Nerudova ulice, číslo popisné 13. V průchodu, nad těžkými dveřmi vedoucími do Musea Montanelli, trčí z omítky pár mužských nohou. Jako by úředník z jednoho z přilehlých vládních úřadů prorážel kamennou zeď. "Někteří návštěvníci výstav jsou tak zvědaví, že je nic nezastaví," vtipkuje Dadja Altenburg-Kohl. Pro umění by zdí klidně proletěla, kdyby mohla ohnout fyzikální zákony.

Všem škatulkám se vymyká, ale pokud bychom měli k její osobnosti vybrat jedno slovo, byla by to "vášeň". Málokdo udělal pro české umění tolik jako ona. Založila soukromé muzeum, kde momentálně vystavuje dílo pozapomenuté české umělkyně Ludmily Jandové, financovala opravu foyer Národního divadla i Hynaisovy opony, založila Mecenášský klub ND, podporuje několik divadel, dokonce sama účinkuje na jevišti. Finančně přispěla rovněž k natočení několika filmů − od dokumentu Občan Havel až po snímek o osudu operní zpěvačky Soni Červené s názvem Červená režisérky Olgy Sommerové. Pomáhá i nezávislým českým umělcům. Výčet by mohl pokračovat ještě dlouho.

Její život v milované Praze přervala emigrace, která trvala více než dvacet let. V Německu pracovala jako lékařka a spoluzaložila významnou a úspěšnou rodinnou firmu podnikající ve farmacii. Ve stejné činnosti pokračovala po revoluci i v České republice. "Své profesní lékařské cíle jsem naplňovala po desetiletí, vychovala jsem čtyři děti a měla jsem velké přání uskutečnit i svůj dávný sen o místě naplněném uměním, ve kterém bych mohla žít a sdílet ho s ostatními lidmi. To největší štěstí jsem ale měla v tom, že jsem se mohla vrátit do vlasti, která získala svobodu," říká, když nás provází chodbami muzea. Z výstavního prostoru se dá projít do její pracovny, naplněné obrazy a uměleckými artefakty, a ve vzduchu voní její orientální parfém.

Prof. MUDr. Dadja Altenburg-Kohl (68)

Lékařka, podnikatelka, filantropka a sběratelka umění. Pochází z Prahy, v roce 1972 emigrovala do Německa, kde pracovala na oddělení čelistní chirurgie na klinice ve Frankfurtu. Po atestaci si ve stejném oboru otevřela soukromou lékařskou praxi. V Německu spoluzaložila úspěšnou společnost obchodující s léčivy a v tomto odvětví působila i po revoluci v Praze. Je poradkyní několika významných firem v Německu. V roce 2003 založila Galerii Montanelli, na niž v roce 2009 navázalo Museum Montanelli. Je zakladatelkou Nadace DrAK, jež se zaměřuje na oblast kultury a lékařské prevence. Dlouhodobě podporuje Národní divadlo, je členkou Rady Národního divadla a zakladatelkou Mecenášského klubu Národního divadla. Je rovněž čestnou členkou Baletního souboru Národního divadla. Její rodina financovala mimo jiné restaurování Hynaisovy opony i Alšových a Ženíškových lunet ve foyer budovy Národního divadla. Je nositelkou několika cen za významný přínos umění. Ministerstvo kultury jí udělilo státní cenu Mecenáš české kultury. Je provdána za výtvarného umělce Daniela Peštu, má čtyři dospělé děti.

Co byste mi jako lékařka řekla − jak moc je umění důležité pro zdraví člověka?

To si nedovolím posuzovat. Pro některé lidi zdravé je − hlavně pro to duševní − a pro druhé, kteří jsou jinak uzpůsobeni, není tak důležité. Umění mnohé obohacuje, přenáší nás do jiné dimenze vnímání a dovoluje nám na okamžik opustit reálný svět. Pakliže máte schopnost vnímat umění. Tu někteří lidé nemají, zato mají jiné důležité schopnosti a nadání. Opravují třeba v dílně nějaké stroje a to je také na chvíli vytrhne z jejich normálního světa. To, co je pro zdraví každého člověka to pravé, je patrně zakódováno v jeho charakteru či genech.

Takže vy máte umění zakódováno v genech?

Já si myslím, že ano. Je to stav duše a patrně kombinace několika charakterových a genetických vlastností člověka.

Každou schopnost − vnímat umění nebo třeba opravovat stroje − si ale člověk musí nejprve uvědomit, aby ji mohl rozvíjet. Kdy vy jste si poprvé uvědomila, že jste vnímavá k umění?

Již ve velmi raném dětství. Sbírala jsem různé předměty, snažila jsem se malovat nebo kreslit a vytvářela jsem si takové své malé instalace, divadélka, sešitky s kresbami a básněmi. S mým dědou jsme vázali a šili knihy. Vždy jsem s respektem a úžasem obdivovala umění ostatních. Spíše než umělecky nadaná jsem byla k umění vnímavá. Fascinovalo mě jevištní, taneční, literární a výtvarné umění.

Nicméně jste se vydala na dráhu lékařky. Proč?

Zajímalo mě lidské tělo a duše. Vychovala mě babička, která byla velmi přísná. Už v útlém věku mi vštěpovala, že každá žena se vždycky musí umět postarat o sebe a o svou rodinu. To mi uvízlo v dětské hlavě. U nás doma se umění nepovažovalo za solidní povolání, spíše za něco navíc. Medicína mě lákala stejně jako umění. Moje maminka byla hodně nemocná a nemohla jsem s ní vyrůstat. Možná jsem ji chtěla podvědomě uzdravit. Na medicínu jsem se dala nejen já, ale dokonce i můj bratr. Pro mě je medicína dodnes královnou vzdělání a jistě bych ji šla studovat opět. Na chirurgii a lékařské vědě je ovšem i něco tajemného. Když nahlédnete do lidského těla, nahlédnete tak trochu do tajů lidské podstaty. Umění je též jisté tajemství. Stejně jako je tajemné divadelní jeviště a jeho zákulisí. Takže mě patrně již od dětství přitahovala velká tajemství, k nimž jsem však vždy přistupovala s velkou pokorou a s vědomím toho, že je třeba je ochraňovat, opatrovat a zacházet s nimi velmi odpovědně.

Múzická umění vás zavedou do stavů, které vás od napětí a starostí na okamžik osvobodí.

Proč je vůbec mezi lékaři tolik milovníků umění? Myslíte si, že to má spojitost s tím tajemstvím, jak říkáte?

Určitě v tom hraje roli schopnost umění odpoutat vás na okamžik od reality, od osudu vašich pacientů, ale i možnost relativizovat vlastní bolístky a důležitost. Múzická umění vás zavedou do stavů, které vás od napětí a starostí na okamžik osvobodí. Ale stejně tak znám mnoho výjimečných lékařů, kteří jsou velcí sportovci, zabývají se restaurováním starých aut nebo sbírají brouky.

jarvis_5a253cfd498e34d8c9178921.jpeg
Foto: Tereza Maxová

Povězte mi příběh Musea Montanelli. Proč jste se rozhodla otevřít si soukromé muzeum?

Ještě před návratem z emigrace jsem se snažila, aby všude, kde jsem pracovala a žila, panovalo kulturní a kultivované prostředí. Začala jsem tedy prostory vybavovat uměleckými artefakty. Postupně jsem tak shromáždila malou sbírku, o kterou jsem se chtěla podělit. Mít umění pouze v depozitáři pro mě nemá žádný smysl. Nejsem člověk, který by rád věci střádal a těšil se jimi sám. Mým hlavním cílem je pro mě dialog o umění a realizace vlastních projektů, které zařazují v tomto případě moderní umění do různých souvislostí. V muzeu naleznou naše i jiné sbírky svůj smysl a to samé platí i pro kurátorské projekty.

Podle jakého klíče si vybíráte projekty, kterým se budete v muzeu věnovat?

Klíčem je pro mě vždy nějaké téma, které mě osloví v estetickém, existenciálním či společenském smyslu. Jedním z takových je například umění ženských autorek. Přilnula jsem k té myšlence již v 70. letech v Německu, kdy jsem měla to štěstí a čest poznat několik významných umělkyň, jako byla například Ulrike Rosenbachová, která jako jedna z prvních začala experimentovat s videem, Rebecca Hornová, Annegret Soltauová nebo později Katarzyna Kozyraová, Cornelia Renzová a mnoho jiných. Úvodní výstava Musea Montanelli v roce 2009 byla ostatně věnována ženám umělkyním. Vystavovalo jich zde tehdy 21 z celé Evropy. Dalším velkým tématem je pro mě umění politicko-humanistické, téma zneužití moci a díla na toto téma. Věnuji se ale i významným osobnostem světa umění. Měli jsme tu Albrechta Dürera nebo také Jamese Ensora. Vystavujeme i mnohé české umělce, za vámi visí například dílo Bedřicha Dlouhého. Škála umělců je velmi bohatá.

Umění, kterým se obklopujete, je poměrně expresivní. Spousta lidí takový druh umění vnímá jen jako pouhou…

Provokaci? Pro mě je exprese přirozená, cítím se v ní doma. Podněcuje mě k dalšímu přemýšlení, obohacuje mě. Někdy může jít i o extrém. Ale i já jsem měla v životě různé fáze… Jeden čas jsem byla například naprostý fanatik do konstruktivismu. Vkus podléhá vývoji a ten můj doufám ještě zdaleka nekončí. Když se však dívám na složení návštěvníků našeho muzea, tak zastupují všechny směry vkusu i věkové kategorie. Chodí k nám lidé konzervativní i naprosto nezávislí. A samozřejmě turisté, protože využíváme i toho, že muzeum leží na jedné z hlavních cest vedoucích k Pražskému hradu.

Do Německa jste odešla v roce 1972, sama, ve 23 letech. Proč jste se rozhodla pro emigraci?

Vystudovala jsem a po studiu jsem se chtěla věnovat čelistní chirurgii tady v Praze. Pan profesor Toman, který mě i učil, mi řekl: "Měla bys vstoupit do strany, když chceš zůstat na klinice." Já jsem ale trvala na svém − že do strany nevstoupím. Vstup do strany byl pro mě nepřijatelný, a navíc jsem se již tenkrát začala zaplétat do studentských nepokojů. Zároveň jsem však měla strach o svou matku a bratra, se kterými jsem žila. Oni mi však dodali sílu a řekli, ať jdu, že by mě tady stejně zavřeli. Každá strana má dvě mince. Bylo to velké trápení, ale i obrovské obohacení. Být v mladém věku vytržen z domova a být sám je velká šance, ale i bolest. To, že jsem se mohla vrátit, pro mě proto bylo velkou odměnou za všechny ty útrapy.

Jak jste během svého pobytu v emigraci udržovala kontakt s rodinou?

Potkali jsme se po několika letech v Západním Berlíně. Já jsem přijela do Západního, moje rodina do východního. Dostala jsem na den vycházku už na svůj nový pas, a tak jsme se mohli na jeden den setkat. Bylo to krásné a smutné, bratr mi vyprávěl nové české vtipy, drželi jsme se za ruce a nikdo ani na okamžik nepochyboval o mém kroku. To mi dávalo sílu. Tehdy bylo těžké udržovat i korespondenci. Dopisy se ztrácely, jindy zase dorazily s ročním zpožděním, telefonovat se muselo přes pošty… Myslím, že touha po domově se v mém případě přetavila v palčivou touhu v nové zemi dokázat, že mohu být úspěšná i jako český přistěhovalec.

Dnes si už takovou situaci snad ani nedokážeme představit…

Doba se změnila a já jsem za to neskutečně vděčná. Každá doba má ale své pasti. Každá akce vyvolává reakci. My se nyní též dostáváme do složité situace, kdy globalizaci a nadmíru informací přestáváme zvládat. Celý svět se topí v hodnotové dezorientaci. Ale nemá cenu naříkat, na to není čas. Cenu má pouze vydat se znovu a znovu na složitou cestu a vypořádat se aktivně se situací, razit nové cesty myšlení a neztrácet energii ohlížením se nazpátek. Zapojit mladou generaci. Bojím se, že některá stará pravidla už neplatí. Podmínky a směr vývoje se neustále mění a to se nedá zastavit. Naši předkové se museli vypořádat se strašlivými válkami. Někteří lidé měli tu smůlu, že zažili první i druhou světovou válku a potom i totalitu. Tak my se snad jednou vypořádáme, doufám, i s krizí našich dní.

Nejenom česká, ale celá postkomunistická společnost je stále velmi zranitelná.

Jaké to bylo, vrátit se do vlasti po tak dlouhé době?

Tenkrát v roce 1989 jsme byli naprosto omámení novou svobodou. Nálada byla téměř budovatelská, lidé v euforii. Někteří politologové varovali: "Počkej, to nebude jednoduché." Ale já jsem neměla jedinou osobní špatnou zkušenost. Sama jsem bláhově věřila, že přeměna politického systému na demokratický proběhne o něco rychleji. Společnost zde procházela a stále prochází těžkým obdobím. Nejenom česká, ale celá východoevropská postkomunistická společnost je stále velmi zranitelná.

Jak snadné nebo těžké pro vás bylo vrátit se do domovského prostředí?

To bylo lehké − jako do síťové houpačky. Byla jsem šťastná, že opět slyším češtinu, a hltala jsem úplně všechno. Dokonce i ty proklínané kočičí hlavy. Že z nich bolí nohy? Já jsem byla ráda, že si mohu nohama pohladit svou Prahu. Možná to zní sentimentálně, ale to byly tehdy mé pocity. Já jsem zde šťastná, byť samozřejmě vnímám úskalí a léčky neklidné společnosti. Přesto bych žít někde jinde nechtěla. Jsme kulturní národ, i když o tom někdy bláhově pochybujeme.

Je velmi osvěžující slyšet někoho tuto zemi chválit. Češi mají v sobě onu pověstnou remcavost, neustále si na něco stěžujeme a nadáváme.

Nemyslím, že je to typické pouze pro Čechy. Lidé "nadávají" všude v Evropě − jinde lamentují, klejí, stěžují si, hudrují, pomlouvají. Asi je to lidská vlastnost. Každý den vnímáme zprávy, které se na nás valí. Jsme nespokojení s politiky, kteří nás ale navzdory všemu dovedli do situace, kdy můžeme zatím žít v míru. Není a nikdy nebylo lehké být politikem ani občanem v novém politickém pořádku, v globalizovaném světě. Možná je to stěžování si jakýsi ventil, který najdeme v civilizovaném světě a jenž je naopak známkou, že lidé reflektují situaci jako lakmusový papírek a tím si možná uleví.

Jste jednou z předních českých mecenášek umění. Co rozhodne o tom, koho podpoříte?

Rozum a intuice. Někdy náhoda, někdy rozhovor s přáteli či nutná situace. Pro mě je obohacením být v určitých projektech osobně přítomna. Jsem ráda, když mohu věci spoluvytvářet nebo jim opravdu porozumět. Vezměte si například malby ve foyer Národního divadla. Byly ve špatném stavu, opadávala tam malba, drolila se. Restaurátoři si stěžovali, že hrozí jejich úplné zničení. Tak to prostě naše rodina vzala do ruky. Řekli jsme, že chceme pomoci. Myslíme si, že je smysluplné ochraňovat kulturní památky. Do sedmiapůlmetrové výše se minimálně dalších padesát let jen tak někdo znovu nedostane! Takové projekty nabíjí energií − dívat se zblízka na to, co vytvářeli naši předci v dobré naději, že jejich země bude vzkvétat. Když bylo foyer po pěti šesti letech hotové, tak zbyl pocit a vědomí, že možná naše děti či jejich děti se v budoucnu zachovají stejně a budou pokračovat v našem duchu. Podobné to bylo i s Hynaisovou oponou. Měla na sobě tolik vrstev vosku, že se v podstatě rozpadala. Od té doby jsme byli inspirací mnoha dalším mecenášům. Mecenášský klub ND měl tehdy jednoho člena a dnes jich má přes dvě stě. Lidé přispívají rádi, identifikují se tak s českou kulturou a hlavně s povědomím, že též oni sami zodpovídají a mají zásluhu na uchování kultury naší vlasti.

jarvis_5a253cfd498e34d8c9178925.jpeg
Lékařka, podnikatelka, filantropka a sběratelka umění Dadja Altenburg-Kohl
Foto: Tereza Maxová

Nemělo by zrovna Národní divadlo být schopné se o svá nejslavnější místa postarat samo?

Ten argument, že přece Národní divadlo dostává dost peněz, slyším dost často. Ale je to jistě z neznalosti detailů. Vše je relativní. Je to přece jeden z důležitých symbolů české země a její kultury − a to něco znamená. Národní divadlo je zároveň muzeum tehdejšího, chcete-li, moderního umění, na to se často zapomíná. Jeho výzdoba je památná, významná a měla by se zachovat. Kdyby divadlo mohlo ze zdrojů, které má k dispozici, malby zaplatit, jistě by tak dávno učinilo.

I když člověk má volnou částku peněz, kterou může přispět, asi se stejně neubrání tomu, aby v hlavě počítal, kolik ho to stojí. Nebo ano?

Ale vy nikdy nedisponujete volnou částkou peněz. To je velký blud. Když člověk pomáhá, tak se také dělí. Ono to vždy trochu bolí, když něco musíte zaplatit. Já nejsem žádný český oligarcha. My jsme rodina, která žije, řekněme, vlasteneckým způsobem ve velké důvěře, že to v budoucnu národu přinese ovoce.

O to je to cennější.

To nevím, nemohu to posoudit. Ale myslím si, že tak dáváme našemu životu další smysl. Pomáháme nejen kulturním institucím, ale i jednotlivcům. O tom však na veřejnosti nemluvíme. Raději pracujeme a aktivně konáme. Spousta lidí se mě ptá, jak to, že o těch věcech nechci mluvit. Já jsem raději v zákulisí a neztrácím čas.

Pomáháme nejen kulturním institucím, ale i jednotlivcům. O tom však na veřejnosti nemluvíme.

Když jsme u toho zákulisí − vy sama jste vystupovala na jevišti Národního divadla celkem již ve třech baletních představeních po několik sezon − v Šípkové Růžence a aktuálně účinkujete v Malé mořské víle a La Bayadère. Jak k tomu došlo? To byl váš nápad?

Kdepak. Byla to více méně šťastná náhoda. Jednou mě na zkoušce viděl mexický choreograf Javier Torres, myslel si dokonce, že k souboru patřím, a nabídl mi taneční roli babičky, která zastřelí na jevišti vlka. Díky dohledu tanečních mistrů jsem nakonec roli zvládla. Pomohla mi i moje baletní průprava z mládí. Tak to vše začalo a trvá to již sedm let.

Býváte před představeními nervózní?

Samozřejmě, i když teď je to mnohem lepší než na začátku. Před první premiérou jsem několik nocí nespala. Spíše než nervozitu jsem cítila velkou pokoru. Protože jde o úspěch všech a měla jsem obavy, abych souboru něco nepokazila.

Jak jste se s trémou popasovala?

Musíte mít v sobě již řečenou pokoru, koncentraci a disciplínu. Musíte věřit v ostatní a věřit sobě samé i nějakému vyššímu řádu, duchu divadla a vzájemnému souznění spoluúčinkujících. Balet je týmová práce, umělecký koncept. Na jevišti jste jen malé zrnko ve složitém stroji, závislé na soudržnosti ostatních. Být malou součástí výjimečného baletního souboru mě naplňuje nesmírným vděkem. Zároveň žasnu nad tím, jakých nadlidských výkonů a obětí je tanečník schopen. Obdivuji tyto nadané profesionální tanečníky a doufám, že se mi podaří posílit povědomí o kvalitě našeho souboru ještě širšímu publiku a hlavně se aktivně zapojit do jejich ocenění. S Nadačním fondem pro taneční kariéru nyní bojujeme o důstojné a včasné důchody, jak to bylo dříve. Protože jen málokdo ví, že když tanečník z nějakých důvodů musí přerušit kariéru, není zajištěn.

Láska k umění na hranici sebeobětování.

Až na kost. Když zde v muzeu instalujeme výstavu, jsem často na hranici svých fyzických sil. Někdy zde ve výstavních prostorách trávím skoro celé noci. Pohltí vás to tak, že nevnímáte, jak čas ubíhá, a až pak si uvědomíte, že jste vlastně nejedli ani nespali. Je to vášeň!

Nechybí vám občas lékařská praxe?

Člověk nikdy nepřestane být lékařem. Vzdělávám se stále dál, není dne, abych si nepřečetla, co je ve světě medicíny nového. Já jsem se nejprve věnovala klinické chirurgii, po narození dětí jsem ji ale opustila a přešla k ambulantní chirurgii. Jako lékař jste vázán na svou ordinaci, na jedno místo. Nejste svobodným člověkem, do jisté míry jste od rána do večera pouze lékař, ale sám sebou jste málokdy. Je to velká služba. Můj přesun do Česka mi dal možnost se na nějakou dobu od této služby odpoutat, začít novou fázi svého života. Zda jsem navždy opustila medicínu, nemohu jednoznačně říci, necháme se překvapit.

Vy jste byla vždy optimistka?

Někdy mi manžel říká, že jsem nositelkou dobré nálady. Snažím se pouze dávat ostatním sílu a naději. Myslím, že ani nemáme jinou možnost, když chceme žít naplněný život. Naděje je hnací motor, optimismus je asi něco jiného.

Jste věřící?

To je velmi osobní a odvážná otázka, na kterou nechci jednoznačně odpovědět. Jsem opatrná ateistka, věřím v určitou energii, která je v bytosti lidské. Jsem spíše člověk zabraný do filozofického diskurzu. Ale myslím, že "do Říma vede mnoho cest". Někdo si zvolí cestu ateistickou, někdo cestu náboženskou, někdo psychoanalýzu, jiný zase astrologii. Ono se to v průběhu života může i změnit. Je patrně jedno, kterou cestu si vyberete. Hlavně být v pohybu a dychtit po vzdělání, učit se a mít odvahu občas revidovat své mínění.