Aleš Najbrt provází část z nás mnoho let. Například mě osobně jeho grafické práce ovlivňují většinu dospělého života. Řada toho, co denně vidíme kolem sebe v podobě log či grafiky ve veřejném prostoru a v médiích, prošla jeho rukama nebo je přímo jeho kreativním dílem. V minimalistické zasedačce Studia Najbrt na pražském Smíchově to pak vypadá přesně tak, jak byste čekali. Na zdi sem tam hezký plakát, industriální strohý design a uprostřed toho Aleš Najbrt, oblečený do uniformy lidí z téhle branže − mikina, chinos, stylové kecky a výrazné brýle. Najbrt je skvělý společník a na první pohled je jasné, že má smysl pro humor, sebeironický, až trochu poťouchlý. Zároveň je pořád soustředěný. Během rozhovoru o otázkách dlouho přemýšlel, často ještě v okamžiku, kdy padla otázka další. Je detailista, záleží mu na tom, aby z téhle budovy nevyšlo nic, co není stoprocentní. Ať už se to týká jeho prací, nebo našeho rozhovoru. Což se ukázalo jako nesnadná věc v okamžiku, kdy můj iPhone část rozhovoru nenahrál, a museli jsme tak odpovědi společně zpětně rekonstruovat. Znovuodpovězené otázky jsou ve smyslu téměř stejné, jen daleko přesněji a pečlivěji formulované, než původně byly.

Systém je jasný: 66 otázek připravených na tělo pro každého zpovídaného. Ten by měl reagovat bez velké přípravy, odpověď může odmítnout nebo říci nevím. Nicméně 66 otázek bude vždy položeno.

1. Jak se máte?

Mám se dobře, jednoduše řečeno, ale znáte to, chodí to ve vlnách. Rád se na něco těším, to mám pak dobrou náladu.

2. Na jakou věc se nejraději díváte?

(Dlouhé ticho) Na svou ženu.

První z řady otázek, které Najbrta během rozhovoru frustrovaly nejvíce. Jeho snaha odpovědět přesně, nevypálit první blbost, která vás napadne (k čemuž tato otázka svádí a svádět má), jeho samotného, muže, který se podle svých slov nervuje nerad, zjevně velmi nervovala. Jak se ukáže později, dovedla ho až do bodu, kdy se vzbouřil…

3. V mládí jste se věnoval kaligrafii − čemu vás naučila?

Trpělivosti. Naučit se něco takového vyžaduje hodně času a přesnosti. Eliminovat chyby a soustředit se.

4. Kdybyste nepotkal lidi z divadla Sklep, jak by teď vypadal váš život?

Byl by serióznější a já bych byl vážný designér. Začalo to seznámením s Cabany v Baletní jednotce Křeč a pokračovalo ve Sklepě s Davidem Vávrou. Pro můj život to znamenalo opravdu velkou změnu − směrem k radosti a legraci. I když exhibování máme v rodině a třeba bych se k němu dostal i jinou cestou.

5. Často opakujete, že rád komunikujete obrazem − v čem je to lepší než komunikace slovem?

Vizuální komunikace dává větší prostor pro interpretaci informace. V práci rád věci co nejvíc zjednodušuju, aby si to lidé pak mohli vykládat po svém, podle vlastní zkušenosti a nastavení. Myslím, že tahle univerzálnost a někdy i nejednoznačnost jsou jedny z důvodů, proč lidé dneska používají tolik fotek, gifů, emoji a podobně.

6. Je pravda, že vstupujeme do doby komunikace obrazem − ať jsou to fotky nebo videa? A jak to může změnit lidstvo?

Lidé mají míň času a obraz je rychlejší. Má to ale i stinné stránky, někdy možná mají tendenci hloupnout, ztrácet schopnosti vyjadřovat se přesně a komplexně. Ale řekl bych, že to zase přinese reakci. Třeba z hlediska technologií. Jako v našem oboru, nejprve přišly technologie, které byly nepřesné a nedokonalé. V první fázi ničily kvalitu řemesla. Ale postupně se dostaly do stavu, kde jsou schopné kvalitu řemesla naopak rozvíjet. A najednou pomáhají. Takže ano, mám trochu obavu z toho, že dochází ke zjednodušování a vulgarizaci, ale možná je to jen pohled člověka v roce 2019, který prostě nemůže vidět vývoj v celé jeho složitosti.

7. Jaký nejtěžší design jste kdy v životě udělal?

Na váhu? Ale vážně. Nejtěžší byla grafika pro výstavu Expo v Taejonu v roce 1993. Museli jsme tehdy pracovat s korejským písmem, které se ale nikde nedalo sehnat. To bylo hodně stresující a já neměl moc zkušeností.

8. Děláte věci, které jsou hodně vidět a jsou často dost diskutované − jaké to je, když o vaší práci mluví široká veřejnost, která ale z podstaty věci nemůže znát ani vidět všechny detaily?

Mě velký zájem veřejnosti baví. Nevyhledávám ho, ale přijímám ho. Ano, reakce jsou často zkratkovité a bez hlubší znalosti věci. To je trochu směšné, trochu smutné a trochu nepříjemné, ale s tím se asi nedá nic dělat. Už jsem si zvykl. Sám se ale těmhle diskusím snažím vyhýbat a nevstupovat do nich. Hrozně rád diskutuji o práci. Ovšem s lidmi, kteří vědí, o čem mluví.

Najbrt je nejdiskutovanější český grafický designér nejen proto, že je na scéně tak dlouho, ale hlavně kvůli tomu, kolik významných a výrazných zakázek jeho studio dělalo. Prakticky nad každým jeho logem se dnes rozpoutá diskuse na sociálních sítích i v médiích. Když naposledy obhajoval své logo pro Národní galerii před nařčeními z plagiátorství, bylo vidět, že mu to rozhodně není příjemné.

9. Co byste řekl lidem, kteří tvrdí, že všechny nejvýraznější nebo nejviditelnější grafické zakázky získává Najbrt?

Co na to říct, aby to nevyznělo arogantně? Asi že by bylo úžasné, kdybychom to všechno zvládli. Ale tuhle metu jsme si nikdy nedali.

10. Jak těžké je ve vaší branži neopakovat se nebo nevykrádat sám sebe? Jak se tomu vy osobně bráníte?

Je to těžké a je třeba se hlídat. Ale řekl bych, že určitá vlna opakování není na škodu. Může to být princip, který se pro určitou situaci hodí. Jsou práce, kde chceme být jiní a rádi jsme, ale pak jsou práce, kde záměrně navazujeme buď na sebe, nebo na někoho jiného. Myslím, že v zásadě nevadí se občas, vědomě a s mírou, opakovat. Originalita není univerzální nebo všespásné řešení. Jsou umělci, kteří se opakují celý život, protože pracují neustále na jednom tématu. My bychom se tím, že reagujeme na různá zadání, v zásadě opakovat neměli. Někdy je ale třeba jenom najít to nejsprávnější řešení problému.

11. Kdy jste naposledy nesnášel svoji práci?

Asi včera. Někdy je ta práce otravná už jen v tom, že někomu něco vysvětlujete a víte, že to není schopen pochopit. Ale snažím se, aby takových lidí bylo kolem nás co nejméně. Takže chci pracovat s těmi, kteří respektují naši práci a jsou nám partnerem.

Vtipné a jemné postesknutí nad tím, že ani Najbrt nepracuje vždy pro osvícené klienty.

12. Řekněme, že bych vás poprosil, abyste udělal moje osobní logo. Nezajímá mě ani tak, jak by vypadalo, spíš to, jak byste postupoval při jeho vymýšlení. Co by pro vás bylo důležité a co byste o mně chtěl vědět?

Asi bych moc nechápal, na co zrovna vy potřebujete logo. Ale možná by mě to nakonec docela bavilo. Chtěl bych o vás vědět co nejvíc a z těch všech informací bych se chytil nějaké pro vás typické výraznosti.

13. Je nějaké logo, které máte sám pro sebe zapsané jako ikonické? Jako ideál toho, jak má taková věc vypadat, případně něco, k čemu vztahujete svoji práci jako k etalonu dokonalosti?

(Další pauza) Myslím, že žádnou takovou věc, ke které bych vzhlížel, nemám. Věcí, které mě ovlivnily, které mě inspirovaly a které obdivuju, je hrozně moc. Někdy ani nejde o konkrétní díla, ale o autory a jejich přístup k práci a životu. Ale obecně mě vždycky baví, když autoři nebo jejich práce v sobě mají humor a nadhled.

Další otázka, ve které měl Aleš Najbrt určit jednu věc z potenciálně mnoha a další frustrovaná pauza před odpovědí.

14. Je jasné, že mnoho zakázek studia neděláte sám, ale více či méně jen supervizujete práci svých spolupracovníků − je přesto něco, co mají mít práce vašeho studia společné bez ohledu na to, kdo je dělá? Jak tohle vlastně kontrolujete?

Já to tak nemám. Vědomě rozhodně nechráním ani nevytvářím žádný formální styl, takže pokud se to děje, pak čistě podvědomě. Jsem naopak rád, když lidé, kteří tu pracují, mají svůj styl a přístup, který nás obohacuje. Pár lidí už mi řeklo, že naši práci poznají − ale já bych si myslel, že to poznat nejde. Děláme hodně různorodých věcí a jednotný styl pro nás není primární.

15. S jakou zakázkou jste se nejvíc trápil a proč?

Strašná otázka. (Dlouhé ticho) Já na to asi neumím odpovědět, protože na trápení rychle zapomenu a zůstane výsledek. Ono je to vlastně vždycky v nějaké fázi trochu trápení… Ale vlastně vím! S Ostravou jsme se hrozně trápili! To byla těžká práce, udělat logo města. A na tomhle jsme se fakt natrápili, jakkoliv výsledek vypadá jednoduše. Byly na to i vtipy, že jsem si napsal na nástěnku Ostrava!!!, že to musíme vymyslet, a pak jsem nic nevymyslel a jen udělal to, co jsem měl na nástěnce. Což bylo vtipné a já takové názory většinou nevyvracím, ale tak to nebylo. Dostali jsme zadání a strašně, ale strašně dlouho jsme nemohli na nic přijít. Dělal na tom tým, sešli jsme se v pondělí: "Má někdo nápad?" Nikdo nic. Za týden: "Má někdo něco?" A zase nic. Já taky nic. Úplně prázdná hlava. Za další týden nic. Za další nic. Tak říkám: "Hele, to nejde, jdeme do hospody, budeme se o tom bavit, dokud na něco nepřijdeme." A teprve po dlouhých debatách a diskusích ve skupině asi šesti nebo sedmi lidí se nám začaly pomalu rodit první nápady. Bylo to těžké, přestože to nebyla soutěž. Město předtím uspořádalo dvě soutěže, ze kterých si nic nevybralo, a tak oslovilo nás. Ale dali nám do smlouvy, že musíme udělat pět různých návrhů. Na takhle obtížné téma nikdo nedokáže udělat pět skvělých návrhů. A žádný nápad nejde udělat jen tak do počtu, co kdyby si ho nakonec vybrali?! To řešíme pořád. V tomhle případě bylo to, jak těžko návrh vznikal, k tomu, jak jednoduše a elegantně pak působil, v ohromném nepoměru. Jednoduché věci je často nejtěžší vymyslet nebo k nim dojít.

Pro mě osobně je to jedna z mých nejoblíbenějších Najbrtových prací vůbec. Dokonale, jednoduše, vtipně a čistě vystižená podstata města Ostravy. Prosté slovo Ostrava v moderním fontu a tři vykřičníky!!!

16. Je nějaká osoba nebo organizace, pro kterou byste nikdy nepracoval?

Určitě. Nepracujeme například pro politické strany − i když některým prezidentským kandidátům jsem pomáhal. Pak už záleží. Někdy je to těžké rozhodování. Jsou lidé, o kterých víte hodně a je otázka, zda je všechno pravda. A potom jsou lidé, o kterých nevíte nic a jsou to možná daleko větší čerti. Tím to nechci bagatelizovat, my to, s kým budeme, nebo nebudeme dělat, hodně řešíme.

17. Jaký kolektivní sport je podle vás nejzábavnější a proč?

Budu asi triviální, ale fotbal. Vůbec nevím proč. Vždycky mi připadal, třeba oproti hokeji, strašně pomalý. Ale úplně se mi to otočilo. Hokej mě najednou nebaví a fotbal mě hrozně přitáhl. Samozřejmě jsem fotbal hrál, ale to nemůže být jediné vysvětlení.

18. Proč je tolik grafického designu v Čechách hnusného?

Na to je jednoduchá odpověď. Můžou za to komunisti. Zpřetrhali všechny důležité návaznosti, zničili řemesla, přerušili kontinuitu a zničili kvalitu. A teď se to těžce napravuje.

19. A když o tom mluvíme − je podle vás estetika v životě skutečně nezbytná?

Jedinec bez ní asi přežije, otázka je, jestli přežije druh. Nějakou společenskou funkci plní. Co je pro někoho hezké, může být pro druhého nezajímavé. Jeden člověk vidí krásu v tom, v čem druhý kýč. Já si dělám takové vizuální deníky, do kterých si lepím vizitky, vstupenky, všechno, co se mi přihodí nebo mne zaujme, a tam vůbec nerozlišuji mezi hezkými a ošklivými věcmi. Nacházím často krásu v ošklivosti. A na tom jsem mnohokrát stavěl i svoji práci.

20. Jaký seriál jste naposledy dokoukal do konce?

Útěk z vězení v Dannemoře. Chci vidět vše, kde hraje Paul Dano.

Seriál režírovaný Benem Stillerem inspirovaný skutečným příběhem dvou vrahů, kterým se povede utéct z vězení − poté co svedou civilní pracovnici věznice, která jim pomůže sehnat potřebné nástroje.

Zbývá vám ještě 50 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se