Já su všecko. Já su polívka, odpovídá na otázku, kým se cítí být. Narodila se v Československu, vyrostla ve Švédsku, kariéru odstartovala ve Francii a nyní žije ve Spojených státech. Je zrovna na návštěvě v Oregonu u nevlastních dětí svého manžela, rockového hudebníka Rika Ocaseka. Blíží se poledne, ještě nesnídala a má trochu hlad. Tvář bez make-upu, rozpuštěné vlasy, široký úsměv. Pavlína Pořízková nebo, chcete-li, Paulina Porizkova. Tak ji zná celý módní svět.

Stala se první modelkou s českými kořeny, které se podařilo vyšplhat do nejvyšších příček modelingu. Dvakrát se objevila na obálce magazínu Sports Illustrated, několikrát ji zvolili nejkrásnější ženou planety časopisy People či Harper's Bazaar, pracovala pro všechny luxusní značky včetně těch jako Chanel, Hermès, Versace nebo Dior. V roce 1988 se stala za tehdy rekordní honorář ve výši šesti milionů dolarů tváří kosmetiky Estée Lauder.

Když ale mluví česky, zní stále jako ta malá holčička z Prostějova, kterou její rodiče nechali u babičky s dědou, emigrovali do Švédska a pak se ji za dramatických okolností roky snažili dostat z totalitního Československa. Příběh o její záchraně, do níž se musel vložit i tehdejší švédský premiér Olof Palme, se stal součástí kánonu moderních českých dějin a společenským magazínům poskytl atraktivní téma k rozhovorům. Spisovatelka Martina Formanová o tom napsala knihu Případ Pavlína. Hrdinka románu nad touto částí svého života dnes již jen mává rukou a protáčí oči ke stropu. "Mluvila jsem o tom deset let na terapii a už není nic, co bych k tomu mohla víc říct."

Její kariéra je obdivuhodná, co je ale na Pavlíně Pořízkové výjimečné, je otevřenost, s jakou hovoří o tématech, která jsou v nablýskaném světě showbyznysu tabu. O svém těžkém vztahu s rodiči, o letech terapie, o antidepresivech, o tom, jak se vyrovnává s blednutím své slávy, o stárnutí, o své vlastní marnivosti. Přidejte k tomu její pověstný sarkastický humor a máte unikátní hlas, jemuž je dobré naslouchat, když chcete nahlédnout pod pokličku světa modelingu, filmu a žen, kterým již odrostly děti a své největší pracovní úspěchy už mají za sebou.

Nabídka, která se neodmítá

S Terezou Maxovou, hostující šéfredaktorkou tohoto čísla magazínu PROČ NE?!, má podle svých slov hodně společného. Když její rodiče utekli před invazí do Švédska a nechali ji u prarodičů, byly Pavlíně tři roky. Dědeček byl ředitelem dětského domova v Prostějově, a tak část svého dětství strávila s opuštěnými dětmi, kterým se Tereza v rámci své nadační činnosti věnuje. I proto s ní chtěla navázat kontakt a podpořit ji. Před šesti lety se tak společně prošly po přehlídkovém mole v rámci benefičního večera Fashion for Kids, který Nadace Terezy Maxové dětem pořádala.

Trvalo to jen pár let a z modelek se staly hvězdy, které najednou slávou předčily své fotografy.

"Já jsem vlastně taková babička všech českých modelek. Uspěla jsem ještě předtím, než se otevřely hranice a přišla ta následná vlna krásných českých holek, jako byla Eva Herzigová nebo právě Tereza Maxová. Vždycky když se nějaká taková holčina objevila, sledovala jsem její cestu," říká žena, která se do světa modelingu dostala v podstatě náhodou. Její kamarádka ve Švédsku toužila stát se módní fotografkou a jako svůj objekt si vybrala právě Pavlínu. Když ale kamarádka zaslala své snímky do agentury Elite v Paříži, skaut si místo práce fotografa všiml Pavlíny a pozval ji do Paříže.

O kariéře v modelingu přitom nikdy nesnila a ani se netajila tím, že ji móda moc nebaví. "Nikdy jsem ale nelitovala toho, že jsem se na dráhu modelky vydala. V žádném jiném odvětví bych pravděpodobně nedosáhla takového úspěchu. Vždyť jsem opravdu patřila k nejžádanějším modelkám na světě. Kdybych tu nabídku tehdy nepřijala, nikdy bych nevydělala tolik peněz, nikdy by mě neznalo tolik lidí. Když vám někdo něco takového nabídne, a vy pro to nemusíte skoro nic udělat, pak to neodmítnete," přemýšlí zpětně nad svou kariérou. Přesun ze Švédska do Francie byl pro ni ve čtrnácti letech i cestou, jak se dostat ze země, kde nebyla šťastná. Spolužáci ji měli za tu divnou "komunistku z východu", k tomu se přidal i rozpad vztahu jejích rodičů.

jarvis_5a2558a4498e089679979ca6.jpeg
Česká supermodelka Pavlína Pořízková
Foto: Dennison Bertram

Pro první přehlídku ji angažoval Enrico Coveri. Jestli vám to jméno nic neříká, nemusíte se stydět. Pavlíně bylo tehdy sedmnáct, psal se rok 1982 a éra supermodelek byla ještě pár let v nedohlednu. Byla ale u toho, když se trend módního byznysu změnil. "Ten přechod byl jasně patrný. Když jsem začínala, byly modelky opravdu jen ramínka na šaty, fotografové byli slavnější než ony. Dělaly jsme, co se nám řeklo. Trvalo to ale jen pár let a z modelek se staly skutečné hvězdy, které najednou slávou předčily své fotografy," popisuje. Stala se jednou z nich. Magazíny o ní psaly jako o jedné z nejkrásnějších žen na planetě. Kráska z exotické země se zajímavým příběhem. "Předtím mi všichni říkali, že jsem škaredá, a v Paříži mi najednou začali říkat, že jsem krásná. Tak to pak nemůžete nikomu věřit. Když vám to ale omílají pořád dokola, pak tomu podlehnete. Někde hluboko uvnitř ale stejně víte, že to přece není pravda. Že je to všechno jen naoko," říká a vzápětí v žertu dodá: "Vlastně myslím, že jsem si svého manžela vzala proto, že jsem mu uvěřila, že se mu opravdu líbím," směje se.

Začala si naplno užívat slávy, kterou jí nová kariéra dala. Když v módním světě začínala Cindy Crawfordová, z ní byla už světová star. Pochyby o sobě samé vystřídalo sebevědomí a přibývající zakázky. "Samozřejmě že jsem občas měla hvězdné manýry. Museli byste být z oceli, abyste je neměli. Když lidi zajímá i to, co jste měla k snídani, a napíšou o tom v novinách, tak vám to stoupne do hlavy. Svou sílu jsem používala, ale nezneužívala − nikdy jsme nechodila pozdě na focení, nevybírala si oblečení a neříkala, jak je příšerné. Cindy a já jsme tohle nikdy nedělaly. To začaly dělat až ty holky po mně," rozptyluje pověsti o tom, že s ní bylo občas těžké pořízení. Její kolegyně Linda Evangelista proslula mimo jiné prohlášením, že nevstane za méně než 10 000 dolarů za den, pověst další z hvězd, Naomi Campbellové, zase pošramotila obvinění z fyzického napadení od jejích zaměstnanců i spolupracovníků.

Co ovšem Pavlíně Pořízkové nechybělo ani na začátku její kariéry, byla její pověstná vyřídilka. Ostrý jazyk ji párkrát zavedl do problémů. "Pamatuji si, že když mi bylo asi šestnáct, dělala jsem rozhovor pro nějaký časopis a přišel takový mladý hezký reportér. Měla jsem pocit, že se mnou trochu flirtoval, a ptal se mě, co si myslím o modelingu. Já jsem mu ve své naivitě řekla pravdu. Že to je příšerné. Celý den nejíte, pak se táhnete někam na focení, strávíte patnáct hodin v letadle na cestě do Japonska, smrdíte, na focení vám nadávají, že máte hnusný vlasy. No ještě abyste je neměli hnusný, když letíte přes půlku světa a ještě jste se nesprchovali," popisuje jeden z okamžiků, kdy si pustila pusu na špacír. "Lidé z branže se na mě pak zlobili, že jim ničím jejich sen o tom ideálním světě, kde jsou všichni krásní hned od rána a čtyřiadvacet hodin denně. Prý že oni tvrdě pracují na tom, aby se do toho naleštěného světa dostali, a já ho pomlouvám. Ale já jsem ho nepomlouvala, já jsem jenom říkala, že není všechno jen růžové. Říkala jsem pravdu."

Když se živíte svým vzhledem, tak se zkrátka musíte starat o to, abyste vypadaly k světu.

Poprat se se všemi nástrahami modelingové džungle jí pomohla emancipovaná výchova, které se jí dostalo ve Švédsku. Zatímco Francouzky se schovávaly za roušku tajemství a byly zdatnými manipulátorkami, ona vyrůstala v prostředí žen amazonek. "Když šel kolem vás ve Švédsku chlap a řekl ,pěkný kozy', tak jste mu na oplátku řekly ,pěkný péro'. To byl způsob, jak vyjádřit rovnoprávnost. Kus této ,švédské ženy' ve mně zůstal a to, že jsem se nebála postavit sama za sebe, mi jistě pomohlo."

V červnu, několik měsíců před vypuknutím sexuálního skandálu producenta Harveyho Weinsteina, který zasáhl celou Ameriku, o tom napsala esej pro The New York Times. Text nazvaný Amerika ze mě udělala feministku vřele doporučujeme k přečtení. "Měla jsem pocit, že po zvolení Trumpa prezidentem musím sama sebe znovu definovat jako ženu. Vadil mi ten rozpor, kdy na jednu stranu dívkám říkáme, že mohou být vším, čím si zamanou, a pak to tak není," vysvětluje Pořízková důvody, které ji přiměly k napsání textu, který jasně pojmenoval problém, jenž byl do té doby veřejným tajemstvím.

Cesta na B list

Byla slavná, ale stále toužila po něčem jiném. Vždycky ji více než přehlídková mola lákalo filmové plátno. Od poloviny 80. let se začala objevovat v rolích půvabných emigrantek z východní Evropy, ať už to byla role emigrantky z Československa Krystyny ve filmu Anna, nebo její nejvýraznější role krásné Rumunky Niny podezřelé z vraždy v komedii Její alibi, v níž si zahrála s Tomem Selleckem. Čekání na vytouženou velkou charakterní roli ale bylo dlouhé a Pavlína nechtěla dělat kompromisy. Když ji pozvali na casting na roli Bond girl v chystané bondovce Zlaté oko, odmítla. "Myslela jsem si, že kdybych tu roli dostala, zařadila bych se tím do škatulky, do které jsem patřit nechtěla. Měla jsem za to, že bych si tím zavřela dveře k tomu, stát se skutečnou herečkou," přemýšlí nad důvody svého rozhodnutí. "Pak jsem ale odmítla jednu velkou zápornou roli a to byla asi zásadní chyba," dodá.

jarvis_5a2558a4498e089679979caa.jpeg
Česká supermodelka Pavlína Pořízková
Foto: Dennison Bertram

Vysněný Hollywood se jí vyhnul, narodily se jí děti, modelingové agentury ovládly mladší a dravější modelky. Reflektory začaly svou záři vrhat jinam. "Když skončíte s modelingem, najednou nemáte nic. Nemáte žádné vzdělání, žádné kontakty v normálním světě, nevíte, co máte dělat," přibližuje své pocity z té doby. Soustředila se proto na rodinný život a své dva syny. "Chtěla jsem být tou nejlepší matkou. Nevěděla jsem, jak jí být, ale věděla jsem, jak jí nebýt. Říkala jsem si, že bude stačit, když nebudu dělat ty největší chyby, které udělali moji rodiče," naráží na rodinné drama a rozvod svých rodičů, které před svým odchodem do Švédska neviděla celých šest let. S vlastním otcem, který založil novou rodinu, se pak dlouhá léta neviděla.

Dlouhé roky zápasila s úzkostmi. Když se před deseti lety zúčastnila americké obdoby pořadu Stardance: Když hvězdy tančí a vypadla hned po prvním kole, její úzkosti se prohloubily. Pavlína i proto naskočila do vlaku jménem antidepresiva. Chtěla být v takovém stavu, aby mohla propagovat svou knihu Léto modelky, inspirovanou jejími začátky v modelingu, na níž pracovala pět let a která sbírala pochvalné recenze. "Vylila jsem do té knihy své srdce a chtěla jsem, aby se mému ,dítěti' dostalo té nejlepší péče. A to se dělá těžko, když nemůžete ani vyjít z domu," vysvětluje. Emoce se uklidnily, deprese pominula, jenže s prášky i něco odešlo. "Chtěla jsem dál psát, ale najednou se mi vůbec nechtělo. Odcizila jsem se dětem, manželovi i sama sobě. Cítila jsem se, jako bych byla zabalená do velké tlusté deky, která mě sice chránila, ale i izolovala od ostatních," popisuje. Nakonec po dvou letech prášky vysadila a depresi se rozhodla zahnat intenzivním cvičením. Záchvaty úzkosti se jí však nevyhýbají dodnes. "Je to lepší v tom, že jsem se s takovými stavy naučila pracovat a vím, jak je přečkat a vyrovnat se s nimi. Hodně mi v tom pomáhá i meditace."

Jenže slavná modelka se musela poprat s další nevyhnutelnou výzvou − stárnutím. V šestatřiceti si poprvé uvědomila, že krásná tvář, která ji proslavila, se začíná měnit. "Nejhorší na stárnutí je to, že se jako žena stanete neviditelnou. To je ta největší nespravedlnost mezi ženami a muži. S manželem jsme spolu přes dvacet let a jsem pro něj už spíš takový kus inventáře. Lidé na ulici si mě přestali všímat. Přitom já jsem pořád ta samá osoba." Dodneška se s tím podle svých slov nedokázala úplně srovnat. "Najednou od vás muži na večírcích odcházejí, protože opodál stojí někdo mladší, a vy si říkáte, co jste udělali špatně. Vždyť si se mnou přece mají o čem povídat. Zasáhne vás to," prozrazuje. "Je mi jasné, že si spousta lidí řekne: ,Jéžiš, její problémy bych chtěl mít. Chudinka modelka si má tak na co stěžovat.' Ale to trápení je ve vaší hlavě a vy ho prožíváte velmi intenzivně."

Přesto zásadně odmítá využít služeb plastických chirurgů. "Je mi dvaapadesát a ženy v mém věku tu díky různým zásahům vypadají mnohem mladší než já. Připadám si trochu vyčleněně. Já ale nevím, proč bych se měla v padesáti tvářit, že je mi třicet," rozčiluje se. Její Instagram a Facebook nicméně plní fotografie, za které by jí kdejaká o generaci mladší žena utrhala ruce. "To je tak, když máte dobrou kamarádku, která pohlídá, že máte nohy v té správné pozici, vyfotíte asi sto fotek a pak z nich vyberete tu jednu, kde vypadáte dobře," zlehčuje situaci. "Když se ale živíte svým vzhledem, tak se zkrátka musíte starat o to, abyste vypadaly k světu. Každá žena se přece chce líbit."

Lidské plátno

S plastickou chirurgií se přesto nedávno zapletla, akorát trochu jinak, než by čtenář čekal. Dlouho se přátelí s chirurgem Jeffreym Gibsonem a jeho ženou, kteří pomáhají jako dobrovolníci na klinice v Dominikánské republice a provádějí rekonstruktivní plastické operace pacientům po úrazech. Že prý by jim Pavlína mohla pomoct. Přímo na sále. V září tam tak strávila několik dní jako dobrovolnice. Coby dcera porodní asistentky měla k medicíně vždy tak trochu blízko. "Naučili mě, jak jim asistovat při operacích. Jak se chovat, aby vše zůstalo sterilní, jak správně podávat nástroje, otírat zpocená čela operatérů a drbat svědivé nosy." Bála se, že při prvním pohledu na krev omdlí. Postupem času si ale zvykla a poslední den již sama asistovala přímo při operaci. "Byla to operace horního rtu. Ukázali mi, jak se šije. A já si poprvé uvědomila, jak lidské tělo vidí doktoři. To není lidská kůže, pro ně je to plátno. Takže šít ránu je jako pletení." Když se v průběhu operace v mizerně vybavené nemocnici rozbila operační lampa, Pavlína ochotně přidržovala náhradní. "Jestli jsem v něčem dobrá, tak v tom, jak mít to nejlepší světlo," směje se v narážce na věčnou honbu modelek za úhlem, v němž vypadají nejlépe.

Zkušenost z Dominikánské republiky ji naučila nejen podávat skalpel a zašít otevřenou ránu. Nejcennější pro ni bylo zjištění, že i ve svém věku se může stále učit nové věci a že je zvládne. "Uvědomila jsem si, že bych klidně mohla odjet do Indie a stát se tam chiruržkou, jenže to bych nesměla být tak zatraceně povrchní," podotkne ve své typické nadsázce. Příští rok se však na operační sál hodlá jako dobrovolnice vydat znovu.

Svůj volný čas Pavlína Pořízková věnuje psaní autobiografie. Na svém spisovatelském kontě má pak nejen již zmíněný román Léto modelky, ale i knížku pro děti a velmi povedenou a velmi otevřenou sérii článků pro Huffington Post. "Zjistila jsem, že psát paměti je mnohem složitější než psát román. Jednak spousta lidí, o kterých píšete, ještě žije a nechcete se jich dotknout, jednak je paměť velmi šálivá a ráda věci pokřivuje. Musím být věrná svému svědomí. Chci, aby lidé pochopili můj příběh. Aby si uvědomili, že nejen zralí muži, ale i zralé ženy mají stále co říct. A že nemají a nesmějí být neviditelné.

Styling: Laura Zapataová; Make-up a vlasy: Natalia Mejiaová; Asistentka: Julia Martinsová