Jste vůbec první novinář, který navštíví oba zámky. Můžete si fotit, co chcete, ale připravte se na to, že většinu toho nebudete moct nikomu ukázat. Rodina si přeje zachovávat maximální soukromí, upozorňuje mě cestou z letiště PR manažerka Chanelu. Nejedeme ani do butiku, ani na přehlídku, ani do Grasse, kde se míchají parfémy. Jsme v Bordeaux, kraji proslaveném vínem. Je tu na každém metru − v obchodech, na billboardech, nemluvě o nekonečných zelených pásech vinic, které se táhnou z kopce na kopec. Cílem jsou právě vinice, jedna v Saint-Émilion a druhá na protějším břehu řeky v Margaux. Co mají společného s nejslavnějším módním domem?

V polovině 90. let je koupili bratři Alan a Gerard Wertheimerové, vnuci spoluzakladatele Chanelu a jeho dnešní vlastníci, kteří nejenže sdílí vášeň pro módní byznys, ale taky pro koně, jezdectví, závody a v neposlední řadě pro víno. To nejlepší. Jak jinak. Vše, co se byť jen okrajově týká módního domu, musí být perfektní. Polovičatost se tady nenosí. Zanechat ten nejlepší dojem, záplavu pozitivních emocí, vyvolat touhu tak silnou, že si prostě nemůžete pomoct.

Vítejte na zámku Canon

Světle béžová fasáda elegantního zámku přímo září v ostrém zářijovém slunci. Přestože dějiny tohoto místa sahají až do začátku 18. století, působí docela současně. Tento dojem se ještě umocňuje ve vstupní hale. Interiér domu hraje všemi barvami, v jednom koutě stojí červené křeslo, na stole modré vázičky nejrůznějších tvarů, perleťová želva, koberce z Mexika a Guatemaly, závěsy v živých odstínech s geometrickými vzory a spousta knih. O módě, umění, historii, básně. Na detailní prohlídku není čas, rychle probíháme do velké jídelny. Kolem masivních kulatých stolů tu sedí dobrá stovka lidí. Žádní pánové v pečlivě vyžehlených oblecích, ale v džínách, kostkovaných košilích, khaki kalhotách, overalech. "Vítejte v Château Canon, máte štěstí, dneska slavíme konec letošní sklizně," říká na uvítanou Nicolas Audebert, generální ředitel obou vinic. "Každý den spolu takto obědváme. Žádné nudné sendviče na poli jako jinde. Svoje lidi si hýčkáme, i když většina z nich jsou sezonní pracovníci. Berou si dovolenou, aby mohli sklízet naše hrozny. Milují tuhle práci a my bychom to bez nich nedokázali. Jsme spíše jako rodina."

Po proslovu a bouřlivém potlesku se všichni pouští do čerstvých krevet, plátků uzeného lososa, hor chleba, našlehaného másla. Na bílém porcelánu s modrou kresbou domu následují brambory, houby a plátky vepřového, které vzápětí střídá talíř se zlatými lístky břečťanu a na něm obří makronka. A všude kolem víno. Spousta vína. Jasným favoritem celé hostiny je Croix Canon ročník 2006. Jiskřivé červené. "Je to perfektní příležitost, jak si vychutnat naše vlastní víno. I když je hodně mladé, osobně mám radši vína z 80., 70. a 60. let," říká Nicolas. Vypadá spokojeně. Za poslední měsíc nachodil stovky kilometrů, ochutnal kila hroznů, aby určil, jestli přišla jejich chvíle. Všechno tu má svůj čas. Není kam spěchat, počasí tentokrát vinařům výrazně přálo. Letošní sklizeň začala 4. září, skoro o dva týdny dříve než kdykoliv předtím.

"Máte pohodlné boty?" ptá se, a aniž by čekal na odpověď, rovnou od stolu míříme na vinice. Ty zabírají celý horizont a zdají se být díky členité krajině nekonečné. I středověké městečko Saint-Émilion se zdá být vzdálené a přitom stojíme na vinici, která s ním přímo sousedí. Uprostřed vinohradu panuje ticho, odpolední slunce pálí s ještě větší intenzitou, pod nohama doslova křupe půda. "Je plná jílu a minerálů, což dodává kořenům svěžest," vysvětluje Nicolas, který vinice převzal před dvěma lety. Téměř po deseti letech, která strávil v Argentině. Ví o vinicích všechno. Pamatuje si každý keř, jak chutná, kdy se jeho hrozny dostaly do lisu, jaké víno z něj bude. Své území, které lemuje čtyři kilometry dlouhá zeď, má přesně zmapované do posledního keříčku. Na 34 hektarech tu roste Merlot a Cabernet Franc, Sauvignon tu místo nemá. "Půda je pro něj moc chladná, nevyzrál by." Přírodu tu maximálně respektují. Žádná chemie nebo zbytečné experimentování.

Haute couture víno

Jak Nicolase poslouchám, napadá mě přirovnání k haute couture ateliérům Chanelu. Tam taky perfektně znají každou nitku, ručně přebírají vzácná peříčka, tvarují jemnou kůži, skládají tisíce a tisíce korálků na jedny jediné šaty či kabelku. Každá, i ta sebemenší součástka má svoji nezastupitelnou roli. Každá musí být perfektní, bez toho by nebyl dokonalý finální produkt. Tady to je úplně stejné. Každý hrozen, každá temně fialová bobulka, která putuje do lisu, kde působí zase jen přírodní síla gravitace, je stejně důležitá. Sezonu za sezonou. Stejně jako v módě. Spousta tvrdé práce, tisíce nekonečných hodin a s každým ročníkem (nebo kolekcí) zase stojí na počátku. Bude to úspěch? Bude právě tento rok výjimečný? A opět spousta času, než se výsledek ukáže.

Jedna z vinic Chanelu je v Saint-Émilion a druhá na protějším břehu řeky v Margaux.

Stejně jako přírodní zákony i tradice tu mají své výsostné postavení. Scházíme klikatou cestou do malého údolí, jemuž vévodí věž starého kostela. Budova z 12. století přišla o jednu zeď i své původní poslání, nikoliv však o své výsadní postavení. Právě v ní se hrozny zpracovávají. Ve vysokých nerezových nádobách, které sahají až k dřevěnému stropu. Právě tady se rodí letošní ročník. Celý prostor krásně voní, ve vzduchu je cítit sladkost čerstvé hroznové šťávy i kyselost hroznů, které kvasí třetí týden. Nicolas přechází od jedné nádoby ke druhé, z každé si natočí trochu do sklenice, s radostí hodnotí její obsah. Než se letošní víno podívá znovu na denní světlo, může si počkat i třicet let, což je průměrný věk lahve z vinohradu Canon.

Ve sklepích, kde si Wertheimerovi uchovávají jednu ze svých soukromých sbírek, mají i mnohem starší poklady. V temných uličkách sklepa jsem našla i ty nejstarší z roku 1869. Žádná z těchto archivních lahví není k mání, jsou pouze pro hosty, kteří dostanou na zámek pozvánku. Ať už se jedná o rodinné přátele, nebo ty nejlepší klienty módního domu, o nichž se ví, že milují vína.

Okouzlení místní krajinou i architekturou rezidence se zdá být nekonečné. Slunce si pomalinku sedá na obzor a svými zlatavými paprsky objímá vinohrad a prostupuje domem, kterému dal před dvěma lety novou tvář Peter Marino. Ano, ten Marino, který designuje butiky všech velkých módních značek. Jeho neomylná ruka naplnila starobylé místo komfortním luxusem, v němž se cítíte naprosto uvolněně. Zahrada za domem, ke které patří záhonky s bylinkami i zvonice, působí jako kousek ráje. Nedoléhají sem ani zvuky přilehlé silnice, ani hlasy z domu, kde připravují večeři. Ani nevím, kolik lidí tu momentálně je. Ve spletitých chodbách potkám pokaždé novou tvář. Z ticha mě vytrhává až ona zvonice. Čas na večeři a další víno.

Víno No. 5

Pět chodů, pět vín. Ano, pětka, která je magickým číslem pro Chanel. Do tolika kategorií tu rozdělují vína, z nichž část jde na prodej. Charnel je silný, opulentní ročník 2009 z Château Rauzan-Ségla s výraznými ovocnými tóny. Extrême sahá do roku 2003, kdy bylo léto hodně horké a suché, což se projevilo ve vínu z vinic kolem domu. Tmavě rudé, s překvapivě svěží chutí, která přechází do lehce kořeněného závěru.

Následuje kategorie Élegance a ročník 2001, kdy střídavě svítilo sluníčko a pršelo a Merlot jasně dominoval celé sklizni. Původně tomuto vínu nikdo nedával velké šance na úspěch, ono však nakonec překvapilo svou hebkostí a intenzitou. Přeskakujeme 90. léta do bouřlivého roku 1989, který charakterizuje kategorii Équilibriste. Vše zakončuje Esthète a červené Château Rauzan-Ségla z roku 1983, kdy se Karl Lagerfeld stal kreativním ředitelem Chanelu.

Château Rauzan-Ségla

Druhý den ráno míříme oklikou přes Bordeaux na druhou stranu řeky Garonny. Tady v malém městečku Margaux stojí druhá rezidence Wertheimerových. Ještě starší a ještě honosnější než ta první. Platí zákaz focení uvnitř domu. Sem rodina jezdí velmi často a vyžaduje absolutní soukromí. Po krátké prohlídce přízemí se před rezidencí ze 17. století, která se v polovině 19. století rozdělila na dvě, potkáváme s Nicolasem, který už na dálku hlásá novinu. "Vy máte opravdu velké štěstí, nejenže jste přivezli krásné počasí, ale dneska sklízíme přímo před branami Château Rauzan-Ségla!" Skvělá zpráva, protože tyto vinice nejsou tak kompaktní jako v Saint-Émilion. A navíc mají 70 hektarů, na kterých se pěstují čtyři odrůdy červeného.

Hlavní je, aby vinná réva byla šťastná, pak bude dobré i víno, říká Nicolas Audebert.

Cabernet Sauvignon zabírá 61 procent celkové plochy, jeho hrozny jsou větší, masivnější než na protějším břehu. Merlot roste blíž u řeky, kde se vápencové podloží mísí s jílem a dává vínu charakteristickou chuť. Na pár hektarech sběrači sklízí původní kabernetovou odrůdu Cabernet Franc, jež v oblasti Bordeaux roste už od 1. století, a několik set keříků Petit Verdot, které do zdejších vín neodmyslitelně patří a dávají mu typickou oblost. S Nicolasem procházíme vinohradem, zdraví se se všemi a pozorným okem kontroluje každou přepravku s hrozny. "Tato vinice je náročnější, ale známe každý její centimetr. Díky mapování s pomocí dronů jsme objevili i nová místa, kde se víc daří té či oné odrůdě. Na jednom vinohradu tak vedle sebe může růst i několik odrůd," vysvětluje mi nad mapou. "Hlavní je, aby vinná réva byla šťastná, pak bude dobré i víno."

Ve chvíli, kdy přicházíme k třídicímu pásu, kde se ručně separují jednotlivé hrozny, Nicolas mizí v davu ostatních pracovníků, kteří ani na vteřinu nespouštějí oči z řeky temně modrých bobulek, ze kterých tryská červená šťáva. Jejich opojná vůně prostupuje celou členitou budovou, mění se podle toho, v jaké fázi přípravy se víno právě nachází. Zatímco u pásu voní jako svěží letní odpoledne, u nádrží blíže u východu dostává příjemně štiplavý nádech. Ochutnáváme od všech trošku. Preciznost a smysl pro detail tu hrají zásadní roli. Je to celé jako obří mozaika, kterou Nicolas spolu se svým týmem postupně skládá dohromady. Přes degustační místnost přicházíme k nekonečné linii dřevěných sudů, jež čekají, až přijde jejich čas a naplní se mladým vínem. Nadpoloviční většina je zcela nových, voní po chlebu s bylinkovým máslem. Víno putuje každé tři čtyři měsíce do jiného sudu, dozrává, bere si z něj aroma i sytost. Technický tým ho každé dva týdny ochutnává, vybírá ideální kombinace, ze kterých začátkem března vytvoří finální víno.

Sklep sousedící s rezidencí, která svou současnou podobu dostala roku 1903 poté, co ji zcela zničil požár, je skutečné království pro znalce sytě rudého moku. Vedle sebe tu leží prachem pokryté lahve pamatující celé 20. století a své čestné místo tu má skutečná rarita, ročník 1852. Toto víno si zažilo své, a i když už dávno není určené na stůl, hýčkají si ho a s neskrývanou hrdostí jej ukazují těm pár návštěvníkům, kteří mají to výsostné právo se projít nádherným domem, odpočinout si u jezírka v zahradě a ocenit poklady zdejšího sklepa.

A proč to všechno? Proč se nejznámější módní značka světa angažuje ve vínu? Ze stejného důvodu, proč před lety skoupila malé řemeslné dílny po celé Paříži, kde vznikají ty nejúchvatnější výšivky, ručně šité boty na míru, kde nad parou mistr kloboučník tvaruje pokrývky hlavy a glamour čelenky. Pro vášeň a respekt k řemeslu. Pro touhu uchovat a předat dalším generacím umění dokonalosti. I pro obyčejnou radost. Radost z tvůrčího procesu, kde záleží na každém detailu a každý, i ten sebemenší dílek skládanky má své nezastupitelné místo. Takže, na zdraví a na radost!