Širín Ebadiová nyní žije v Londýně, ale její profesní kariéra je spjata s Íránem. Po islámské revoluci v roce 1979 zůstala ve své rodné zemi, přestože se mnozí přátelé a lidé z jejího okolí rozhodli Írán ze strachu před nastupujícím režimem opustit.

"Proč pro vás bylo tak důležité zůstat?" ptáme se. "Byla jsem přesvědčena, že je nutné podpořit nejzranitelnější obyvatele − ženy a děti. Právě v tak těžké době je třeba zůstat ve své zemi." Sama pak zakusila, na jak obtížnou cestu se vydala. V roce 1979 byla zbavena úřadu soudkyně, neboť režim nepřipouštěl, že by ženy mohly mít právo rozhodovat ve věcech spravedlnosti. Širín se tak stáhla do ústraní a věnovala se své rodině − manželovi a dvěma dcerám. V roce 1992 se ke svému povolání částečně vrátila. Tehdy se na bývalou první soudkyni v Íránu obrátili zoufalí rodiče dívky, kterou nejprve tři muži znásilnili a následně zavraždili. Pachatelé byli zatčeni a odsouzeni k trestům smrti. Protože však dosud platilo, že život vraha má větší váhu než život zavražděné dívky, rozhodl soud, že rodiče musí popravy zaplatit. Na to jim však chyběly prostředky, a soud proto vrahy propustil.

Tak započala cesta, na níž Širín Ebadiová zastupovala především osoby pronásledované z politických důvodů. "Obzvláště mi ale na srdci ležely děti," říká. "Situace v Íránu byla z tohoto hlediska neúnosná. Nejenže děti neměly takřka žádnou váhu před soudem. Při rozvodu byly automaticky svěřovány do péče otci. Bylo tomu tak i v případě Arian Golšaniové, kterou její drogově závislý otec systematicky trýznil a nakonec ubil k smrti. V první řadě bylo třeba na tyto hrůzné, ale nikoliv ojedinělé případy systematicky upozorňovat. Írán se díky tomu alespoň ocitl pod mezinárodním tlakem."

"Vaše aktivita ale nemohla být pro režim vítaná…," poznamenáváme. "Jistě, brzy jsem pochopila, že jsem sledována a odposlouchávána, nakonec jsem se ocitla i na seznamu nepřátel režimu určených k odstranění. Když jsem se o tomto seznamu dozvěděla, popadla mě panika. Pak jsem ale pochopila, že se nelze nechat znejistit režimem, a především ani vlastními úzkostmi. Výzvy byly naštěstí tak naléhavé, že jsem neměla čas nechat se strachem zahnat do kouta."

jarvis_5a25444d498e089678d0f1be.jpeg
Širín Ebadiová se s Terezou Maxovou sešla v belgické Lovani, kde měla na místní univerzitě přednášku.
Ilustrace: Lucie Tomišková

V roce 2003 jako první muslimka obdržela Nobelovu cenu za mír. "Jak na to režim reagoval?" ptáme se. Širín se usměje: "Tak nejprve snahou tuto skutečnost zamlčet. Pak ale vytáhli poněkud ostřejší zbraně…". "Cenu vám zabavili," dodáváme. "Ano," kývá Širín, "ale to by bylo opravdu to nejmenší. Stalo se něco nepředstavitelného. Režim na mého muže nasadil prostitutky a v momentě, kdy bylo zřejmé, že podlehne, vtrhla dovnitř policie a zatkla jej. Následně byl nucen vydat prohlášení, že jsem Nobelovu cenu obdržela nezaslouženě. To byla ta největší rána, kterou mi režim mohl zasadit. Rozbili mi rodinu. Náš vztah s manželem nevydržel a já jsem se rozvedla. Teprve tehdy jsem si uvědomila, jak velké nebezpečí pro své nejbližší představuji. Rozhodla jsem se odejít do Londýna, kde dodnes žiji. Jsou to vlastně dvě rány. Musela jsem opustit Írán − a opustit svou rodnou zem, to je vždy těžká rána − a rozpadla se mi rodina. Právo na lítost však samozřejmě nemám. Mám dvě skvělé dcery, přežila jsem a věřím, že má práce měla a má smysl."

Když se Širín tážeme, jak si vysvětluje, že ženy toho musí tolik vytrpět, rozhodně kroutí hlavou. "Ne, takhle to říct nemůžete. Ženy nejsou vždy oběti. To není správné hledisko. Mnozí muži v Íránu namítají: ,A proč má být veškerá starost o finanční zabezpečení rodiny na nás? Jak my přijdeme ke vší té zodpovědnosti?' Vždy je třeba vidět obě strany mince. Chtějí-li mít ženy lepší pozici, musí si ji vybojovat. To se nedá nic dělat."

"Ale vy celý život ženy podporujete a bojujete právě za ně," namítáme. "Ano, ale nepodporuji jen ženy. A já navíc za ně nechci vůbec bojovat. To vlastně ani nejde. Nemůžete za nikoho bojovat. To jsou iluze, s nimiž se často setkávám na Západě. Já jsem přesvědčena, že vlastně nelze za nikoho bojovat. Musíte dát lidem prostředky a vzdělání, aby bojovali sami za sebe. Nelze nikdo osvobozovat, každý se musí osvobodit sám. To je celý ten problém. A první cesta k osvobození je nevidět sebe sama jako oběť."

Ještě něco považuje Širín v tomto boji za důležité? "Vedle toho, že musíte mít opravdu hodně odvahy − a to platí, ať už děláte cokoliv − musíte umět snést porážku. Často jsem se ocitla ve velmi obtížných situacích, mockrát jsem prohrála a byla nešťastná − kvůli sobě i svým klientům. Ale naučila jsem se porážek nebát." Širín se na chvíli odmlčí a naváže o to důrazněji: "Tohle, právě tohle se ženy musí naučit. Zaprvé se nebát a zadruhé se nebát porážek. Porážky je třeba přijmout a včlenit do svého života. Není důležité, že jste prohrála, důležité je, jak na prohru odpovíte − o to se tu hraje."