Rok 1943, nacistický bunkr postavený Hitlerovým architektem Karlem Bonatzem. Rok 1957, sklad na banány pro soudruhy z NDR, přirozený chlad výhodou. Rok 1992, svoboda, fetiš, techno a BDSM, party doupě označované za nejtvrdší klub na světě. Rok 2003, betonové monstrum uprostřed berlínské hip čtvrti Mitte kupuje majitel reklamní agentury s polskými kořeny Christian Boros se svou ženou Karen. Na střeše si nechá zbudovat prosklený luxusní penthouse, kam se s manželkou a malým synkem nastěhuje. Pět zbývajících pater zaplní sbírkou současného umění čítající více než 700 děl mezinárodních umělců od roku 1990 do současnosti. V betonovém labyrintu bunkru s lámanými chodbami (lépe se v nich schovává před granáty) proběhly zatím tři výstavy, každá byla přístupná přibližně čtyři roky.
Mezi nejtlustšími zdmi v Berlíně byly a jsou k vidění namátkou: jeden ze 30 kusů měděné sochy Svobody v životní velikosti, jejž vytvořil Vietnamec Danh V?, místnost plná popcornu stále pukajícího v pojízdném vozíku od Michaela Sailstorfera, hliníková tyč protínající místnosti skrz naskrz od Awst & Walther. Štítky se jmény a popisem díla tu ale nenajdete − kdo by si něco takového dával na stěny ve vlastním domě? Chcete-li se něco dozvědět o pokoji plném černých pneumatik, ptejte se jednoho z desítek kustodů rozmístěných po objektu.
Umění je podle Borose v živém dialogu, a to právě s fašistickým bunkrem. "Diktátoři se vždy báli umělců a novinářů, protože představují svobodu. A naše sbírka vlastně obrazně zvítězila nad diktaturou," uvedl v rozhovoru pro Financial Times. Prozradil také, že při slavnostním otevření galerie v roce 2008 byli mezi návštěvníky i senioři, kteří se zde za války schovávali před nálety. Někteří se tady prý dokonce narodili, jiní tu byli počati. Nakolik je to však příběh hodný marketingového profesionála, to už musí čtenář zhodnotit sám.
