naší země. Co se těchto věcí týče, necháváme si naši strategii diktovat srdcem. Když v srpnu minulého roku došlo ve střední Itálii k devastujícímu zemětřesení, byli jsme právě v procesu hledání místa pro naši novou továrnu a rozhodli jsme se ji postavit právě tam, protože jsme cítili, že ta oblast potřebuje naši pomoc. Někteří lidé takové věci necítí, my ano. Jak kdysi prohlásil můj bratr: "Pokud nás potřebujete, jsme tady."

Koneckonců už John F. Kennedy, jehož je váš bratr velkým obdivovatelem, řekl: "Neptej se, co může udělat tvá země pro tebe. Ptej se, co můžeš ty udělat pro svou zemi."

A přesně tak to vidíme i my. Bratr Kennedyho zbožňuje už od doby, kdy jako mladý žil v New Yorku a Washingtonu. V roce 2005 jsme dokonce vydražili jeho loď Marlin. Kennedy ji měl ukotvenou u ostrova Martha's Vineyard, my ji teď máme na Capri.

Nepřemýšleli jste někdy s bratrem, že byste se dali na politiku?

Ne, ne, ne. Nikdy. To je úplně jiný svět. Jiná filozofie. Nedokážu si představit, jak by mohl být podnikatel zároveň i dobrým politikem. To umí možná Silvio Berlusconi. Naše parketa to není, my se Itálii snažíme pomáhat jinými způsoby.

jarvis_5a05d093498e34d88b1ceb72.jpeg
Spolumajitel italského módního konglomerátu Tod’s Group Andrea Della Valle
Foto: Michal Fanta

Kolegové ze sportovní rubriky by mi neodpustili, kdybych se nezeptal na současný stav vašeho klubu ACF Fiorentina…

Sezonu jsme neodstartovali nejlépe, ale jsme teprve na začátku. U nás v Itálii musíte být, co se fotbalu týče, velmi vášnivý. Kluby nemají zdaleka tak dobrý management jako v Anglii či Německu, a proto do nich jako prezident musíte neustále dávat své vlastní peníze. A my jsme jako rodina do Fiorentiny investovali opravdu hodně − vášně i peněz. Dnes máme dobrý management, mladý tým, který je finančně soběstačný. Ale samozřejmě musíme také vyhrávat.

Takže se nechystáte klub prodat, jak tvrdila některá média?

To víte, že nad tím přemýšlím. Když prohrajeme dva tři zápasy v řadě, říkám si, že už to prodám. Ale nakonec jsem v úterý zase na hřišti. To je typické pro italského manažera, srdce má vždy přednost před čísly.

Jaké jsou rozdíly mezi řízením klubu a módního impéria?

To jsou dvě naprosto odlišné věci. S módním byznysem je to jako s pilotováním letadla. Jakmile se dostanete na určitou výšku, můžete přepnout na autopilota. Máte jasně nastavenou strategii a dohlížíte na její provedení. Ve fotbale to tak nefunguje. Tam každý den řešíte nějaké nové překvapení, nějakou novou krizi. Je to nonstop džob.

Kdo má větší hvězdné manýry − fotbalisté, nebo módní návrháři?

Nic na světě se nevyrovná italským fotbalovým superstars. Oproti tomu role módních návrhářů se v posledních letech změnila. Dnes jsou to spíš specialisté na komunikaci než na módu. Ve všem, o čem jsme dnes mluvili, hraje stěžejní roli − například v tom, jak oslovit novou generaci a pomoct značku připravit na budoucnost. Už nejde pouze o módní přehlídky a komplikované návrhy modelů. Návrháři musí být mistři merchandisingu a dělat věci, jež jsou snadno pochopitelné. Víc než cokoliv jiného však musí umět prodávat sny.