Sedm syrských uprchlic protkává kožené pásky různých barev do složitých vzorců. Řemeslo staré tisíce let se všechny naučily teprve před pár týdny. Pod jejich rukama vzniká kolekce kabelek, pro ně samotné je však mnohem důležitější fakt, že mají práci. S ní jde totiž ruku v ruce i naděje na budoucnost. Je říjen letošního roku a istanbulskou manufakturou prochází návrhářka Martina Špetlová, v patách ji následuje kameraman. Chtějí vyprávět příběh o tom, jak může móda získat přidanou hodnotu. Takhle nějak se to asi stane.

"V módě teď nemá smysl začínat nic, co není zároveň udržitelné," tvrdí návrhářka, když spolu poslední srpnový týden mluvíme přes Skype. Do scény popsané v úvodu tehdy zbýval ještě více než měsíc a ona do té doby musela spustit crowdfundingovou kampaň (už běží ZDE) a připravit se na cestu. Když před nějakou dobou spolupracovala s barvírnou kůže v Turecku, narazila na organizaci Small Projects Istanbul, která pracuje se syrskými rodinami žijícími ve čtvrti Capa. Slovo dalo slovo a hrstka žen se teď možná vyučí na vedoucí pracovnice budoucí manufaktury.

Česká návrhářka Martina Špetlová posledních dvacet let žije a tvoří ve Velké Británii, kam se po studiích chemie vydala kvůli angličtině. Když se pak rozhodovala, co dál, měla dvě možnosti: vrátit se do rodné země a najít si práci v oboru, nebo přijít na to, co ji opravdu baví a naplňuje. Přiklonila se ke své staré lásce, k textiliím, a přihlásila se na proslulou školu Central Saint Martins, mimo jiné i alma mater návrhářských celebrit, jako jsou Stella McCartney, John Galliano, Alexander McQueen nebo Henrik Vibskov, a získala zde titul v oboru potisků pro módní materiály. V rámci studia strávila také šest měsíců v Pákistánu, kde poprvé přičichla ke komunitám. Po prezentaci své závěrečné kolekce dostala nabídku na stipendium na navazující magisterský obor. Její nezaměnitelný rukopis, který charakterizuje právě zmíněná protkávaná kůže ve výrazných barvách, zaujal kromě akademiků i velké světové hráče. Její modely prodávají namátkou prémiové on-line butiky Farfetch.com a Yoox nebo obchodní dům Selfridges.

Už od počátku byla její tvorba ceněna také za udržitelné přemýšlení, převážně koncept "zero waste", kdy se nové produkty vyrábí tak, aby nevznikal zbytečný odpad. Technologie, jež umožňují připravit návrh v počítači a určit tak přesné množství materiálu, který je potřeba, už jsou více než běžné, protkávání navíc Martině umožňuje využít i případné zbytky nebo zakrýt nerovnosti na kůži. Výhody této techniky ale také provázejí nevýhody. "Je to časově velmi náročné, procento ruční práce je vysoké a cena je tomu přímo úměrná. V módě se tohle řemeslo nezaplatí." Letos v lednu se proto rozhodla změnit směřování své značky, místo oblečení plánuje kolekci zmíněných kabelek, chce však také zabrousit do nábytku a doplňků do domácnosti. Jako jedna z prvních módních návrhářek také zavedla systém Provenance − transparentní sítě na principu blockchain, kde si zákazník může pročíst kompletní příběh vzniku daného módního (kosmetického, gastronomického, …) produktu. Každá část jeho produkce je totiž v ideálním světě zaznamenána v systému, od původu nití, zipů, látek, dokonce až po předchozí majitele, jedná-li se o vintage kousek.

Jediná, ale dost podstatná nevýhoda, které Provenance čelí, je neochota značek odkrýt karty. "Velké firmy se toho bojí, protože jakmile tam jednou budou, už nemohou nic zamést pod koberec," potvrzuje Martina. Ona sama jde zatím tvrdě příkladem, pokud se některý dodavatel zdráhá zapojit, hledá si jiného.

Vina padá na celý módní průmysl

Buď bude udržitelnost, nebo nebudeme my, pronesl bývalý ředitel britské pobočky Unilever, firmy, která je jedním z největších výrobců potravin, drogerie a dalšího rychloobrátkového zboží. Paradox? Ne v současném nastavení společnosti. Téma udržitelnosti probublává všemi odvětvími, módní průmysl je však podroben opravdu silné kritice. Po chemickém průmyslu totiž právě on nejvíce ohrožuje životní prostředí. A častou mýlku, že vinu nesou pouze fast fashion značky, vyvrací Orsola de Castro, spoluzakladatelka a kreativní ředitelka hnutí Fashion Revolution, pro I-D magazín: "Designérské kousky jsou sice mnohem dražší, přesto málokdy splňují podmínky udržitelnosti. Často nezajišťují ani férové ohodnocení zaměstnanců nebo dobré pracovní prostředí. Na vině je celý módní průmysl, nejenom rychloobrátkové oblečení."

Způsoby, jakými se získávají luxusní materiály, jsou mnohdy stejně nepřípustné jako pracovní podmínky bangladéšských továren. Necitlivá těžba zlata a diamantů, které zaviňují korozi půdy v zemích, jako je Sierra Leone (mimo četná krveprolití), podmínky, v jakých žijí angorské a kašmírské kozy, odlesňování krajiny kvůli chování skotu, které zanechává velké plochy půdy náchylné k záplavám nebo naopak vysychání.

"V okamžiku, kdy není zdravá planeta, neexistují ani kvalitní luxusní materiály," naráží Kamila Boudová, módní revolucionářka a propagátorka udržitelné módy v Česku, na problematiku, která se zatím rozebírá spíše v odborných časopisech a na environmentálních summitech. Namátkou třeba fakt, že skot má z růstových hormonů strie, a tím pádem je nekvalitní i useň, nebo že ústřice trpí zvýšenou teplotou, kyselostí a znečištěním oceánů a produkují méně perel. "Perlařský průmysl se musí zaměřit na udržitelnost, jinak tady za 50 let už nebude," potvrdil pro Financial Times Laurent Cartier, výzkumník, jehož shoda jména s luxusním šperkařem je čistě náhodná. Na líbivé perleťové knoflíčky tak budeme možná muset za pár desítek let zapomenout.

"Pokud se ale bude zničehonic všude monokulturně pěstovat organická bavlna, zničí to Zemi úplně stejně. Ideální je diverzita a hledání lokálního řešení. Moje kamarádka například pracuje s bakteriemi a za ideálním prostředím se vydala do Indie," zmiňuje Boudová slovenskou designérku Zuzanu Gombošovou. Ta v Indii začala projekt nazvaný Made From Malai a z kokosové vody tam v horku a vlhku vyvíjí biomateriál podobný kůži.