Na dohled impozantní hory St. Helens by si inženýr Jack (Matt Dillon) rád postavil rodinný dům. Se svým dílem ale není spokojen, od plánů se navíc nechává strhnout poněkud náročným koníčkem: vražděním žen. Tou první je motoristka v nouzi v podání Umy Thurman. Rozbilo se jí auto a taky hever. Jackovi se rozbuší srdce. S heverem se toho dá dělat přece mnohem víc než jenom zvedat auta…

Lars von Trier ve svém posledním filmu zkušeně konfrontuje obecenstvo s nepříjemnými, úzkostnými a až odpornými obrazy násilí a ponížení na ženách a dětech. Obrazy mistrně prokládá sarkasticky humornými momenty. "Celý film jsem se smál," říkal mi později francouzský režisér a mistr "šokantních" scén Gaspar Noé.

Připomíná to jízdu na horské dráze − veselé scény, které jako kdyby vypadly z krváku Quentina Tarantina, střídají skutečně svíravé momenty. Jako když má Jack v sídlištním bytě rande s blondýnou, jíž přezdívá Nána (Riley Keoughová). "Víš, že to nesnáším," durdí se dívka. "Jmenuji se Jacqueline." Jacka to ovšem nevyvede z konceptu: "Vážně měli starouškové tak bujnou fantazii? To vytáhli přímo z křížovky v New York Times. Pro mě jsi Nána, Náno," uzavírá muž s klidem psychopata a jme se nebohou dívku likvidovat. Pomalu. Vybídne ji, aby si klidně zakřičela o pomoc. Otevře jí dokonce okno. "Pomozte!" zařve pak i sám, přesvědčen, že se nikdo neozve. A má pravdu.

"Spoustu let jsem dělal filmy o hodných ženských, tak jsem teď natočil film o zlém chlapovi," říká Lars von Trier, mistrný manipulátor publikem, který ve své novince nastavuje ostré zrcadlo sám sobě i okolní sobecké společnosti. "Vnímám ji jinak než dřív."

Potkáváme se den po slavnostní projekci na letošním filmovém festivalu v Cannes. Lars von Trier má na sobě havajskou košili s pestrobarevným květinovým potiskem a přes ni tmavé sako. "Všechno jde do háje. Je to špatně," říká roztřeseným hlasem. Sedíme v šeré konferenční místnosti vily, kterou si v kopcích, na doslech ruchu canneského centra pronajal. Už žádný luxus v podobě antibeského Hotelu du Cap, odkud dirigoval návštěvu Antikrista (2009). Žádné rozlehlé sídlo v klidném předalpském Mougins, kde se ukrýval po premiéře Melancholie (2011). Jenom šelest trávy od bazénu a žárovky, které nikdo nerozsvítil.

S nejslavnějším filmovým festivalem světa má komplikovaný milostný vztah plný úspěchů, vítězství i skandálů. Teď je tu poprvé od své největší ostudy. Po sedmi letech. Nervózně si tře klouby na hřbetech dlaní. Na pravačce má zašedle vytetováno FUCK. Kašlat na to.

"Nedocházelo nám, že prožíváme zlatý věk demokracie. Je to normální, na vrcholu se nikdy nestaráte o to, co je třeba opravit. Teď je po všem. Máme tu extrémní pravičáky, máme Trumpa. Je to už výzva pro novou generaci," řekne rezignovaně. Jeho pohled cestuje mimo mé oči. Na bílý ubrus. Na plastové lahve sodovek připravené k otevření. Až za ně, kamsi do stínu. Prostě někam pryč. "Když je možné zvolit Trumpa, který lže tolik, že už si toho nikdo nevšímá a ty lži musí být větší a větší, aby vůbec přilákal nějakou pozornost, to je skutečně… máme problém," hlesne ještě muž, který v lidech dokáže probudit úzkost a tmu, ale zároveň je ještě před titulky dokáže dostat do povznesené nálady.

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.