Poprvé jsem se s Jáchymem Topolem chtěl potkat v létě roku 1989. Skupina vydavatelů tehdy zakázaných samizdatových tiskovin z takzvané druhé generace undergroundu se rozhodla k riskantnímu kroku. Zveřejnila poprvé v historii celá jména a kontaktní adresy členů redakce. Topol byl jedním z nich. A já jako gymnazista zasažený undergroundem jsem se rozhodl, že získám kopii tehdy ilegální a nesehnatelné Revolver Revue přímo u zdroje. Topol nebyl doma. Pak jsem to zkoušel ještě jednou nebo dvakrát, načež přišel listopad 1989 a už jsem k němu nemusel. Topol se té historce hrozně směje. "Tak vidíte, o 30 let později jsme se potkali!" Od té doby se stal respektovaným spisovatelem, dostal Státní cenu za literaturu a jeho romány Sestra, Anděl či poslední Citlivý člověk kritika miluje.

Do prostředí Cafe-Cafe pětapadesátiletý Topol úplně nepatří, ale na první pohled to neřeší. Je ve výborné náladě, komunikativní, optimistický, milý a vybavený jakousi nenápadnou nemotorností, kterou ještě prohlubuje jeho mírná nedoslýchavost. Po prvních větách je jasné, že ačkoliv jsou jeho romány složité, chvílemi temné a mnohavrstevné, on sám, alespoň teď a tady, takový rozhodně není. Ano, čekáte zajímavý a bohatý jazyk, ale on navíc prokazuje skvělý smysl pro humor postavený na všudypřítomné sebeironii. Vypadá, že si to přišel užít. Baví se formátem, během rozhovoru hraje, dramaticky zvyšuje hlas a já na konci dost lituju, že těch otázek není dvakrát tolik. Tohle je prostě člověk, kterého chcete mít za kamaráda.