Instagram Patrika Dařílka: Proč vrcholná krejčovina předčí většinu dnešních oděvů

Minulý týden mi jistý mladý muž, shodou okolností žurnalista, položil celkem zásadní otázku - a to, zda ještě vůbec existuje v roce 2018 racionální důvod PROČ vytvářet pánské oděvy na míru právě formou vrcholné ruční krejčoviny. Byl zjevně překvapený, když jsem na jeho dotaz spontánně zareagoval tak, že o žádném skutečně racionálním důvodu vlastně nevím.

Narodil jsem se ve znamení Vodnáře. Tolerujte tedy, prosím, že podstata výrazu „racionální“ je často v příkrém rozporu se vzletností mé mysli a vlastně celým mým profesionálním životem. Možná právě proto jsem bytostně přesvědčený, že existence mnou budovaného světa smysl dává a poněkud cynicky se mi chce poznamenat, že v současnosti snad i čím dál tím větší.

V české historii existuje v oblasti oděvní tvorby období, které bylo a je z mnoha důvodů předmětem mého zájmu, bádání i obdivu. Je vymezeno lety 1850 až 1948. Do druhé poloviny této časové výseče spadá i éra slavných "Pražských módních salónů". Pro práci všech jejich představitelů bylo charakteristické vykonávání skutečně prvotřídního krejčovského řemesla a používání nejlepších materiálů, které svět tehdy nabízel.

PATRIK DAŘÍLEK

Nekompromisní vizionář, který si nechává v Itálii tkát ty nejjemnější látky a svým klientům z nich šije dokonale padnoucí oblečení. Přečtěte si více o něm a jeho dílně.

Proč to zmiňuji? Módní salon našich předků by nemohl deklarovat příslušnost k nejvyšší kategorii 1.A, pokud by nenaplnil striktně dané, uznávané a vyžadované dobové profesionální standardy, definující vrcholnou ruční krejčovinu. Právě díky těmto profesionálním standardům by kvalitou řemeslného vypracování oblek od Hugo Orlika nebo Františka Bárty i dnes předčil drtivou většinu libovolných oděvů, se kterými byste je porovnávali.

Jasná pravidla, definující kvalitu a rozlišující vrcholnou krejčovinu, klasickou krejčovinu a dokonce i sériovou konfekční výrobu vzala u nás definitivně za své s nástupem „Vítězného února“. Smutná to předzvěst nezadržitelného úpadku krejčovského řemesla i sériové výroby v prapůvodním pojetí.

České standardy pro pánskou vrcholnou ruční krejčovinu přestaly existovat, italské a britské nikoliv. Existuje mezi nimi určitý rozdíl, o který se kolegové při všech možných oborových setkáních v Miláně, Florencii i Londýně neustále přou. Pro lepší představu uvedu příklad, a sice náročnější, italskou verzi těchto norem pro dvoudílný oblek – sako a kalhoty:

• Je stanoveno, že styl a střih oděvu musí být vykonstruován výhradně ručně, na základě skutečně odebraných tělesných měr a provedení odpovídajících výpočtů. 
• Veškeré střihové díly jsou z látky vystřiženy ručně a jejich případný design je do maximální možné míry pasován.
• Oděv musí být vytvořen klasickou metodou postupného budování vnitřní konstrukce a následně celkové siluety, s minimálně 80% podílem skutečného ručního šití a sešívání. 
• Při tvarování přednic nesmí být použit žádný univerzální „prefabrikát“ - například „prsní sendvič“. Akceptovatelná je pouze varianta postupného sešívání a tvarování „pláten, rouna a žíněnky“ pro konkrétní hruď. To samé platí pro ostatní díly s vnitřní výztužnou konstrukcí.
• Na zhotovení musí být vynaloženo minimálně 100 pracovních hodin a oděv musí být před odevzdáním alespoň třikrát zkoušen. 
• Za obvyklý svrchní materiál je považována vlněná látka v kvalitě přízí Super 170. Vlastní podšívka oděvu by měla být ze stoprocentního hedvábí. Rukávová podšívka z Cupra. 
• Knoflíkové dírky vyšité ručně, hedvábnou nití, zcela funkční. Knoflíky z přírodních materiálů, jakými jsou perleť, rohovina a podobné musí být přišité ručně, s okrčkováním. 

Pokud vám to zní drsně, máte naprosto správný pocit. V roce 2005 jsem se i tak rozhodl tuto další profesní výzvu přijmout.

Realita byla ještě mnohem náročnější. Vyvinout, znovuobjevit a špičkově zvládnout všechny potřebné řemeslné postupy na nejjemnějších látkách nám zabralo neuvěřitelných deset let. Bez pomoci mých italských přátel, ochoty celého týmu, předchozí košilové průpravy, zarputilosti, vůle, dřiny a velikého množství finančních prostředků bychom to nezvládli.

Italský „standard“ byl významně překonán, což v konečném důsledku není vůbec to podstatné. V našem oboru je znalost fyziognomie lidského těla, ovládání charakteru jednotlivých tkanin a neustálé rozvíjení špičkového řemesla naprosto základním předpokladem pro jeho vykonávání.

Jedině tak jsme schopni zhmotnit v nejvyšší kvalitě přání, potřebu či touhu člověka, který se nechce spokojit s průměrností. A který se nebojí volby, působící na první dojem iracionálně.