Nad podzimním Švýcarskem se pomalu smráká, přijíždím k bráně Park Hotelu Vitznau. Už z dálky vypadal jako pohádkový zámek směle si pro sebe uzurpující kus pobřeží Lucernského jezera. I ten, kdo zná pětihvězdičkový luxus, musí být vstupem do tohoto domu přepychu v mírném šoku. Stěny šachty proskleného výtahu zdobí malby po vzoru Sixtinské kaple. Pokoj velikosti středního bytu pozná svého hosta už na dálku a sám se odemkne. Kromě mramorové koupelny, která se ovládá dotykovými plochami, nabízí úžasný výhled z terasy na jezero a okolní hory. Podívá-li se host dolů, spatří venkovní bazén, z něhož se ve studeném večeru valí pára. Při pohledu na podsvícené otáčející se sousoší znázorňující souboj býka s medvědem se člověku vkrádají do hlavy myšlenky, kde je ta tenká hranice mezi luxusem a kýčem.

Je večer, dress code zní black tie a já usedám k večeři v jedné ze dvou restaurací v hotelu. Nebylo těžké si vybrat, jedna má michelinskou hvězdu, druhá dvě. Kreace kuchaře se zdají být na první pohled bláznivé. Třeba když vám číšník předloží talíř a dvě misky a pak vás poučí, v jakém pořadí máte jednotlivé pokrmy jíst. Následuje přesun do doutníkové místnosti, pak prohlídka vinného sklepení, jež ukrývá stovky tisíc lahví. Chateau Petrus tu leží jen tak v krabici a někde nahoře v polici je složeno pár desítek exemplářů Romanée-Conti. Víno za 10 tisíc franků se tu konzumuje běžně, ale lahvinka od Rothschilda v ceně okolo 600 tisíc franků, ta je opravdu jenom pro pana majitele. Až když se dívám na portské s vyškrábaným letopočtem 1864, dochází mi, že na mě Rolls-Royce připravil léčku.

Ano, je to past, která mě má vlákat do náruče nevídaného luxusu, jemuž musím podlehnout. Jinak bych totiž nemusel pochopit, proč by měl být někdo ochotný dát za auto peníze, které za celý život většina lidí ani nevydělá. Zejména když se alespoň na první pohled zdá, že se zas tak mnoho nezměnilo. Ráno ale najíždí před hotelové entrée jeden Phantom za druhým. A i když se nejdřív zdálo, že se jeho vzhled od minule jen mírně posunul, jde o úplně jiné auto. Masivní maska chladiče zůstala, jen je nyní mírně zakloněná, a tak nepůsobí tak "tvrdě". Nad ní se tyčí soška Lady Emily s roztaženýma rukama, připravena nechat se ovát větrem.

Phantom existuje ve dvou provedeních. V prodloužené verzi, které do šesti metrů zbývá jen pár centimetrů, je majestátní nejen svou obří přítomností, ale i dlouhými dveřmi vedoucími na zadní sedadla, za jejichž posuvnými záclonkami lidé nervózně vyhlížejí známou osobnost. A pak v "krátké" verzi, která měří jen něco málo přes 5,7 metru. Takovou si už někdy majitel rád řídí i sám. Vše napovídá tomu, že má jít o umělecké dílo na kolech. Barev je nespočet, můžete mít jiný ponton a střechu s kapotou, sošku stříbrnou nebo zlatou. A také lze do práce přizvat muže, kterého v Rolls-Roycu zaměstnávají speciálně pouze k tomu, aby na karoserie vozů ručně maloval proužek táhnoucí se od přídě k zádi. Z dálky vypadá dokonale, zblízka jsou vidět mírné nerovnosti. Phantom je opravdové umělecké dílo.

Galerie místo palubky

Když otevřete těžké přední dveře, oslní vás galerie. Tak Rolls-Royce nově nazývá místo, kterému se u běžných aut říká palubní deska. "V 18. století byly velmi oblíbené miniatury. Šlo o vysoce ceněná umělecká díla, která si lidé s sebou mohli brát na cesty. A přesně to jsem chtěl přenést do nového Phantomu. Zejména když vím, že většina jeho budoucích majitelů patří mezi nadšené sběratele umění," vysvětluje šéfdesignér Giles Taylor, proč nechal palubní desku prohloubit a zasklít. Vytvořil tak místo, kam lze umístit prakticky cokoliv. Může to být zmenšenina vašeho oblíbeného obrazu, soška, látka, někdo už prý dokonce navrhoval i urnu se zesnulým manželem. Aby se kreativita zájemců rozproudila, pozval Rolls-Royce umělce, již navrhli vlastní pojetí galerie. A tak si prohlížím malbu na oleji od čínské malířky Lian Jang-wej, mapu lidské DNA vyrobenou pomocí 3D tisku a dozdobenou plátkovým zlatem od Němce Thorstena Francka nebo ručně vyrobené porcelánové růže z manufaktury Nymphenburg. Nemohu se však zbavit dojmu, že některé kreace jsou přesně na té hraně, jakou pro mě je hotelová socha býka s medvědem.

Odsoudit některé z nich do propasti kýče je lákavě snadné, je ovšem potřeba si uvědomit, že jsou součástí většího celku, který má na lidi znalé luxusu zapůsobit stejně výrazně jako vstup do hotelu ve Vitznau. Kabina nového Phantomu má lákadel ještě mnohem víc. Pod galerií se nachází obrovská plocha, kterou zakrývá masivní leštěné dřevo. Sedadla i výplně dveří nebo strop jsou kompletně kožené a mohou být jakkoliv lakované. Přejete si vyrazit erb, vyšít monogram? To je absolutní maličkost. K tomu fialové koberečky ze speciálně vybraného plemena ovcí s tou nejhustší vlnou a strop zdobený hvězdnou oblohou tvořenou stovkami konečků optických vláken, jež mohou být uspořádány do konstelace, která třeba odpovídá noci početí vašeho prvorozeného syna. Dvě chladničky na vodu a šampaňské nebo elektricky výsuvná podnožka a dveře zavírané pomocí tlačítka jsou už "jen" takovým samozřejmým doplňkem.

Možná kvůli veškerému přepychu působí Rolls-Royce až usedlým dojmem, ale nejlepší auto na světě přece musí dát prostor moderní technice. Cestující vzadu tak mají výsuvné displeje, kde si lze pustit televizi nebo mapu. Domácí stereo zní tak, že budete chtít vrátit permanentku do opery. Řidič má zase k dispozici head-up displej, který mu promítá veškeré důležité informace na čelní sklo. To aby se nemusel dívat za volant, kde po vzoru nejnovějších trendů nahradil displej klasické budíky, které nyní už jen simuluje. Ale slavný ukazatel "Power Reserve", jenž v procentech ukazuje zbývající výkon motoru, zůstal zachovaný i ve virtuální podobě. Rolls-Royce našel cestu, jak být klasický i moderní zároveň.

Architektura luxusu

Rolls-Royce je svou velikostí i hmotností směle přesahující 2,6 tuny výjimečným autem. Nemůže si ale dovolit, aby jeho tělesné dispozice znamenaly nějaký handicap. V Goodwoodu tomu říkají "architektura luxusu" − auto stojí na zbrusu novém hliníkovém rámu vlastní konstrukce, který je lehčí a tužší než u jeho předchůdce. Pod přední kapotou pak sídlí motor královské velikosti, tedy dvanáctiválec, jenž je schopný na zadní kola posílat výkon 563 koní. To je síla odpovídající supersportovnímu autu. Ale Phantom tu není na sportování, spíš na simulaci luxusní plavby.

Když se posadíte za volant, budete minutu v šoku. Okamžitě totiž pocítíte tu obrovskou masu vozu kolem sebe. Pak sešlápnete plynový pedál a Phantom se vydá kupředu. Nikoliv zběsile, nikoliv agresivně. Prostě se rozpluje vstříc cíli. Bez zaváhání, ale tak jemně, že vám to přijde naprosto přirozené. Kdybyste snad chtěli vyzkoušet ostré zrychlení, stačí sešlápnout pedál až k zemi. Akcelerací, při níž překoná stokilometrovou hranici za pět sekund, se také už sportovním autům blíží. Ale takové závodění není dostatečně důstojné.

Rolls-Royce tvrdí, že Phantom je nehledě na jeho výkony nejtišším autem na světě. Stojí za tím i fakt, že použil 130 kg izolační hmoty. I při vysoké rychlosti tak krajina plyne jako v němém filmu. Což nechává posádku prožít cestu tak, jak ji ještě nikdy nezažila. Je to zvláštní pocit − můžete se kochat, ale nezúčastněně. Jako by vás cokoliv, co je venku, nemohlo ohrozit. Najednou si uvědomíte, že se ve vás začal rozprostírat klid. Už nikdy nebude potřeba nikam spěchat. Sedím tady a svět se svými ruchy a starostmi utíká kolem mě.

Jemně plout

Švýcarské silnice mají to kouzlo, že se dřív nebo později začnou kroutit. Sem a tam po úpatích hor, s perfektním asfaltem, ale někdy poměrně úzké a na řízení náročné. A i tady se Rolls-Royce Phantom snaží, aby byla realita co nejvzdálenější. Aby před řidičem skryl svou až absurdní velikost a hmotnost a místo vrásek mu vyrobil na tváři úsměv. Používá k tomu systém, který nazývá Magic Carpet Ride (jízda na kouzelném koberci). Pomocí kamer umístěných na vrchu čelního skla kontroluje povrch silnice před sebou. K tomu přijímá podněty z řízení, plynového pedálu i od kol. Ve výsledku pak jeho řídicí jednotky provádějí neustálé výpočty, jimiž upravují chování tlumičů a stabilizátorů tak, aby auto bylo vždy v tom nejkomfortnějším, ale zároveň nejjistějším nastavení. Funguje to skvěle.

V zatáčkách sice auto jemně pluje, ale zároveň se naklání mnohem méně, než by zkušený řidič čekal. Když přijde překážka v podobě hrbolů, přeletí ji jakoby nic. Když před sebou vidíte na silnici díru a očekáváte přirozenou ránu, nedostaví se… nic. V šikaně automobilu pomáhá jedna novinka − řízení zadní nápravy. Kola vzadu se také v úhlu několika málo stupňů otáčejí, aby velkému vozu pomohla co nejlépe vykroužit zatáčku. A při manévrování v pomalých rychlostech zase usnadní třeba parkování.

Podobně jako podvozek se chová i samotná převodovka, která je konstantně propojená s navigací. Podle toho, v jakém místě se auto pohybuje, upravuje své chování. Bude řadit jinak, pokud se vznášíte nad dálnicí, a jinak, svištíte-li klikatými silnicemi. Výsledkem má být to, že si řidič jejího chování vlastně vůbec nevšímá. Prostě zařadí polohu D a jede. Kolik má převodovka stupňů? Nevím, je to jedno. A přesně to Rolls-Royce chce. Aby jeho řízení bylo tak snadné, že se o něj v podstatě nebudete muset starat.

Phantom vás tedy nemá nutit řídit, ale zahrnout vás luxusem pohodlí, který vám umožní utrhnout si drahocenný čas jen pro sebe, což je v životě řady jeho budoucích majitelů opravdu ceněným artiklem. I proto patří do garáží boháčů už od roku 1925 téměř nepřetržitě a bude patřit dál. Nejednoho by napadlo, kolik je potřeba zaplatit za to, aby vstoupil do tohoto světa. Hovořit o ceně se přirozeně nesluší. V Rolls-Roycu vám ji laskavě sdělí, až si k nim přijdete navrhnout vlastní nejlepší auto světa.