Prošli jsme ateliérem do pokoje s hořícím krbem, kde nám Theodor Pištěk s elegancí zkušeného číšníka naservíroval kávu a dorty. Nezbývalo tedy než jej oslovit s první otázkou.

Pane Pištěku, vy jste se narodil 25. října 1932. Ve stejný den a stejný rok jako můj manžel Jan Špáta. Takže vy jste vlastně jeho dvojče.

Já jsem ho znal, i ze školy.

Jak jste po absolvování akademie v profesi začínal?

Abych se uživil, kreslil jsem do časopisu Ohníček seriály pro děti.

Theodor Pištěk (85)

Ze sedmi Oscarů, cen Americké filmové akademie, které získali čeští umělci, nepočítáme-li osmého a devátého, které získal jeden americký Čech Miloš Forman, má jednoho z nich Theodor Pištěk za kostýmy k Formanovu filmu Amadeus. Syn herce Theodora Pištěka, pravnuk slavného malíře Františka Ženíška, tvůrce nástropních maleb a lunet ve foyeru Národního divadla i první opony, která v roce 1881 při požáru zlaté kapličky lehla popelem. Kostýmní a scénický výtvarník filmových a divadelních děl, tvůrce rozsáhlého malířského díla, jeden ze zakladatelů recesistického klubu Paleta vlasti, který reagoval na tíživou atmosféru společnosti v komunistickém režimu. S dílem Theodora Pištěka se dodnes můžeme setkat na Hradčanském náměstí. Po sametové revoluci byl umělec osloven prezidentem Václavem Havlem, aby dal Pražskému hradu novou svobodnou tvář návrhem kostýmů, insignií a praporu Hradní stráže.

Vy, takový umělec, jste kreslil do Ohníčku?

To není nic špatného, kresba je kresba. My jsme se živili horšími věcmi. Když jsme vyšli z akademie, tak nebylo možné živit se volným uměním. Když jsem nechtěl přijmout stipendium do JZD, kde bych musel malovat dojičky krav, tak jsem si pro obživu musel najít jiné zaměstnání. Moji spolužáci dělali úpravy knih, plakáty, restaurátořinu na zámcích. A já jsem se čirou náhodou dostal do podniku, který se jmenoval Čedok, a tam jsem každý čtvrtek nosil návrhy nálepek na kufry nebo na jídelní lístky, prostě nesmyslný věci, ale bylo z toho živobytí.

Akademii výtvarných umění jste absolvoval v roce 1958. Jaký vliv měla na vaši tvorbu atmosféra socialistického realismu, jak jste se jí bránil, abyste tvořil tak, jak chcete sám?

Ty nálepky na kufry mi umožnily, že jsem si odbyl tyhle trudný věci, a pak v sobotu a v neděli jsem mohl dělat tak, jak mi zobák narost.

Váš dědeček Julius Ženíšek byl zástupcem letecké firmy Wright a majitelem firmy Ford Motor Company pro Rakousko-Uhersko, jako jeden z prvních už v roce 1895 vlastnil závodní auto. Mohlo vás to inspirovat k lásce k automobilismu?

To je taková oblíbená otázka, na kterou člověk neumí odpovědět. Já mám fotku, jak stojí před výlohou, kde je napsáno LETADLA WRIGHT. Ale ani jednoho dědečka jsem nezažil, jenom babičky.

Mluvil jste doma se svojí maminkou o vašem pradědečkovi, slavném malíři Františku Ženíškovi?

No mluvil, mluvil, ale takové trošku smutné věci.

Dočetla jsem se, že dědečkova firma vinou jeho společníka zkrachovala, a proto se musela prodat sbírka obrazů jeho otce, malíře Františka Ženíška.

Rodina tou nešťastnou událostí zkolabovala. A celé obrazové dědictví po Ženíškovi přišlo vniveč prodejem, aby se rodina udržela naživu. Támhle je Ženíškův návrh na lunetu do Národního divadla, ale to není dědictví, to mi věnoval Miloš Macourek, který to někde koupil.

Jak velká byla sbírka Ženíškových obrazů, již musel děda prodat?

Ta byla opravdu muzeální, tam nebyly jenom Ženíškovy obrazy, ale i obrazy jeho kolegů Hynaise a Mařáka, a to všechno šlo pryč.

Jaký máte pocit, když procházíte foyerem Národního divadla a díváte se na strop, který maloval váš pradědeček?

Já vám řeknu jednu věc. Národní divadlo asi před pěti lety restaurovalo ve foyer malby a lunety a můj kamarád, restaurátor Honza Vachuda, dostal za úkol zrestaurovat stropní malby. Ty se sejmuly a on je měl v ateliéru. Já k němu přišel a mohl jsem si na ně sáhnout. To mi bušilo srdce.

Když byl váš otec Theodor Pištěk jako herec obsazovaný do mnoha filmů, tak se doma asi moc nevyskytoval.

Ba jo, on byl ten typ, který koukal být v jednom kuse doma. Jak mohl, tak honem domů. Táta nechodil s kamarády do restaurací a do vináren. Jak dodělal práci, tak šupajdá domů k mámě do kuchyně a tam si sednul. Před pár dny jsem si náhodou pustil televizi a zase koukám na tátu ve Fričově filmu Roztomilý člověk. My se s tátou takhle potkáváme přes obrazovku. Ještě vám řeknu, proč on chudák nešťastnej se musel takhle upracovat. On měl příšerný dluhy, dostal ránu mezi oči kvůli filmu Takový je život, jestli jste o něm někdy slyšela. Ten film byl zařazen mezi nejlepší evropské němé filmy. A táta, protože chtěl v tom filmu hrát, tak ho taky částečně financoval. No a film prodělal kalhoty, protože jak se to protahovalo, tak přišel do kin v době, kdy už sem chodily z Ameriky barevné a zvukové filmy. Takže na černobílý a sociálně zaměřený film do kina nikdo nepřišel. On musel zaplatit na tehdejší dobu horentní sumu. Babička byla spolumajitelkou divadla, takzvané Pištěkárny. Když ho prodala, koupila na Vinohradech tři baráky a ty padly na tátovy dluhy. A proto on hrál v těch třech stovkách filmů, on musel brát všechno, aby vydělal na dluhy. Já si pamatuju na fenďáky, jak k nám chodili do baráku a jak máma schovávala prstýnky do šuplete.

A jaký jste měl k tátovi vztah?

On byl takovej nedosažitelnej, víte.

Vzdálený otec? Ale máma byla přítomná.

Máma, ta pro mě udělala všechno, ta byla výborná.

Maminku jste miloval?

Ale tátu taky.

Já se ptám na vztah k mamince, protože kluci bývají na matkách závislí. Měl jste to taky tak?

No jistě. Já na ní a ona na mně. Měl jsem pocit, že táta na mě trochu žárlil. Ale ještě jsem nakousnul, jak on se vlastně upracoval. On měl léta letoucí těžkou srdeční vadu a tenkrát se to léčilo tak, že se lízal nitroglycerin. On nemohl řídit, tak já ho vozil po divadlech a na natáčení. Podotýkám, bez řidičského průkazu, na který jsem ještě neměl věk. On hrál v Divadle S. K. Neumanna v Libni a já jsem tam s ním musel denně chodit a dávat na něj pozor. Takže já viděl to představení mnohokrát. A vždycky jsem věděl, že se mu udělalo špatně. On hrál, a najednou se otočil zády k divákům, a já jsem věděl, že líže nitroglycerin, aby mohl představení dotáhnout do konce. On byl hrdina.

Byl hrdina a měl jste ho rád…

Samo sebou. Na Barrandově mu všichni tykali, volali na něj Dódo. A já jsem tátovi říkal: "Jak si můžou dovolit tykat ti a říkat ti Dódo? Tak já už tam nikdy nepůjdu." A táta umřel, aniž by tušil, že jednou na ten Barrandov vlezu.

Vy jste si potom vzal za ženu Věru. Ženil jste se z lásky?

Já už si to nepamatuju.

Jen si vzpomeňte!

No jo, to víte, že jo.

A jak vy jste pojímal manželství? Rozdělení rolí mezi mužem a ženou?

My jsme si oba vyhovovali. A navíc, co si pamatuju, v naší rodinné tradici se neodehrávaly rozvody. Všichni vydrželi v manželství − jednou a dost.

Takže i vy jste měl jednu ženu celý život. A řekněte mi, žena přece měla svoji profesi. Dělala ji, když byli vaši dva synové malí, nebo se jenom starala o děti a o domácnost?

Ne, ona pracovala.

A kdo se staral o domácnost a o děti?

Babička. Moje maminka.

Takže jste měl k ženě takovou úctu, že jste neprotestoval, jak to bývávalo, proti tomu, aby dělala svoji práci, když jsou doma malé děti.

To mi ani nepřišlo na mysl. Já jsem věděl, že má svoji práci a kariéru, a v životě by mě nenapadlo mluvit jí do toho.

A jaké se vám líbí ženy?

Asi to bude vypadat blbě, když vám řeknu, že blondýnky.

Dobře, blondýnky. Ale jaké ženské osobnosti se vám líbí?

Já nemám rád taková takzvaná veselá děvčata, co si dávají skleničky a tak dále. Já mám rád vážné úctyhodné ženy, které se drží zpátky.

A líbí se vám, když žena něčím vyniká, má svoji profesi a jde za ní?

Vždyť bez žen by svět nemohl existovat. Já jsem dělal profesi, kde byl velký podíl práce závislý na ženách. Celý můj kostýmní štáb byly ženy. A měl jsem tam i černošky, Vietnamky, Tamilky! Žádnou práci nemůžete udělat solidně, když vám nepomáhají ostatní. Co jsem se těch filmů nadělal a vždycky byly kolem mě ženy, které věděly, že pracují na něčem, co má smysl.

To jste měl štěstí na dobrý tým!

Štěstí, neštěstí, člověk si musí ty vztahy vytvořit. Ty švadleny na Barrandově mě měly rády, i když jsem je mnohokrát přivedl k pláči. Proč? Protože jsem na něčem trval, a musely věc třeba čtyřikrát předělávat, dokud se mi to úplně nelíbilo. Tekly jim slzy, ale pak mi všechno odpustily.

Jak jste se díval na snahy o emancipaci žen? Ve vaší době byla společnost velmi patriarchální.

To je věc, kterou jsem nikdy nevnímal. Já jsem odmalička žil mezi ženami, tetami, babičkami. Máma byla z pěti dcer. Já žil v ženském světě.

A pak jsem úzce spolupracoval se ženami. Mně nikdy nepřišlo na mysl zabývat se něčím, na co se ptáte.

Vy jste ženy potřeboval!

Já jsem v určitých momentech potřeboval, aby mě moje žena podpořila. Ženy vydrží strašně moc, napětí, tíhu, odpovědnost. A řeknu vám jednu věc. Všechny ty ceny, které jsem v životě dostal, pro mě mají poloviční hodnotu, protože se jich nedožila moje maminka. Jí bych je chtěl ukázat, ona by to ocenila. Máma je hlavní ženská v životě.

Vy jste měl krásný vztah k mámě, to znamená, že jste asi oceňoval ženy vůbec, protože předobrazem ženy byla máma.

Člověk poměřuje všechno podle maminky. Maminka nejlíp vaří, tohle a tamto dělá nejlíp, podle ní má člověk srovnaný žebříček hodnot.

jarvis_5a216c0b498e34d8c8fc7f7c.jpeg
Foto: Tereza Maxová

A nežárlila vaše žena na to, že maminka nejlíp vaří a maminka je tak nepřekonatelná?

Ne, to já jsem nedával najevo. A hlavně musím říct, že si moje žena a moje máma rozuměly, nikdy jsem mezi nimi nezažil žádný konflikt.

To jste měl velké štěstí.

Štěstí mám, že jsem se dokonce dožil i tohohle rozhovoru.

To se vám asi už nelíbí, že je vám pětaosmdesát?

O tom nechci vůbec mluvit, protože se mi to zdá být nespravedlivé, že to tak rychle uteklo. Já nevím, kam se to všechno podělo.

Uteklo to proto, že jste udělal tolik práce. Život pak běží rychleji.

Rozumíte, já mám teď před sebou ještě spoustu práce a rád bych věděl, co zvládnu a co ne. Mám před sebou výstavy, jednu dokonce monstrózní, o které raději nechci vůbec mluvit. A všechno jsou to plány na čtyři pět let dopředu. Ti lidé, kteří mi to nabízejí, si myslí, že budu žít do sto deseti. A já se jim to snažím vysvětlit a furt jim říkám: Pánové, uvědomte si, že už nejsem maturant. Ale oni na to neslyší.

Co byste si teď nejvíc přál?

Co bych si přál? No, aby mi bylo pětadvacet.

Padesát by vám nestačilo?

Ale jo. V padesáti jsem byl nejvíc nadupanej, to jsem udělal nejvíc práce.

Za své dílo pro kinematografii jste dostal mnoho vysokých ocenění − Oscara, Césara, Českého lva, Křišťálový glóbus − musel jste hodně a dobře pracovat.

Pracovat jsem musel samozřejmě, nedělal jsem jenom návrhy kostýmů, to byla moje vedlejší práce, ale věnoval jsem se především své tvorbě.

Vaše dílo je vskutku rozsáhlé. Jak jste to všechno stihl?

Myslím, že jsem mohl udělat ještě víc.

A kde byste na to vzal sílu a čas, když jste vedle svých obrazů dělal ještě pro film a divadlo?

Vždycky se ještě najde chvíle, kdy člověk zahálí a mohl by pracovat. Ale nesmí se do toho nutit, musí to přijít samo. Ale já jsem bez práce nemohl být tak jako tak. Byly časy, kdy jsem dělal tři filmy najednou a na Barrandově jsem lítal z jednoho poschodí do druhého, protože mě potřebovali tam, pak zase támhle, a tohle všechno jsem zvládal. Vzpomínám na to rád.

Vaše první spolupráce s filmem byla na Holubici režiséra Františka Vláčila, pro něhož jste navrhoval kostýmy a scénu…

To bylo tak − já jsem chodil na grafickou školu a jedna moje spolužačka si Vláčila vzala. A protože jsem do něj byl zamilovanej, znal jsem jeho nádherné krátké a středometrážní filmy Oblaka a Jedle, tak jsem tu svoji kamarádku požádal, aby mě s ním seznámila. A tak to začalo.

Po Holubici jste s Vláčilem spolupracoval na Marketě Lazarové, která byla českými kritiky vyhodnocena jako nejlepší český film všech dob. To musela být rozsáhlá práce, navrhoval jste opět kostýmy i scénu…

To byla stěžejní práce mého života. Vážím si toho, že jsem tu příležitost měl. Za svoji zásluhu na tom filmu považuju to, že jsem tam přitáhl své kamarády umělce. Třeba Jaroslava Vožniaka nebo Jana Koblasu a hlavně Zbyňka Sekala. A to byl takový hvězdný umělecký tým, který se už nikdy na žádném jiném filmu nedal dohromady.

Vláčil byl sám výtvarně nadaný, do scénáře si kreslil obrazovou představu záběrů, jeho obrázkové scénáře jsou samy o sobě výtvarným dílem. Jak jste si rozuměli, mluvil vám do vaší práce?

Já jsem mu do toho nemluvil a on do toho nemluvil mně. Spolupráce s velkým režisérem je báječná, protože on si vás vybere proto, že věří, že uděláte to, co chce. A pak už je zbytečné, aby vás vodil za ruku a něco vám vysvětloval. To dělají špatní režiséři, kteří se bojí okamžiku, kdy budou muset začít režírovat. Tak mluví do všeho kolem dokola, aby oddálili tu chvíli, než spustí první klapka. Jak Miloš Forman, tak František Vláčil, největší režiséři, se kterými jsem pracoval, mi dali volnou ruku. Mně se nestalo, že by mi některý z nich řekl: "Udělej to takhle, chci tohle." Musíte se s nimi dohodnout na začátku, jaká bude výtvarná koncepce, musíte se dohodnout s kameramanem kvůli barvám, s architektem, abyste si vzájemně nepřekáželi. A když dojde ke srozumění, dělá si každý svoje a nezdržuje. Nepadá v úvahu, že by mi do něčeho mluvili.

Říkal jste, že Miloš Forman měl k vaší práci vztah obdobný jako František Vláčil. Když jste dělal kostýmy pro Amadea, tak vás také nechal tvořit svobodně?

To bylo něco jiného, protože Forman o mně a o mé výtvarné práci nic nevěděl. V době, kdy já šel nahoru, byl už v Americe. V mládí jsme se znali, ale moje společnost nebyla jeho společnost. On měl Semafor a já se pohyboval kolem akademie a Palety vlasti. Já jsem kostýmy pro Amadea dělal jenom díky Mirkovi Ondříčkovi. Ondříček byl stabilní Formanův kameraman a řekl Formanovi: "Člověče, Amadea musí dělat Dóda Pištěk." Forman taky věděl, že to rokoko musí dělat někdo, kdo žije v Evropě a má zažitou evropskou kulturu.

Je v těch kostýmech pro Amadea patrný posun od té dobové předlohy k vaší výtvarné kreaci?

Samozřejmě, tam jsou na oblecích a na rukách prvky, které se nemohly v rokoku odehrát. Ale sloužily k tomu, aby tu postavu charakterizovaly, i když ty kostýmy jsou klasika a není tam moc prostoru pouštět si fantazii na špacír.

Dělal jste i scénu?

Ne, pozor, to ne. Scénu jsem dělal jenom u těch Mozartových představení v Praze ve Stavovském divadle. Třeba toho koně s nohama, to byly všechno moje nápady.

A jak jste se tedy s Formanem potom spřátelili, když jste se v Praze nestýkali?

Pozor, my jsme spolu byli za studentských let na vojenském cvičení. Byli jsme na Šumavě a tam jsme válčili. To byla takzvaná vojenská příprava pro všechny vysoké školy uměleckého směru. Tam byli studenti z FAMU, DAMU, HAMU, AVU.

Když jste byl tehdy nominovaný na Oscara za kostýmy pro Amadea, říkal jste si, že Oscara dostanete, nebo jste o tom spíše pochyboval?

Nečekal jsem to a dostal jsem ho. A obráceně − byl jsem uražený, že jsem ho nedostal za Formanova Valmonta. Protože jsem věděl, že té práci na Valmontovi jsem dal víc než Amadeovi.

Ale dostal jste za Valmonta Césara.

Césara a nominaci na Oscara. To byla smůla, že Valmont nezabral. A já byl jediný z týmu Valmonta, který dostal nominaci na Oscara. Mirek Ondříček byl zase jediný, kdo byl přesvědčen, že nominaci na Oscara dostane. A nevyšlo to. Mirek byl proti nám weltman, on měl za sebou několik filmů, a my jsme byli ňoumové z Prahy. Když nás Filmexport poslal do Ameriky, tak jsem já a Karel Černý dostali na cestu každý deset dolarů. Bydleli jsme v Beverly Hills v hotelu, kde v pokoji denně měnili kytky a nosili šampaňský, a já jsem těch deset dolarů utratil první den, kdy jsem je dal liftboyovi. Ale našli jsme jednu senzační kovbojskou hospodu, kde u baru stály pytle s burákama.

A bylo vám z nich špatně.

Ne, byli jsme po jídle. A teprve když přijel Ondříček, tak nás založil.

Řekněte mi, proč jste tak vášnivě závodil v autě?

No vášnivě. Nesl jsem to v sobě už odmalička, jako malej kluk jsem koukal po autech, četl jsem knížky o Chironovi, měl jsem to v sobě. Je to už promlčené, ale já řídil od patnácti let.

Nikdy vás nechytili?

Ani jednou. Když už jsem řidičák měl, tak mě nachytali mockrát. Byly dvě hlavní věci, které jsem chtěl na jaře dělat: závodit a pak chodit na Václavák a koukat na holky, které sundaly svetr a chodily v blůze. Měl jsem kamaráda, bylo nám osmnáct, šli jsme na Václavák a čubrněli na holky, jak chodí nalehko oblečený.

Vás fascinovala rychlost a to, že to auto ovládáte.

Pro mě to byla droga. Jet naplno a vědět, že ten stroj je závislý jenom na mně. Já jsem si bez toho život nedovedl představit. Jezdil jsem jednodenní soutěže i víkendové závody, pátek, sobota, neděle. A v pondělí jsem přišel do ateliéru, jako bych byl napíchanej herákem. A to šla potom práce od ruky.

Ale musel jste mít talent na závodění v autě?

Já myslím, že jo.

A vyhrával jste taky?

To víte, že jo. Ještě v pětapadesáti jsem jel v Brně mistrovství republiky. A byl jsem druhý.

Vaše malířská tvorba je pro vás taky droga.

To je to hlavní, co mě drží při životě. Všechno ostatní jsou věci podpůrné. Auta, hokej, Paleta vlasti.

Vaše práce na filmech a na divadle byla tedy pro vás taky mimo ten hlavní proud vaší výtvarné tvorby?

Ze začátku to byla z nouze ctnost. Ale potom se divadlo a film staly mou součástí a já, když se dívám zpátky, jsem za to vděčný. Mě ovlivnilo třeba filmové svícení, ten princip jsem přenesl do svých obrazů. Filmové svícení vytváří fiktivní prostory, to není normální světlo. Nevím, jestli bych bez té barrandovské zkušenosti udělal to, co jsem vytvořil.

Vaše malířské dílo je rozsáhlé. Řekněte mi, jak pracujete, když vytváříte obrazy, myslím od nápadu k realizaci.

Já si nedělám žádné skici. Někdy si na kus papíru nebo na ubrousek nakreslím nějaký nápad, ale obvykle jdu a rovnou maluju.

Ale ono to potom asi vypadá ve skutečnosti jinak, než jak jste to měl v hlavě.

Ba ne. Já na tom trvám tak dlouho, až to vypadá tak, jak jsem chtěl. A když to tak nevypadá, tak to zahodím.

Kdo vás v roce 1990 oslovil, abyste udělal uniformy pro stráž Pražského hradu?

Václav Havel.

A proč oslovil vás?

Protože nevěděl o nikom jiném, kdo by to dokázal. Protože on na rozdíl od Formana už o mně dávno věděl, on byl spolu s námi ctitel Palety vlasti, chodil na naše představení a zúčastnil se i našich automobilových závodů. Musím neskromně říct, že na světě nebyl druhý člověk, který by dokázal to, co mi Václav Havel hodil na krk.

jarvis_5a216c0b498e34d8c8fc7f80.jpeg
Tereza Maxová, Theodor Pištěk a Olga Sommerová právě řeší obálku magazínu PROČ NE?!
Foto: Tereza Maxová

Vzpomínám si, že vaše uniformy vzbudily velkou senzaci a diskusi. Zlé jazyky je kritizovaly jako příliš divadelní.

Já mám teď zadostiučinění, když vidím, jak vypadají uniformy kolem dokola. Třeba Slováci mají na uniformách pštrosí peří. A víte, jak vypadají maďarské a bulharské mundúry? Tak já jsem nejdecentnější ze všech a byl jsem první.

Průkopník.

Byl jsem první a vlastně nejserióznější. Když dneska vidím, jak vypadají ty prezidentské gardy! Kdybych to dělal dnes, tak bych přitlačil na pilu. Jakmile přijdete s nějakým neotřelým uměleckým nápadem před lidi, tak se jim dáváte všanc. Co chudák Forman zkusil kvůli Amadeovi! On nesměl do Rakouska, Rakušani se mohli zbláznit!

Proč nesměl?

Protože poškodil jejich Mozarta. Forman tam nesměl natáčet, protože už se vědělo, jak vypadá ten scénář podle Petera Shaffera. Ten už hráli na divadle. Když jsme se Zdeňkem Mahlerem přijeli do Rakouska a oni se dozvěděli, že budeme točit Shafferova Amadea, tak nás nepustili ani do muzea. A mně pak nějaký trumbera řekne, že se mu nelíbí uniformy Hradní stráže, to je přece legrace. Ale rozumíte, to zadostiučinění − já jsem největší oblíbenec Hradní stráže…

Vy se s nimi stýkáte?

Oni chodí na mé výstavy. Když měla manželka pohřeb, tak tam byla Hradní stráž. Když se mění velitel, tak se vždycky přijde představit a tady sedí. Když přijede pan plukovník, tak mi přiveze bednu buchet, které mi pečou jeho úřednice od Hradní stráže. Jsou to moji lidi.

Kromě uniforem jste dělal i insignie?

Odznaky, stužky, vyznamenání. A taky prapor Hradní stráže. Kdybyste to chtěla vidět, já mám například od Hradní stráže málem tolik vyznamenání, jako měl Koněv. Za to, co jsem pro Hradní stráž kdy udělal.

A proč myslíte, že jsou z vás tak nadšení?

Protože já jsem tenkrát dokázal to, co by nikdo nedokázal, a ještě jsem do toho strkal svoje prachy. Na celou věc bylo málo času, protože Havel chtěl, aby Hrad vypadal úplně jinak, až přijede německý prezident Weizsäcker. A protože jsem měl za sebou tu filmovou kariéru, věděl jsem, za kým mám jít. Jeden můj kamarád ze Švýcar koupil látku na kalhoty, zaplatil ji a poslal. A látku na saka zase nějaký Kubíček z Ameriky. České podniky by pro Havla udělaly cokoliv, ale neměly na to kapacity. Když jsem přijel do fabriky a řekl: Já potřebuju vyvzorovat tuhle modrou látku, odpověděli mi: "Ano, uděláme to strašně rádi, bude to na podzim." A já to potřeboval za měsíc. A pak mi pomáhal americký vojenský přidělenec, který se krásně jmenoval − plukovník Motyka. Američan, který zařídil, že přiletělo speciální vojenské letadlo a z něho vyložili polotovary čepic, protože Tonak to nebyl v tom krátkém čase schopen vyrobit. A protože Havel věděl, že jsem závodník, tak mi zavolal: "Hele, já potřebuju auta, my nemáme kolonu. A chtěl bych, aby jedno auto bylo červené, druhé modré, třetí bílé, aby to byla trikolora." Tak jsem sehnal tři bavoráky. A Havel mi řekl: "A kdo je bude řídit?" Tak jsem jel za kamarády závodníky a prvním prezidentským šoférem byl Láďa Hubáček, šestinásobný mistr republiky. A pak mi zase zavolal: "Hele, my nemáme motocyklovou kolonu." Tak jsem vybíral motorky. Firmy Kawasaki, Honda, BMW měly ve výrobním programu policejní motorky. A protože motorky potřebují servis, tak jsem vybral značku, která je za rohem − bavoráky. A Havel řekl: "No jo, tak máme motorky, ale kdo s tím bude jezdit?" Tak jsem jel do Dukly, kde byl tým československých motocyklistů, a tam jsem zbláznil celé družstvo.

Vy jste prezidentu Havlovi tak pomáhal a radil, jako byste byl jeho poradce.

Já bych nechtěl být jeho poradce. Já jsem byl kámoš.

Já se ještě chci zeptat na ženy…

Já vám něco řeknu. Já měl celý život titul miláček všech žen.

A čím, myslíte, jste si ten titul zasloužil?

Protože jsem se k nim vždycky bezvadně choval.

Jako gentleman?

Jo. Žádná z dam si na mě nemohla stěžovat.

Ale život jsou vztahy i kariéra. Řekněte, jestli jste toužil po kariéře, po práci, po umění víc než po ženách, Nebo po ženách víc?

To jde dohromady. Akorát v té tvorbě jsem dosáhl výsledků.

A u žen, když jste byl miláčkem žen?

Ale miláček všech žen, to není titul pro Dona Juana. Já mám třeba celoživotní asistentku Zuzanku Máchovou, bez které bych většinu filmů nebyl schopen udělat. To bych nemohl udělat sám, kdybych neměl někoho, kdo pro mě dobrovolně krvácí. Ta by mi třeba darovala ledvinu. Toho si strašně cením, že ženy v mém týmu podávaly výkony, které nebyly povinny podávat.

Když jste mámu tak miloval, mazlil jste se s ní?

Jako malej kluk samo sebou. Do určitého věku.

A od určitého věku se ženami.

To je taky fajn.

Jestlipak umíte plakat?

Dvakrát třikrát jsem probrečel hroznou dobu. To byly takové případy, že jsem se tomu nemohl bránit. Přitom já jsem celoživotní drsňák, víte. Já mám za sebou příšerných rvaček, a dokonce jsem měl jeden čas zakázaný vstup do Jablonce, protože jsem tam v hotelu zdemoloval místnost.

Vy jste byl takový rváč?

Já jsem byl jako osmnáctiletý kluk boxer.

Ale já jsem se vás před chvílí ptala, jestli umíte plakat. A vy jste řekl…

Ano, že ano.

A co vás rozpláče?

Odchody blízkých například. Že bych plakal nad politickou situací, to ne.

A když vám umřela žena, tak jste asi plakal hodně.

To jo. Nebudu o tom mluvit.

Stýská se vám po ní, tak o tom nechcete mluvit.

To si pište.

Vy jste miláček všech žen a ještě jste měl dobrou manželku a byl jste dobrý manžel. Nebo ne?

Já myslím, že si nemohla stěžovat.

A umění vás někdy rozplakalo?

To ne, ale dostává mě do fantastických stavů.

Jaké chování a jednání žen se vám líbí? Co byste za sebe vzkázal ženám?

Aby se chovaly přirozeně, aby přestaly blbnout s vynucováním respektu a s tlaky, aby byly stejné počty žen a mužů tam a onde. To myslím, že není důstojné.

To jste ale narazil v mé osobě na feministku, která si myslí, že tisíciletý patriarchát se právě musí narovnat těmito, jak říkáte, tlaky na rovné šance žen a mužů. Vy jste třeba celý život respektoval ženy, ale většina mužů 20. století takový respekt k ženám neprojevovala.

Ale to je špatné. Já jsem v životě neměl problém s tím, abych v práci přijímal ženskou vůli, já neměl problém její názor akceptovat. Jenomže tady jsou chlapi, které nikdo nerespektuje. A nedělají se akce pro nešťastné chlapy nebo podceňované chlapy.

Vám se asi líbí ten mužsko-ženský svět, který byl.

Chlap musí mít důvod o ženskou pečovat a starat se, ne aby měl vedle sebe nějakou svalnatou, která si vynucuje pozornost. Pozornost si vynucuje automaticky každá, když se chová normálně.

Ale něco jiného jsou osobní vztahy a něco jiného profesní. Říkal jste, že jste celý život spolupracoval víceméně se ženami a ve vaší profesi se zřejmě žádné mužsko-ženské války neodehrávaly.

Já jsem vlastně ani mužské spolupracovníky neměl. Měl jsem jednoho asistenta a to byl homosexuál. A musím říct, že to byl jeden z nejlepších chlapů v mém životě. Já jsem totiž v té profesi kostýmního návrháře a módního autora byl vždycky podezřelý, že jsem na ženský.

Podezřelý? A proč byste neměl být na ženské?

Protože v té profesi byli všichni homosexuálové. Já byl absolutní výjimka. Podivín. Ale nechápu, proč se dělají pochody hrdosti. Na co jsou hrdí? Já jsem říkal klukům: Pojďte, uděláme pochod hrdosti, že máme rádi ženský.