Tu chvíli nijak nevyhledávám ani jako cestující - a teď mě čekala v roli pilota. Přistání. V dáli svítí ranvej ruzyňského letiště. Kontroluju si výšku, rychlost, vše se zdá ideální. "Teď už v podstatě jen doplachtíme," uklidňuje mě můj kopilot.

Tak dobře: zvolna začnu klesat, přistávácí dráha se nebezpečně blíží. Vysunu klapky, abych obří stroj zpomalil, a podvozek. Letadlo s sebou mírně hází doleva, doprava. Snažím se "kniplem", respektive řídícím joystickem korigovat směr, abych ranvej trefil, ale brzo je mi jasné, že ideální přistání tohle nebude. Kopilot napravuje, co se dá, i tak nejprve ťukneme do země, než na ni skutečně přistaneme. Co se děje v tu chvíli v kabině, to raději vědět nechci - ale potlesk to asi nebude.